středa 18. července 2007

Karlovy Vary v kostce V.

Všem dychtivým čtenářům a čtenářkám, kteří cíleně nebo omylem zabrousili na můj blog, se tímto omlouvám, že jsem dlouho nechal Vary nedokončené. Holt jsem opět spadl do pražského stereotypu a chuti k sumírování karlovarského pobytu bylo pomálu. Přestože teď každý den vymetávám pražská kina, všelicos zařizuji a THS, pak svatba mé sestřenice a vzápětí Letní filmová škola v Uherském Hradišti klepou neodbytně na vrata, mám teď chvíli volno a pokusím se ještě něco napsat. Poté se tu snad objeví nějaká čárka o mé (pravděpodobně divoké :)) jednodenní návštěvě Apachova THS (tj. Tradičního horrorového srazu) a týdenním pobytu na LFŠ (nějaké zajímavosti se jistě najdou, když nepočítám malou a milou příhodu se zarezervovaným pokojem :)) Popojedeme a šup sem něco o Varech...

Den sedmý (čtvrtek 5. července)

Polovina čtvrtka byla opět ve znamení u mě nového trendu dlouhého spánku a lenivého polehávání. Když si u toho člověk může pokecat a poslouchat agilního a výřečného Douglase, tak se polehává jedna radost. Čtvrtek byl však extrém, neboť s Kordusem jsme měli film až od čtyř a z postelí se nám tak vůbec nechtělo. Ven jsme vylezli asi kolem druhé, žhavili bezplatný net a prolézali na Kordův popud ve městě obchody. Jednu chvíli venku lilo tak nesnesitelně, že v sandálech obutý Kordus pojal nápad se zakoupením deštníku. Jediný jsme však našli v Kenvelu, hnusný a za 300 Kč. Po chvíli průtrž mračen ustala a my se mohli zmoklí jako slepice přesunout k Espace Dorleans na čínskou kombinaci hraného filmu a dokumentu, Co dělají ryby? (How is your Fish today?).

Nejdříve byl uveden zajímavý finský dokumentární kraťas o demilitarizované zóně mezi Jižní a Severní Korejou. Ten trval pouhé 4 minuty. Co dělají ryby? je zvláštní a celkem dobře fungující mix dokumentu a hraného filmu, fikce a reality. Střídavě sleduje osudy scénáristy a hrdiny jeho příběhu, jenž podniká strastiplnou cestu za očištěním do nejsevernější vesnice v Číně jménem Mohe. Cesty autora a jeho postavy se dle očekávání protnou. Konzumace filmu byla okořeněna další bizarní postavou: pupkatým chlápkem, který si bez ostychu udělal kousek od nás ze sedačky lože a začal hlasitě chrápat. To Korduse naštvalo a několikrát ámanta zmasíroval. Leč bez valného efektu. Chlap se jen převalil a dřímal dál. Maximálně opřel hlavu o sedačku před sebou, dostal pár facek a zahučel zpátky. Nevím nevím, jestli by tu pomohla Tetsuova výchovná facka... Chlap hlasitě funěl ponořený do spánku i po závěrečných titulcích a v permanentním blýskání fotoaparátů. Posuďte sami na obrázku... Film jsem si tím trotlem zkazit nenechal. Líbil se mi. 7/10


A to je vše k Varům, milánci... Díky silákovi Tetsuovi za pečeného králíka s rizotem a poučnou přednášku, sympaťákovi Douglasovi za vtipné příběhy a zábavný pokec, fešandám May a Kristýně za půvabnou společnost, která žádného chlapa nenechá v klidu, bohémovi Kordusovi za zběžné zasvěcení do tajů vín, a vůbec všem z čsfd a Tipsport baru, které jsem ve Varech potkal, za přispění k fajn atmosféře a zážitkům, na něž letošní Vary nebyly skoupé. Tak tedy na viděnou za rok, přátelé! :)

čtvrtek 5. července 2007

Karlovy Vary v kostce IV.

Den pátý (úterý 3. července)

Úterek začal mizerně, jelikož jsem pět minut před začátkem rezervací (tj. v 7:00) náhle upadl do spánkového kómatu a probral se až za hodinu. Opakované vyťukávání smsek na různé středeční projekce už bylo víceméně jen zoufalým krokem odsouzeným k neúspěchu. Skákat pro lístky do fronty v Thermalu už v tomto čase nemělo také cenu. Nakonec jsem byl rád alespoň za rezervaci půlnoční Mrazivé kořisti (Fritt vilt). Nu což, hupsnul jsem zpět do provizorní postele a vychrápával dál. Však mě dnes potkají 3 asijské filmy... Nepamatuji se, co se dělo odpoledne, takže se pojďme podívat na zoubek prvnímu snímku.

Prořezávání révy (Pruning the Grapevine) je jediný asijský film zařazený do Soutěžní sekce. Poněkud odtažitě natočený jihokorejský art nás zavádí do katolické školy s internátem, kde si vnitřně zmatený student klade otázku, co od života vlastně chce. Dokončí školu a bude vysvěcen na kněze, nebo klesne ve víře a oddá se světským starostem? Film nám přibližuje, jak nelehké pro mladíka takové rozhodování je a co všechno se v něm asi bije. Strohá formální stránka i tlumené emoce přesně přenášejí na diváka atmosféru chladných církevních prostor, kláštěrního drilu a odříkání a odtažitého, emocí prostého jednání s druhým člověkěm. Ačkoliv je Prořezávání révy vyloženě festivalovým filmem, o jeho možném vítězství u festivalové poroty dost pochybuji. 7/10


Hodinu a půl po Prořezávání révy následoval další jihokorejský film, Můj přítel a jeho žena (My Friend and His Wife). Poprvé jsem mohl vyzkoušet na vlastní zadek zrenovované postarší kino Čas. V Thermalu jsem potkal Korduse a šli jsme do Času společně. Kino mile překvapilo. Sedačky pohodlné téměř jako v multikině, více místa no nohy, funkční (až příliš) klimatizace... Sice je teď do Času větší tlačenice, ale za zkrouhnutí míst k sezení vzhledem k nesrovnatelně většímu komfortu pro diváka oproti loňsku lze pořadatele jen pochválit. Však si dobře pamatuji, jak jsem loni v Čase při projekcích fyzicky trpěl.

Můj přítel a jeho žena řeší pochopitelně vztahy, ba rovnou partnerský trojúhelník dvou mužů a jedné ženy. Do zhruba poloviny se profiluje jako příjemná a vtipná podívaná, ale po rozpačité scéně s umělým miminem sklouzává film do dramatické roviny a stává se poněkud ubíjející a dýchavyčnou partnerskou sondou, jež by nějaké to odlehčení jistě prospělo. Jihokorejci se s naturalismem moc nemažou, takže kromě odvážných sexuálních scén je ve filmu vidět realistický porod, záběrovaný i s maminčinou vagínou, spoustu krve okolo nevyjímaje. 6/10


Kordus odkvačil do Velkého sálu na Black Sheep, tak jsem film probral až s Rentonem, jemuž se zamlouval více. Po rychlé druhé večeři vzhůru do Malého sálu na japonského pošuka Shinya Tsukamota, tvůrce kupř. industriální šílenosti Tetsuo. Do Vyšetřování nočních můr (Nightmare Detective) jsem vkládal velké naděje s vyhlídkou další režisérovy zběsilosti. A tu jsem také dostal na podnose...

Vyšetřování nočních můr budiž dalším důkazem, že na působivý, vizuálně drtivý zážitek Tsukamoto nepotřebuje horentní rozpočet. Stačí, když film disponuje výbornou prací s kamerou, rychlým střihem, agresivním zvukovým podkresem a vydatnou porcí husté atmosféry. Stačí vhodit do tyglíku mlčenlivého Ryuhela Matsudu, sexy detektivku, litry hemoglobinu, pleskavou krvavou hnátu s nožem a nechat volnou ruku schopnému kuchařskému tandemu kameraman, střihač, a ve snovým scénách se divák při pohledu na tu pálivou pochoutku nestačí divit. 8/10


Té noci měl Kordus dvě milenky: flašku šampaňského a whisky. :) Nenapodobil jsem ho a v mžiku sladce snil.

Den šestý (středa 4. července)

V tento den se nic zvláštního nestalo, poněvadž nemaje lístky a naopak maje k vyřízení pár pražských záležitostí, vyjel jsem busem na otočku do matičky měst. A chvíli si oddechl od karlovarského shonu... Zpátky jsem dorazil před jedenáctou večerní hodinou s mp3 přehrávačem (mimo jiné) a pěkně blbou náladou. Jen tak tak jsem si stačil vyzvednout v termínu zarezervovaný lístek na půlnoční Mrazivou kořist (Fritt vilt). Půlhodinu jsem pokecal s JAnem a posadil se do Malého sálu, zvědavý na teenagerovskou vyvražďovačku s dobrými referencemi od kolegů horroristů.


Mrazivá kořist patří bezesporu mezi nejlepší evropské (ne-li světové) slashery posledních let. Nedosahuje kvalit výborného Ajova Haute Tension, leč fanouškovi horroru nabízí kvalitní zábavu. Subžánrový převrat se sice nekoná, ale norský horror se chlubí nečekaně výbornou formální stránkou (tedy na evropské poměry) a dobrou prací s napětím a postavami. Herci hrajou a nejsou jen tupou skupinou flákot nachystanou na skok do zabijákova mlýnku na maso. Povedly se i interiéry "opuštěného" horského hotelu a krásné panoramatické záběry na zasněžená hornatá údolí. Svěží a téměř bezchybně gradovaná vyvražďovačka. 8/10


Splnil jsem slib a podruhé zalezl do tipsporťáckého hájemství. Tam jsem hodil řeč s klukama, podivil se obřímu džberu mojita, zašel s KevSpou, Redlumem, Norfinem a ožralým Nirem na palačinku a ve čtyři ráno šupito presto do vily, kde všichni spali jako zabití.

středa 4. července 2007

Karlovy Vary v kostce III.

Den třetí (neděle 1. července)

Neděle byla prosáknuta Japonskem a alkoholem... A dlouhým vychrápáváním, jelikož jsem paty z postele vytáhl nezvykle pozdě. Však první film je až od 16:00. Venku jsem narazil na hirnlego a kluky, a zahučeli jsme do parku za právě na festival dorazivšími Rentonem, Rob Royem, Gimpem a spol.. To se ještě žádný alkohol nepil... Ještě jsem pokecal s JAnem a protože se blížila čtvrtá, byl nejvyšší čas upalovat do Kongresáku na Oshimu.


Krutý příběh mládí (Seishu zangoku monogatari) nejdříve překvapil pěkně colorovaným provedením a dále fajn retro náladou. Té se dařilo přebít směšné rvačky (v podstatě jen divně vedené náznaky úderů) a nelogické chování postav. Tak nesympaticky jednajícího a bezcharakterního kluka, potažmo jako hloupou husu se chovající dívku, jsem ve filmu dlouho neviděl. Snímek se mi vcelku líbil, ale nijak mě nenadchl. Zato kolega Kordus tleskal vestoje! :) 5-6/10

Následoval alkoholový dýchánek v parku. Douglas donesl Beefeater, posléze jsem skočil ještě pro whisky a popíjení mělo věru grády. V alkoholovém opojení se mi dokonce zlepšil můj mizerný sluch, tak jsem se mohl zapojit více než obvykle. Mno, těžko říct, kdo byl hlavní hvězdou dýchánku, ale sranda to byla veliká. Beefeater brzy došel a nastoupily whisky a doutníky. Všichni se rozparádili. Tedy upřímně řečeno, holky míru alkoholu v krvi prozíravě tlumily pitím vody a Douglas se zdekoval pryč, takže Opilý Černý Petr zbyl na mě. Přestože jsem se krotil, začal jsem vyvádět pro mě typické koniny a Kordus, který po chvíli dorazil z filmu, jen nechápavě kroutil hlavou. Nechal jsem si párkrát nalít neředěný truňk od May, což jsem asi neměl dopustit. Poněvadž jsem dlouho předtím nejedl, zákonitě se mi udělal šoufl a ostatní ode mě rychle zdrhali na dalšího Oshimu. Tak to tedy ne! Vydýchal jsem se, zklidnil se, snědl Kordusovu tatranku a hybaj také na Japonsko!

Sledování Pohřbu slunce (Taiyo no hakaba) bylo spíše než alkoholovými dozvuky ovlivněno nechtěným vypíchnutím si kontaktní čočky z pravého oka a jejím následným neúspěšným hledáním na zemi a šatech asi v polovině filmu. Rádobydrsný příběh ze života ósacké spodiny a gangsterské verbeže nezaujal a silně nudil. A myslím, že by se mi nelíbil ani za střízlivého stavu... 4/10

Krapet divoký den uzavřela další fajn noční debata . Když usnul Douglas, jal jsem se spáti i já. Good Night!

Den čtvrtý (pondělí 2. července)

Pondělí je poznamenáno první větší průtrží mračen. Venku je hnusně, do města se mi nechce a film mám až v jednu, takže si válím dopoledne šunky ve vile. Rozhodně mě to nemrzí, neboť díky Tetsuovi a jeho minimálně hodinové přednášce o posilování, svalovém a kondičním dopingu a ideální stravě není na nudu ani kousek prostoru. Zmíněnou problematiku má Tetsuo v malíku a je radost ho poslouchat. Do posilovny jsem snad rok nepáchl a zdravá strava mi nic neříká, avšak proč si nerozšířit obzory, že... Po poledni se přemisťuji do Thermalu a zjišťuji, že na starý japonský film nemám náladu. Daruji tedy lístek sympatické slečně sedící před sálem. Venku pořád leje jako z konve a nevypadá to, že se to zlepší. Zahučím k jednomu z notebooků a začínám psát příspěvek do blogu. Čtvrtá pomalu klepe na dveře, ale mě se nechce ve slejváku trmácet do Husovky. Další japonský film je tak v háji. Konečně přestává pršet a jdu na procházku do města. Po hodině potkávám JAna a město křižujeme společně. Po chvíli JAn odchází na projekci a opět jsem sám, unavený a blbě naladěný. Padám tedy do vily, kde přehodnocuji plány a místo šlofíka beru do báglu whisku a běžím s May a Kordusem do parku za Kristýnou. Neudělali se mnou právě terno, nedobré naladění je na mně znát a ještě k tomu jsem vytočen jednou poznámkou. Moc zábavy se mnou není. Ale stejně od hodné Kristýny dostávám lístek na maďarsko-rumunskou Dolinu. Než zasednu s ostatními na sedačku, vyprovokuje mě málem dlouhým drzým pohledem k podrážděné reakci kluk, jenž na mě divně čumí již od začátku festivalu. Ještě jednou to zkusí a půjdu si ho podat, zmetka! Co je zač, však zajímá spíše May než mě. Je to šumafuk, Dolina začíná...

Dolina není snadno stravitelná. Podivnost odehrávající se v jakési odlehlé osadě, kde úřaduje korpulentní bordelmamá a pitoreskní mniši s falešnými kozími bradkami, mající na povel sebranku pohůnků, kteří vypadají jakoby právě chtěli vyrazit vraždit Kelty, moc nadšení v našich řadách nevzbudila. Film se snaží o drsnou poetiku, leč nedaří se mu to a k horšímu výslednému dojmu přispívají ještě dialogy mezi postavami, které mnohdy připomínají ochotnické cvičení. Rozpačité. 4-5/10

Dolina se mnou nezamávala a svou mlčenlivou přítomností jsem dál opruzoval spolubydlící z vily. Aby toho nebylo dost, koupil jsem si a snědl hranolky, pročež se mi začal nadýmat žaludek. Nastala občasná exploze neškodných plynů. Vybrnkávání nahromaděného vzduchu na mé střevní stěny jsem statečně snášel, leč na projekci Psanců (Exiled) muselo mručení mého břicha vedle sedícího Tetsua pěkně otravovat. Ale nedal nic najevo a film si snad užil. Navzdory střevním křečím jsem se při sledování Psanců opájel výhradně libými pocity.


Psanci jsou majstštykem z dílny známého hongkongského tvůrce gangsterek Johnnyho To. Náladou evokují klasické westerny (Rob Roy hned přispěchal s přirovnáním k Divoké bandě) a Lepší zítřky od Johna Woo. Formálně precizní zpracování si v nich podává pravici s vesměs výtečnými výkony elitní skvadry hongkongských herců, kteří se kdy objevili ve filmech Johnnyho To. Silně pocitový, až hypnotický snímek o pevném přátelství sympatické party hitmanů, kteří v palbě z pistolí dokáží zdatně konkurovat i seržantu Teguilovi. Další z filmových vrcholů letošních Varů. 9/10


Z dobré nálady, vyvolané výbornými Psanci, mě nevytrhla ani KevSpa a její sžíravé poznámky na adresu filmu. KevSpina grupa mě nemusela příliš ukecávat, abych s ní poprvé zahučel do Tipsportu. Sešlo se tam asi 20 lidí, pokecali jsme, přiťukli si pivem a mojitem, a kolem čtvrté jsem kousek cesty doprovodil Rentona, Gimpa a jeho spolužačku z gymplu do Hotelu Festival. A ve ztichlém bytě se šlo rychle do hajan.

úterý 3. července 2007

Karlovy Vary v kostce II.

Den druhý (sobota 30. června)

V sobotu vylézáme s holkama z pelechů notně brzy. Už v devět hodin odstartuje můj dnešní nabitý program jedním z nejtoužebněji očekávaných karlovarských filmů, korejským dramatem Skryté paprsky slunce (Secret Sunshine). Herečka Jeon Do-yeon za roli hlavní hrdinky Shin-ae dostala v Cannes Zlatou palmu za nejlepší ženský herecký výkon. Navrch v další roli obvykle výtečný Song Kang-ho, působivý trailer - to vše byl příslib jakostního korejského melodramatu. A vysoká očekávání byla opravdu na místě...


V příběhu o mladé matce Shin-ae, která se po smrti manžela vydá do jeho rodiště, městečka Miryang, aby tam se synem začala nový život, Jihokorejci udeřili na hlavičku nekorektnosti, až krutého zacházení s postavami, což je jeden ze stěžejních prvků, pomocí něhož se daří diváka ponořit do děje a soucítit se zkoušenou hlavní hrdinkou. O silné scény není ve filmu nouze (hodně mě vzala sekvence v kostele s extatickým sborovým zpěvem), herci jsou ve všech polohách přesvědčiví (Jeon Do-yeon podléhající náboženskému fanatismu je vskutku skvostná), atmosféra těkavá, dusná a naléhavá... Zkrátka prozatím největší karlovarský filmový zážitek. 9/10


Po Skrytých paprscích slunce jsem holkám utekl a film hodinu vstřebával bezcílným potulováním po rušných karlovarských ulicích. Návštěvníků přijelo letos na festival o dost více než loni (v době, kdy tento příspěvek píši, je již prodáno o více než tisíc Festival Passů více oproti loňsku) a na přeplněném městě a prostranstvích u Thermalu je to hodně znatelné. O šílených dopoledních návaleh u pokladen ani nemluvě. Pomalu je 12:30, May doráží a oba netrpělivě čekáme na začátek projekce dalšího jihokorejského filmu, Dechu (Breath) od režisérského matadora, jehož filmy pravidelně patří do programu festivalu, Kim Ki-duka.


Projekce komorního Dechu je poznamenána nepříjemnými zvuky dusání techna (či čeho), jež do sálu skrze zdi prostupuje z nějaké blízké hudební projekce. Klidné pasáže filmu otravným rytmickým bouháním vyloženě trpí. Snažím se to nevnímat, ale nejde to. Co se týče filmu, přestože jsem s ním byl zprvu poměrně spokojen, s odstupem musím říct, že Ki-duk se tentokrát moc nepředvedl a předložil divákům strohou a jednotvárnou historku, typicky kidukovsky málomluvnou, která i na krátkém časovém půdorysu působí omšele a předvídatelně. A nic na tom nemění teatrální hudební čísla hlavní hrdinky v návštěvní vězeňské cele, ani slušné řemeslné zpracování. Únavný režisérův standard. 6/10


Po Dechu si skáču do města na oběd. Pak si dávám dostaveníčko s šéfkou z FilmWebu KevSpou, Jhershawem a Wolodjou, a ještě se nacpávám zmrzlinou. Všichni po chvíli chvátají na příjezd hvězdné Renée Zellweger. Ta mě nechává naprosto v klidu, tak si to pomalu šinu do Kongreáku v Thermalu na starší japonský film Samurajský zvěd (Ibun sarutobi sasuke) z tématické přehlídky Shochiku Nouvelle Vogue.

Všechny snímky uvedené v rámci Shochiku pochází ze šedesátých let a na černobílém Samurajském zvědovi je to dost vidět. Překvapivě lepší je film v nebojových částech. Souboje vypadají víceméně směšně, což je u samurajského (a dá se říct, že i ninja) kousku na pováženou. Vzhledem ke stáří a průkopnictví Samurajského zvěda nad tím lze přimhouřit oko. 5/10

Co se přesně dělo po Samurajském zvědovi si v tuto chvíli nevzpomínám, jen že jsem večer potkal Dadela a společně jsme si to štrádovali z Thermalu do Panasonicu na Tuyino manželství (Tu ya de hun shi), jež ukořistilo na festivalu v Berlíně Zlatého medvěda za nejlepší film.

O příběhu zemité venkovanky Tuyi, starající se v nehostinné čínské stepi o rodinu a chromého manžela, toho zde moc nepovím. Vytuhl jsem totiž a třetinu filmu (Dadel tvrdí, že polovinu) prospal. Mám dojem, že jsem přišel o Tuyiny patálie s dvěma nápadníky. Škoda, zbytek byl poutavý, s podobně syrovou patinou jakou třeba disponuje Horská hlídka (Kekexili). Komu se takové filmy líbí, nemá co řešit. 7-8/10

Poté jsem krátce pokecal s kolegou z asiantitulkyclubu Vojtou Pitrou (na čsfd molotov) a hurá na jedinou projekci ruské Denní hlídky (Dněvnoj dozor).


Po Noční hlídce pokračuje Denní hlídka v adaptaci trilogie fantasy románů spisovatele Sergeje Lukjaněnka. S předlohou nejsem obeznámen, ale pokud jste se ztráceli v prvním díle, tak v Denní hlídce se zřejmě budete topit v chaosu. Naštěstí je Bekmambetov zručný řemeslník a některé momenty jeho filmu byly na obřím plátně Velkého sálu doslova kulervoucí. Legendami opředený úvodní nájezd vojevůdce a jeho hordy koňmo skrz zdi labyrintu, dynamická jízda sporťáku po komunikaci a posléze zdi mrakodrapu a podobně zdařilé chvilky utlumují fakt, že dějově je snímek zejména ve své druhé polovině poněkud rozpačitý. 7/10

Z omámení z vizuální smršti Denní hlídky mě ihned vytrhla May naléhavou smskou a zalarmovala mě do vily. Následovala doposud nepřekonaná noční debata (Douglas rulez), kterou doprovázely salvy smíchu, což ospalí Tetsuo a Kristýna právě nekvitovali s povděkem :)

pondělí 2. července 2007

Karlovy Vary v kostce I.

Poněvadž na starší japonský film se mi po únavné dvojnásobné zkušenosti z neděle nechtělo a momentálně nevím co roupama, konečně jsem se dokopal k prvnímu regulérnímu píspěvku na svém dosud plevelem zarůstajícím blogu. A nezačnu ničím jiným, než stručným sesumírováním pobytu na nejvýznačnějším filmovém festivalu v Čechách, MFF KV. V tuto chvíli mě trochu pobolívá kebule po předchozím krapet divokém dni a na festivalových noteboocích se mi nepíše zrovna nejpohodlněji, takže můj příspěvek nebude z nejvýživnějších. Ale dost už alibistických plků, jdeme rovnou k tématu.

Den první (pátek 29. června)

Tak konečně je to tady! Práci ve skladu jsem dal definitivně vale (exšéfové jsou asi rádi), vyválel se pár hodin v pelechu, na rychlovku sbalil a vyžehlil prádlo a s téměř žádnou časovou rezervou sprintoval na sraz s jednou moc milou a pohodovou slečnou jménem May, s kterou jsem měl vyrazit busem v ústrety tolik toužebně očekávánému filmovému festivalu v Karlových Varech. Shodou náhod se mi podařilo dorazit na spich včas a už nám nic nebránilo spanilé jízdě do města oplatek. Spanilá jízda to doslovně nebyla, ale příjemná, to ano. Jen kamarádka May mučila můj hladový žaludek pohledem na konzumovaný šťavnatý sendvič. Ale vydržel jsem to. :) Různě pikantních témat hovoru jsme měli dost a s May žádná debata není nudná, takže jsme nestačili ani dokecat a autobus se ocitl v karlovarském centru. Dorazili jsme do Thermalu, hodili bágly do úschovny a naklusali do nafukovacího kina u Thermalu. Už jsme disponovali lístky a Festival Passy, jelikož předchozí den jsem pro vše skočil do Varů na otočku. Tudíž jsme beze stresu přijeli do dějiště až odpoledne, vyhnuli se frontám a mohli vesele prubnout první festivalový film, hongkongsko-malajské Zmoklé psy. Ale veselí při jeho sledování brzy ustoupilo pocitům zcela jiného druhu...

Zmoklí psi jsou totiž docela nudná nezávislá záležitost, jaké se člověk, sjíždějící většinu Asie, na festivalu zkrátka nevyhne. Ale do (ne)kvalit a prázdnoty jednoho korejského kousku (otravné peripetie dvou mladých ve městě, víc si nevzpomínám) měl ještě daleko. Z filmu si již skoro nic nepamatuji, jen že tam šlo o dva bratry, z nichž jeden brzy zaklepal bačkorama a druhý se po truchlení zaláskoval, vše skončilo do ztracena dlouhým "tsaiming-liangovsky" statickým záběrem a vizuál snímku byl nevýrazný (jen občas "zbarevněl" záběrem na zelené fotbalové hřiště)... 5/10

Před filmem jsme byli odpočatí, takže typický průvodce karlovarského filmového běsnění, jenž neodbytně jako blecha útočí při takovýchto málo záživných filmech (a vlastně nejen při nich), spánek, nás minul. Po filmu jsme se setkali s částí budoucí "bytové party" a vyrazili se ubytovat. Jen sympaťák a výborný filmový kritik Douglas se odpojil s cílem zhlédnout a zanalyzovat jeden z padesáti plánovaných filmů. Uf, budu rád i za pětadvacet. :) Ubytovali jsme se tedy ve vile s prazvláštním názvem Astrostudio Slunce (patří to člence alternativního náboženského směru New Age. Jestli je řazen mezi sekty, bych teď pouze spekuloval), hlídané přátelským vlčákem. Bydlení jest to komfortní, což snad každý z nás ocenil. Poté jsem s May a další fajn dámou a fešandou Kristýnou vyrazil na výtečnou a hutnou pizzu. Brzy došlo i na druhý film prvního dne, stylové korejské drama Bez slitování (No Mercy for the Rude). A film je to z kvalitativně odlišného soudku, než Zmoklí psi...


Bez slitování jsem předtím viděl již dvakrát, tudíž jsem už byl dobře obeznámen s neoddiskutovatelnými kvalitami filmu. Na jeho zhlédnutí na plátně jsem se tedy velmi těšil... Jihokorejci mimo jiné vynikají v dobré práci s více žánry v jednom snímku. V Bez slitování není toto mixování tak markantní, ale znatelné je. Film má místy temnější a dusnější nádech, který je pravidelně odlehčován monology hlavního hrdiny (výborný Shin Ha-kyun) a humornými situacemi (zejména konfrontace nesmělého němého hrdiny a rázné a krapet oprsklé lehké děvy). Dojde na typicky korejsky povedenou akci s noži, náznak "leonovsky" dojemného vztahu hitmana a malého dítěte, lehce bizarní partu zabijáků, osudovou lásku a především... k výtečné zábavě. Obsazení (pominu-li zápornou stranu) je veskrze sympatické a z filmu sálá zvláštní podmanivá atmosféra, neotřlost a stylovost. 9/10


Po korejské komediální gangsterce jsem byl definitivně zmožen a lístek na nadějné Vyšetřování nočních můr (Nightmare Detective) raději předal kolegovi z FilmWebu Ulrikovi. Vzápětí jsem zahučel do vily a spokojen ulehl na své matracové lože. A fajn pocit mi nezkalil ani fakt, že peřinu jsem nenašel já, ale o dvě hodiny později spolubydlící s maskovacím svatouškovským vzezřením Kordus, který na sebe neváhal mrsknout i druhou duchnu, zatímco já se válel na matraci bez jakékoliv přikrývky v triku a kraťasech. :) A ještě k tomu otevřel okno, skunk! :)


Tož je konec popisu prvního dne a až si zase udělám hodinu času, možná sem prsknu i mé nedělní ožralecké extempore ad. :) Možná... ;)