středa 16. července 2008

THS 2008 aneb chlast, horrory a pěkný holky

Člověk by čekal, že sem napíši report z 43. MFF KV, leč Vary zůstaly za mým očekáváním včetně asijských filmů, tudíž se pustím raději do článečku z následující akce, jež se nadmíru vydařila, Tradičního horrorového srazu (dále jen THS). Letos se opětovně konal v hájence horrorového gurua na čsfd Mr.Apache ve Václavovicích na Ostravsku od čtvrtka 10.7. do pondělí 14.7.. A znovu se potvrdilo, že pro každoroční setkání fanoušků horroru není ideálnějšího místa. Samozřejmě o akci nepíši do asijského blogu náhodou, přestože letošním tématem byl agilní španělský horror, jelikož asijské horrory byly také v programu a několik lepších kousků z letošní chudé sezóny jsem hodil v hájovně v plen. Rvačka o ně věru nebyla. A hodně se mluvilo o fenomenální korejské My Sassy Girl, i když v jiné tónině, než bych si přál. :)


Z Prahy nás vyjelo do Ostravy, Svinova celkem sedm. Bez problému jsme se dostali až do Šenova na Ostravsku, odkuď už to bylo kousek do dobrým jídlem proslavené místní restaurace, kde na nás už čekal dobře naladěný Mr.Apache a pár dalších účastníků. Poručili jsme si pivo, potažmo čepovanou kofolu, vskutku výtečné jídlo servírované ve velkých porcích, a zábava vypukla. Postupně se přidávali další a další a dva stoly málem nestačily. Apache ode mě dostal destilát z brambor soju, tradiční to korejské pitivo v zelené třetinkové flašce, kterou máme možnost vidět v každém druhém korejském filmu. V podstatě to chutí připomíná vodku, ale je to ještě lepší. :) Největší nadšení soju vzbudilo u Vladyse, dalšího horrorového barda. Vyzunkl většinu tekutiny a zelená láhev putovala jako relikvie do jeho batohu. To už bylo v plném proudu všeobecné veselí a čekalo se již jen na Korduse (záměrně přezdívku skloňuji špatně stejně jako u obituse, správně to zní poněkud blbě), abychom se mohli přesunout na další hospodskou štaci. U fašisty.


Nevím, zda nelichotivému termínu majitel vděčí musolliniovsky holé lebce nebo militantním názorům. Každopádně tam nevaří špatně a až na jednu teplou ranní výjimku, kterou Apache nezapomněl doprovodit nelibými větami, pití dobré. A obsluhuje tam prsatá dcera pana fašisty Terezka (Romanka?). :) Atmosféru večerního pokecu trochu ovlivnila vskutku horrorová smska, ve které nejmenovaný účastník explicitně popisoval krvavý pád do kolejí během svého útěku z THS. Oklepali jsme se hrůzou a jelo se dál. :) Po další hromadné debatě proběhl přesun do hájenky, kde se obsadila výhodná místa na spaní ve spacácích, seštelovala se technika a mohlo se dívat na horrory. Nejdříve přišel na řadu stěžejní horrorový snímek letošního roku, Romerova zombárna Diary of the Dead, oblíbený to film páně horrorového experta obituse, poté epizoda z druhé série kvalitního seriálu Tales from the Crypt, jenž pro změnu zbožňuje Mr.Apache, pak podařená španělská duchařina El Orfanato a nakonec si hrstka nejodolnějších včetně mě dala před spaním půlhodinu The Abandoned s Karlem Rodenem. Hodinové ručičky ukazovaly půl pátou...


Ráno se na THS krátce po budíčku spěchá občerstvit zkoušené tělo snídaní u fašisty. Pivo, točená kofola, míchaná vajíčka. Klasika. Aby toho nebylo dost, většina se přesunula rovnou na oběd do restaurace ve Volenství. Asi tam chlapi fičeli kvůli pohledné servírce Ivance, obsluhující s hlubokým výstřihem. Však je ty prasácké řeči pak večer prozradily. :) S křehkou bioložkou Veronikou jsme byli oba syti a raději si to namířili zpět do hájovny na asijské filmy. Veronika chtěla české titulky, takže jely originální tchajwanské duchařské drama Silk a korejský mysteriózní thriller Antartic Journal. Spokojenost byla na obou stranách.


Během antarktického dobrodružství se pár lidí vrátilo a JAn hladově pokukoval po notebooku, evidentně se třesouce na Untold Story 2. :) Jenže to mu přáno dlouho nebylo. Kolem večeře jsem před spaním v pátek ještě viděl větší část nehorrorového filmu Boogie Nights, španělský zombies horror [Rec] nesoucí se na módní vlně handycam podívaných, na skupinovou kalbu ideální divočinu Zombie Strippers (polonahá zombie Jenna Jameson kroutící se svůdně kolem striptérské tyče nemá chybu), a slabší indonéskou nápodobu Cannibal Holocaustu, Primitif. Vpravdě primitivní zábava a jak správně podotkl DaViD'82 na čsfd - kanibalský film bez kanibalů. Pak si kluci pustili nějakou španělskou ptákovinu, ale to už jsem, jsa unaven, šel chrnět do spacáku.


V sobotu následovaly další obligátní vajíčka s kofolou u fašisty, pak v hájence nízkorozpočtová podivnost The Signal, pozdní oběd ve Volenství, popíjení ve vedlejší hospodě, a následné projekce epizody z dalšího Apachem obdivovaného seriálu, Buffy the Vampire Slayer, další kvalitní upířiny 30 Days of Night, španělského ceněného Faunova labyrintu, oldschool blbiny Split Second s drsňákem Rutgerem Hauerem a slušného horroru o mayských masožravých kytkách The Ruins. Tento den už s námi vyváděli intelektuál d-corso, milovnice hongkongských kung-fu filmů MaedhRos a opustili nás čahoun Rob Roy se spanilou Ony...


Nedělní dopoledne se neslo v rytmu balení. Zbylá část pražské výpravy se chystala na odjezd domů. Došlo k menšímu nedorozumění, takže jsme se ve Volenství rozloučili jen s Vladysem a Janou a ostatní místo k nám zamířili od fašisty na film, což trochu zamrzelo. Naštěstí se pak nepotvrdily obavy z návalu pasažerů ve vlacích kvůli hudební akci Colours of Ostrava a cesta do Prahy proběhla bez problému vsedě. Apachi, díky za organizaci a ostatním za fajn společnost, bylo to super! Ani se mi nechtělo domů... Za rok opět na viděnou!



(Pozn. autora: Článek není dokončený a pokud se v něm nacházejí nepřesnosti ohledně promítaných filmů, klidně mi to někam napište. Díky.)

pondělí 12. května 2008

Animefest 2008

Anime nesleduji nijak ve velkém, ale sem tam si nějaký kreslený kousek, potažmo seriál, rád dopřeji, takže mi krátká premiérová výprava do Brna na festival anime Animefest 2008 přišla jako dobrý nápad. Nutno říct, že zklamán jsem i přes trochu spartánská prostředí sálů nebyl. V prvé řadě jsem se těšil na setkání s částí anime sekce čsfd. S Mariem jsem se dokonce ubytoval v penzionu Body, kterému kraluje hodně příjemná mladá paní majitelka, jež nás v sobotu ráno 10. 5. před započetím programu pozitivně naladila. Poté jsme se pře sálem Bakaly zaregistrovali, juknuli na jeden díl rozverného seriálu o třech esperkách, Karen Zettai Children, a s posléze dorazivší trojcí Idaho, Subjektiv a yenn se přesunuli do Scaly. Tam se projevil menší nedostatek Animefestu - velký počet zaregistrovaných v kontrastu s menší souhrnnou kapacitou obou sálů, což v praxi znamená, že pokud si před atraktivnější akcí v sále Scaly nezaberete včas sedačku, nemusíte vůbec nic vidět, jelikož se na dohled plátna prostě neprotlačíte. Nejmarkantnější ty bylo při soutěži o nejlepší kostým, Cosplay, na kterou se mačkali lidé jako sardinky i na balkóně. Většinu kostýmů jsem viděl, ale stálo mě to bolavé nohy od neustálého stání na špičkách. Natascha předvedla pěkný úbor bojovnice Sayi z Blood+, ale žel se v konečném zúčtováni mezi nejlépe hodnocenou trojku nevešla. Ani podpora ostravské výpravy v čele s t_gonem nepomohla. Vyhrál sedmičlenný Naruto tým.

Naše pětičlenná sebranka se po divné epizodě s bojovníkem Druagou uchýlila do kavárenského prostoru nad sálem a za vydatného popíjení kafe, piva a čepované kofoly zhlédla na Idahově notebooku jeden neuvěřitelně pitomý film a poutavý cyklistický anime kraťas. Mezitím nás přišel pozdravit čsfd prominent Gemini. Ještě předtím jsme si v nedaleké restauraci nacpali panděra poctivou československou krmí v nejčastějším složení smažák a halušky. Takže jsme si všichni lebedili... Poté jsme už trávili čas výhradně v sálech. Anime kvíz byl zábavný, i když na polovinu otázek jsem se nechytal a kromě Hellsinga z videí neznal nic. AMW klipy byly taktéž povedené. Den nám uzavřela velikášská a plochá vykradačka Matrixu a dalších sci-fi Appleseed Saga: Ex Machina. Vypiplané CGI, ale sterilní a ne s právě dokonalou animací postav. Většinu filmu se stejně jen střílelo či bojovalo, tak to ani moc nevadilo. Trochu nás bolely zadky z nepohodlných dřevěných sedaček, ale s tím se u podobných menších akcí musí počítat. Poněvadž jsem šel záhy na kutě (předešlou noc jsem nespal) a v neděli jel kvůli rodinné oslavě dopoledne domů, zhodnotím Animefest na základě sobotního programu. Pozitivní dojmy převažují. Viděl jsem hodně nadšení, pěkných kostýmů, ve kterých se kluci a holky nestydí producírovat i po ulicích, humorem oplývající moderátory... Filmovou stránku hodnotit nebudu, protože nejsem znalec anime. Ale s čím jsem se setkal na plátně, to mě povětšinou zaujalo. Pro větší spokojenost by to chtělo komfortnější sály s větší kapacitou, lepšími sedačkami a s klimatizací (místy bylo ve Scale téměř nedýchatelno). Ale ne každý v tomto bude souhlasit s polstrovanými křesly pražských multikin rozmazleným autorem článku. :) Abyste si udělali obrázek o akci, podívejte se na McLobovu fotoreportáž.

úterý 25. března 2008

Asijský film na letošním Febiofestu








Osmidenní filmový festival Febiofest 2008 otevře v pražském multikině Village Cinemas návštěvníkům brány již tento pátek 28.3., tudíž je na čase podat malé info k přichystanému asijskému menu. Febiofest byl vždy pro milovníka asijské kinematografie malou jarní oázou, kde mohl zhlédnout snímky, které by jinak na plátně stěží viděl, potažmo některé těžko vůbec někde viděl. Febiofest pokaždé inklinoval více než ostatní festivaly k artové asijské produkci, což je letos na první pohled nejmarkantnější. Přiznám se, že ač se snažím udržovat si jakýs takýs přehled o asijském filmu, na polovinu asijské sekce jsem civěl jako tele, poněvadž mi ty filmy prostě nic neříkaly. Po určitém sondování musím konstatovat, že letošní Febio jest z mého pohledu nejslabším za poslední 3 roky. Sice jsem potěšen, že narostl počet thajských snímků a ubylo v minulých dvou ročnících pořadateli protěžovaného Japonska, ale opět se mi nelíbí opomínání jihokorejské tvorby. Zřejmě nejslabší Kim Ki-dukovo dílo, Dech (čsfd), jenž jsem trochu rozebral na začátku blogu v karlovarské reportáži a vůči němuž jsem časem zaujal kritičtější postoj, není žádná náplast. V asijské sekci chybí vyložený magnet. Fandové Takeshiho Kitana se jistě houfně poženou na Glory to the Filmmaker! (čsfd). Osobně si tento snímek po loňské zkušenosti s manýristickými a podivnými Takeshi's a rozporuplných ohlasech nechám v klidu ujít. Na Febiu již etablovaný japonský režisér Ryûichi Hiroki představí svůj poslední snímek M (čsfd), asi jediný kousek, který mě přinutí jet domů nočním busem. Poměrně dost jsem zvědav na předpremiéru koprodukčního Mongola (čsfd), s Tadanobu Asanem v hlavní roli. Historických velkofilmů není nikdy dost a o Čingischánovi toho moc natočeno nebylo. Navíc povedenou scénu z traileru, kdy jezdci s vodorovně před sebou napřaženým duem šavlí decimují jízdu protivníka, musím vidět na plátně co nejdříve. :) Za černého asijského koně bych si tipnul tchajwansko-čínské lesbické Spider Lilies (čsfd) . Kromě dvou thajských filmů, o kterých píši níže, si již nic nedovolím doporučit, abych neriskoval, že mi někdo naštvaný vymete šutrem okno mého pokoje. :) Jak jsem již napsal, polovina asijského menu Febiofestu je pro mě malou neznámou. Nechme se překvapit...

Předem zdůrazňuji, že kdo nemá rád pomalé arty a koho předloňské karlovarské Invisible Waves znudily k smrti, ať se thajské Ploy (čsfd) vyhne co největším obloukem. Kdo však při hledání nestandardních filmových zážitků snese až hlemýždí posun filmových políček vpřed a minimum hudby (o to jsou náhlé hudební vstupy osvěžující), čeká ho zajímavá sonda do vztahu stále více navzájem se odcizujících manželů, do něhož náhle vstoupí odzbrojující mladičká dívka a následky na sebe nenechají dlouho čekat. Strohá, ale pěkná kamera, jedna naturalistická soulož, hypnotické tempo, takřka hmatatelný chlad mezi manželi, rozkošná představitelka Ploy... Zkrátka tuze zajímavá artová podívaná. 8/10


Mysteriózní drama Dorm (čsfd) se zlehka dotýká mého oblíbeného asijského duchařského horroru, takže ho již přes rok mám za sebou. Už před thajskou premiérou před dvěma roky snímek zaujal úchvatnou stylizací a pěknými postery. Pravda, nakonec se z filmu vyklubalo málo děsivé duchařské drama, ale právě výtečná audiovizuální stránka pomáhá na několika místech budovat solidní napětí. Rozlehlé a chladem sálající prostory chlapeckého internátu poskytují zvolené látce a stylu vděčné prostředí a spolu s dobrými výkony dětských herců dělají z thajské Ložnice pohodovou mysteriózní záležitost s fajn atmosférou. Kdo by tu hledal originalitu, nenajde, což mě v tomto případě vůbec nevadí. 8/10


Pokud nedojde k nějaké nepředložené události, navštívím na letošním Febiu 14-15 filmů, v podstatě můj průměr. Jen na to tentokrát budu mít pouhých 5 dní. Díky kamarádce Nancy zabrousím i mimo Asii, jmenovitě do Evropy (především Holandsko) a Latinské Ameriky, a navrch dám kritikou ceněné americké snímky Gone Baby Gone a Into the Wild. Už se těším. :)

úterý 22. ledna 2008

Chak De! India v pražském kině!

Ještě než se vrhnu na dokončení článku o nejlepších asijských filmech roku 2007, musím tu udělat malou propagaci unikátní pražské projekci indického snímku, jenž považuji za jeden z nejlepších, co jsem minulý rok viděl. Chak De! India (čsfd) je výborné sportovní drama, které se v posledních letech moc netočí. Přes hromadu žánrových klišé a dvouapůlhodinovou délku je to velmi chutná filmová mňamka, již s pomlaskáváním slupnete a žaludek vás z ní rozhodně bolet nebude. Indický film o charismatickém trenérovi, kterému je svěřen do péče indický národní tým pozemních hokejistek, aby ho připravil na nadcházející MS v Austrálii, přičemž není vůbec jisté, že se tam jeho tým dostane, vyniká dynamickým podáním na obrazovkách a plátnech neotřelého sportu, řemeslnou zručností, širokou škálou zobrazených emocí, velmi dobrými hereckými výkony a sympatickým mančaftem mladých pozemních hokejistek. Samozřejmě si užijeme slušného množství dramatických zápasů a tvrdého tréninku, ve kterém rázný trenér děvčatům nic nedaruje. Zkrátka vysoce kvalitní a svěží sportovní záležitost, kterou má navíc divák možnost vidět v rámci akce indického velvyslanectví v pátek 25. 1. 2008 v 18:30 v kinosále pražské Městské knihovny na Mariánském náměstí úplně zdarma! Další info najdete na stránkách mongolandu.

pátek 18. ledna 2008

Asijské filmy v roce 2007

Poněkud pozdě, ale lepší než nikdy. Ano, dokopal jsem se ke krátkému bilancování nejlepších asijských filmů uplynulého roku. Byla by to škoda, jelikož jsem zhlédl přes 200 nových snímků asijské provenience a hodněkrát bylo opravdu na co se dívat. Nejdříve si shrňme běžnou kinodistribuci. Co si budeme povídat - byla to z hlediska asijských filmů bída s nouzí. Jarní nasazení okouzlujícícho thajského Občana psa (čsfd) bylo moc fajn, ale pouhé dva asijské filmy za rok (ještě megalomanská, ale prázdná Kletba zlatého květu), to je pro naše kinodistributory mizerná vizitka. Pořád přetrvává sázka na provařená jména (Wong Kar-wai, Ang Lee, Zhang Yimou, Kim Ki-duk, Park Chan-wook...), anebo ojedinělé nasazení filmu, jenž byl hodně úspěšný na festivalu. Což je případ výtečného Občana psa, kterému však nadšené ohlasy z MFF KV a velká chvála od Tomáše Baldýnského půl roku poté nepomohly k většímu zájmu tuzemských diváků. Docela mě to mrzelo. Na milého podivína Poda a fajčícího plyšového medvídka Thongchaie se mi navíc podařilo dotáhnout jediného člověka. Ostatní to i přes mou propagaci nezajímalo. Po dvojnásobné karlovarské projekci jsem si alespoň v dalším roce vychutnal osobitý a podmanivý snímek v kině ještě třikrát. Žel na DVD se ho asi nedočkáme a když už zázrakem ano - tak jak je u Artcamem vydaných asijských filmů na dvdčkách - s pořádným zpožděním.


K asijským filmům na počeštěných DVD se vyjadřovat nebudu, abych tu nenapsal nepřesné informace. Beztak jsem skoupil většinu toho, co u nás vyšlo. Jen, že největší událostí pro mě byla povedená DVD edice Kim Ki-dukova majstrštyku a mého oblíbeného filmu 3-iron. Artcam ho vydal prostřednictvím Filmhouse, který nás už rok předtím počastoval parádní edicí japonské kultovky Battle Royale. Minulý rok si však trochu pokazil dojem, neboť filmový fanda marně čekal na slíbený soubor šesti Kitanovek (4 z nich by už měly být v tuto chvíli k dispozici). K 3-iron se také váže zjištění, že milované originálky raději nedávat vůbec z ruky, ani v případě rodinných příslušníků, jelikož vám disk může být vrácen neuvěřitelně zprasený, že budete muset záhy koupit nový. A čtyři kila v háji...

Asijské filmy na festivalech mě minulý rok moc potěšily, přestože jsem už většinu z nich předtím viděl. Filmasii a MFF KV jsem se již dříve věnoval, tak je tu teď nebudu rozebírat. Na březnovém Febiofestu mě navzdory plnému sálu hlučících puberťáků nadchla projekce laskavého japonského snímku o kvartetu středoškolaček, co se rozhodly nazpívat několik chytlavých písniček na japonsko-korejský školní festival. Linda Linda Linda (čsfd) je nádherně svěží film se sympatickými hrdinkami, kterým nelze nefandit, aby to na konci všem pořádně rockově natřely. A nevadí, že Bae Du-na při tom zpívá falešně. Ústřední song jsem měl v kině sto chutí si s holkama zařvat. Ale to by mě asi plný sál puberťáků ubil čepicema. :) Každopádně je ostuda, že tento odzbrojující snímek ještě nemám doma... Indické melodrama Black (čsfd) mě a okolosedící diváky na Febiu dostalo na lopatky nestoudným frontálním útokem na city. Všichni jsme unisono buleli a buleli... Dokonce i černoch opodál slzel jako kdyby hodinu loupal cibuli. Mno, na indický film překvapivě žádné muzikální scény, jen plno srdceryvných okamžiků, křiku a výborné hymnické hudby, jež všechnu tu dojemnost jen podtrhovala. Vyděračská metoda, ale u většiny diváků fungovala na jedničku.


Ještě než se vrhnu na filmy roku 2007, musím vyzdvihnout trojici snímků staršího data, které jsem minulý rok viděl poprvé a nadchly mě natolik, že se staly plnoprávnými členy mojí asijské TOP 20. Lost in Time (čsfd) je skvostné hongkongské drama o smiřování se se smrtí blízkého člověka, o tom že život jde dál a je třeba začít odznova. Hlavní hrdinka to vezme od podlahy a naváže na exmanželovu živnost jako řidička minibusu v hektické hongkongské dopravě. Že to bude mít jako jediná ženská mezi suitou chlapů-řidičů setsakra těžké, netřeba dodávat. A co teprve ten chaotický silniční provoz... A k tomu malý synek... Výborné drama, výborní herci, ode mě to nejlepší doporučení.


Japonští Umizaru (čsfd) jsou drama z poněkud jiného soudku. Pojednávají o partě mladých kluků, kteří se podrobují náročnému 50-ti dennímu výcviku, jenž probíhá zejména pod vodou. Však se absolventi kurzu stanou členy japonské Pobřežní hlídky. Na Mitche Buchanana pobíhajícího v barevných trenýrkách na prosluněné pláži zapomeňte, tady se bude zachraňovat v neoprénu a se šnorchlem. Než k tomu kluci doplavou, vzniknou pevné přátelské vazby, přijdou konflikty, tresty, první lásky a první ostrá akce. Výcviky jsou divácky vděčná látka a Japonci se ji v případě tohoto filmu zhostili na výbornou. Když kamera ke konci seshora oblétává loď s odhodlanými plavčíky a zní k tomu nádherná melodie z Bratrstva neohrožených, není pochyb - tohle je jeden z nejlepších filmů, co jsem v roce 2007 viděl!

Tento pozoruhodný thajský snímek není dramatem, ale horrorovou parodií. S označením komedie bych byl opatrný. Buppha Rahtree (čsfd) obsahuje scény, při nichž tuhne krev v žilách. Když se milá slečna Rahtree po smrti naštve, začnou se dít v jednom thajském činžáku pěkné věci. A místním se to líbit moc nebude. Však kdo by stál o domovní strašidlo, jež dovede chodit po stropě a z jeho nechutného hlasu se ježí chlupy na těle. Správcová je ženská od rány, ale na tuhle pekelnou dívčinu nemá ani náhodou. Do bytu č. 609 míří jeden exorcista a kněz za druhým a výsledek? Nechte se překvapit, tohle stojí za to. Moje doporučení míří především do řad fandů horrorů, hlavně duchařin, kteří tento kousek jistě dovedou adekvátně ocenit (matador JAn budiž důkaz :)). Místy prča, místy povedené lekačky, krapet odkazů na horrorové klasiky, špetka romantiky (nenechte se úvodem ukolébat!), litry umělého hemoglobinu a podařená atmosféra. To by v tom byl čert, abych tuhle bezva záležitost nedotáhl na letošní THS!

A to je pro dnešek už vše, přátelé. V blízké době bude mít článek pokračování, ve kterém uvedu desítku nejlepších asijských počinů, jež mi byly dostupné až v roce 2007. Bylo opravdu z čeho vybírat.

neděle 13. ledna 2008

Eiga-sai a Go







Jelikož mě hryže svědomí, že jsem předem neupozornil na přehlídku japonských filmů v kině Lucerna, Eiga-sai (oficiální stránky), předejdu alespoň největší možné škodě. Přeci jen asijské filmy nejsou v českých kinech každý den, a natožpak japonské, které má český asiofil možnost vidět výhradně na festivalech a několika počeštěných DVD. Z šesti filmů na Eiga-sai nás čekají ještě tři. Popravdě, o čtyřech snímcích z programu jsem před přehlídkou téměř nic nevěděl. V japonské kinematografii moc velký přehled nemám. Poněvadž projekce Bright Future s Tadanobu Asanem skončila před pár hodinami (bohužel jsem ji nestíhal), mám už možnost trochu zpropagovat jen jediný snímek, jenž jsem navíc jako jediný z přehlídky viděl. Jmenuje se Go (čsfd) a je to výtečný film. A v pražském kině Lucerna poběží ve středu 16. ledna v 18:30.

Jméno režiséra japonského snímku, Isaa Yukisady, je fandům asijského filmu jistě známé aspoň díky jednomu z melodramatických vrcholů asijské kinematografie, Crying Out Love, in the Center of the World (čsfd). Go patří spolu se Sunflower (čsfd) jistě k dalším jeho vrcholným snímkům. Příběh sympatického mladíka (herec Yosuke Kubozuka je známý rolí excentrického ping-pongového borce ve sportovním dramatu Ping Pong či jako milý podivín v romantice Laundry) se severokorejskými kořeny, jenž žije s otcem v Japonsku, které není k Severokorejcům právě přívětivé, není snadné pozřít. Z dynamické podívané se s rostoucím důrazem na vztah Sugihary a japonské dívky (Kou Shibasaki aka Mitsuko z Battle Royale, zdravím Maria! :)) film postupně zlomí v pomalou a křehkou záležitost. Sugihara nejen díky původu rodičů bojuje na několika frontách a prochází si krizí identity. Má jisté předpoklady se s tím vším porvat - po tátovi zdědil boxerské geny. A dá se nakonec dohromady s krásnou Sakurai? To by se měl zvědavý čtenář dozvědět z projekce a ne ode mě. Minimálně bude mít jistotu, že uvidí povedené pěstní bitky a tradičně japonsky decentní, ale velice křehce působící romantické scény. A především hodně zajímavý filmový počin. Takže neváhejte a pokud možno ve středu mažte na půl sedmou do Lucerny. V práci vám pak budu v tu dobu upřímně závidět.



neděle 6. ledna 2008

The Warlords

Po vydařeném a divácky rekordním festivalu Filmasia se u mě prosinec nesl ve znamení střídavého marodění a dlouhého vánočního splínu, jenž se projevil znatelným poklesem aktivity ve všech směrech, a to třeba s blížícím se koncem roku čím dál větší nechutí dívat se na filmy (!) a vyplodit nějaký delší text. Byla to mizérie a z té mi pomohla uniknout až kamarádka May, které tímto za několikadenní péči na icq, jež mě alespoň trochu pozitivně nabila, velice děkuji. Díky, Heli, jseš super! Jsem tady, sice nejsem v plné síle, ale zase hodlám občas něco naškrábat! Od původního záměru shrnout asijský film v roce 2007 a zvolit to nejlepší, co jsem měl možnost v uplynulém roce vidět v kině a co mi proteklo přehrávačem, mi prozatím zabránily dočasně nefungující Tabulky na čsfd. To mi však nebrání uvést tu nějakou aktuální asijskou pecku. Kdo pozorně sleduje čínskou filmovou scénu, tomu jistě neuteklo, že konec roku patřil v čínských filmech válečným dramatům Assembly a The Warlords. A jelikož jsem již měl možnost druhý zmiňovaný snímek vidět, už mám jasno v tom, jestli opravdu stojí za ten obrovský humbuk, co v Číně vyvolal.

Ono, když do čínsko-hongkongské historické velkoprodukce narvete na asijské poměry astronomických 40 miliónů dolarů, z čehož polovina zamířila rovnou na účet hereckému trojhvězdí Jet Li (celých 13 miliónů dolarů gáže = asijský rekord!), Andy Lau a Takeshi Kaneshiro, s ambicí vytvořit dechberoucí válečný epos, zákonitě budete budit ta nejvyšší očekávání. Optikou čínského filmového trhu se naplnila. Tomu jistě pomohlo masivní nasazení rekordních 1027 kopií v čínských kinech. Jen v otvírací den, 13. listopadu, diváci přinesli do kas desetinu honoráře Jeta Liho. A na konci roku si už The Warlords (čsfd) v poklidu mířili ke 30 miliónkům. Tenhle biják si na sebe vydělá, to je bez debat. Avšak je otázkou, jestli vyhoví i divákovi, jehož neuspokojí jen megalomanské bitevní scény s tisíci komparsistů ve zbrojích, tradiční to čínské propriety tohoto typu snímků. Sám za sebe mohu říci, že u mě se to filmu povedlo jen napůl.


Pokud od The Warlords předem čekáte baletní poetiku Hrdiny či nablýskanou opulentnost Kletby zlatého květu, rovnou na to zapomeňte. Druhá polovina 19. století, to byly v Číně hodně drsné časy. Války o moc, bída, hladomor... Vizuální podoba snímku tuto skutečnost reflektuje a poskytuje vskutku syrovou podívanou, prohnanou filtry tmavých odstínů. Už začátek, kdy se jedna z hlavních postav po boji vyhrabe spod mrtvých těl uprostřed pláně zasypané zmasakrovanými spolubojovníky a s jazykem na vestě si to šine nehostinným údolím, aby málem umřela hlady a vysílením, jasně ukáže, že filmu nehrozí jakákoliv korektnost a končetiny v něm budou během drsných řeží opisovat elipsy vzduchem třeba jako ve Statečném srdci. A poněvadž jsme v asijských končinách, přímo se nabízí srovnání s korejským Musou (čsfd). Vždyť Jet Li v bitvě mistrně rube nepřátele bojovým kopím podobně jako Yo-seol. Jenže přiznejme si to - Musa je zkrátka lepší. Obsahuje sympatičtější hrdiny, okamžiky, kdy se divákovi dostanou pod kůži a ten jim nepokrytě fandí (Yo-seol je extratřída), mnohem uspokojivější dějovou linii a pořádnou dávku heroičnosti, jež se The Warlords pohříchu moc nedostává. Přátelství poraženého generála a dvou lupičů v tradiční historce o vzestupu, svodech moci a následné záhubě klouže pouze po povrchu a nejvíce se projevuje v bitvě, kdy si hrdinové zachrání kejhák. Ženský element, který má přinést mezi chlapy rozbroje, není také kdovíjak propracovaný, což platí i o podobě touhy po větší moci a vzájemných půtkách a intrikách, které se stanou přátelství osudnými. Historický snímek nabízí několik přitažlivých bitev (vzhledem k době za použití střelných zbraní), dlouhé obléhání, masakr bezbranných, ale v poslední čtvrtině poněkud nudí a člověk vysloveně čeká na krvavé rozhřešení. Herci za to nemůžou, snaží se (Jet Li tu podal na své poměry nebývale přesvědčivý výkon), jen od Andy Laua jsme zvyklí na výraznější role. Na vině, že The Warlords nejsou očekávaným nářezem, je určitě scénář s předvídatelnou dějovou trajektorií, povrchně načrtnutými postavami a jejich motivy a mimo bitvy slabou dramatickou stavbou, díky které pokusy o vyhrocené situace nemají dopad, který by mít měly. Škoda. Takto se z vysoce ambiciózního snímku vyvrbila jen slušná podívaná, kterou milovník historických spektáklů s velkými zbraněmi nábožně oprašovat ve vitríně asi nebude. 7/10