středa 8. července 2009

Asijský film na 44. MFF KV

44. ročník mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech zatím neskončil, ale jelikož jsem během krátké dvoudenní návštěvy zhlédl většinu zásadních festivalových asijských filmů a čtyři příslušníci korejské kinematografie rozhodně stáli za trmácení se do Varů z Prahy na otočku pro lístky a Festival Pass den před zahájením, a na tradičních Festivalových ozvěnách v pražských kinech se dá po konci fesťáku ještě leccos dohnat, přišlo mi líto se nepodělit s dojmy v malém článku... Zmíněná čtvrteční "otočka" pro lístky a FP je pro mě poměrně důležitá. Ulehčí vám od pátečních front u pokladen a téměř s jistotou seženete všechny kýžené lístky na pátek a sobotu. Loňská Bathory budiž v tomto výjimkou. Letos mě trochu zarazil menší čtvrteční nápor návštěvníků před pokladnami, ale to bylo tak trochu zásluhou příchodu půl hodiny po jejich otevření. Odhadem dvě stovky lidí chtěly mít také své jisté co nejdříve (nepočítám on-line rezervaci, prostřednictvím které se po většině vstupenek z poskytnutých 10% kapacit kinosálů slehla v pondělí zem už po pár sekundách). :) Ani to nevadilo - za 20 minut jsem měl vše koupeno pro sebe i kamarádovu skupinu. Zajel jsem se domů do Prahy vyspat, sbalil si pár hadrů a hygienické potřeby a druhý den v poledne už mohl ve Varech vyrazit na zteč asijské kinematografie, cpát se obligátními palačinkami, potkávat se na ulicích s přáteli, popíjet po půlnoci v Tipsport baru (letos se podnik přejmenoval) a mít tak trochu srandu z nechutných návalů u pokladen a sálů, jelikož nic takového už přece nemusím řešit! Proklínanému objednávání vstupenek pomocí ranních smsek jsem kvůli nedělní Paní Ředkvičče neušel, ale díky nastavení přesného času podle kamarádových hodinek a včasnému procitnutí s tím nebyl nejmenší problém. Velký dík musím adresovat Vláďovi, Michalovi a Davidovi, kteří mi umožnili přespat v hotelovém pokoji na spacáku, takže jsem nemusel po nočním tahu pospávat v nonstopu či na lavičce v parku. Tradičně deštivé karlovarské počasí by mi to beztak nedovolilo...

Vzhledem k pouhým dvou dnům festivalové anabáze jsem musel počítat i ztráty. Vše, co jsem chtěl v rámci Asie vidět, se za tu krátkou dobu zkrátka stihnout nedalo. Zvláště mě to mrzelo v případě chváleného čtyřhodinového japonského opusu Siona Sona Love Exposure (čsfd). Délka 237 minut a málo pohodlné nafukovací kino Espace Dorleans rozdhodly. Nepřišel jsem proto o úsměvné zahájení projekce mírně nadprůměrného nezávislého korejského filmu Sisters on the Road (čsfd). Vedle debutující paní režisérky se ho zůčastnila známá korejská herečka Shin Min-a (A Bittersweet Life, Sunny, Madeleine ad.) a její krása nás, trojici koreofilů, ohromila i v poslední řadě sedaček. Režisérka Bu Ji-yeong dokonce naučila smějící se publikum pár jednoduchých korejských slovíček (láska = sarang, otec = oppa, matka = oma ad.), jež byly ve filmu několikrát skloňovány. Zahájení i diskuze po projekci byly díky sympatické a vtipné tříčlenné ženské korejské delegaci moc fajn záležitostí a budu mít na ně příjemné vzpomínky. :)

Kromě Sester na cestě a čtveřice povedených korejských filmů, které rozeberu později, jsem měl tu čest s dvěma zvláštními asijskými snímky. Sell Out! (čsfd) jest malajskou muzikální satirou střílející si z komerčního průmyslu. V první třetině svěží kousek, žel později se tvůrci uchylují čím dál více k taktice "dochází nám nápady, frknem tam písničky" a děj a dialogy se stávají čím dál více monotónními a neinvenčními... To autoři indonéské podivnosti Blind Pig Who Wants to Fly (čsfd) evidentně zakoupili licenci na jednu jedinou vypalovačku od Stevieho Wondera a skrze hlasy herců jí zaplnili snad polovinu stopáže! V nudné, roztahané artovce o ničem to bylo snad to jediné zajímavé... Trojku dvou homosexuálů a slepého zubaře (!) za zajímavou rozhodně nepovažuji. Nejhorší a nejubíjející film, co jsem v letošních Varech viděl...

Mother (čsfd) patřila na festivalu mezi mé dva největší filmové favority. Třem předchozím celovečerákům od Bong Jun-hoa jsem na čsfd střelil po zásluze plný hvězdičkový počet a s napětím čekal, jaký skvost vyleze z příběhu o matce, odhodlaně se snažící dokázat nevinu retardovaného syna obviněného ze znásilnění a vraždy středoškolačky. Příběh na plátně bezesporu poutavý, naléhavý a formálně bezchybný, leč nemohl jsem se zbavit dojmu, že Bong jede na jistotu podle poupravené šablony z Memories of Murder a film nemá tu sílu, jakou mít mohl. Každopádně herečka v hlavní úloze matky podává skvělý výkon (neplést si ji s jednou protřelou korejskou harcovnicí důchodcovských rolí), jen její úvodní taneční výstup raději nebudu komentovat. 8/10

Thirst (čsfd) byla skrze jméno režiséra Park Chan-wooka asi nejpropíranějším letošním asijským filmem. Velké pozornosti a Ceny poroty se jí dostalo na festivalu v Cannes. A protože mě Park každým svým filmem nadchl, byla Žízeň zaručená tutovka, která neměla nárok zklamat. A také že nezklamala, naopak... Tolik scén, při nichž jsem se dostával do stavu až extatického nadšení, jsem tento rok u žádného jiného filmu snad nezažil. Ona už jen upírská tématika mi jako fandovi horrorů hodně šmakovala, a když si k tomu přičtete bizarní humor, nemálo explicitně zobrazeného sexu, hektolitry krve, výborného Song Kang-hoa a Parkovy nápady a audiovizuální vychytávky, vyjde vám z toho horrorově komediální pecka v korejsky nekompromisním balení. Třesu se na další projekce! 9/10

Breathless (čsfd) by se měli vyhnout jedinci nemající v oblibě vedle násilí i přemíru sprosté mluvy. "Shibal" a další sprostá korejská slova chrlí hlavní hrdina z úst prakticky nepřetržitě. Vedle mlácení lidí je to jeho přirozený výrazový prostředek. Jeho minulost a zaměstnání (surového) vymahače dluhů proto není žádným překvapením. Však v typicky korejsky nekorektním filmu platí, že násilí plodí další násilí a točí se v kruhu. Hrdina samozřejmě dostane šanci se z koloběhu částečně vymanit. Ale lze to vůbec? Divák se nemusí bát, že ho tu čeká jen fuckování, mlácení dlužníků, kolegů a rodinných příslušníků a demolování nábytku. Prostor dostanou i humor a silné a dojemné scény. Zkrátka kvalitní sociální drama a prozatím nejlepší letošní korejský režijní debut (režisér se také obsadil do hlavní role). 8/10


Crush and Blush (čsfd), do třetice celovečerní korejský režijní debut ve Varech, na to jde jinak než všichni ostatní a esenciálně se nejvíce blíží tradičnímu korejskému pojetí komedie, přičemž ještě přidává poměrně originální a vtipnou sekvenci "výslechu". Pro někoho komerční tuctovka, pro mě svěží a úsměvná oddechovka. Troufám si tvrdit, že většina narvaného kina Panasonic si po projekci myslela to samé, co já. :) Divácky nejvděčnějšími scénami byly dle očekávání (snímek jsem viděl poprvé už před několika měsíci) ty týkající se "prasáckého" chatu a doktora v podání režiséra Mother Bong Jun-hoa. Ve filmu si zahrál i samotný Park Chan-wook (v kratičkém záběru jsem ho opět nepostřehl), jenž film zaštítil také jako producent. 7/10

pondělí 5. ledna 2009

Nejhorší asijské filmy roku 2008

Minulý rok jsem proklínal především dva americké remaky asijských horrorů, pátý díl nechutně natahované série Saw a jednu obskurní španělskou celovečerní telenovelu, která se jakýmsi nedopatřením dostala do programu MFF KV. Avšak také v asijské provenienci se našlo pár filmů, co mi hnuly žlučí, nebo jsem u nich omdléval nudou. Proč se s nimi během všudypřítomného bilancování nepodělit, že...

Moji osobní cenu pro největší filmový hnus získává:

19th April (Indie)

Tohle indické konverzační peklo ve výběru poněkud vyčuhuje, jelikož je z roku 1994. Ale za utrpení, jež mně a mojí sympatické kamarádce, kterou jsem, o skutečných kvalitách filmu nemaje potuchy, dotáhl do sálu, během pražského bollywoodského filmového festivalu způsobilo, ho do článku bez uzardění fláknu. Neředěný děs a běs. Matka s dcerou řeší po celý film v několika místnostech rodinné problémy, křičí, brečí, občas některá z nich mluví do telefonu, nic jiného se takřka neděje (největší "akce" nastane, když bouřka rozrazí okenice)... Celé to doprovázel naprosto otřesný zvuk, který místy asocioval šmirglování tabule, pročež u té hrůzy nešlo usnout. Už vydržet to půlhodinu obnášelo silnou vůli, natož celé 2 hodiny. Dodnes je mi záhadou, proč ze zaplněného sálu Evaldu nikdo předčasně neodešel. Přemýšlel jsem o tom minimálně hodinu a půl, vážně... Po projekci se na adresu filmu řinul vodopád nadávek a kamarádce se málem dopředu zhnusila celá indická kinematografie. Dostat ji na další indický film stálo spoustu přemlouvání...

Další hrůzy:

Valu (Indie)

Abych plynule navázal na indickou niť, dávám možná neférově do popředí snímek o honu na divokého býka. On se totiž ze začátku jeví docela fajn. Kníratý lovec ze zoologické přijede s kameramanem do zapadlé vesničky, aby zneškodnil velkého černého býka, z něhož tam mají všichni strach. Vše probíhá úsměvně a nenuceně, až... Film se začne točit jako kolovrátek a z poslední půlhodiny se stává nuda k zblití. Vesničané pořád plácají doslova o hovně, pak za zvuků příšerné melodie dofuní do vesnice přátelský černý bejk, všichni se v panice rozutečou, bejk odfuní pryč... A to samé ještě několikrát dokola. Že pacifistický skot škodí vesnici a je nebezpečný, tomu po hodině filmu přestane věřit i naprostý naiva... Chudák vystresované zvíře! :(

Fighting Beat (Thajsko)

Zářný příklad odfláklé thajské muay thai mlátičky. Fanda zmlsaný výbornou choreografií a solidně natočeným bojovým uměním ve filmech s Tonym Jaa bude těžko akceptovat ledabylou bojovku s podprůměrným střihem, hroznými hereckými výkony, trapnými plážovými frajírky a pištícími Thajkami, které běhají po přístavu s klacky a loví nemožné zlosyny do sítě... Ze slabého snímku utkví v paměti jen pěkně vyphotoshopované postery.

Sex is Zero 2 (Jižní Korea)

Zatímco první díl se dokázal ubalancovat na hraně trapnosti a poskytl vcelku příjemnou prcičkovskou komedii s větší porcí nahoty, ve dvojce se svléknou skoro všichni a trapný nevkus v ní obcuje se scénáristickou imbecilitou. Tudíž se v ní olizují lízatka vytažená z mužského zadku, loser Eun-sik vytahuje čísla ze svého rejstříku "zoufalý a ještě zoufalejší", přestože - světe div se! - o něho stojí pěkná baba, a při scénách s hroznou Shini Yi jsem se modlil, ať neodloží spodní prádlo, neboť by mi představa ji bez podprsenky zcela jistě způsobila dočasné sexuální trauma. S přehledem největší korejský shit uplynulého roku.

Loner (Jižní Korea)

Druhá největší korejská slabota jasně poukazuje na stávající smutný stav korejského horroru, které se už téměř netočí a když už, zůstává po nich většinou věrnému fandovi v ústech zkažená pachuť. Tak se minulý rok vyvrbil nepovedený mix duchařiny a slasheru Death Bell a hlavně marný mysteriózní Loner. Ze začátku korejská Ošklivka Katka, později nezáživná duchařina ze snobského rodinného sídla nabouchaná klišé. Od nechutné scény s pokojem zamazaným lidskými výkaly jde snímek ke všem čertům a nezachrání ho ani u k-horrorů tradičně pěkné vizuální podání.


The Wall Man (Japonsko)

Současný japonský horror na tom není také nikterak slavně. The Wall Man je ukázkou k uzoufání nudné a utahané nízkorozpočtové záležitosti, jež nemá navzdory poměrně lákavé synopsi s horrorem téměř nic společného. Látka o městské legendě o přízraku žijícím ve zdech vypadá na první pohled hodně nadějně (nejeden horrorový fajnšmekr si vzpomene na jinou "urban legend", Candymana), jenže ve filmu se téměř nic neděje a tajemné záběry na zdi brzy začnou iritovat. Ze zdi se vynoří maximálně digitální ruka, která stvrdí filmu členství ve spolku totálně promrhaných příležitostí.

sobota 3. ledna 2009

10 nejlepších asijských filmů roku 2008

Pojďme si připomenout, jaké nejvýraznější asijské snímky byly v uplynulém roce k vidění. Myslím, že se mi podařilo vidět vše podstatné, ať už na domácím 22" monitoru či v kině na některém z filmových festivalů. Podmínkou pro uvedení do výběru byla samozřejmě DVD premiéra, anebo možnost film už v minulém roce zhlédnout. Ten byl na kvalitní kousky celkem slušný, jen vyložených pecek se moc neurodilo. Zklamání způsobil asijský horror, který nepřinesl takřka nic nadprůměrného. Naopak potěšily třeba prazvláštní japonský mix dokumentu a hraného monster filmu Big Man Japan, finální režisérská verze Ashes of Time od Wonga Kar Waie, první polovina čínské válečné Assembly, která zdatně konkuruje vojínu Ryanovi, pražské zakončení Miracle of Giving Fool, jež bylo pro našince sladkou tečkou za velmi podařeným korejským melodramatem, a tři návraty silných asijských režisérských individualit.

Red Cliff part.1 (Čína)

První část dvoudílného historického eposu o násilném sjednocování Číny se nese ve znamení triumfálního návratu známého hongkongského režiséra stylizovaných akčních řežeb Johna Woo. První Red Cliff nezůstal režisérově pověsti nic dlužen. Efektní bitvy, ve kterých zdatní generálové kopími a meči likvidují zástupy nepřátel, reprezentativní multiasijský výběr sympaťáků na straně dobra, výrazný vizuál prošpikovaný tradičními zpomalenými záběry... Dívá se na to skvěle. Potěšujícím faktem budiž česká kinopremiéra sestřihu obou dílů letos 14. května.


The God, the Bad and the Weird (Jižní Korea)

Kim Ji-woon je naprostá korejská režisérská špička. Potvrdil to ve svém třetím majstrštyku - pro korejskou kinematografii naprosto netypickém orientálním westernu. Souboj o záhadnou mapu nepostrádá vtip, lehkost, dravou akci, dynamické audiovizuální podání, přední korejské herce... Klasický western od filmu nečekejme, ten má místy spíše blíže ke zběsilé akční hře. Jestli je snímek poctou Leoneho Tenkrát na Západě, nechám na filmových znalcích. Důležité jest, že tu máme výborný popcorn, u kterého je navíc šance, že se dočká uvedení v českých kinech či na DVD.


Cyborg Girl (Japonsko)

A do třetice významné asijské režisérské jméno. Kwak Jae-young si po rozpačité korejské My Mighty Princess spravil chuť v japonské produkci a natočil asijskou romantiku roku. Dojemný sci-fi příběh o lásce mezi krásným ženským robotem a sympatickým ťunťou ne náhodou připomíná Kwakovu největší korejskou klasiku My Sassy Girl. Takže očekávejme ještě přehršel úsměvných scén a přídavek v podobě solidních triků. Pro romantikofily naprostá "must see" a náplní unikátní asijská záležitost.



Chaser (Jižní Korea)

Tradice nekompromisního korejského thrilleru má výtečného pokračovatele ve snímku o vyšetřování série brutálních vražd prostitutek. Chaser je netypický v tom, že pátrání se účastní i pasák jedné zmizelé ovečky a takřka neschopné policii uděluje lekci z efektivity. Film není pro slabé žaludky a v jednom okamžiku uštědřuje diváckým předpokladům nepříjemný direkt, což se u některých nemusí setkat právě s pochopením. Přesto (a právě proto) snímek právem patří mezi asijskou žánrovou špičku.



Deadly Delicious (Čína)

Láska prochází žaludkem v pravděpodobně největším asijském filmovém překvapení loňského roku opravdu doslova. Dusné drama o zvláštním milostném trojúhelníku dostává názvu a zčásti umožňuje nahlédnout pod pokličku bohaté čínské kuchyně. Spektrum rafinovaně připravovaných pokrmů způsobí v gurmetových ústech určitě slinopád, pokud tedy nepatří mezi ochránce zvířat (tvůrci si neberou servítky). Těžiště skvostného čínského snímku však leží někde jinde...



Life in... A Metro (Indie)

Indický film má ve výběru zastoupení v milém bollywoodském melodramatu. Šesticí propojených civilních příběhů několika lidí se netradičně prolínají hudební výstupy poprockového indického tria zpěváků, přičemž působí naprosto nenuceně. Snímek obsahuje snad všechny atributy jakostního romantického snímku a je bezesporu jednou z nejlepším voleb pro člověka, jenž zatouží po Indii bez jásavých tanečních čísel.




Le Grand Chef (Jižní Korea)

A máme tu další film, který uspokojí divákovy chuťové buňky. Dva rivalové si to rozdají v efektně nasnímané soutěži o nejlepšího šéfkuchaře. Tudíž se můžeme těšit na záběry atraktivních jídel a přehlídku prvotřídního kulinářského umění. Poutavému dramatu nechybí ani hlubší lidský rozměr. Pro seznámení se s výbornou korejskou kuchyní není lepší filmové varianty.




Ip Man (Hong Kong)

Donnie Yen to na konci minulého roku jako proslulý čínský mistr bojového umění wing chun nekompromisně natřel thajské konkurenci i vietnamskému Rebelovi. Ve skvělé choreografii stále aktivně hrajícího veterána Sammo Hunga zatloukává pěstmi japonské karatisty do podlahy a po svém vzdoruje japonské okupaci Číny. Nejlepší martial arts počin roku!





My Love (Jižní Korea)

Nejvýraznější korejské melodrama pochází z dílny Hana Lee, jenž má na svědomí výtečné žánrové kousky Lover's Concerto a Almost Love. My Love se právem honosí přídomkem korejská Láska nebeská. Obsahuje sice jen tři zamilované příběhy, není tak kýčovitá a neútočí frontálně na divákovy city, ale i tak se jedná o ideální příjemnou podívanou na vánoční svátky.




Open City (Jižní Korea)

V přímém souboji s filmařsko-gangsterským Rough Cut to u mě vyhrála poctivá akční kriminálka z prostředí kapsářů. Film má velkou přednost v osobě chladné první dámy kapsářského gangu. Nádherná Son Ye-jin proslula rolemi křehkých zamilovaných dívek a role nekompromisní sexy šéfky ji překvapivě parádně sedne. Pro mnohé fanoušky korejských melodramat to bude jistě příjemný šok. Pomineme-li jednoho mdlého zloducha, čeká nás léty prověřená korejská žánrová kvalita se schopnými ranaři na obou stranách zákona. A té není nikdy dost.