pondělí 28. června 2010

Vlastizrada či nikoliv? Do koncentráku se severokorejskými fotbalisty?

Severokorejský fotbal měl loni proč slavit: po předlouhých 44 letech se reprezentace KLDR kvalifikovala na fotbalové MS. Napumpována účinnou taktikou od samotného vůdce Kim Čong-ila v prvním utkání MS vzdorovala silné Brazílii a prohrála pouze 1:2. Toto utkání vešlo v povědomí hlavně pláčem (youtube) severokorejského "Rooneyho", Čong Te-seho, jenž není rodilým Severokorejcem a hraje profesionálně v Japonsku (!), při severokorejské hymně. Korejská televize vysílala utkání se sedmnáctihodinovým zpožděním. Vůdce musel být na své hochy hrdý. Povzbuzen důstojnou hrou reprezentace s jedním z nejsilnějších týmů světa dal souhlas k živému přenosu následujícího zápasu s Portugalskem (KLDR přenos zdarma poskytla malajsijská televizní stanice). Jenže v zápase s Portugalci zřejmě ve snaze prezentovat se národu aktivní hrou severokorejští fotbalisté upustili od obranné taktiky, což byla zejména po přestávce voda na mlýn rychlých portugalských techniků v čele se superhvězdou Ronaldem. Ve druhém poločase už Severokorejci nestačili a zrodil se z toho ostudný debakl 0:7, dosud bezkonkurenčně nejvyšší prohra na letošním MS. V řadě z nás, co se o KLDR zajímáme a minimálně jsme četli Pchjongjangská akvária, hrklo. Vyšel tento článek, který může být hodně blízko realitě. Třetí zápas skupiny nepřinesl odčinění severokorejské potupy, ba právě naopak. Prohra 0:3 s Pobřežím Slonoviny potvrdila pozici Severokorejců jako nejslabšího týmu šampionátu s nelichotivým celkovým skóre 1:12. Od návratu do vlasti nepadla o severokorejských fotbalistech ani zmínka. Co je tam čekalo? "Rooneymu" to vzhledem k japonskému angažmá a záchvatu vlastenectví před zápasem s Brazilci asi prošlo bez citelných následků, ale co ostatním?
UPDATE: Takže to chvíli trvalo, ale dle sdělovacích prostředků (třeba tento článek) byli severokorejští fotbalisté veřejně zostuzeni několikahodinovou palbou kritiky od poroty sestavené z politiků, sportovců a studentů, přičemž to přenášela státní televize. A kouč byl údajně vyloučen ze strany a poslán pracovat na stavbu. Nedopadlo to na severokorejské poměry pro hráče zase tak špatně, jen jejich trenér dostal trochu nepříjemnější formu vyhazovu...

pátek 18. června 2010

Jak jsem se snažil dostat na koreanistiku

Začátek mé velké záliby v Koreji se datuje přibližně 5 let zpět, kdy jsem si zamiloval jihokorejské horrory a vedle nakoukávání většiny moderní jihokorejské kinematografie se začal postupně zajímat o dění, kulturu a život na celém korejském poloostrově. Je třeba říct, že první 3 roky se to neslo především v povrchním rytmu sledování filmů, objevování tajů korejské kuchyně v korejských restauracích (dříve především v Korea House, v současnosti hlavně v Sami grill), tlachání na internetových fórech a srazech s podobně "postiženými". Poslední dva roky však můj zájem o Koreu nabyl na intenzitě, takže jsem se rozhodl, že ho prohloubím studiem na koreanistice, kde už studovali moji kamarádi a známí, od kterých jsem měl o oboru hodně kladné reference. A počal s přípravou. Od našeho skvělého trenéra taekwonda (tkd se věnuji necelé 2 roky), který koreanistiku v minulém století úspěšně vystudoval, jsem si půjčil pár knížek a nadšeně začal s četbou. Bohužel brzy vyšlo najevo, že v roce 2009 se ročník koreanistiky otevírat nebude... To jsem ještě netušil, že s otevřením ročníku budeme mít všichni zájemci o studium koreanistiky opakovaně pěkné nervy i letos. Na poslední chvíli byl ale obor akreditován, jen čas uzávěrky podání přihlášky byl prodloužen o dva měsíce na konec dubna. Já i pár kamarádů, jež se také chtěli hlásit, jsme si oddechli. Hned poté, co jsem se dozvěděl, že obor bude akreditován, jsem bleskurychle vyplnil na stránkách FF UK přihlášku, vytiskl si ji, podepsal, zaplatil v bance a odeslal. A mohl se těšit na své první přijímačky na vysokou...
Jelikož po autonehodě v dětství nemám nejlepší sluch, tak i přes fakt, že němčina a angličtina byly na gymnáziu a Vošce co se týče porozumění bezproblémové, jsem si ještě před těmi dvěma roky s ne moc kvalitními polodigitálními německými krámy v uších neodvážil o korejštině na škole ani pomyslet. Ale audiotechnika jde stále dopředu a i můj příjem se začátkem práce ve francouzské logistické firmě dost zvýšil, takže jsem si zkraje minulého roku mohl dovolit hodně drahá, leč špičková plně digitální dánská naslouchátka. A situace se rázem změnila. Druhým jsem najednou začal rozumět téměř vše, přestal skoro používat dříve frekventovaná a trapná slova "cože?" a "prosím?", a také se přestal bát hospod a dalších hlučných podniků, kde jsem si dříve komunikačně moc neškrtal. Hodně nových přátel ani nezaregistrovalo, že se sluchem vůbec něco mám. Super! Na tu koreanistiku se i přes na studenta pokročilý věk (letos mi je třicet) stůj co stůj zkusím dostat!

Dějství první
První kolo se mělo odehrát 31.5. v budově FF UK na Palachově náměstí a mělo sestávat ze tří částí: všeobecného testu, eseje a překladu anglického odborného textu. S částí naší "koreanistické" party (složené z lidí, s nimiž jsem se roky znal osobně či se seznámil přes net) jsme se dvě hodiny předem sešli na studijní hodinku v kavárně. Panovala pohoda a optimismus. Později v učebně na přijímačkách mě však při pohledu na gramatický anglický test, jenž nahradil avizovaný překlad, polil studený pot. Bylo mi jasné, že tady moc bodů nevytřískám a musím je nabrat v další fázi. Asi po necelé půlhodině následoval všeobecný test a esej, na které jsem si hodně věřil. Na oboje jsme měli hodinu a půl. V testu byla všehochuť 25 otázek od korejského jídla, zeměpisu, lingvistiky až po čínské básníky. Moje příprava se ukázala ne právě dostatečná a třetinu otázek jsem musel tipnout. Jak se později ukázalo, tyto otázky jsem tipnul snad všechny špatně. Esej jsem jako člověk, který si nějakou dobu přivydělával jako publicista a jehož slohové práce na školách zpravidla patřily mezi nejlepší, trochu podcenil. Člověk mě znalý by čekal, že si z témat vyberu korejskou kulturu a budu zasvěceně rozebírat korejský film, jídlo, hudbu ad. Ale ne, pod vlivem nedávných diskuzí o potopené korvetě Čchonan jsem zvolil perspektivu sjednocení Korejí a usmolil takový můj pištecký rychlostandard. Bohužel nemaje roky zkušenost s psaním delšího textu propiskou na papír a omezován naraženým pravým zápěstím z tréninku, mi vše trvalo neúměrně dlouho, text byl plný škrtanců a hlavně byl narvaný na dvě strany bez odstavců. Pokoušel jsem se to úhledně přepsat, leč ruka mi tuhla a když jsem zjistil, že nestíhám, papír jsem frustrovaně a naprosto hloupě zmačkal do kuličky. Vedle přihlížející profesor se asi hodně divil. S tím jsem jednoduše uspět nemohl. Po přijímačkách jsme si v 9 lidech zašli do kavárny a shodli se, že se nám to pravděpodobně moc nepovedlo a někteří projít do druhého kola nemusíme. Následoval více než týden napjatého čekání na výledky. Za 8 dní jsem se na stránkách FF UK konečně dočetl, že jsem sice do druhého kola prošel, ale na kontě mám mrzkých 26 bodů z 50 (minimum bylo 25). A že jsem 31. z 34 lidí (hlásilo se 44, ale k přijímačkám přišlo 40), co šlo dál. Radost jsem z toho ani neměl. I přes povzbuzování celé kohorty přátel mi bylo jasné, že už moc velkou šanci na přijetí nemám.

Dějství druhé
Před druhým kolem, jež se konalo 14.6., jsme se s několika kamarády uchazeči několikrát sešli a na vyšehradské trávě a u mě v bytě společně studovali a diskutovali. A zašli si do knihovny Orientálního ústavu pro poslední knížky. Bylo to fajn. Přešla mě nervozita a řekl jsem si, že nemám co ztratit, a pokud nezískám potřebných více než 40 bodů, ústní zkoušky si alespoň užiju. Nastal den D, ve čtvrt na osm ráno jsem vzal  desky s vysvědčeními a průměrně obsáhlým seznamem přečtené literatury (14 knih + komiksy a články) a s kamarády vyrazil směr Celetná. Hned na začátku jsem se dozvěděl, že si na zkoušku pěkně počkám, poněvadž pořadí zkoušených nepojede podle abecedy, ale podle výsledků od nejlepších po nejhorší. Tudíž jsem šel na "grilování" v poslední várce uchazečů. Mezitím jsem zůstal a povzbuzoval okolo 6 hodin přátele. Moc optimistické to nebylo. Ukázalo se, že ústní nebudou rozhodně žádná selanka. Dva bodové debakly mých kamarádek, které považuji v korejské tématice za hodně nabušené, byly více než podivné. Ostatní bodově též moc neexcelovali. Zaslechl jsem maximum 37 bodů. Přál jsem si, ať už to mám konečně za sebou. A kolem druhé to přišlo. Začátek byl legrační: "Tak nám ukažte vaše maturitní vysvědčení."... "Mám ještě z Vyšší odborné školy."... "Vy jste nějakej starej!"... "Třicet."... (skoro všichni se smějí) "Nenechte se vyvést z míry, perzekvován za to nebudete." :) Z míry mě to opravdu nevyvedlo. Dostal jsem do ruky německý text o korejské písničce a tanci, připravoval překlad a čekal, až po dvou slečnách přijdu na řadu. Zkouška byla hodně uvolněná a docela příjemná. Představil jsem motivaci ke studiu, rozebral jednu knížku z mého seznamu literatury, pověděl něco o mocenských turbulencích v současné severokorejské politice, vyjmenoval má oblíbená korejská jídla a zodpověděl pár dalších otázek. Bohužel, kolem Korejců v Rusku (SSSR) a rusko-japonské války jsem si na pár věcí nedokázal vzpomenout. Nakonec jsem obstojně přeložil asi dva odstavce německého článku. Po zkoušce jsme asi 10 minut čekali a šli podepsat bodový verdikt. Solidních 34 bodů. Souhrnný počet 60 bodů však na proniknutí mezi dvacítku přijatých ani náhodou stačit nemohl, což mi bylo potvrzeno druhý den, kdy jsem se vrátil do Celetné pro zapomenuté desky s vysvědčeními. Koreanistou tedy nebudu. Ale přes neúspěch a dosažený ostudný výsledek hodnotím přijímačky na koreanistiku jako hodně zajímavou zkušenost. Byly přece vůbec mé první na vysokou školu. Ve třiceti! Děkuji kolegům z přijímaček za společnost a spolu s nimi všem přátelům a známým za podporu a povzbuzování, kterých se mi dostalo měrou vrchovatou. Třeba za rok, dva budete mít příležitost si to zopakovat...