pondělí 8. listopadu 2010

Recenze: Občan pes

Aby mi to tu dlouho nestálo, dovolím si na blogu uveřejnit neúplný a poupravený text, který jsem o úžasném thajském filmu před několika lety napsal pro jeden filmový web. Občan pes je moje srdcovka a byl by hřích tu na něj nemít recenzi, na kterou už dávno na onom nejmenovaném filmovém webu ani příslovečný pes neštěkne.
Vyjma snímků dvou osvědčených korejských jmen moc asijských filmů cestu do naší kinodistribuce nenachází. O thajských počinech to platí dvojnásob. Před Občanem psem jsme se mohli na plátnech kochat jen jediným zástupcem této exotické filmové destinace: thajským boxem prosyceným bojovým filmem Ong-bak. Je to jistě škoda, jelikož thajská kinematografie skýtá zajímavější a originálnější kousky, než jen muay thai filmy s neporazitelným bijcem Tonym Jaa. V Thajsku ročně přichází na svět kolem stovky filmů, přičemž nejčetnějším žánrem je duchařský horor, u Thajců nejoblíbenější, jenž představuje nejčastější thajský vývozní filmový artikl do světa. Namátkou si připomeňme mezi fanoušky asijských filmů známou a skvělou duchařinu Shutter, jež byla uvedena na několika našich menších filmových festivalech. Když už zmiňujeme filmové festivaly, nemůžeme se nedotknout největšího z nich, Karlových Varů, poněvadž několik thajských filmů bylo chvályhodně součástí programu ročníku 2006. Byly to filmy především vizuálně vytříbené. A největšího ohlasu diváků a kritiky se z nich dočkal hravý Občan pes.
Když už je řeč o vizuální stránce, není na škodu vědět, že režisér Wisit Sasanatieng je úspěšným tvůrcem televizních reklam. Na jeho dvou snímcích, Občanu psovi a Tears of the Black Tiger, je to totiž dost znát. Sasanatiengův předposlední počin, retro horor The Unseeable, není výtvarně tak výrazný, ale jak vidno z traileru, z typické režisérovy stylovosti pranic neslevuje. Už Sasanatiengův režijní debut, komediální pseudowestern Tears of the Black Tiger, překypoval netypicky křiklavými barvami, nápady, imaginací a zvláštní atmosférou. Našincovi by se při jeho zhlédnutí určitě vybavil Limonádový Joe v pastelových barvách. Film to byl natolik v rámci asijské tvorby unikátní, že se dočkal i úspěšného uvedení v evropských kinech. Pohříchu se naší malé zemičce vyhnul. Jistě je to škoda, ale máme tu ještě extravagantnější druhý režisérův kousek, jenž byl u nás uveden v roce 2007, tak přestaňme hudrovat a pojďme se mu podívat na zoubek.
Na začátku nemůžeme nenapsat o filmu, bez jehož zmínění se zřejmě žádná recenze Občana psa neobejde. Okouzlujícího filmu, na jehož asijskou obdobu je Občan pes pasován. Jak jistě mnozí správně tuší, řeč je o francouzské Amélii z Montmartru. Panoptikum lehce bizarních a zábavných postaviček, hlas vypravěče na pozadí příběhu, hřejivá poetika – to jsou některé z faktorů, kvůli nimž je thajský snímek k Amélii přirovnáván. Leč Občan pes zachází v mnohém ještě dál. Až pohádková nadsázka je v něm markantnější, čemuž napomáhá výrazné digitální zkrášlení prostředí venkova a velkoměsta Bangkoku. Venkov je pomalý a idylický, Bangkok hektický – člověk se v něm musí ohánět, aby dosáhl na znak dobrého postavení a blahobytu: imaginární ocas. Film se neštítí kritiky konzumního stylu života v thajské metropoli. Oplývá i značnou dávkou sebeironie. Nadsázka a výstřední tělo dotvářejí všední realitu, v jejímž víru se hrdinové nacházejí. V podstatě jsou to outsideři, kteří úsměvně podnikají cestu za osobním štěstím a hledají své místo na slunci. Zatímco šarmantní Pařížanka ve francouzském hitu vzala osud svérázným způsobem do svých rukou, odzbrojující a stydlivý ňouma Pod v Občanu psovi zdánlivě nečinně proplouvá životem a snaží se jen být nablízku své lásce: krapet potrhlé a činorodé sympaťačce Jin.
Vstupme do světa, v němž ožívají kreslené postavy z románů na pokračování, z nebe prší motoristické helmy, mrtvé babičky se reinkarnují v tělech legračních gekonů, dvadvacetileté slečny vypadají jako šestileté holčičky, plyšoví medvědi kouří jako fabriky a ještě se nalévají alkoholem, a obyvatelé Bangkoku pořádají pikniky na vrcholku hory z plastových lahví! Zakřiknutý mladík Pod se rozhodne vydat na zkušenou do Bangkoku. Rtuťovitou babičkou (to ještě netuší, jakou návštěvu mu poťouchlá babička později připraví) je varován, že pokud si najde ve městě práci, naroste mu ocas. To prosťáčka Poda zneklidňuje. Ubytuje se v malebném domku na kraji města, najde si práci v konzervárně sardinek, pracuje do úmoru, ale ocas nikde! Po nezvyklé příhodě Pod změní práci a dostane se do blízkosti Jin. Uklízečka Jin má až maniakální smysl pro pořádek, miluje četbu romantických románů na pokračování a zarputile se snaží rozluštit neznámým jazykem psanou bílou knihu, kterou pokládá za dar z nebes. Pod ji obdivuje a zamiluje se do ní. Získá její lásku a naroste mu kýžený ocas? Nechte se výborným a pozoruhodným thajským snímkem překvapit...
9/10