úterý 22. listopadu 2011

Filmasia 7: program zveřejněn


Program sedmého ročníku festivalu asijského filmu Filmasia (1.- 4.12.) je konečně kompletní a jako koreofil na něj mohu říct, že je ještě lepší než jsem čekal. K naprosté spokojenosti mi už chybí jen k-hororová noc v Aeru, ale na tu už není vlastně moc z čeho brát. Zatímco poslední ročník festivalu probíhal pouze v Aeru (zřejmě z důvodu zářijového festivalu korejského filmu ve Světozoru, jenž se letos nekonal), ročník nadcházející bude pro změnu pouze ve Světozoru, což mi vůbec nevadí, jelikož tamní Velký sál je komfortní a nabídka občerstvení v okolí v pauzách mezi filmy pestrá. Ve Velkém sále se bude konat 10 projekcí. Dvě projekce (parádní Memories of Murder a zajímavý povídkový snímek Tokio!) zbydou na Malý sál.
Akčně thrillerovou pecku The Man from Nowhere (Muž odnikud) už netřeba představovat. O klasice Memories of Murder (Vzpomínky na vraha) platí to samé, patří do zlatého fondu moderní korejské kinematografie a u nás jako jeden z mála korejských filmů vyšel i na DVD. I další filmy od předního korejského režiséra Bong Jung-hoa stojí za to. Barking Dogs Never Bite (Pes, co štěká, nekouše) s mou oblíbenkyní Bae Du-nou je parádní a zvláštní černohumorná komedie. Bae Du-na se vyskytuje také v blokbusteru The Host (Monstrum), který považuji taktéž za výborný. Avšak pozor, nejedná se o typického příslušníka subžánru monster hororu, obsahuje několik korejských specifik včetně humoru, a nejeden evropský divák byl filmem dost zklamán (osobně jsem se o tom přesvědčil na festivalu v Karlových Varech, kde byl před lety snímek uveden). Rozhodně nečekejte explozivní bitvy říční obludy s korejskou armádou, ta má ve filmu víceméně symbolický charakter. Mother (Matka) je taková Bongova sázka na jistotu, tradiční hutné korejské drama se vším všudy. Vytknout mu lze máloco. Nakonec se ještě Bong Jun-ho podílel třetí povídkou na povídkovém triptychu Tokio!, dotýkající se japonského fenoménu hikikomori. Určitě povedená záležitost.
O japonské taškařici Saya Samurai (Samuraj bez meče) jsem se zmiňoval v předchozím článku. Vzhledem k předchozím režisérovým kouskům by byla chyba ji minout. Hongkongský thriller Overheard 2 (Odposlechnuto 2) prý přímo nenavazuje na hodně slušný první Overheard, ale stejné režisérské duo a hvězdné hongkongské herecké obsazení slibuje podobně kvalitní záležitost z prostředí průmyslové špionáže a finančních machinací, což není u asijského filmu právě obvyklá tématika. Na hongkongskou novinku mého velkého režisérského oblíbence Johnnyho To s názvem Life without Principle (Život bez zásad) se moc těším i přes avizovaný odklon od pro západního diváka líbivého stylu.
A nakonec tři letošní korejské novinky v programu festivalu. Akční komedie Quick vypadá na nenáročný testosteronový výplach s trochou (doufám!) trhlého humoru. Údajně korejská variace na Nebezpečnou rychlost s Keanu Reevesem. Jsem zvědav. Válečné drama The Front Line (Přední linie) nebylo v Koreji kdovíjaký kasovní trhák, ale jedná se prý o snímek povedený, nekladoucí důraz pouze na působivě zpracovanou válečnou vřavu ve stylu Zachraňte vojína Ryana, ale také na postavy v táborech jihokorejských a severokorejských jednotek, opětovně spolu bojujících o jeden strategický pahorek. Těším se, korejská válka je dlouhodobě mé oblíbené nejen filmové téma. A poslední kousek, jenž nás na festivalu čeká, jest korejský komediálně melodramatický hit o spolku sedmi spolužaček ze střední, jež se po 25 letech znovu setkávají, Sunny, který letos v korejských  kinech navštívilo přes 7 miliónů diváků, a v korejském žebříčku návštěvnosti tak dotíral na vedoucí americké třetí Transformery. Ohlasy jsou převážně nadšené a věřím, že snímek nezklame. Toť k letošnímu, sedmému ročníku Filmasie vše.

Quick

The Front Line

Sunny

neděle 13. listopadu 2011

Ajussi na Filmasii

Na zveřejnění programu letošního ročníku festivalu asijského filmu Filmasia si jako tradičně počkáme do druhé půlky listopadu, takže ještě stihnu některé fanoušky asijského filmu s předstihem potěšit informací, kterou mám k dispozici z tiskové zprávy již od konce října, ale trestuhodně jsem se s ní zapomněl podělit i na tomto blogu.
Korejský film nepřijde ani letos zkrátka, poněvadž na Filmasii bude uveden jeden z největších korejských kinohitů minulého roku, thriller Ajussi (The Man from Nowhere). Jak vidno v jednom z mých předchozích článků, snímek se mi moc líbil a mohu ho jen doporučit. Neztotožňuji se s filmovým publicistou Michalem Procházkou, jenž minulý týden na filmové přednášce v rámci Moderní korejské kultury na koreanistice označil tento výborný thriller za úpadkový. Ano, Ajussi trochu tlačí na melodramatickou pilu (unesené děti ad.), což někoho může u tohoto typu snímků iritovat, přesto bych v období po trháku Chaser marně hledal lepší korejský thriller.
Další příjemnou zprávou je profil významného korejského režiséra Bong Jun-hoa. Jestli to bude znamenat uvedení všech výrazných Bongových filmů (Barking Dogs Never Bite, Memories of Murder, The Host, Mother), tak se z kina v prvním prosincovém víkendu skoro nehnu, protože výborné jsou všechny. Kdo některý z nich neviděl a myslí to s korejským filmem vážně, měl by to na festivalu napravit.
Příslibem pořádného odlehčení ve festivalovém programu je japonská komedie Saya Samurai od režiséra Big Man Japan a Symbol, filmů velmi bizarních a zábavných. Pokud režisér nepodleze laťku nastavenou svými předchozími kousky, nebudou mít sály Světozoru či Aera na začátku prosince nouzi o hlasité projevy publika. Dle traileru to bžunda rozhodně bude.


neděle 11. září 2011

The Cat

Brát si do úschovy kočku (či jiného tvora nebo věc), kolem které se ochomýtá podivná holčička, dle subžánrových pravidel věští pro novopečeného majitele kardinální průser. Ne jinak je tomu v novém korejském mysteriózním horroru The Cat. Ten se žel obvyklého mustru k-horrorů drží tak úzkoprse a neinvenčně, že prakticky postrádá jakýkoliv moment překvapení. To znamená, že se film z osy "pár smrtí - tušení problému - pátrání - vysvětlující flashbacky - závěrečná katarze" neodchýlí ani o píď. To může být naprosto fuk, pokud atmosféra, napětí a lekačky hrají první ligu. Až na pár světlých momentů (třeba schodiště) však s nevýrazným duchem a ve většině případů dopředu čitelným timingem a podobou lekaček čutají tak duchařskou divizi. Zachraňují to kočky (takového vyčůraného a pomstychtivého tvora bych mít doma fakt nechtěl), nadprůměrná technická stránka a hlavní herečka, na niž se moc hezky dívá. Neurážející průměr na jedno zhlédnutí. Ghastly snad bude lepší. 5-6/10

úterý 2. srpna 2011

Jak mi to napodruhé vyšlo...

Nejdříve jsem si říkal, že o druhém pokusu dostat se na koreanistiku na FF UK sem psát nebudu, ale při pohledu na dopis o přijetí, jenž mi přišel před pár dny a leží mi stále vedle kompu (abych se občas mohl pokochat, protože jsem se na úspěšné přijímačky fakt nadřel), jsem změnil názor. Takže se podělím o menší info, jak to letos probíhalo a jak se mi to nakonec podařilo s odřenýma ušima zvládnout...
Loni jsem přijímačky na koreanistiku dost prožíval. Spolu se mnou se hlásilo několik kamarádů a známých, a jelikož jsem to na vysokou zkoušel poprvé v životě, tak trochu jsem nevěděl, do čeho jdu. Motivace byla vysoká, bohužel první kolo skončilo fiaskem a v lepším druhém jsem bodovou ztrátu už nedohonil. Poněvadž prostředí se mi líbilo, kantoři mi přišli fajn a o obor jsem neztratil zájem, řekl jsem si, že to nejspíše zkusím i letos. I když v práci na začátku roku došlo k několika nepříjemným změnám hlavně ohledně docházky, nenechal jsem se zviklat a vrhnul se do příprav. Již jsem věděl, do čeho jdu a nechtěl jsem nic ponechat náhodě. Dějiny Koreje jsem tentokrát projel skutečně důkladně, narozdíl od minula jsem neopomněl jazykovou část a od mého bezvadného trenéra taekwonda jsem si půjčil starší koreanistická skripta. A to mi ve finále zachránilo kejhák...
Na obor se letos hlásilo celkem 41 uchazečů (loni 44). Při úvodní písemné části jsme se s Markétou (dělala se mnou přijímačky také minulý rok) a Zuzkou (kolegyně z asiantitulky.cz) divili, protože lidí dorazilo do učebny podstatně méně. Napočítali jsme včetně nás pouhých 28 uchazečů. Zuzka to ironicky okomentovala, že se v tu dobu konají ve Francii koncerty hvězd k-popu. Asi bizarní důvod, proč nepřijít na přijímačky, ale vzhledem k preferencím části slečen, které se na obor obvykle hlásí, by mě to vlastně ani nepřekvapovalo... Písemná část byla v pohodě. U anglické gramatiky mě už nepoléval studený pot a podle všeho jsem z ní vyválčil dva bodíky z pěti. Všeobecný test nebyl nijak těžký. Obtížné nebyly ani 3 otázky, které se mi podařilo zvorat (generální tajemník OSN Pan Ki-mun, hangul je písmo fonemografické a korejský název KLDR - Čoson mindžudžui inmin konghwaguk (v testu a literatuře se používá český přepis)). Ve finále mě ty zbytečně ztracené body naštěstí nemusely mrzet. I přesto, že u eseje (o korejské popkulturní "hallyu" vlně se zaměřením na korejský film) jsem se opět nechal unést a ujela mi forma. Poněvadž letos byl mezi 1. a 2. kolem rozestup jen pár dní, výsledky jsme se dozvěděli hned následující den. 34 bodů a 11. místo - dobrá výchozí pozice do ústní části.
2. kolo poznamenala stávka dopravních odborářů, kvůli níž mi byly zkoušky v pátek večer oznámením v mailu přesunuty z pondělí na středu. Moc se mi to nelíbílo, jelikož v pondělí a úterý jsem musel na noc do práce a tak narychlo to nešlo změnit. Ale protože bych v budoucnu musel sem tam běžet z práce rovnou do školy, vzal jsem to jako generálku. Před ústní částí jsem v poklidu dorazil domů, stačil se osprchnout a nasnídat a přijít před koreanistický kabinet v Celetné skoro 10 minut před osmou. Na začátku vyšlo najevo, že po první části 3 lidi vypadli z kola ven a druhou nás tak dělá 25. Rozhodlo se, že nejdříve půjdou na řadu uchazeči, kteří mají ten den další zkoušky. Mezi po nich následující dobrovolníky se mi nechtělo, tudíž jsem měl s holkami minimálně do dvanácté hodiny volno. Zalezli jsme do nedalekého podniku Bohemia Bagel, dali si snídani a 3 hodiny se zkoušeli z korejské války a dalších témat. Ve dvanáct jsme znovu dorazili na místo činu a bylo nám jasné, že se na řadu jen tak hned nedostaneme, poněvadž z první várky pár lidí ještě čekalo na holení před komisí.
Asi v půl druhé se nikomu nechtělo jít dovnitř. Okolo sedící slečny a předsedkyně komise se pustily do mě, takže jsem chtě nechtě naklusal dovnitř já. Hned na začátku mě zaskočila otázka, co napsal Alois Pultr, zakladatel koreanistiky. Průběh prezentace motivace ke studiu jsem si představoval také jinak. Komise to musela odzívat. A cpát do toho korejský film nebylo nejšťastnější. Aspoň jsem se dočkal otázky, kdo natočil Oldboye. :) Ke každé z následujících otázek jsem něco řekl, ale suverénním podáním se to nazvat nedalo. Ptali se mě na dvě knížky ze seznamu doporučené literatury, severokorejskou státní ideologii čučche, Tchajwan a Čankajška, japonský loutkový stát Mandžukuo, aglutinační jazyk a další. Překlad německého textu jsem zvoral. Loni jsem s ním patřil mezi nejlepší, letos mezi nejhorší. Spoléhat na 11 let němčiny na školách a vůbec se na to nepodívat se nevyplatilo. Ostuda. Z kabinetu jsem vyšel jako schlíplá slepice. Ale výsledných 31 bodů nebylo tak úplně špatných, protože mnohým dalším se dařilo ještě hůř. A slova komise, že proti loňsku jsem udělal pokrok, potěšila. Na rozhřešení, jestli mi 65 bodů bude stačit nebo ne, jsem každopádně musel počkat měsíc. 13. července v poledne se na stránkách FF UK v přehledu minimálních počtů bodů potřebných k přijetí u koreanistiky objevilo 64, takže to bylo jasné. Povedlo se. O jediný bod!
V současnosti vylepšuji angličtinu, abych na podzim neudělal ostudu, a i když mi je jasné, že skloubit práci a denní studium nebude procházka růžovým sadem, a někteří lidé z mého okolí si budou ťukat na čelo, až se to dozví (s rodiči to bude ještě horší), jsem rozhodnut do toho jít. Docela se těším. Korejština a věci okolo obou Korejí a východní Asie mě stále dost zajímají a chodit jen do práce mě moc nenaplňuje, tak proč studium koreanistiky nezkusit... Čeká mě nové prostředí, nová motivace. Fakt, že mezi ostatními studenty budu věkově dědek, je mi celkem u zadele. Někdy mám pocit, že mě puberta v jednatřiceti ještě nepřešla... Tento blog bych už v podstatě mohl přejmenovat na korejský, jelikož Korejím se budu věnovat mnohem intenzivněji. A možná na konci roku sem napíši report, jak mi to jde. :)

pondělí 18. července 2011

Trailery: 4 nové korejské horrory

   
Filmové léto je v Koreji nebývale bohaté na horrorové kousky, z čehož mám velkou radost. Všechny čtyři už mají plnohodnotné trailery (níže). White: The Melody of the Curse běží v korejských filmech od června a profiluje se jako duchařina z prostředí dívčí popové skupiny. Nepamatuji si sice, že by se nějaký starší  korejský duchařský horror odehrával na půdě korejského hudebního mainstreamu, ale ukázka mě z horrorové čtyřky láká na film nejméně. Avšak příznivci k-popu budou jistě v pozoru i kvůli faktu, že některé členky hereckého ansámblu jsou v reálu též popové zpěvačky. The Cat se mi více pozdává. Ukázka dáva tušit tradiční korejskou duchařinu a pár zdařilých lekaček. Děj bude vystaven kolem úmrtí majitelů koček, s kterými má něco do činění duch malé holčičky. Anebo ne. Nechme se překvapit. Film přišel do korejských kin na začátku července. Z mysteriózních záležitostí má nejúdernější ukázku Ghastly, jehož zápletka se točí kolem převtělování duší. V hlavní strašící roli nasraný korejský Toshio. Slibně vypadající duchařinu budu napjatě sledovat. Korejskou premiéru má na začátku srpna. A to nejlepší jsem si nechal na konec. 3D biják, v němž hraje atraktivní Ha Ji-won tvrďačku a členku osazenstva ropné plošiny stojící v moři 60 km od korejského ostrova Jeju, kterou infiltruje agresívní velké slizké monstrum. Boj o přežití bude dle traileru obsahovat slušnou výpravu, kameru a pravděpodobně i cheesy momenty. Korejské monster horrory (The Host, Chaw) byly zatím citelně multižánrové. Doufám, že tady se budou tvůrci s komediálními vsuvkami krotit. Zatím Sector 7 vypadá na monster flák západního střihu. Investovaných 10 miliard wonů je na filmu vidět, jen horší triky mu lehce kazí dojem. Předpokládám, že nehledě na výslednou kvalitu snímku budou od premiéry příští měsíc v Koreji autoři záplavu korejských bankovek přehazovat vidlemi* a film bude čekat atak na nejvýše postavené kolegy v žebříčku historicky největších jihokorejských tržeb. Třeba se pletu, příští měsíc to rozklíčuje.

* V případě bankovek s nejvyšší hodnotou 50 tisíc wonů (cca. 50 dolarů), jinak aby si na tu hromadu vzali bagr. :)

Sector 7

Ghastly

The Cat

White: The Melody of the Curse

neděle 17. července 2011

The Yellow Sea

Druhý snímek režiséra výborného thrilleru Chaser, The Yellow Sea, letos patřil mezi nejočekávanější korejské novinky. Na filmu mě kromě příslibu drsného a vypjatého dramatu přitahovalo prostředí korejské autonomní prefektury Yanbian, ležící na území severovýchodní Číny nad Severní Koreou. Žije tam zhruba 800 tisíc etnických Korejců, většina jejichž předků do této části Číny migrovala z Koreje v druhé polovině 19. století. Žel na tomto neutěšeně vypadajícím kousku země se odehrává asi jen půlhodina filmu, poté se děj přesune do Jižní Koreje, konkrétně do provincie Ulsan, kam je yanbianským mafiánem s nelehkým úkolem poslán hlavní hrdina. Ten během své mise hodlá řešit i soukromé záležitosti (to aby děj snímku nebyl až příliš přímočarý). Samozřejmě se vše zkomplikuje a postupně dojde na tradiční propriety korejských akčních thrillerů: bodné a sečné zbraně a naturalisticky násilné a hodně krvavé scény.
Je třeba říct, že si na akční masakr film připravuje půdu kolem hodiny a půl. Pro někoho určitě hodně zdlouhavá expozice, ale mě bavila více než gorefest v navazujících zhruba 40 minutách. Některé krvavé bodací a sekací scény jsou hodně působivé, některé jsou přestřelené. To když je třeba jedna krví zbrocená postava po oldboyovsku naháněna hromadou ozbrojených gangsterských poskoků v úzké chodbě a místo aby posléze na otevřeném prostranství zkapala, až komicky unikne. Režisér si také v duchu předchozího filmu neodpustil udělat z jihokorejské policie bandu neschopných ňoumů. Při pohledu na koordinaci a řidičské schopnosti korejských policistů při honičce mezi policejními auty a běžícím hrdinou nelze než udiveně kroutit hlavou. Přes všechny výhrady je The Yellow Sea stále korejský thrillerový nadprůměr. Po stránce řemesla mu nelze skoro nic vytknout, jen děj nemá i z důvodu příliš dlouhé stopáže takové grády jako Chaser a jiné špičkové korejské thrillery. Žádný přesah vzhledem k úvodnímu prostředí a scénám pašování lidí z Číny do Jižní Koreje se nakonec nekoná, což mě trochu zklamalo. Jde vlastně jen o žánrovou podívanou s minimálním sociálním podtextem, ale pořád slušnou. 7/10

středa 6. července 2011

5 dnů na MFFKV

Před dvěmi hodinami jsem dorazil z pětidenního pobytu na 46. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech a chtěl bych se podělit s ještě čerstvými dojmy, než se dostaví obvyklá nechuť dát dohromady byť jen odstavec textu. Ve Varech jsem loni nebyl, jelikož jako osobu se zálibou v asijské kinematografii mě program, jenž rezignoval na cokoliv asijského, co by zavánělo mainstreamem, a chystal se chrstnout na publikum jen nevábně vyhlížející arty v čele s korejskou Poetry, absolutně netankoval. Letos jsem si dopředu řekl, že to risknu a dva měsíce předem si zajistil bydlení v obligátním pseudohotelu Festival, pravděpodobně nejdostupnější možnosti, jak běhěm fesťáku důstojně bydlet. Z odtajněného programu jsem byl zklamaný, poněvadž atraktivita vybraných asijských filmů opět dostala slušně na frak. Kde jsou ty doby, kdy fanda asijského filmu spokojeně vrněl v sedačce u No Mercy for the Rude, Exiled, Thirst, The Host nebo Love Exposure...
Letos na první pohled táhl jen nový Sion Sono, částečně korejské drama Desire to Kill a pro skalní fandy zřejmě určený sebemrskačský Arirang od Kim Ki-duka. Nechci hned po festivalové dramaturgii, aby zajistila pro akci hongkongské policejní thrillery (ale proč by ne, když na Febiu běžel povedený Overheard), ale vždyť se každý rok v Asii urodí dost povedených kousků na pomezí artu a mainstreamu v přitažlivém vizuálním kabátku a bez dlouhých záběrů, tak proč by měl Asie chtivý divák sledovat jen přírodní scenérie a konverzace v rozvleklých filmech Naomi Kawase a podobná díla? Snad to bude za rok lepší. Mimochodem, nový snímek Naomi Kawase jsem riskl, a protože už po první půlhodině to při sledování plátna bylo především o boji s mým organismem, jenž mě chtěl dostat do polovědomého klimbajícího stavu, po hodině a deseti minutách jsem uprchl ze sálu. Aspoň na Siona Sona se dá víceméně spolehnout. Jeho provokativní softporno o přerodu jedné osobnosti mě bavilo. Taktéž mě bavilo sledovat (asi znechuceně) odcházející diváky ze sálu. Sonovy filmy zkrátka nejsou pro každého.
Odběhněme od asijského filmu. Letos mi přišlo, že dostat se na (nejen) naplánované projekce, začíná být pro diváka s obyčejným Festival Passem skutečně hardcore. Rezervace pomocí sms vycházely stoprocentně asi jen systémem vybraným šťastlivcům (mně vyšly z několika pokusů pouze jen jednou dva filmy, jinak jen jeden ze 4 zaslaných kódů, a to je přitom pro mě čas na hodinkách nastavený podle atomových hodin samozřejmost). Když se toto (většinou) nezdaří, nezbývá než naspurtovat před Thermal do front před pokladnami. Jenže po sedmé už je v podstatě pozdě, protože tam již čekají stovky lidí! Pak se nezbyde než modlit, ať je vybraná fronta rychlá a nějaké lístky se mezi půl devátou až devátou ještě podaří urvat. Průměrná čekací doba s byť jen teoretickou šancí na lístky (tj. příchod do 7:45) je hodinu a půl. Čím větší šance na získání lístků, tím dřívější příchod do fronty a tudíž delší čekací doba. Podle doslechu tam už někteří filmoví maniaci stepují kolem čtvrté ranní. Sám jsem zkusil půl sedmou a půl osmou. V prvním případě jsem ukořistil po dvouhodinové čekačce 4 lístky, přičemž některé projekce už byly vyprodané, v druhém případě, když jsem se dostal krátce po deváté ke kase, nebylo k mání téměř nic zajímavého. Osobně doporučuji stoupnout si do pravé fronty vedoucí dovnitř Thermalu. Vede k největšímu množství pokladen vedle sebe, takže frčí dopředu nejrychleji ze všech (na obrázku je pomalejší levá strana).


Další varianty, jak získat lístky, jsou: zeptat se na pokladně hodinu před projekcí, zda se nějaké neuvolnily ze zrušených rezervací (nezkoušel jsem, ale smrdí to návalem a další čekačkou) či si stoupnout s dostatečným předstihem před sál a doufat, že v sále bude těsně před projekcí dostatek volných míst a budu dovnitř vpuštěn na Festival Pass. Dopolední projekce byly v pohodě, dostal jsem se na nového Sona a Code Blue, ale při odpoledních a nočních mě při pohledu na postávající a sedící dav přešla chuť se zařadit i hodinu před projekcí. Z doslechu mám i tříhodinovou čekačku na vytoužený film. Holt je to trochu zkouška nervů a trpělivosti. Pro někoho možná dobrodružství, já mám raději své jisté a bez možnosti si ve frontě pokecat s nějakým kamarádem bych déle než půlhodinu před sálem nečekal.


Ze začátku jsem si pochvaloval, že davy nejsou tak velké a na promenádě se dá jít i rychleji, ale po pár dnech přišly dva sváteční dny (úterý a středa) a lidí bylo v okolí Thermalu jako much. Co se týče počasí, tradičnímu dešti festival opět neunikl, ale nikdo z kamarádů neměl choutky vysedávat v trávě a přiopíjet se kombinací ginu a toniku zakoupených v nedaleké Bille, tak mi to bylo jedno. Několikrát jsme navštívili karlovarské restaurace, což není žádná velká sláva. Nakonec člověk stejně skončí u palačinek z Dobrotek, čerstvých baget z vedlejší bageterie nebo u rychlého, ale vesměs chutného čínského jídla u spolehlivého Woka poblíž parku. Akorát česnekový krém s krutony v nedalekém Retru byl fakt epesní a budu na něj vzpomínat se slinou v hubě. Jinak těžký kulinářský průměr. Nezkusil jsem doporučované uzbecké bistro vedle Dobrotek, pán vedoucí mě hned po příchodu slušně odlifroval, že mají zrovna zavřeno.
Možná by někoho mohlo zajímat, kolikže asijských filmů jsem z toho nemastného neslaného výběru dal... Nedivte se, ale pouhé 2 filmy (Sono a Kawase, první projekce Kim Ki-duka byla bohužel zrušena) z celkových 14. Až mi zase bude někdo předhazovat, že se jen dívám na "ty mé šikmooké úchylárny", odkážu ho nesouhlasně nejen na zhlédnuté filmy za poslední rok na čsfd. A nejlepší film? Kdo mě zná, tak ho to nepřekvapí. Komediální akční sci-fi horror s fuckujícími děcky a zubatými emzáky Attack on the Block. Parádní léčebná kůra pro příliš mnoha arty mučenou filmovou duši. Největším zklamáním se pro mě stal britský Kill List. Prvotřídní horrorově-thrillerovou atmosféru režisér v posledních minutách doslova spláchl do záchodu, z čehož jsem byl značně rozčarovaný. Mnohem více než z roztahané španělské blbosti The Soul of Flies, nejhoršího filmu, jenž jsem na festivalu zhlédl. Měl 78 minut, ale připadalo mi, že to utrpení trvá minimálně 3 hodiny.

sobota 8. ledna 2011

10 nejlepších asijských filmů roku 2010

Nakonec mi to nedalo, abych si také nezabilancoval. Můj panák soju je roky asijský film, a i když jej už hromadně nenakoukávám jako před lety, viděl jsem stěžejních asijských snímků z minulého roku dost na to, abych si z nich mohl sestavit reprezentativní topku. Podmínkou byla dostupnost až v roce 2010, ať už v kině, na DVD, či na netu. Z tohoto důvodu sem nezařadím krásné japonské melancholické drama Flavor of Happiness, jež by sice právem patřilo mezi nejlepší trojici, ale bylo již k mání na konci roku 2009. Při výběru jsem se rozhodl, že větší důraz budu klást na účast jednotlivých žánrů. Jelikož minulý rok mě neohromila žádná vyložená pecka v ranku předloňské japonské Love Exposure a v "osmičkové" kategorii (hodnocení 8/10) bylo docela nabito, desítka snímků je řazena volně.

The Man from Nowhere (Jižní Korea)

Nejlepší korejský akční thriller. Kdyby banda gangsterů operujících na trhu s lidskými orgány tušila, jakou smršť způsobí únos jediné kamarádky bývalého člena speciálních jednotek, nejspíše by se malé dívce a domku se zastavárnou, již hrdina vlastní, na míle vyhnula. Jenže smůla. Hlavní badass originálním nožem hezky podřezává krky a s kvérem mu to také jde, ale na nasraného Won Bina stejně nestačí. Drsný, špinavý, nekompromisní - přesně takový, jaký má korejský akčňák být. Vrcholem je intenzivní finální bitka, ve které úřadují krátké ostré čepele.

The Stool Pigeon (Hong Kong)

Hongkongský režisér Dante Lam je v posledních letech ve formě a sází v plen jeden výborný thriller za druhým. Beast Stalker příjemně překvapil v roce 2009. V roce minulém si to rozdaly hned dva Lamovy napínáky: The Stool Pigeon a Fire of Conscience. První to vyhrál zajímavějším příběhem a větším důrazem na postavy. Policejní informátor ve zločinecké bandě, adrenalinové automobilové honičky, kvalitní akce, surové rvačky, láska a sympatický hrdina... Špičkový hongkongský akční thriller.

71-Into the Fire (Jižní Korea)

Na válečném poli neměl biják režiséra známého melodramatu A Moment to Remember v roce 2010 konkurenci. Ne že by mu to ubíralo na kvalitě... Od Pout války jsme tu neměli korejský film s tak působivě zpracovanými válečnými scénami v tak fešném vizuálním kabátku. Už úvodní řež nastavuje laťku dost vysoko. Finální bitva o areál střední školy, v němž několik desítek nevycvičených, zato odhodlaných studentů čelí velké přesile na Jih postupující severokorejské armády v čele s charismatickým generálem, si se začátkem nezadá. Za závěrečný bodycount, jenž mají na střeše školy na svědomí dva hlavní hrdinové, by se nemusela stydět leckterá ikona devadesátkových akčňáků.

Ip Man 2 (Hong Kong)

Zatímco bijec Tony Jaa s třetím Ong Bakem většinu fanoušků martial arts filmů zklamal, Donnie Yen s druhým Ip Manem je opět potěšil. I když už protivníky tak nekompromisně neřezal jako desítku japonských karatistů v prvním díle, v souboji mistrů mu okatě pomáhaly dráty a namistrovaný britský boxer se i přes býčí sílu zprvu nejevil jako ten správný záporák pro hongkongský kung-fu (wing chun) film. Ale ve vší úctě k příjemně old school Gallants a přímé konkurenci pro Yipův film, Ip Man-The Legend is Born, souboje budu i v budoucnu sjíždět jen v mainstreamovém druhém Ip Manovi.

White Night (Jižní Korea)

Skvělý Han Suk-kyu jako životem zkoušený detektiv a výborná Son Ye-jin jako krásná a chladnokrevná manipulátorka v jakostním detektivním dramatu, který feelingem připomene korejskou klasiku The Scarlett Letter. To obnáší soundtrack obsahující především vážnou hudbu (opakující se motiv z Čajkovského Labutího jezera), pomalé tempo, tragiku, potlačované emoce a precizně vystavěnou příběhovou kostru, kdy do sebe na konci vše nenávratně a osudově zapadne. Jeden z největších filmových zážitků minulého roku. Snímek přitom pro mě nepochopitelně v jihokorejských kinech propadl.

Dream Home (Hong Kong)

Přímočarý hongkongský slasher u mě dostal přednost před skvěle natočeným, leč absurdně přepáleným korejským krvákem I Saw the Devil. Co se brutálních atrakcí týče, oba vychází takřka nastejno. Vyvržená střeva, uříznutý penis, podřezané krky - z hlavní hrdinky se v cestě za jejím snem stane nelítostná a nezastavitelná bestie brodící se v kalužích krve. Nápadité mordy se sem tam efektně vynoří ze slušné sociálně dramatické omáčky, která dává hrdinčinu extrémnímu chování jakýs takýs smysl. Jakostní slasherové řemeslo. Nic pro slabé žaludky.

Reign of Assassins (Čína)

Kvalitní komorní wuxia, jež dá letmo vzpomenout na doby, kdy jsme byli paf z famózního Tygra a draka. Úrovně a rozmáchlosti opusu Anga Leeho nedosahuje, ale loni neměla v subžánru asijských historických dramat s prvky bojových umění konkurenci. John Woo sice po Red Cliffu zaměstnal horšího střihače bojových scén, což místy zbytečně lehce sabotuje pěknou choreografii, ale pořád se jedná o slušný nadprůměr. Když si přičteme báječné herce: veteránku hongkongských akčních filmů Michelle Yeoh a korejského elitního herce Jung Woo-sunga, mezi nimiž to na obrazovce skutečně funguje, zajímavý příběh točící se kolem spolku vrahů (jen úhlavní padouch to také lehce kazí) a fešný vizuál, vyleze nám fajn záležitost, která má všechno, co má správná wuxia obsahovat: ladné souboje, schopné zabijáky, zradu, lásku a pomstu.

Symbol (Japonsko)

A teď něco z odlehčenějšího soudku, poněvadž Symbol je jedna z největších asijských ptákovin, co nás minulý rok mohla na plátně či obrazovce potkat. Náplň originálního kousku je skrz naskr divná: v jedné linii vyprávění se kdesi v Mexiku chystá podprůměrný wrestler v masce na svůj zápas. Ten zaručeně nebude obyčejný. V druhé paralelní a zábavnější linii se v jakémsi neznámém bílém prostoru evokující obří polstrovanou celu blázince probudí legrační Japonec v legračním žlutém pyžamu. Průzkum prostředí spustí vodopád humorných situací, z nichž bude mít chudák Japonec dojem, že si z něho někdo nahoře dělá šoufky a škodolibě se z toho tleská do kolen. Hodně švandy a absurdity, trocha existencialismu a pindíků. :)

A Barefoot Dream (Jižní Korea)

Předloni Korejci patriotisticky jásali u sportovního fláku o národním týmu skokanů na lyžích na olympiádě, loni drželi palce korejskému trenérovi a jeho sebrance malých fotbalistů posbíraných na ulici města ve Východním Timoru, jenž nepatří právě mezi politicky stabilní oblasti. Občanské nepokoje očekávatelně krapet zhustí zápletku, která je jinak odlehčenějšího ražení a nabouchaná sportovními klišé. Ale skvadra snědých bosonohých kluků, vyjeveně zírajících na své první fotbalové kopačky, a pro korejský film netypické indonéské prostředí, tradičnímu sportovnímu koktejlu podstatně přidávají. Ve finále nelze všem nedržet palce.

Season of Good Rain (Jižní Korea)

V segmentu asijských melodramat nebyla minulý rok moc velká konkurence. Před zajímavou hongkongskou kuřáckou romanťárnou Love in a Puff jsem nakonec upřednostnil osvědčenou korejskou kvalitu. Aby nedošlo k mýlce, Season of Good Rain se nesnaží o opakované vyvolání slzavých niagár a do kapku dramatičtějšího finiše si jen tak relaxačně plyne. Takřka celý se odehrává v Číně a partnerkou fešáka Jung Woo-sunga je krásná a křehká Číňanka. Přestože spolu mluví anglicky, krásně jim to v příjemné korejské romantice ladí.