pondělí 18. července 2011

Trailery: 4 nové korejské horrory

   
Filmové léto je v Koreji nebývale bohaté na horrorové kousky, z čehož mám velkou radost. Všechny čtyři už mají plnohodnotné trailery (níže). White: The Melody of the Curse běží v korejských filmech od června a profiluje se jako duchařina z prostředí dívčí popové skupiny. Nepamatuji si sice, že by se nějaký starší  korejský duchařský horror odehrával na půdě korejského hudebního mainstreamu, ale ukázka mě z horrorové čtyřky láká na film nejméně. Avšak příznivci k-popu budou jistě v pozoru i kvůli faktu, že některé členky hereckého ansámblu jsou v reálu též popové zpěvačky. The Cat se mi více pozdává. Ukázka dáva tušit tradiční korejskou duchařinu a pár zdařilých lekaček. Děj bude vystaven kolem úmrtí majitelů koček, s kterými má něco do činění duch malé holčičky. Anebo ne. Nechme se překvapit. Film přišel do korejských kin na začátku července. Z mysteriózních záležitostí má nejúdernější ukázku Ghastly, jehož zápletka se točí kolem převtělování duší. V hlavní strašící roli nasraný korejský Toshio. Slibně vypadající duchařinu budu napjatě sledovat. Korejskou premiéru má na začátku srpna. A to nejlepší jsem si nechal na konec. 3D biják, v němž hraje atraktivní Ha Ji-won tvrďačku a členku osazenstva ropné plošiny stojící v moři 60 km od korejského ostrova Jeju, kterou infiltruje agresívní velké slizké monstrum. Boj o přežití bude dle traileru obsahovat slušnou výpravu, kameru a pravděpodobně i cheesy momenty. Korejské monster horrory (The Host, Chaw) byly zatím citelně multižánrové. Doufám, že tady se budou tvůrci s komediálními vsuvkami krotit. Zatím Sector 7 vypadá na monster flák západního střihu. Investovaných 10 miliard wonů je na filmu vidět, jen horší triky mu lehce kazí dojem. Předpokládám, že nehledě na výslednou kvalitu snímku budou od premiéry příští měsíc v Koreji autoři záplavu korejských bankovek přehazovat vidlemi* a film bude čekat atak na nejvýše postavené kolegy v žebříčku historicky největších jihokorejských tržeb. Třeba se pletu, příští měsíc to rozklíčuje.

* V případě bankovek s nejvyšší hodnotou 50 tisíc wonů (cca. 50 dolarů), jinak aby si na tu hromadu vzali bagr. :)

Sector 7

Ghastly

The Cat

White: The Melody of the Curse

neděle 17. července 2011

The Yellow Sea

Druhý snímek režiséra výborného thrilleru Chaser, The Yellow Sea, letos patřil mezi nejočekávanější korejské novinky. Na filmu mě kromě příslibu drsného a vypjatého dramatu přitahovalo prostředí korejské autonomní prefektury Yanbian, ležící na území severovýchodní Číny nad Severní Koreou. Žije tam zhruba 800 tisíc etnických Korejců, většina jejichž předků do této části Číny migrovala z Koreje v druhé polovině 19. století. Žel na tomto neutěšeně vypadajícím kousku země se odehrává asi jen půlhodina filmu, poté se děj přesune do Jižní Koreje, konkrétně do provincie Ulsan, kam je yanbianským mafiánem s nelehkým úkolem poslán hlavní hrdina. Ten během své mise hodlá řešit i soukromé záležitosti (to aby děj snímku nebyl až příliš přímočarý). Samozřejmě se vše zkomplikuje a postupně dojde na tradiční propriety korejských akčních thrillerů: bodné a sečné zbraně a naturalisticky násilné a hodně krvavé scény.
Je třeba říct, že si na akční masakr film připravuje půdu kolem hodiny a půl. Pro někoho určitě hodně zdlouhavá expozice, ale mě bavila více než gorefest v navazujících zhruba 40 minutách. Některé krvavé bodací a sekací scény jsou hodně působivé, některé jsou přestřelené. To když je třeba jedna krví zbrocená postava po oldboyovsku naháněna hromadou ozbrojených gangsterských poskoků v úzké chodbě a místo aby posléze na otevřeném prostranství zkapala, až komicky unikne. Režisér si také v duchu předchozího filmu neodpustil udělat z jihokorejské policie bandu neschopných ňoumů. Při pohledu na koordinaci a řidičské schopnosti korejských policistů při honičce mezi policejními auty a běžícím hrdinou nelze než udiveně kroutit hlavou. Přes všechny výhrady je The Yellow Sea stále korejský thrillerový nadprůměr. Po stránce řemesla mu nelze skoro nic vytknout, jen děj nemá i z důvodu příliš dlouhé stopáže takové grády jako Chaser a jiné špičkové korejské thrillery. Žádný přesah vzhledem k úvodnímu prostředí a scénám pašování lidí z Číny do Jižní Koreje se nakonec nekoná, což mě trochu zklamalo. Jde vlastně jen o žánrovou podívanou s minimálním sociálním podtextem, ale pořád slušnou. 7/10

středa 6. července 2011

5 dnů na MFFKV

Před dvěmi hodinami jsem dorazil z pětidenního pobytu na 46. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech a chtěl bych se podělit s ještě čerstvými dojmy, než se dostaví obvyklá nechuť dát dohromady byť jen odstavec textu. Ve Varech jsem loni nebyl, jelikož jako osobu se zálibou v asijské kinematografii mě program, jenž rezignoval na cokoliv asijského, co by zavánělo mainstreamem, a chystal se chrstnout na publikum jen nevábně vyhlížející arty v čele s korejskou Poetry, absolutně netankoval. Letos jsem si dopředu řekl, že to risknu a dva měsíce předem si zajistil bydlení v obligátním pseudohotelu Festival, pravděpodobně nejdostupnější možnosti, jak běhěm fesťáku důstojně bydlet. Z odtajněného programu jsem byl zklamaný, poněvadž atraktivita vybraných asijských filmů opět dostala slušně na frak. Kde jsou ty doby, kdy fanda asijského filmu spokojeně vrněl v sedačce u No Mercy for the Rude, Exiled, Thirst, The Host nebo Love Exposure...
Letos na první pohled táhl jen nový Sion Sono, částečně korejské drama Desire to Kill a pro skalní fandy zřejmě určený sebemrskačský Arirang od Kim Ki-duka. Nechci hned po festivalové dramaturgii, aby zajistila pro akci hongkongské policejní thrillery (ale proč by ne, když na Febiu běžel povedený Overheard), ale vždyť se každý rok v Asii urodí dost povedených kousků na pomezí artu a mainstreamu v přitažlivém vizuálním kabátku a bez dlouhých záběrů, tak proč by měl Asie chtivý divák sledovat jen přírodní scenérie a konverzace v rozvleklých filmech Naomi Kawase a podobná díla? Snad to bude za rok lepší. Mimochodem, nový snímek Naomi Kawase jsem riskl, a protože už po první půlhodině to při sledování plátna bylo především o boji s mým organismem, jenž mě chtěl dostat do polovědomého klimbajícího stavu, po hodině a deseti minutách jsem uprchl ze sálu. Aspoň na Siona Sona se dá víceméně spolehnout. Jeho provokativní softporno o přerodu jedné osobnosti mě bavilo. Taktéž mě bavilo sledovat (asi znechuceně) odcházející diváky ze sálu. Sonovy filmy zkrátka nejsou pro každého.
Odběhněme od asijského filmu. Letos mi přišlo, že dostat se na (nejen) naplánované projekce, začíná být pro diváka s obyčejným Festival Passem skutečně hardcore. Rezervace pomocí sms vycházely stoprocentně asi jen systémem vybraným šťastlivcům (mně vyšly z několika pokusů pouze jen jednou dva filmy, jinak jen jeden ze 4 zaslaných kódů, a to je přitom pro mě čas na hodinkách nastavený podle atomových hodin samozřejmost). Když se toto (většinou) nezdaří, nezbývá než naspurtovat před Thermal do front před pokladnami. Jenže po sedmé už je v podstatě pozdě, protože tam již čekají stovky lidí! Pak se nezbyde než modlit, ať je vybraná fronta rychlá a nějaké lístky se mezi půl devátou až devátou ještě podaří urvat. Průměrná čekací doba s byť jen teoretickou šancí na lístky (tj. příchod do 7:45) je hodinu a půl. Čím větší šance na získání lístků, tím dřívější příchod do fronty a tudíž delší čekací doba. Podle doslechu tam už někteří filmoví maniaci stepují kolem čtvrté ranní. Sám jsem zkusil půl sedmou a půl osmou. V prvním případě jsem ukořistil po dvouhodinové čekačce 4 lístky, přičemž některé projekce už byly vyprodané, v druhém případě, když jsem se dostal krátce po deváté ke kase, nebylo k mání téměř nic zajímavého. Osobně doporučuji stoupnout si do pravé fronty vedoucí dovnitř Thermalu. Vede k největšímu množství pokladen vedle sebe, takže frčí dopředu nejrychleji ze všech (na obrázku je pomalejší levá strana).


Další varianty, jak získat lístky, jsou: zeptat se na pokladně hodinu před projekcí, zda se nějaké neuvolnily ze zrušených rezervací (nezkoušel jsem, ale smrdí to návalem a další čekačkou) či si stoupnout s dostatečným předstihem před sál a doufat, že v sále bude těsně před projekcí dostatek volných míst a budu dovnitř vpuštěn na Festival Pass. Dopolední projekce byly v pohodě, dostal jsem se na nového Sona a Code Blue, ale při odpoledních a nočních mě při pohledu na postávající a sedící dav přešla chuť se zařadit i hodinu před projekcí. Z doslechu mám i tříhodinovou čekačku na vytoužený film. Holt je to trochu zkouška nervů a trpělivosti. Pro někoho možná dobrodružství, já mám raději své jisté a bez možnosti si ve frontě pokecat s nějakým kamarádem bych déle než půlhodinu před sálem nečekal.


Ze začátku jsem si pochvaloval, že davy nejsou tak velké a na promenádě se dá jít i rychleji, ale po pár dnech přišly dva sváteční dny (úterý a středa) a lidí bylo v okolí Thermalu jako much. Co se týče počasí, tradičnímu dešti festival opět neunikl, ale nikdo z kamarádů neměl choutky vysedávat v trávě a přiopíjet se kombinací ginu a toniku zakoupených v nedaleké Bille, tak mi to bylo jedno. Několikrát jsme navštívili karlovarské restaurace, což není žádná velká sláva. Nakonec člověk stejně skončí u palačinek z Dobrotek, čerstvých baget z vedlejší bageterie nebo u rychlého, ale vesměs chutného čínského jídla u spolehlivého Woka poblíž parku. Akorát česnekový krém s krutony v nedalekém Retru byl fakt epesní a budu na něj vzpomínat se slinou v hubě. Jinak těžký kulinářský průměr. Nezkusil jsem doporučované uzbecké bistro vedle Dobrotek, pán vedoucí mě hned po příchodu slušně odlifroval, že mají zrovna zavřeno.
Možná by někoho mohlo zajímat, kolikže asijských filmů jsem z toho nemastného neslaného výběru dal... Nedivte se, ale pouhé 2 filmy (Sono a Kawase, první projekce Kim Ki-duka byla bohužel zrušena) z celkových 14. Až mi zase bude někdo předhazovat, že se jen dívám na "ty mé šikmooké úchylárny", odkážu ho nesouhlasně nejen na zhlédnuté filmy za poslední rok na čsfd. A nejlepší film? Kdo mě zná, tak ho to nepřekvapí. Komediální akční sci-fi horror s fuckujícími děcky a zubatými emzáky Attack on the Block. Parádní léčebná kůra pro příliš mnoha arty mučenou filmovou duši. Největším zklamáním se pro mě stal britský Kill List. Prvotřídní horrorově-thrillerovou atmosféru režisér v posledních minutách doslova spláchl do záchodu, z čehož jsem byl značně rozčarovaný. Mnohem více než z roztahané španělské blbosti The Soul of Flies, nejhoršího filmu, jenž jsem na festivalu zhlédl. Měl 78 minut, ale připadalo mi, že to utrpení trvá minimálně 3 hodiny.