čtvrtek 26. března 2015

Hurá do Japonska!

Jak jsem se zmiňoval v předešlých příspěvcích, poletím v dubnu do Japonska. Na 13 dní (8.4.-21.4.). Bude to vůbec má první cesta do Asie. Někdo se jistě podiví, že nepoletím nejdříve do Koreje, na kterou jsem se dlouhé roky soustředil a žral ji ve všech směrech. Každý rok jsem veřejně prohlašoval, že tentokrát už Jižní Koreu navštívím. Nenavštívil jsem. Nejblíže jsem k tomu byl minulý rok, kdy se tam chystal také kamarád z koreanistiky. Už už jsem kupoval letenku, ale výpověď mé kolegyně z práce zapříčinila, že jsem si na kýžený termín nemohl vzít dovolenou. Dříve jsem buď neměl koule na to, letět sám, anebo chyběly finance. Ne že by se na to při mých příjmech nedalo za pár měsíců našetřit, ale mně se nedostávalo pevné vůle, ani výdrže. Byl jsem zpohodlnělý zápecník jako vyšitý. Na podzim minulého roku se to změnilo.

Tokio
Nejprve se mi podařilo sehnat nové bydlení s více než polovičním nájmem proti předchozímu bytu ve Vršovicích. A pak jsem zmerčil na facebooku post o expedici do Japonska od nadšené cestovatelky Žanety, jejíž blog Žanda panda v Tokiu o cestování po celém světě jsem roky hltal a upřímně jí záviděl tu ohromnou spoustu zážitků. Nebylo co řešit. A začal jsem šetřit na Japonsko. K mému rychlému rozhodnutí přispěla i společnost Zirhamia, pod jejíž hlavičkou Žaneta expedici organizuje. Profiluje se jako sympatická organizace pořádající expedice v netradičním, pohodovém duchu v menších skupinkách podobně naladěných lidí. Žádná nudná cestovka. V živé paměti mám fotku jakéhosi českého strejdy s ledvinkou, oblečením od vietnamských stánkařů včetně příšerných kraťasů a v prestižkách, jak si na korejsko-japonském zájezdu od cestovky něco fotí v parku v Soulu. V té kráse evokoval hnusného skřeta zabloudivšího do elfí Roklinky. Zařekl jsem se, že konvenční cestovku nikdy! U Zirhamie žádnou českou rodinu "Homolků" rozhodně nepotkám.

Zahrada Kenroku-en v Kanazawě
Obrovským lákadlem Žanetiny expedice byly též nastíněné hlavní body. Mix návštěv pulsujícího Tokia včetně gurmánských hodů (co peněženka dovolí) a karaoke, majestátních chrámových komplexů a hradů, nádherných zahrad, tradičních onsenů a dalších japonských lákadel, s trekováním po Japonských Alpách a spaním ve stanech v japonské přírodě, se mi strašně líbil. O totálně odlišné, fascinující kultuře ani nemluvím. Znám ji z hromady filmů, knížek a článků. A teď si ji hezky zblízka osahám. Ukrutně se na to těším. Nadšeně jsem nakoupil velký bágl, spacák, nafukovací karimatku, rychleschnoucí ručníky od Jurka, větrovku, čelovku (mám v plánu další treky), několik desítek tisíc jenů (nechci spoléhat na výběry v zahraničí) a zařídil zápůjčku wi-fi routeru po dobu expedice. A další nákupy mě ještě čekají. Celkově do výpravy do Japonska investuji odhadem kolem 65 tisíc Kč. Nepochybuji, že to bude stát za to. Samozřejmostí je obsáhlý report s fotodokumentací na blogu. Na průběžné psaní z Japonska to nebude, jelikož si nehodlám brát s sebou notebook (stejně je zralý na cestu do servisu) a tablet nevlastním, a nechtěl bych se kvůli datlování příspěvků na blog separovat od ostatních (výprava čítá 10 lidí). Ke konci dubna to sem začnu nadšeně hustit, tak se těšte. :)

sobota 21. března 2015

5 dnů na Eiga-sai


Od 12. do 18. března se v pražském kině Lucerna konal 8. ročník festivalu japonského filmu a kultury Eiga-sai. Jelikož poletím příští měsíc do Japonska, chci se na to náležitě nabudit mimo jiné sledováním japonských filmů. Festival mi přišel tedy hodně vhod. Udělal jsem si volný víkend, vzal si v práci den dovolené a během 5 dnů zhlédl v Lucerně 12 kousků, včetně černobílého kraťasu Láska k vlasti (čsfd), jemuž předcházela poučná přednáška naší přední japanoložky Dity Nymburské. Přednáška a diskuze před i po krátkém filmu mi přišly zajímavější než samotný film a litoval jsem, že podobných akcí nebylo na festivalu více. Trochu to kompenzovala diskuze s hostem festivalu, japonským režisérem Jódžiró Takitou, po jeho filmu Jen žádné komixy! (čsfd), na němž mě nejvíce zaujalo rázné cameo Takeši Kitana. Taktéž mě trochu mrzelo, že jsem se nemohl zůčastnit projekcí filmů Himitsu, Průvodce (Departures) a Barmská harfa. Ale více než den dovolené jsem si prostě nemohl dovolit. A první dva jsem jsem už stejně předtím viděl... Co se týče filmů od Takity, shodli jsme se s kolegyní z asianstyle, že měly do jednoho přepálenou stopáž a trpěly nevyrovnaností. Příkladem budiž třeba sympatický snímek Šógunův astronom (čsfd) o mladém velmistrovi deskové hry go, jenž je pověřen předlouhým měřením Polárky a posléze se snaží prosadit nový přesnější japonský kalendář, což není po chuti zuby nehty moci se držícímu císařskému dvoru. Atraktivní námět, velkorysá výprava, ale výsledkem byl jen standardně líbivý a korektní životopisný snímek, rozpačitě oscilující mezi komedií a dramatem, který mezi asijskou konkurencí nijak nevyčuhuje a rychle zapadne. Škoda, z projektu šlo vytřískat více muziky.

Šogunův astronom
Co mě nejvíce dostalo? Bezpochyby projekce kultovního morbidního psycha od mého oblíbence Šion Sona, Kroužek sebevrahů (čsfd). I po několikerém zhlédnutí má film schopnost s člověkem zamávat a zarazit ho do sedačky. Za Sonův největší majstrštyk sice považuji komplexní Pod vlivem lásky (Love Exposure), ale Kroužek sebevrahů se drží v těsném závěsu, přičemž má silnější tah na branku. Ba přímo brutální, poněvadž snímek obsahuje nemálo krví nešetřících scén, po kterých budou méně odolné povahy zralé na ručník. Však postarší pár přede mnou nevydržel sledovat film ani půlhodinu a odchodem mi zajistil pohodlný výhled na titulky. Sonova atmosférická pecka je svým způsobem nadčasová. Motiv odcizení, samoty a zhoubného vlivu popkulturních médií je stále aktuální a v kinematografii nás bude doprovázet v různých obměnách ještě hodně dlouho. Jen asi už těžko bude doveden takto do absurdna, s chytlavými songy skupiny náctiletých holčiček, jež není jen pouhou kulisou. Zkrátka Kroužek sebevrahů je silný zažitek a nic na tom nemění, že se v něm moc nevysvětlí. Pohled hlavní hrdinky na jednoho z detektivů na konci filmu je všeříkající.

Kroužek sebevrahů
Z dalších filmů uvedených na festivalu bych vypíchl komediální drama Pohřeb (čsfd), jež mě zaujalo křehkou poetikou, ukázkou rodinné pospolitosti a vhledem do tajů buddhistického pohřbu. Miluji tě, železnice (čsfd) je tradičně japonsky subtilní, realistické a pomalu plynoucí drama s bonusem pro milovníky vlaků a železničních nádraží. Podobné japonské snímky ze života mám hodně rád. A tento se povedl. Doporučuji. A do třetice drama, v němž hraje silnou roli rodina. Ve Vítej zpět, Hayabuso! (čsfd) se podíváme do prostředí výzkumného vědeckého střediska. Meziplanetární sonda Hayabusa byla vypuštěna na oběžnou dráhu. Její cestu sleduje tým vědeckých pracovníků a my budeme sledovat hlavně jednoho z nich. Neobvyklé prostředí, příjemný sentimentální feeling a opět kvalitní drama se sympatickými hrdiny, jejichž osud nám nebude šumák.

Přiznám se, že téměř každý rok jsem pečený vařený na prosincové Filmasii a Eiga-sai jsem nikdy nevnímal jako filmovou událost, kterou bych měl vysedět celou. Letošním ročníkem se to změnilo. Bylo to příjemné a většina filmů mě něčím zaujala. Pár organizačních nedostatků by se jistě našlo (třeba u několika dialogů se nezobrazily titulky atd.), ale nebylo to nic, co by kazilo celkový kladný dojem z akce. Jen si opět stejně jako u Filmasie musím postesknout, že mnohé snímky by si zasloužily vyšší návštěvnost, než je třetina nebo půlka sálu.