sobota 21. března 2015

Resuscitace blogu?


Je sobota půl čtvrté ráno. Právě kroutím jednu z více než tisícovky nočních dvanáctek v kanceláři jažlovického dispečinku. Pracuji v ní totiž osmým rokem. Sedím za počítačem naproti okénku pro řidiče a přemýšlím. Data do skenerů jsem nahrál, doplnil taxaci a tabulky, poslal všem anomaly report... V podstatě se už můžu jen věnovat vlastním zálibám, nebo si zkusit dát v nepohodlném kancelářském křesle šlofíka, než přijede kamión s dámskými hadry a v šest budu mít padla... To mě ani nehne, kupodivu jsem stále svěží, a rozhodl se po dlouhé době napsat příspěvek na tento blog, na němž jsem zároveň udělal pár úprav, aby se snadněji četl. V hlavě se mi míchá přehršel nesourodých myšlenek. Jen jich pár vyextrahovat a nadatlovat.

Především jsem se ke konci minulého roku silně zamiloval. Předvedl jsem jednu směšnou vylomeninu jako v minulém století v prváku VOŠky, kdy jsem kvůli jisté Veronice ztrácel hlavu, tedy zapomínal v učebně skripta i batoh, a narážel na praxi hlavou do zdi... Uprchl jsem před ní při nečekaném střetu na pánský hajzlík. Jak jinak, než v kině. V kině jsme měli první rande a symbolicky jsem před kinem o tři měsíce později schytal kopačky, protože ji tehdy ta trapná událost moc nerozhodila. Prosinec je pro mě obvykle hodně depresívní měsíc, ale díky ní se náhle stal jeden z nejhezčích měsíců v mém životě. Samozřejmě jsem pár věcí pojebal, neboť co se týče žen, připomínám slona v porcelánu, empatie k ženskému chování pramálo, a jak říká moje kamarádka, v minulých letech jsem se zapomněl za monitorem, což je pro zvyšování skilu, jak potěšit ženskou a nenasrat ji, úplně k prdu. S ní jsem si bolestně uvědomoval několik vlastních nemalých nedostatků. Konec všeho mi otevřel oči a já se s vervou pustil do změn. Měl bych jí za to poslat děkovný dopis. Ale nic nebude, nejsme už v kontaktu. Nemá smysl trpět zbytečným sentimentem. Je třeba se poučit z chyb a jít dál.

Získal jsem sebevědomí. Nejdříve jsem začal běhat. Z pěti kilometrů jsem se během dvou týdnů přesunul na desetikilometrovou vzdálenost. Po měsíci s 3-4 běhy týdně jsem se přihlásil na druhý životní půlmaraton, jenž je pomalu za rohem. Začal jsem také cvičit, chodit do posilovny a na tréninky wing tsunu (viděli jste Ip Mana s Donnie Yenem?). Další motivace je dvoutýdenní expedice v Japonsku, na kterou poletím 8. dubna. Při představě, jak polezu naostro s menším pupkem a tvarohem místo svalů do japonských onsen lázní, jsem se upřímně zhrozil. Zhubnout se podařilo rychle, se svaly je to už horší. I přes litry potu a vychlemtaných proteinových nápojů. Trochu jsem to přepískl a pobolívají mě křížové vazy v levém koleni. Nasadím regeneraci, s véčkem z prstů protnu cílovou rovinku půlmaratonu a hurá do Japonska. A pak notně vylepším mou mizernou angličtinu (zatím mi to moc nejde, ale snaha je). Dobrovolně vlezu v plavkách na koupák, což se mi za posledních 10 let povedlo jen dvakrát. Nadobro skoncuji s nočními směnami, jichž už bylo přespříliš. Udělám si konečně řidičák (v 35 letech bez řidičáku jsem učiněný exot a zpola marná partie, co si budeme povídat). Dal jsem si předsevzetí víc psát, čehož důkazem je tento můj výlev na pavučinami a mechem zarostlém blogu. Logicky budu nějakou dobu protěžovat Zemi vycházejícího slunce. Lidi kolem mě už mají mého žvatlání o rozkvetlých sakurách, gejšách, suši, chrámovém komplexu Nikkó ad. jistě plné zuby. Zkusím si to kompenzovat tady, i když volného času moc není. Třeba nedávno jsem vysedával důlky na sedačkách pražského kina Lucerna, kde se odehrával festival japonského filmu Eigasai. Ale o tom možná příště.

Žádné komentáře: