Tombacův asijský blog

Filmasia 7: program zveřejněn

2011-11-22T01:04:00.007+01:00

Program sedmého ročníku festivalu asijského filmu Filmasia (1.- 4.12.) je konečně kompletní a jako koreofil na něj mohu říct, že je ještě lepší než jsem čekal. K naprosté spokojenosti mi už chybí jen k-hororová noc v Aeru, ale na tu už není vlastně moc z čeho brát. Zatímco poslední ročník festivalu probíhal pouze v Aeru (zřejmě z důvodu zářijového festivalu korejského filmu ve Světozoru, jenž se letos nekonal), ročník nadcházející bude pro změnu pouze ve Světozoru, což mi vůbec nevadí, jelikož tamní Velký sál je komfortní a nabídka občerstvení v okolí v pauzách mezi filmy pestrá. Ve Velkém sále se bude konat 10 projekcí. Dvě projekce (parádní Memories of Murder a zajímavý povídkový snímek Tokio!) zbydou na Malý sál.
Akčně thrillerovou pecku The Man from Nowhere (Muž odnikud) už netřeba představovat. O klasice Memories of Murder (Vzpomínky na vraha) platí to samé, patří do zlatého fondu moderní korejské kinematografie a u nás jako jeden z mála korejských filmů vyšel i na DVD. I další filmy od předního korejského režiséra Bong Jung-hoa stojí za to. Barking Dogs Never Bite (Pes, co štěká, nekouše) s mou oblíbenkyní Bae Du-nou je parádní a zvláštní černohumorná komedie. Bae Du-na se vyskytuje také v blokbusteru The Host (Monstrum), který považuji taktéž za výborný. Avšak pozor, nejedná se o typického příslušníka subžánru monster hororu, obsahuje několik korejských specifik včetně humoru, a nejeden evropský divák byl filmem dost zklamán (osobně jsem se o tom přesvědčil na festivalu v Karlových Varech, kde byl před lety snímek uveden). Rozhodně nečekejte explozivní bitvy říční obludy s korejskou armádou, ta má ve filmu víceméně symbolický charakter. Mother (Matka) je taková Bongova sázka na jistotu, tradiční hutné korejské drama se vším všudy. Vytknout mu lze máloco. Nakonec se ještě Bong Jun-ho podílel třetí povídkou na povídkovém triptychu Tokio!, dotýkající se japonského fenoménu hikikomori. Určitě povedená záležitost.
O japonské taškařici Saya Samurai (Samuraj bez meče) jsem se zmiňoval v předchozím článku. Vzhledem k předchozím režisérovým kouskům by byla chyba ji minout. Hongkongský thriller Overheard 2 (Odposlechnuto 2) prý přímo nenavazuje na hodně slušný první Overheard, ale stejné režisérské duo a hvězdné hongkongské herecké obsazení slibuje podobně kvalitní záležitost z prostředí průmyslové špionáže a finančních machinací, což není u asijského filmu právě obvyklá tématika. Na hongkongskou novinku mého velkého režisérského oblíbence Johnnyho To s názvem Life without Principle (Život bez zásad) se moc těším i přes avizovaný odklon od pro západního diváka líbivého stylu.
A nakonec tři letošní korejské novinky v programu festivalu. Akční komedie Quick vypadá na nenáročný testosteronový výplach s trochou (doufám!) trhlého humoru. Údajně korejská variace na Nebezpečnou rychlost s Keanu Reevesem. Jsem zvědav. Válečné drama The Front Line (Přední linie) nebylo v Koreji kdovíjaký kasovní trhák, ale jedná se prý o snímek povedený, nekladoucí důraz pouze na působivě zpracovanou válečnou vřavu ve stylu Zachraňte vojína Ryana, ale také na postavy v táborech jihokorejských a severokorejských jednotek, opětovně spolu bojujících o jeden strategický pahorek. Těším se, korejská válka je dlouhodobě mé oblíbené nejen filmové téma. A poslední kousek, jenž nás na festivalu čeká, jest korejský komediálně melodramatický hit o spolku sedmi spolužaček ze střední, jež se po 25 letech znovu setkávají, Sunny, který letos v korejských kinech navštívilo přes 7 miliónů diváků, a v korejském žebříčku návštěvnosti tak dotíral na vedoucí americké třetí Transformery. Ohlasy jsou převážně nadšené a věřím, že snímek nezklame. Toť k letošnímu, sedmému ročníku Filmasie vše.

Quick

The Front Line

Sunny

Ajussi na Filmasii

2011-11-13T13:11:00.005+01:00

Na zveřejnění programu letošního ročníku festivalu asijského filmu Filmasia si jako tradičně počkáme do druhé půlky listopadu, takže ještě stihnu některé fanoušky asijského filmu s předstihem potěšit informací, kterou mám k dispozici z tiskové zprávy již od konce října, ale trestuhodně jsem se s ní zapomněl podělit i na tomto blogu.
Korejský film nepřijde ani letos zkrátka, poněvadž na Filmasii bude uveden jeden z největších korejských kinohitů minulého roku, thriller Ajussi (The Man from Nowhere). Jak vidno v jednom z mých předchozích článků, snímek se mi moc líbil a mohu ho jen doporučit. Neztotožňuji se s filmovým publicistou Michalem Procházkou, jenž minulý týden na filmové přednášce v rámci Moderní korejské kultury na koreanistice označil tento výborný thriller za úpadkový. Ano, Ajussi trochu tlačí na melodramatickou pilu (unesené děti ad.), což někoho může u tohoto typu snímků iritovat, přesto bych v období po trháku Chaser marně hledal lepší korejský thriller.
Další příjemnou zprávou je profil významného korejského režiséra Bong Jun-hoa. Jestli to bude znamenat uvedení všech výrazných Bongových filmů (Barking Dogs Never Bite, Memories of Murder, The Host, Mother), tak se z kina v prvním prosincovém víkendu skoro nehnu, protože výborné jsou všechny. Kdo některý z nich neviděl a myslí to s korejským filmem vážně, měl by to na festivalu napravit.
Příslibem pořádného odlehčení ve festivalovém programu je japonská komedie Saya Samurai od režiséra Big Man Japan a Symbol, filmů velmi bizarních a zábavných. Pokud režisér nepodleze laťku nastavenou svými předchozími kousky, nebudou mít sály Světozoru či Aera na začátku prosince nouzi o hlasité projevy publika. Dle traileru to bžunda rozhodně bude.

The Cat

2011-09-11T19:54:00.000+02:00

Brát si do úschovy kočku (či jiného tvora nebo věc), kolem které se ochomýtá podivná holčička, dle subžánrových pravidel věští pro novopečeného majitele kardinální průser. Ne jinak je tomu v novém korejském mysteriózním horroru The Cat. Ten se žel obvyklého mustru k-horrorů drží tak úzkoprse a neinvenčně, že prakticky postrádá jakýkoliv moment překvapení. To znamená, že se film z osy "pár smrtí - tušení problému - pátrání - vysvětlující flashbacky - závěrečná katarze" neodchýlí ani o píď. To může být naprosto fuk, pokud atmosféra, napětí a lekačky hrají první ligu. Až na pár světlých momentů (třeba schodiště) však s nevýrazným duchem a ve většině případů dopředu čitelným timingem a podobou lekaček čutají tak duchařskou divizi. Zachraňují to kočky (takového vyčůraného a pomstychtivého tvora bych mít doma fakt nechtěl), nadprůměrná technická stránka a hlavní herečka, na niž se moc hezky dívá. Neurážející průměr na jedno zhlédnutí. Ghastly snad bude lepší. 5-6/10

Jak mi to napodruhé vyšlo...

2011-08-02T21:19:00.011+02:00

Nejdříve jsem si říkal, že o druhém pokusu dostat se na koreanistiku na FF UK sem psát nebudu, ale při pohledu na dopis o přijetí, jenž mi přišel před pár dny a leží mi stále vedle kompu (abych se občas mohl pokochat, protože jsem se na úspěšné přijímačky fakt nadřel), jsem změnil názor. Takže se podělím o menší info, jak to letos probíhalo a jak se mi to nakonec podařilo s odřenýma ušima zvládnout...
Loni jsem přijímačky na koreanistiku dost prožíval. Spolu se mnou se hlásilo několik kamarádů a známých, a jelikož jsem to na vysokou zkoušel poprvé v životě, tak trochu jsem nevěděl, do čeho jdu. Motivace byla vysoká, bohužel první kolo skončilo fiaskem a v lepším druhém jsem bodovou ztrátu už nedohonil. Poněvadž prostředí se mi líbilo, kantoři mi přišli fajn a o obor jsem neztratil zájem, řekl jsem si, že to nejspíše zkusím i letos. I když v práci na začátku roku došlo k několika nepříjemným změnám hlavně ohledně docházky, nenechal jsem se zviklat a vrhnul se do příprav. Již jsem věděl, do čeho jdu a nechtěl jsem nic ponechat náhodě. Dějiny Koreje jsem tentokrát projel skutečně důkladně, narozdíl od minula jsem neopomněl jazykovou část a od mého bezvadného trenéra taekwonda jsem si půjčil starší koreanistická skripta. A to mi ve finále zachránilo kejhák...
Na obor se letos hlásilo celkem 41 uchazečů (loni 44). Při úvodní písemné části jsme se s Markétou (dělala se mnou přijímačky také minulý rok) a Zuzkou (kolegyně z asiantitulky.cz) divili, protože lidí dorazilo do učebny podstatně méně. Napočítali jsme včetně nás pouhých 28 uchazečů. Zuzka to ironicky okomentovala, že se v tu dobu konají ve Francii koncerty hvězd k-popu. Asi bizarní důvod, proč nepřijít na přijímačky, ale vzhledem k preferencím části slečen, které se na obor obvykle hlásí, by mě to vlastně ani nepřekvapovalo... Písemná část byla v pohodě. U anglické gramatiky mě už nepoléval studený pot a podle všeho jsem z ní vyválčil dva bodíky z pěti. Všeobecný test nebyl nijak těžký. Obtížné nebyly ani 3 otázky, které se mi podařilo zvorat (generální tajemník OSN Pan Ki-mun, hangul je písmo fonemografické a korejský název KLDR - Čoson mindžudžui inmin konghwaguk (v testu a literatuře se používá český přepis)). Ve finále mě ty zbytečně ztracené body naštěstí nemusely mrzet. I přesto, že u eseje (o korejské popkulturní "hallyu" vlně se zaměřením na korejský film) jsem se opět nechal unést a ujela mi forma. Poněvadž letos byl mezi 1. a 2. kolem rozestup jen pár dní, výsledky jsme se dozvěděli hned následující den. 34 bodů a 11. místo - dobrá výchozí pozice do ústní části.
2. kolo poznamenala stávka dopravních odborářů, kvůli níž mi byly zkoušky v pátek večer oznámením v mailu přesunuty z pondělí na středu. Moc se mi to nelíbílo, jelikož v pondělí a úterý jsem musel na noc do práce a tak narychlo to nešlo změnit. Ale protože bych v budoucnu musel sem tam běžet z práce rovnou do školy, vzal jsem to jako generálku. Před ústní částí jsem v poklidu dorazil domů, stačil se osprchnout a nasnídat a přijít před koreanistický kabinet v Celetné skoro 10 minut před osmou. Na začátku vyšlo najevo, že po první části 3 lidi vypadli z kola ven a druhou nás tak dělá 25. Rozhodlo se, že nejdříve půjdou na řadu uchazeči, kteří mají ten den další zkoušky. Mezi po nich následující dobrovolníky se mi nechtělo, tudíž jsem měl s holkami minimálně do dvanácté hodiny volno. Zalezli jsme do nedalekého podniku Bohemia Bagel, dali si snídani a 3 hodiny se zkoušeli z korejské války a dalších témat. Ve dvanáct jsme znovu dorazili na místo činu a bylo nám jasné, že se na řadu jen tak hned nedostaneme, poněvadž z první várky pár lidí ještě čekalo na holení před komisí.
Asi v půl druhé se nikomu nechtělo jít dovnitř. Okolo sedící slečny a předsedkyně komise se pustily do mě, takže jsem chtě nechtě naklusal dovnitř já. Hned na začátku mě zaskočila otázka, co napsal Alois Pultr, zakladatel koreanistiky. Průběh prezentace motivace ke studiu jsem si představoval také jinak. Komise to musela odzívat. A cpát do toho korejský film nebylo nejšťastnější. Aspoň jsem se dočkal otázky, kdo natočil Oldboye. :) Ke každé z následujících otázek jsem něco řekl, ale suverénním podáním se to nazvat nedalo. Ptali se mě na dvě knížky ze seznamu doporučené literatury, severokorejskou státní ideologii čučche, Tchajwan a Čankajška, japonský loutkový stát Mandžukuo, aglutinační jazyk a další. Překlad německého textu jsem zvoral. Loni jsem s ním patřil mezi nejlepší, letos mezi nejhorší. Spoléhat na 11 let němčiny na školách a vůbec se na to nepodívat se nevyplatilo. Ostuda. Z kabinetu jsem vyšel jako schlíplá slepice. Ale výsledných 31 bodů nebylo tak úplně špatných, protože mnohým dalším se dařilo ještě hůř. A slova komise, že proti loňsku jsem udělal pokrok, potěšila. Na rozhřešení, jestli mi 65 bodů bude stačit nebo ne, jsem každopádně musel počkat měsíc. 13. července v poledne se na stránkách FF UK v přehledu minimálních počtů bodů potřebných k přijetí u koreanistiky objevilo 64, takže to bylo jasné. Povedlo se. O jediný bod!
V současnosti vylepšuji angličtinu, abych na podzim neudělal ostudu, a i když mi je jasné, že skloubit práci a denní studium nebude procházka růžovým sadem, a někteří lidé z mého okolí si budou ťukat na čelo, až se to dozví (s rodiči to bude ještě horší), jsem rozhodnut do toho jít. Docela se těším. Korejština a věci okolo obou Korejí a východní Asie mě stále dost zajímají a chodit jen do práce mě moc nenaplňuje, tak proč studium koreanistiky nezkusit... Čeká mě nové prostředí, nová motivace. Fakt, že mezi ostatními studenty budu věkově dědek, je mi celkem u zadele. Někdy mám pocit, že mě puberta v jednatřiceti ještě nepřešla... Tento blog bych už v podstatě mohl přejmenovat na korejský, jelikož Korejím se budu věnovat mnohem intenzivněji. A možná na konci roku sem napíši report, jak mi to jde. :)

Trailery: 4 nové korejské horrory

2011-07-18T01:32:00.023+02:00

Filmové léto je v Koreji nebývale bohaté na horrorové kousky, z čehož mám velkou radost. Všechny čtyři už mají plnohodnotné trailery (níže). White: The Melody of the Curse běží v korejských filmech od června a profiluje se jako duchařina z prostředí dívčí popové skupiny. Nepamatuji si sice, že by se nějaký starší korejský duchařský horror odehrával na půdě korejského hudebního mainstreamu, ale ukázka mě z horrorové čtyřky láká na film nejméně. Avšak příznivci k-popu budou jistě v pozoru i kvůli faktu, že některé členky hereckého ansámblu jsou v reálu též popové zpěvačky. The Cat se mi více pozdává. Ukázka dáva tušit tradiční korejskou duchařinu a pár zdařilých lekaček. Děj bude vystaven kolem úmrtí majitelů koček, s kterými má něco do činění duch malé holčičky. Anebo ne. Nechme se překvapit. Film přišel do korejských kin na začátku července. Z mysteriózních záležitostí má nejúdernější ukázku Ghastly, jehož zápletka se točí kolem převtělování duší. V hlavní strašící roli nasraný korejský Toshio. Slibně vypadající duchařinu budu napjatě sledovat. Korejskou premiéru má na začátku srpna. A to nejlepší jsem si nechal na konec. 3D biják, v němž hraje atraktivní Ha Ji-won tvrďačku a členku osazenstva ropné plošiny stojící v moři 60 km od korejského ostrova Jeju, kterou infiltruje agresívní velké slizké monstrum. Boj o přežití bude dle traileru obsahovat slušnou výpravu, kameru a pravděpodobně i cheesy momenty. Korejské monster horrory (The Host, Chaw) byly zatím citelně multižánrové. Doufám, že tady se budou tvůrci s komediálními vsuvkami krotit. Zatím Sector 7 vypadá na monster flák západního střihu. Investovaných 10 miliard wonů je na filmu vidět, jen horší triky mu lehce kazí dojem. Předpokládám, že nehledě na výslednou kvalitu snímku budou od premiéry příští měsíc v Koreji autoři záplavu korejských bankovek přehazovat vidlemi* a film bude čekat atak na nejvýše postavené kolegy v žebříčku historicky největších jihokorejských tržeb. Třeba se pletu, příští měsíc to rozklíčuje.

* V případě bankovek s nejvyšší hodnotou 50 tisíc wonů (cca. 50 dolarů), jinak aby si na tu hromadu vzali bagr. :)

Sector 7

Ghastly

The Cat

White: The Melody of the Curse

The Yellow Sea

2011-07-17T04:00:00.002+02:00

Druhý snímek režiséra výborného thrilleru Chaser, The Yellow Sea, letos patřil mezi nejočekávanější korejské novinky. Na filmu mě kromě příslibu drsného a vypjatého dramatu přitahovalo prostředí korejské autonomní prefektury Yanbian, ležící na území severovýchodní Číny nad Severní Koreou. Žije tam zhruba 800 tisíc etnických Korejců, většina jejichž předků do této části Číny migrovala z Koreje v druhé polovině 19. století. Žel na tomto neutěšeně vypadajícím kousku země se odehrává asi jen půlhodina filmu, poté se děj přesune do Jižní Koreje, konkrétně do provincie Ulsan, kam je yanbianským mafiánem s nelehkým úkolem poslán hlavní hrdina. Ten během své mise hodlá řešit i soukromé záležitosti (to aby děj snímku nebyl až příliš přímočarý). Samozřejmě se vše zkomplikuje a postupně dojde na tradiční propriety korejských akčních thrillerů: bodné a sečné zbraně a naturalisticky násilné a hodně krvavé scény.
Je třeba říct, že si na akční masakr film připravuje půdu kolem hodiny a půl. Pro někoho určitě hodně zdlouhavá expozice, ale mě bavila více než gorefest v navazujících zhruba 40 minutách. Některé krvavé bodací a sekací scény jsou hodně působivé, některé jsou přestřelené. To když je třeba jedna krví zbrocená postava po oldboyovsku naháněna hromadou ozbrojených gangsterských poskoků v úzké chodbě a místo aby posléze na otevřeném prostranství zkapala, až komicky unikne. Režisér si také v duchu předchozího filmu neodpustil udělat z jihokorejské policie bandu neschopných ňoumů. Při pohledu na koordinaci a řidičské schopnosti korejských policistů při honičce mezi policejními auty a běžícím hrdinou nelze než udiveně kroutit hlavou. Přes všechny výhrady je The Yellow Sea stále korejský thrillerový nadprůměr. Po stránce řemesla mu nelze skoro nic vytknout, jen děj nemá i z důvodu příliš dlouhé stopáže takové grády jako Chaser a jiné špičkové korejské thrillery. Žádný přesah vzhledem k úvodnímu prostředí a scénám pašování lidí z Číny do Jižní Koreje se nakonec nekoná, což mě trochu zklamalo. Jde vlastně jen o žánrovou podívanou s minimálním sociálním podtextem, ale pořád slušnou. 7/10

5 dnů na MFFKV

2011-07-06T20:12:00.014+02:00

Před dvěmi hodinami jsem dorazil z pětidenního pobytu na 46. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech a chtěl bych se podělit s ještě čerstvými dojmy, než se dostaví obvyklá nechuť dát dohromady byť jen odstavec textu. Ve Varech jsem loni nebyl, jelikož jako osobu se zálibou v asijské kinematografii mě program, jenž rezignoval na cokoliv asijského, co by zavánělo mainstreamem, a chystal se chrstnout na publikum jen nevábně vyhlížející arty v čele s korejskou Poetry, absolutně netankoval. Letos jsem si dopředu řekl, že to risknu a dva měsíce předem si zajistil bydlení v obligátním pseudohotelu Festival, pravděpodobně nejdostupnější možnosti, jak běhěm fesťáku důstojně bydlet. Z odtajněného programu jsem byl zklamaný, poněvadž atraktivita vybraných asijských filmů opět dostala slušně na frak. Kde jsou ty doby, kdy fanda asijského filmu spokojeně vrněl v sedačce u No Mercy for the Rude, Exiled, Thirst, The Host nebo Love Exposure...

Letos na první pohled táhl jen nový Sion Sono, částečně korejské drama Desire to Kill a pro skalní fandy zřejmě určený sebemrskačský Arirang od Kim Ki-duka. Nechci hned po festivalové dramaturgii, aby zajistila pro akci hongkongské policejní thrillery (ale proč by ne, když na Febiu běžel povedený Overheard), ale vždyť se každý rok v Asii urodí dost povedených kousků na pomezí artu a mainstreamu v přitažlivém vizuálním kabátku a bez dlouhých záběrů, tak proč by měl Asie chtivý divák sledovat jen přírodní scenérie a konverzace v rozvleklých filmech Naomi Kawase a podobná díla? Snad to bude za rok lepší. Mimochodem, nový snímek Naomi Kawase jsem riskl, a protože už po první půlhodině to při sledování plátna bylo především o boji s mým organismem, jenž mě chtěl dostat do polovědomého klimbajícího stavu, po hodině a deseti minutách jsem uprchl ze sálu. Aspoň na Siona Sona se dá víceméně spolehnout. Jeho provokativní softporno o přerodu jedné osobnosti mě bavilo. Taktéž mě bavilo sledovat (asi znechuceně) odcházející diváky ze sálu. Sonovy filmy zkrátka nejsou pro každého.
Odběhněme od asijského filmu. Letos mi přišlo, že dostat se na (nejen) naplánované projekce, začíná být pro diváka s obyčejným Festival Passem skutečně hardcore. Rezervace pomocí sms vycházely stoprocentně asi jen systémem vybraným šťastlivcům (mně vyšly z několika pokusů pouze jen jednou dva filmy, jinak jen jeden ze 4 zaslaných kódů, a to je přitom pro mě čas na hodinkách nastavený podle atomových hodin samozřejmost). Když se toto (většinou) nezdaří, nezbývá než naspurtovat před Thermal do front před pokladnami. Jenže po sedmé už je v podstatě pozdě, protože tam již čekají stovky lidí! Pak se nezbyde než modlit, ať je vybraná fronta rychlá a nějaké lístky se mezi půl devátou až devátou ještě podaří urvat. Průměrná čekací doba s byť jen teoretickou šancí na lístky (tj. příchod do 7:45) je hodinu a půl. Čím větší šance na získání lístků, tím dřívější příchod do fronty a tudíž delší čekací doba. Podle doslechu tam už někteří filmoví maniaci stepují kolem čtvrté ranní. Sám jsem zkusil půl sedmou a půl osmou. V prvním případě jsem ukořistil po dvouhodinové čekačce 4 lístky, přičemž některé projekce už byly vyprodané, v druhém případě, když jsem se dostal krátce po deváté ke kase, nebylo k mání téměř nic zajímavého. Osobně doporučuji stoupnout si do pravé fronty vedoucí dovnitř Thermalu. Vede k největšímu množství pokladen vedle sebe, takže frčí dopředu nejrychleji ze všech (na obrázku je pomalejší levá strana).

Další varianty, jak získat lístky, jsou: zeptat se na pokladně hodinu před projekcí, zda se nějaké neuvolnily ze zrušených rezervací (nezkoušel jsem, ale smrdí to návalem a další čekačkou) či si stoupnout s dostatečným předstihem před sál a doufat, že v sále bude těsně před projekcí dostatek volných míst a budu dovnitř vpuštěn na Festival Pass. Dopolední projekce byly v pohodě, dostal jsem se na nového Sona a Code Blue, ale při odpoledních a nočních mě při pohledu na postávající a sedící dav přešla chuť se zařadit i hodinu před projekcí. Z doslechu mám i tříhodinovou čekačku na vytoužený film. Holt je to trochu zkouška nervů a trpělivosti. Pro někoho možná dobrodružství, já mám raději své jisté a bez možnosti si ve frontě pokecat s nějakým kamarádem bych déle než půlhodinu před sálem nečekal.

Ze začátku jsem si pochvaloval, že davy nejsou tak velké a na promenádě se dá jít i rychleji, ale po pár dnech přišly dva sváteční dny (úterý a středa) a lidí bylo v okolí Thermalu jako much. Co se týče počasí, tradičnímu dešti festival opět neunikl, ale nikdo z kamarádů neměl choutky vysedávat v trávě a přiopíjet se kombinací ginu a toniku zakoupených v nedaleké Bille, tak mi to bylo jedno. Několikrát jsme navštívili karlovarské restaurace, což není žádná velká sláva. Nakonec člověk stejně skončí u palačinek z Dobrotek, čerstvých baget z vedlejší bageterie nebo u rychlého, ale vesměs chutného čínského jídla u spolehlivého Woka poblíž parku. Akorát česnekový krém s krutony v nedalekém Retru byl fakt epesní a budu na něj vzpomínat se slinou v hubě. Jinak těžký kulinářský průměr. Nezkusil jsem doporučované uzbecké bistro vedle Dobrotek, pán vedoucí mě hned po příchodu slušně odlifroval, že mají zrovna zavřeno.

Možná by někoho mohlo zajímat, kolikže asijských filmů jsem z toho nemastného neslaného výběru dal... Nedivte se, ale pouhé 2 filmy (Sono a Kawase, první projekce Kim Ki-duka byla bohužel zrušena) z celkových 14. Až mi zase bude někdo předhazovat, že se jen dívám na "ty mé šikmooké úchylárny", odkážu ho nesouhlasně nejen na zhlédnuté filmy za poslední rok na čsfd. A nejlepší film? Kdo mě zná, tak ho to nepřekvapí. Komediální akční sci-fi horror s fuckujícími děcky a zubatými emzáky Attack on the Block. Parádní léčebná kůra pro příliš mnoha arty mučenou filmovou duši. Největším zklamáním se pro mě stal britský Kill List. Prvotřídní horrorově-thrillerovou atmosféru režisér v posledních minutách doslova spláchl do záchodu, z čehož jsem byl značně rozčarovaný. Mnohem více než z roztahané španělské blbosti The Soul of Flies, nejhoršího filmu, jenž jsem na festivalu zhlédl. Měl 78 minut, ale připadalo mi, že to utrpení trvá minimálně 3 hodiny.

10 nejlepších asijských filmů roku 2010

2011-01-08T11:43:00.004+01:00

Nakonec mi to nedalo, abych si také nezabilancoval. Můj panák soju je roky asijský film, a i když jej už hromadně nenakoukávám jako před lety, viděl jsem stěžejních asijských snímků z minulého roku dost na to, abych si z nich mohl sestavit reprezentativní topku. Podmínkou byla dostupnost až v roce 2010, ať už v kině, na DVD, či na netu. Z tohoto důvodu sem nezařadím krásné japonské melancholické drama Flavor of Happiness, jež by sice právem patřilo mezi nejlepší trojici, ale bylo již k mání na konci roku 2009. Při výběru jsem se rozhodl, že větší důraz budu klást na účast jednotlivých žánrů. Jelikož minulý rok mě neohromila žádná vyložená pecka v ranku předloňské japonské Love Exposure a v "osmičkové" kategorii (hodnocení 8/10) bylo docela nabito, desítka snímků je řazena volně.

The Man from Nowhere (Jižní Korea)

Nejlepší korejský akční thriller. Kdyby banda gangsterů operujících na trhu s lidskými orgány tušila, jakou smršť způsobí únos jediné kamarádky bývalého člena speciálních jednotek, nejspíše by se malé dívce a domku se zastavárnou, již hrdina vlastní, na míle vyhnula. Jenže smůla. Hlavní badass originálním nožem hezky podřezává krky a s kvérem mu to také jde, ale na nasraného Won Bina stejně nestačí. Drsný, špinavý, nekompromisní - přesně takový, jaký má korejský akčňák být. Vrcholem je intenzivní finální bitka, ve které úřadují krátké ostré čepele.

The Stool Pigeon (Hong Kong)

Hongkongský režisér Dante Lam je v posledních letech ve formě a sází v plen jeden výborný thriller za druhým. Beast Stalker příjemně překvapil v roce 2009. V roce minulém si to rozdaly hned dva Lamovy napínáky: The Stool Pigeon a Fire of Conscience. První to vyhrál zajímavějším příběhem a větším důrazem na postavy. Policejní informátor ve zločinecké bandě, adrenalinové automobilové honičky, kvalitní akce, surové rvačky, láska a sympatický hrdina... Špičkový hongkongský akční thriller.

71-Into the Fire (Jižní Korea)

Na válečném poli neměl biják režiséra známého melodramatu A Moment to Remember v roce 2010 konkurenci. Ne že by mu to ubíralo na kvalitě... Od Pout války jsme tu neměli korejský film s tak působivě zpracovanými válečnými scénami v tak fešném vizuálním kabátku. Už úvodní řež nastavuje laťku dost vysoko. Finální bitva o areál střední školy, v němž několik desítek nevycvičených, zato odhodlaných studentů čelí velké přesile na Jih postupující severokorejské armády v čele s charismatickým generálem, si se začátkem nezadá. Za závěrečný bodycount, jenž mají na střeše školy na svědomí dva hlavní hrdinové, by se nemusela stydět leckterá ikona devadesátkových akčňáků.

Ip Man 2 (Hong Kong)

Zatímco bijec Tony Jaa s třetím Ong Bakem většinu fanoušků martial arts filmů zklamal, Donnie Yen s druhým Ip Manem je opět potěšil. I když už protivníky tak nekompromisně neřezal jako desítku japonských karatistů v prvním díle, v souboji mistrů mu okatě pomáhaly dráty a namistrovaný britský boxer se i přes býčí sílu zprvu nejevil jako ten správný záporák pro hongkongský kung-fu (wing chun) film. Ale ve vší úctě k příjemně old school Gallants a přímé konkurenci pro Yipův film, Ip Man-The Legend is Born, souboje budu i v budoucnu sjíždět jen v mainstreamovém druhém Ip Manovi.

White Night (Jižní Korea)

Skvělý Han Suk-kyu jako životem zkoušený detektiv a výborná Son Ye-jin jako krásná a chladnokrevná manipulátorka v jakostním detektivním dramatu, který feelingem připomene korejskou klasiku The Scarlett Letter. To obnáší soundtrack obsahující především vážnou hudbu (opakující se motiv z Čajkovského Labutího jezera), pomalé tempo, tragiku, potlačované emoce a precizně vystavěnou příběhovou kostru, kdy do sebe na konci vše nenávratně a osudově zapadne. Jeden z největších filmových zážitků minulého roku. Snímek přitom pro mě nepochopitelně v jihokorejských kinech propadl.

Dream Home (Hong Kong)

Přímočarý hongkongský slasher u mě dostal přednost před skvěle natočeným, leč absurdně přepáleným korejským krvákem I Saw the Devil. Co se brutálních atrakcí týče, oba vychází takřka nastejno. Vyvržená střeva, uříznutý penis, podřezané krky - z hlavní hrdinky se v cestě za jejím snem stane nelítostná a nezastavitelná bestie brodící se v kalužích krve. Nápadité mordy se sem tam efektně vynoří ze slušné sociálně dramatické omáčky, která dává hrdinčinu extrémnímu chování jakýs takýs smysl. Jakostní slasherové řemeslo. Nic pro slabé žaludky.

Reign of Assassins (Čína)

Kvalitní komorní wuxia, jež dá letmo vzpomenout na doby, kdy jsme byli paf z famózního Tygra a draka. Úrovně a rozmáchlosti opusu Anga Leeho nedosahuje, ale loni neměla v subžánru asijských historických dramat s prvky bojových umění konkurenci. John Woo sice po Red Cliffu zaměstnal horšího střihače bojových scén, což místy zbytečně lehce sabotuje pěknou choreografii, ale pořád se jedná o slušný nadprůměr. Když si přičteme báječné herce: veteránku hongkongských akčních filmů Michelle Yeoh a korejského elitního herce Jung Woo-sunga, mezi nimiž to na obrazovce skutečně funguje, zajímavý příběh točící se kolem spolku vrahů (jen úhlavní padouch to také lehce kazí) a fešný vizuál, vyleze nám fajn záležitost, která má všechno, co má správná wuxia obsahovat: ladné souboje, schopné zabijáky, zradu, lásku a pomstu.

Symbol (Japonsko)

A teď něco z odlehčenějšího soudku, poněvadž Symbol je jedna z největších asijských ptákovin, co nás minulý rok mohla na plátně či obrazovce potkat. Náplň originálního kousku je skrz naskr divná: v jedné linii vyprávění se kdesi v Mexiku chystá podprůměrný wrestler v masce na svůj zápas. Ten zaručeně nebude obyčejný. V druhé paralelní a zábavnější linii se v jakémsi neznámém bílém prostoru evokující obří polstrovanou celu blázince probudí legrační Japonec v legračním žlutém pyžamu. Průzkum prostředí spustí vodopád humorných situací, z nichž bude mít chudák Japonec dojem, že si z něho někdo nahoře dělá šoufky a škodolibě se z toho tleská do kolen. Hodně švandy a absurdity, trocha existencialismu a pindíků. :)

A Barefoot Dream (Jižní Korea)

Předloni Korejci patriotisticky jásali u sportovního fláku o národním týmu skokanů na lyžích na olympiádě, loni drželi palce korejskému trenérovi a jeho sebrance malých fotbalistů posbíraných na ulici města ve Východním Timoru, jenž nepatří právě mezi politicky stabilní oblasti. Občanské nepokoje očekávatelně krapet zhustí zápletku, která je jinak odlehčenějšího ražení a nabouchaná sportovními klišé. Ale skvadra snědých bosonohých kluků, vyjeveně zírajících na své první fotbalové kopačky, a pro korejský film netypické indonéské prostředí, tradičnímu sportovnímu koktejlu podstatně přidávají. Ve finále nelze všem nedržet palce.

Season of Good Rain (Jižní Korea)

V segmentu asijských melodramat nebyla minulý rok moc velká konkurence. Před zajímavou hongkongskou kuřáckou romanťárnou Love in a Puff jsem nakonec upřednostnil osvědčenou korejskou kvalitu. Aby nedošlo k mýlce, Season of Good Rain se nesnaží o opakované vyvolání slzavých niagár a do kapku dramatičtějšího finiše si jen tak relaxačně plyne. Takřka celý se odehrává v Číně a partnerkou fešáka Jung Woo-sunga je krásná a křehká Číňanka. Přestože spolu mluví anglicky, krásně jim to v příjemné korejské romantice ladí.

Filmasia 2010

2010-12-02T18:04:00.023+01:00

Zítra v pátek začíná šestý ročník festivalu asijského filmu Filmasia. Letos poprvé se bude odehrávat pouze v Aeru (3.-5.12.), což je jistě škoda, ale není to nic, co by mělo fanouška asijské kinematografie odradit od návštěvy festivalu. I z důvodu, že nynější ročník je programově vcelku výživný, a na své si v něm přijdou jak příznivci asijského mainstreamu, tak i artu. Zasazení festivalu jen do Aera přineslo jedinou projekci každého snímku. Osobně v sobotu nebudu váhat navštívit novinky korejského hitmakera Kim Ji-una I Saw the Devil a kontroverzního japonského režiséra Siona Sona Cold Fish. První je v podstatě sázkou na jistotu. Kim Ji-un během své režijní kariéry nenatočil podprůměrný film a jeho tři kousky (A Tale of Two Sisters, A Bittersweet Life, The Good, the Bad and the Weird) patří mezi to nejlepší a nejvýraznější, co může moderní korejská kinematografie nabídnout. Od Viděl jsem ďábla čekejme řemeslně špičkovou a atmosférickou podívanou se skvělými herci. Lee Byung-hun a Choi Min-sik v hlavních rolích snad nepotřebují komentář. Pro slabší povahy nutno dodat, že snímek je symbiózou thrilleru a slasheru, a jak je u Kim Ji-una zvykem, s krví a naturalističností se nemaže. V zobrazení brutality došel film tak daleko, že musel být před uvedením v běžné korejské kinodistribuci zbaven sedmi nejsurovějších okamžiků. A to je na nekorektní Jižní Koreu co říct. Nemám informaci, zda-li bude na Filmasii uveden o minutu kratší nebo režisérský sestřih, ale těším se moc. Druhý známý asijský režisér, Japonec Sion Sono, na nějaký ten litr kečupu také nehledí. Znalci asijského filmu si jistě pamatují na šokující začátek kultovního Suicide Clubu, v němž se padesátka středoškolaček na nástupišti metra chytila za ruce a skočila pod projíždějící soupravu. A to byl skutečně jen začátek. Bylo by však chybou myslet si, že režisérovou doménou jsou nechutnosti a surovosti. Nikoliv. Sion Sono je machr na vztahy, vypjaté emoce a poutavé netradiční, až bizarní zápletky. Kdo viděl fantastické čtyřhodinové (!) Love Exposure, jistě mi dá za pravdu. Od Studené ryby tak lze očekávat počin, jenž půjde za hranice běžné, konformní kinematografie. Synopse o pohledu na život masových vrahů zní nanejvýše slibně. Můj favorit číslo dvě.

Festival nabízí další prověřená asijská jména. Třeba dalšího kontroverzního japonského režiséra Takashi Miikeho, známého to workoholika na režirské stoličce a tvůrce mnoha známých úchyláren. Snímek 13 Assassins, který slavnostně zahájí festival, patří mezi nejkonvenčnější Miikeho kousky. Žánr samurajské řežby tentokrát Miike neozvláštňuje vynalézavými bizarnostmi, takže se můžeme těšit na poctivou historickou podívanou, ve které si to třináct odvážných chlapíků s nabroušenou ocelí v rukou rozdá za čest a slávu s obrovskou přesilou. Takových bijáků není nikdy dost. Silně artové filmy od tchajwanského Tsai Ming-lianga už nejsou moc můj šálek čaje. Ačkoliv jeho erotický muzikál The Wayward Cloud mě docela zaujal, u neskutečně zdlouhavého I Don't Want to Sleep Alone jsem na Febiu vyloženě trpěl. Těžko říct, zda festivalovou Visage risknu. Na druhou stranu, režisér má početnou skupinu fanoušků a film si i v Praze svou diváckou skupinu najde. Žánr anime má na festivalu jediného zástupce v podobě Ponya od japonského klasika Hayaa Miyazakiho. Anime a Miyazakiho tvorbu nemám příliš nakoukané, takže se neodvážím o snímku cokoliv tvrdit, leč dle ohlasů je povedený. Pokud tedy máte rádi anime, Ponjem z útesu nad mořem nic nezkazíte. Další trhák hongkongského bijce Donnieho Yena, Legend of the Fist: The Return of Chen Zhen, mě vpravdě moc nenadchl, avšak kdo chce na plátně vidět několik choreograficky nápaditých bitek (od kung fu, volný styl, až po karate) odehrávajících se vesměs v prostředí Číny začátku minulého století, má možnost. Celkově se jedná o neurážející, výpravný hongkongský průměr. Na poslední kousek Filmasie, korejské drama City of Crane, jsem viděl pouze trailer a popravdě nevím, co si o tom myslet. Film může překvapit, nebo zapadnout mezi hromadou asijských artovek, jež každý rok uvádějí tuzemské festivaly. Uvidíme. A možná se uvidíme na Filmasii. :)

Recenze: Občan pes

2010-11-08T15:42:00.005+01:00

Aby mi to tu dlouho nestálo, dovolím si na blogu uveřejnit neúplný a poupravený text, který jsem o úžasném thajském filmu před několika lety napsal pro jeden filmový web. Občan pes je moje srdcovka a byl by hřích tu na něj nemít recenzi, na kterou už dávno na onom nejmenovaném filmovém webu ani příslovečný pes neštěkne.

Vyjma snímků dvou osvědčených korejských jmen moc asijských filmů cestu do naší kinodistribuce nenachází. O thajských počinech to platí dvojnásob. Před Občanem psem jsme se mohli na plátnech kochat jen jediným zástupcem této exotické filmové destinace: thajským boxem prosyceným bojovým filmem Ong-bak. Je to jistě škoda, jelikož thajská kinematografie skýtá zajímavější a originálnější kousky, než jen muay thai filmy s neporazitelným bijcem Tonym Jaa. V Thajsku ročně přichází na svět kolem stovky filmů, přičemž nejčetnějším žánrem je duchařský horor, u Thajců nejoblíbenější, jenž představuje nejčastější thajský vývozní filmový artikl do světa. Namátkou si připomeňme mezi fanoušky asijských filmů známou a skvělou duchařinu Shutter, jež byla uvedena na několika našich menších filmových festivalech. Když už zmiňujeme filmové festivaly, nemůžeme se nedotknout největšího z nich, Karlových Varů, poněvadž několik thajských filmů bylo chvályhodně součástí programu ročníku 2006. Byly to filmy především vizuálně vytříbené. A největšího ohlasu diváků a kritiky se z nich dočkal hravý Občan pes.

Když už je řeč o vizuální stránce, není na škodu vědět, že režisér Wisit Sasanatieng je úspěšným tvůrcem televizních reklam. Na jeho dvou snímcích, Občanu psovi a Tears of the Black Tiger, je to totiž dost znát. Sasanatiengův předposlední počin, retro horor The Unseeable, není výtvarně tak výrazný, ale jak vidno z traileru, z typické režisérovy stylovosti pranic neslevuje. Už Sasanatiengův režijní debut, komediální pseudowestern Tears of the Black Tiger, překypoval netypicky křiklavými barvami, nápady, imaginací a zvláštní atmosférou. Našincovi by se při jeho zhlédnutí určitě vybavil Limonádový Joe v pastelových barvách. Film to byl natolik v rámci asijské tvorby unikátní, že se dočkal i úspěšného uvedení v evropských kinech. Pohříchu se naší malé zemičce vyhnul. Jistě je to škoda, ale máme tu ještě extravagantnější druhý režisérův kousek, jenž byl u nás uveden v roce 2007, tak přestaňme hudrovat a pojďme se mu podívat na zoubek.

Na začátku nemůžeme nenapsat o filmu, bez jehož zmínění se zřejmě žádná recenze Občana psa neobejde. Okouzlujícího filmu, na jehož asijskou obdobu je Občan pes pasován. Jak jistě mnozí správně tuší, řeč je o francouzské Amélii z Montmartru. Panoptikum lehce bizarních a zábavných postaviček, hlas vypravěče na pozadí příběhu, hřejivá poetika – to jsou některé z faktorů, kvůli nimž je thajský snímek k Amélii přirovnáván. Leč Občan pes zachází v mnohém ještě dál. Až pohádková nadsázka je v něm markantnější, čemuž napomáhá výrazné digitální zkrášlení prostředí venkova a velkoměsta Bangkoku. Venkov je pomalý a idylický, Bangkok hektický – člověk se v něm musí ohánět, aby dosáhl na znak dobrého postavení a blahobytu: imaginární ocas. Film se neštítí kritiky konzumního stylu života v thajské metropoli. Oplývá i značnou dávkou sebeironie. Nadsázka a výstřední tělo dotvářejí všední realitu, v jejímž víru se hrdinové nacházejí. V podstatě jsou to outsideři, kteří úsměvně podnikají cestu za osobním štěstím a hledají své místo na slunci. Zatímco šarmantní Pařížanka ve francouzském hitu vzala osud svérázným způsobem do svých rukou, odzbrojující a stydlivý ňouma Pod v Občanu psovi zdánlivě nečinně proplouvá životem a snaží se jen být nablízku své lásce: krapet potrhlé a činorodé sympaťačce Jin.

Vstupme do světa, v němž ožívají kreslené postavy z románů na pokračování, z nebe prší motoristické helmy, mrtvé babičky se reinkarnují v tělech legračních gekonů, dvadvacetileté slečny vypadají jako šestileté holčičky, plyšoví medvědi kouří jako fabriky a ještě se nalévají alkoholem, a obyvatelé Bangkoku pořádají pikniky na vrcholku hory z plastových lahví! Zakřiknutý mladík Pod se rozhodne vydat na zkušenou do Bangkoku. Rtuťovitou babičkou (to ještě netuší, jakou návštěvu mu poťouchlá babička později připraví) je varován, že pokud si najde ve městě práci, naroste mu ocas. To prosťáčka Poda zneklidňuje. Ubytuje se v malebném domku na kraji města, najde si práci v konzervárně sardinek, pracuje do úmoru, ale ocas nikde! Po nezvyklé příhodě Pod změní práci a dostane se do blízkosti Jin. Uklízečka Jin má až maniakální smysl pro pořádek, miluje četbu romantických románů na pokračování a zarputile se snaží rozluštit neznámým jazykem psanou bílou knihu, kterou pokládá za dar z nebes. Pod ji obdivuje a zamiluje se do ní. Získá její lásku a naroste mu kýžený ocas? Nechte se výborným a pozoruhodným thajským snímkem překvapit...
9/10

Gallants: sympatické kung-fu ze staré školy

2010-08-18T22:04:00.002+02:00

Gallants (čsfd) jsou jedním z nejpříjemnějších letošních filmových překvapení. Zmínit jej musím i z důvodu, že se budou 25.8. a 28.8. promítat v rámci letošního Fresh Film Festu v pražském kině Světozor pod českým názvem Chrabří bojovníci. Jednu projekci si určitě nenechám ujít. V odlehčeném i trochu vážném příběhu o obrýleném rachitickém outsiderovi, jenž se za zvláštních okolností stane žákem starého, kdysi váženého mistra kung-fu, a bude tak parťákem dvou legračních starších bijců a hezké mladé dívky, se střetávají oldschool elementy se současným vizuálním zpracováním, nebojícím se dravého nájezdu kamery. Tudíž nechybí nadhled a humor plný stařeckého škorpení, trocha dojetí, kvalitní choreografie bez triků a drátů za účasti borců ze starších hongkongských kung-fu filmů a dynamický výcvik ve stylu Rockyho. Výborný film, od něhož se rozhodně nečekalo, že letos předčí mezi hongkongskými mlátičkami favorizovaného a taktéž skvělého, ale ve fightech s účastí starých mistrů okatě předrátovaného Ip Mana 2. Gallants dokazují nejen, že hongkongští kung-fu staříci se v bojových scénách obejdou i bez podpory triků, lan a drátů, ale též že hongkongská filmová stará kung-fu škola žije dál, i když v soudobém, nostalgickém pojetí... 9/10

Ong Bak 3: neslavná Tonyho rozlučka

2010-08-18T06:12:00.010+02:00

Komplikace kolem natáčení druhého dílu (přetažení rozpočtu, útěk režiséra a zároveň představitele hlavní role Tonyho Jaa do džungle a následné dotáčky druhým režisérem) jsou dobře známy. Naštěstí na kvalitě a intenzitě soubojových sekvencí to znát nebylo. Fighty z druhého Ong Baku si pouštím dodnes a nepřestává mě to bavit. Ty kombinace, styly, použití rozličných zbraní... Nádhera! Okolní dějová neakční omáčka se po první projekci musela výhradně pohánět dopředu rychloposuvem, jelikož jak je u Tonyho snímků zvykem, stála za prd. Pro Ong Bak 3 (čsfd, trailer) platí téměř to samé. "Téměř" z důvodu, že tentokrát je děj ještě blbší, poslepovanější, nudnější, a co se martial arts sekvencí týče, je trojka jen chudokrevným sourozencem předchozích dílů. A to je velké zklamání. Z trojky čpí, jakoby Tony chtěl mít natáčení rychle z krku. Většina z devadesátiminutové stopáže je zaplácaná nezajímavými řečmi, rádobymystickou symbolikou, Tonyho mučením, následným zotavováním, tančením a otravným křeněním vesnického blázna v podání Petchtaie Wongkamlaoa, jenž má zvláštní talent pít divákům ve svých filmech krev. MA sekvencí je ve filmu zhruba pět, ve větším měřítku pouze jedna. Samozřejmě v ní pobíhají sloni, Tony se nasere a kaskadéři mají nejvíc práce... Očividně vrchol filmu, které kontrastuje s odfláklou finální bitkou s Danem Chupongem (to je ten pomalovaný hastroš z dvojky, co dal Tonymu čočku na slonovi - zde hlavní záporák). Nemůžu se však zbavit dojmu, že ona sekvence je už jen standard, jenž se od Tonyho tak nějak automaticky očekává... Po několikáté repríze trochu nuda, kterou trumfne i krátká bitka ve vesnici, v níž učinkuje z dvojky dobře známý samurajský borec s košíkem na hlavě. Za zmínku ještě stojí vcelku povedená hudba a zbytečně moc rušivých digitálních triků (vrcholem budiž scéna, kdy do popruhů zapřáhnutý slon má ulomit kus masívní sochy, a když se mu to povede, velká hlava z kamene jej přeletí přímo do davu Tonyho nepřátel). A proč mám v nadpisu rozlučku? To se Tony v pofilmovém období sebral, projel na slonovi, nechal si vyholit hlavu a hodil na sebe mnišské roucho. Jak dlouho se bude oddávat meditacím, to ví snad jen on a thajský bůžek. Během místy útrpného sledování třetího Ong Baku mi několikrát vytanulo na mysli, že se Tony do toho kláštěra fakt ukrutně těšil. 4/10

A zase ta vysoká...

2010-08-09T17:19:00.007+02:00

O mé přijímačkové anabázi na koreanistiku jsem psal tady. Po druhém kole jsem zhodnotil výsledky jako neúspěšné a s jakoukoliv šancí na přijetí už nepočítal. V polovině července se objevily ve studijním systému kompletní výsledky přijímacích zkoušek. Jaký byl můj šok, když jsem zjistil, že i přes chabý zisk 60 bodů jsem se umístil jako první pod čarou, tj. na 21. místě! Na dvacítku přijatých jsem ztratil pouhé tři body ze sta... Jelikož na FF UK se dodatečně nenahrazují nenastoupivší studenti (na koreanistiku pravidelně někdo z přijatých nenastoupí), závěr byl jasný: podat odvolání. Tedy jasno v tom měli ostatní, já už moc ne, poněvadž jsem již vystřízlivěl z "koreanistického" nadšení a začal si uvědomovat, že s moji úrovni angličtiny bych byl pravděpodobně ostuda prváku a horko těžko bych to během studií doháněl. Studium prvního ročníku by pak nejspíše připomínalo horror. Navíc filosofická fakulta zrušila odvolání a nahradila ho přezkumem rozhodnutí děkana rektorem, což je žádost z tvršího soudku, jež evidentně výrazně snižuje šanci žádajících na kladné posouzení seshora. Abych se letos dostal na koreanistiku, tomu jsem obětoval skutečně hodně, takže nelehké rozhodování mi trvalo téměř 3 týdny. Nakonec ho usnadnily horentní výdaje na opravu počítače, kdy mi nezbyla hotovost na srpnový intenzivní kurz angličtiny. Rozhodl jsem se, že žádost o přezkum nepodám, budu vylepšovat angličtinu během podzimu a jara na dlouhodobých kurzech, a pokud další ročník koreanistiky náhodou otevřou už příští rok, opět to zkusím. Budou-li mi znovu přát okolnosti... Dnes jsem začal číst Písně z druhého břehu od korejské spisovatelky Han Mal-suk. Poté se vrhnu na další dosud nepřečtené knihy, takže příští rok by můj seznam přečtené literatury měl čítat minimálně dvacítku položek, s čímž už se dá před komisí u ústních zkoušek trochu zabodovat. :)

Bestseller: pseudohorrorová rutina

2010-07-18T01:48:00.005+02:00

Dříve populární spisovatelka se po dvou letech po obvinění z plagiátorství přestěhuje s malou dcerkou do starého domu poblíž zapadlého městečka, aby zde našla klid a vrátila se na scénu novým románem... Jenže děj je ukotven žánrově v lehce mysteriózním thrilleru, takže ji tu nečeká žádná siesta a na povrch brzy vyplavou komplikace: vila přitahuje podivnou bezdomovkyni a dceruška si uvnitř našla neviditelného kamaráda. Ale pocit ze synopse, že korejský Bestseller (čsfd, trailer) bude dějově podobný vydařené španělské duchařině The Orphanage, je víceméně mylný, a to jak žánrovým zařazením, tak i kvalitativně. Korejský film je především rutinně řemeslným thrillerem téměř bez jakéhokoliv momentu překvapení. Jediné obstarává zlom přibližně v třetině snímku, kdy se zdá, že se film dostává do tempa, aby se pak z něho později stala ještě méně zajímavá podívaná, než v pozvolné, mysterióznem šmrncnuté první třetině, v které několik okamžiků přímo volá po lekačce. Ale ta přijde snad jen jednou v odlehčené verzi... Zato korejských horrorově-thrillerových klišé dorazí plný valník. Máme tu několik otravně rázovitých figurek z městečka, flashbacky, rozplétání starého zločinu ad. Nevýrazné zlo ve filmu postrádá zlověstný nádech, tudíž nejen díky tomu je nám osud hlavní postavy šumák. S přimhouřením jednoho oka je Bestseller thrillerový průměr na jedno zhlédnutí. 5/10

Monga: mladistvým gangsterem v Taipei

2010-07-13T03:05:00.006+02:00

Nejsem právě příznivcem extrémně pomalých filmů Tsai Ming-lianga, asi nejznámějšího jména na poli taiwanského filmu. Z mála taiwanských snímků, jež jsem měl tu čest zhlédnout (skoro polovinu na filmovém festivalu Filmasia ročníku 2006, zaměřeném přímo na Taiwan), mi v paměti utkvěl především výborný horror Silk, slušná duchařina Heirloom a roztomilá komedie Holiday Dreaming. Mezi ně se po včerejší projekci zařadilo i poměrně ambiciózní gangsterské drama Monga (čsfd, trailer). Ačkoliv v rámci Asie nemá třeba na korejského gangsterského bratříčka Friend, jenž pracuje na hodně podobném dějovém půdorysu, je v době, kdy se v tradiční gangsterské asijské velmoci Hong Kongu v poslední době točí hlavně policejní kriminálky a thrillery, vítaným osvěžením. Kdo již viděl Friend, bude hned od úvodu vědět, která bude bít. Trochu plachý, ale jinak kurážný mladík se vzepře šikaně na nové střední škole, do niž přestoupil, a zaujme členy čtyrčlenného mladistvého gangu, operujícího na ulicích staré taipeiské čtvrti osmdesátých let minulého století. Mladí bijci ho vezmou mezi sebe, čímž začne klasický příběh o přátelství, zradě a budování pouliční gangsterské kariéry.
Takřka ve všech atributech subžánru asijských gangsterek se nemají taiwanští filmaři za co stydět. Audiovizuál má Monga velice zdařilý - pěkně sytě barevný obraz v denních scénách střídá žlutohnědý filtr ve scénách nočních, dojde i na pár efektních zpomalovaček a flashbacků, romantická odrhovačka emocionálně podtrhuje pasáže, kdy je hrdina u své lásky... Mladí herci dobře hrají, interakce mezi nimi neskřípe. Přechod z odlehčené roviny do dramatické je takřka bezešvý, vše se nese v uvěřitelném duchu. Vytknout lze snad jen bitky, u kterých se snaha o syrové podání hlavně zásluhou choreografie poněkud míjí účinkem. Jak je v asijských gangsterkách zvykem, při vyřizování účtů mají menšinový prostor střelné zbraně a prim hraje chladná ocel. Jak již bylo řečeno, příběhově není Monga nic světoborného, ale že patří k lepším asijským žánrovkám, to jí nikdo nevezme. 7-8/10

A Little Pond a 71-Into the Fire: válečné běsnění v korejských kinech

2010-07-06T19:14:00.006+02:00

K příležitosti 60. výročí začátku korejské války byl ke konci června do korejských kin uveden pozoruhodný snímek A Little Pond (hancinema), jenž mapuje několik desetiletí tabuizovaný masakr stovek jihokorejských vesničanů americkou armádou ve vesnici Nogunri a jejím okolí koncem července 1950. Vesničané tehdy houfně prchali před severokorejskou armádou na jih za frontovou linii k Pusanu. Američané dostali zprávu o infiltraci komunistických partyzánů mezi vesničany a ze strachu z možného působení záškodníků v týle, začali skupiny vesničanů vyvražďovat. Z pár stovek lidí přežilo pouze 25. Tato událost patří mezi černé okamžiky korejské historie a jsem velice zvědav, jak se s ní jihokorejští tvůrci na obrazovce poperou. Při pohledu na silné herecké obsazení a trailer není pochyb, že si nebudou brát servítky a film téměř jistě bude stát za to.

Když se podíváme na promo materiály dalšího červnového válečného přirůstku v korejských kinech, 71-Into the Fire (hancinema), a zvláště na jeho parádní trailer, musí nám být jasné, že se na nás chystá válečný mainstream vzor Taegukgi. Podobný vizuál přehlédne jen slepý. A to rozhodně není špatně! Vypjaté akčně-válečné drama patřilo vždy mezi žádané a přitom nedostatkové zboží. Korejci už jednou dokázali, že zvládnou namíchat výbušný koktejl konkurujícímu všem těm americkým "Ryanům" a to včetně plného barelu emocí. Na příběh nezkušených, teprve dospívajících 71 studentů vojenské akademie, vržených na počátku korejské války do ostrého boje tváří v tvář severokorejským vojákům, zocelujících se a upevňujících přátelství mezi sebou, se strašně těším. Na tu smršť výbuchů, šrapnelů, kulek, patriotistického patosu a chlapského kamarádství především. Snad režisér výborného melodramatu A Moment to Remember (!) nezklame.

Comrades

2010-07-05T22:38:00.008+02:00

Při přípravě na přijímačky na koreanistiku byla korejská válka jasně mým nejoblíbenějším studijním tématem. Dva filmy, které se odehrávají během korejské války, Taegukgi (u nás vydané jako Pouta války na podařeném DVD od Bontonlandu) a Welcome to Dongmakgol, jednoznačně patří mezi mou korejskou top dvacítku. Seriály moc nesleduji a už vůbec ne asijské (s výjimkou jednoho výtečného korejského, jemuž neřeknu jinak než "Kafe princ"), leč když jsem dnes na asijském fóru zjistil, že korejská televizní stanice KBS vysílá dvacetidílný seriál z korejské války, Comrades (aka Legend of Patriots; hancinema, youtube), a 4 díly jsou již k mání, neváhal jsem ani chvilku, a zvědavě zhlédl první část. Comrades jsou už na první pohled hodně ambiciózní projekt, stvořený jako připomenutí 60. výročí začátku korejské války (ta začala 25. června 1950). Seriál v Jižní Koreji odstartoval 19. června.
První díl se nezabývá invazí severokorejské armády na jih, ale říjnovou protiofenzívou Jihokorejců (po zářijovém vylodění v Inčchonu a osvobození Soulu - asi největším zlomu v korejské válce), kdy vojska OSN a Jižní Koreje překročila 38. rovnoběžku, hnala Severokorejce před sebou na sever, dobyla Pchjongjang a dostala se až k Jalu - řece na hranicích s Čínou. Avšak v nedalekých kopcích a horách už bylo připraveno k úderu na 300 tisíc dobrovolníků Čínské lidové armády... Úvodní znělka se správně patetickou melodií si nezadá s americkou konkurencí od HBO (Band of Brothers, Pacific). Bitevní vřava v ulicích Pchjongjangu téměř také ne. Exploze, které některým vojákům nekompromisně utrhávají končetiny, zmatek, štěkot zbraní, řvaní raněných... Vypadá to přesně tak, jak od vysokorozpočtového válečného seriálu očekáváme. Jenže když se děj přesune z venkovních prostor do interiérů a podzemní chodby, praští nás najednou do očí televizní look. O nočních scénách nemluvě. Lepší nasvícení a nějaký ten filtr by seriálu v těchto chvílích rozhodně prospěly. Dá se na to zvyknout, ale projekt od KBS tak na známé seriály od HBO znatelně ztrácí. Ale pořád tu máme děj, dramatické a bitevní scény, jež jsou přísliby pro další díly, že se bude na co dívat... Mě tedy zajímá, co bude dál a jak věrně se Comrades budou držet historických reálií (potěšily mě čínské polnice používané při útocích na nepřátele). Zda se dočkáme i neasijských tváří, nebo se seriál bude soustředit jen na Korejce a Číňany stejně jako Taegukgi... Akorát tu sladkobolnou skladbu, hodící se hlavně do romkomu, ve válečném seriálu poslouchat dál nechci. První část bych opatrně ohodnotil 6-7/10.

Phoonk 2 aneb jak si snadno vydělat 200 tisíc

2010-07-03T03:31:00.012+02:00

Indický horror Phoonk 2 (imdb, youtube) dopředu proslul troufalou soutěží, kdy kdokoliv mezi 18 až 60 lety, který v indickém kině napojen na přístroje měřící srdeční tep vydržel po celou dobu projekce filmu v klidu a nezdrhl, mohl v březnu získat 500 tisíc rupií, v přepočtu zhruba 200 tisíc korun. Snímek též provázela velkohubá prohlášení, že se jedná o jeden z nejděsivějších filmů s černou magií. Po jeho zhlédnutí musím s nadsázkou říct, že jestliže se stejná soutěž bude konat i u trojky, bookuji letenku do Indie, jelikož výše uvedená prohlášení jsou především marketingovými bláboly. Nevím, zda-li jsou Indové národem strašpytlů, ale pomyšlení, že by tato trapárna vyděsila příčetného člověka, mi přijde nepravděpodobné až nesmyslné. Phoonk 2 je nepovedeným mixem Omena, Exorcisty, Dětské hry a tradiční duchařiny. Mladí manželé s dvěmi dětmi se nastěhují do rozlehlého bungalovu u moře. Vyděšené pohledy dětí na krkavce, gekona, zrcadlo či podivný hlas už ze začátku značí, že v domě a jeho okolí není cosi v pořádku... V prvních minutách se filmu daří dodržovat žánrová pravidla a navozovat jakous takous stísněnou atmosféru, leč jakmile dívenka najde v lesíku zlověstnou panenku a na scéně se objeví postava v černém s bílými kontaktními čočkami, veškeré napětí pomalu ale jistě zamíří do háje. Jedna ze zákonitostí duchařského horroru říká, že zlý duch musí budit respekt. Ať už nepřirozenými pohyby, nepříjemnou vizáží či timingem lekaček. Jasné je, že toto si indičtí tvůrci nenastudovali. Když na scénu nastoupí duch (démon) anebo posedlý člověk, nutí to spíše diváka zívat. A co teprve zlá panenka... Její souboj s indickým šamanem spadá do kategorie "Co to, doprčic, je?!!!". WTF scén naneštěstí není moc, aby to výrazněji ukrátilo divákovo utrpení při sledování nudné a absolutně nenápadité druhé půle, v které navíc absentuje byť jen jediná podařená lekačka. Co udělá jedna z postav, když zahlédne skrze otevřené prosklené dveře na terase duchem posedlou ženštinu s nožem v ruce? Zatáhne závěs! Audiovizuálem patří Phoonk 2 do průměru, leč marno platno, herecké výkony, absurdní situace, nezáživnost druhé poloviny a prakticky žádná invence srážejí film do bahna horrorového braku. Indičtí tvůrci horrorů by měli propříště s vychloubáním a slibováním finančních odměn silně brzdit, anebo budou opět celému světu pro smích. 3/10

Vlastizrada či nikoliv? Do koncentráku se severokorejskými fotbalisty?

2010-06-28T16:35:00.005+02:00

Severokorejský fotbal měl loni proč slavit: po předlouhých 44 letech se reprezentace KLDR kvalifikovala na fotbalové MS. Napumpována účinnou taktikou od samotného vůdce Kim Čong-ila v prvním utkání MS vzdorovala silné Brazílii a prohrála pouze 1:2. Toto utkání vešlo v povědomí hlavně pláčem (youtube) severokorejského "Rooneyho", Čong Te-seho, jenž není rodilým Severokorejcem a hraje profesionálně v Japonsku (!), při severokorejské hymně. Korejská televize vysílala utkání se sedmnáctihodinovým zpožděním. Vůdce musel být na své hochy hrdý. Povzbuzen důstojnou hrou reprezentace s jedním z nejsilnějších týmů světa dal souhlas k živému přenosu následujícího zápasu s Portugalskem (KLDR přenos zdarma poskytla malajsijská televizní stanice). Jenže v zápase s Portugalci zřejmě ve snaze prezentovat se národu aktivní hrou severokorejští fotbalisté upustili od obranné taktiky, což byla zejména po přestávce voda na mlýn rychlých portugalských techniků v čele se superhvězdou Ronaldem. Ve druhém poločase už Severokorejci nestačili a zrodil se z toho ostudný debakl 0:7, dosud bezkonkurenčně nejvyšší prohra na letošním MS. V řadě z nás, co se o KLDR zajímáme a minimálně jsme četli Pchjongjangská akvária, hrklo. Vyšel tento článek, který může být hodně blízko realitě. Třetí zápas skupiny nepřinesl odčinění severokorejské potupy, ba právě naopak. Prohra 0:3 s Pobřežím Slonoviny potvrdila pozici Severokorejců jako nejslabšího týmu šampionátu s nelichotivým celkovým skóre 1:12. Od návratu do vlasti nepadla o severokorejských fotbalistech ani zmínka. Co je tam čekalo? "Rooneymu" to vzhledem k japonskému angažmá a záchvatu vlastenectví před zápasem s Brazilci asi prošlo bez citelných následků, ale co ostatním?
UPDATE: Takže to chvíli trvalo, ale dle sdělovacích prostředků (třeba tento článek) byli severokorejští fotbalisté veřejně zostuzeni několikahodinovou palbou kritiky od poroty sestavené z politiků, sportovců a studentů, přičemž to přenášela státní televize. A kouč byl údajně vyloučen ze strany a poslán pracovat na stavbu. Nedopadlo to na severokorejské poměry pro hráče zase tak špatně, jen jejich trenér dostal trochu nepříjemnější formu vyhazovu...

No Mercy

2010-06-28T06:47:00.003+02:00

Thriller patří mezi žánry, které už mají léta Korejci dobře zmáknuté. Není snad roku, v němž by fandy nepotěšil nějaký řemeslně kvalitní a napínavý korejský kousek. Předloni nadchl skvostný Chaser (před pár měsíci u nás vyšel v novinových stáncích pod pitomým názvem Bílé maso, což mě naprosto odradilo od koupě), letos do nás šije adrenalin No Mercy. Jak je z názvu filmu patrné, spadá do sorty korejských filmů, jež se s nějakou korektností nepářou, takže rozřezaná těla a důkladná pitva nemusí být to nejnepříjemnější, co na obrazovce uvidíme. No Mercy není pro sečtelé diváky bůhvíjak objevná a šokující podívaná, především pro ty, co mají nakoukané Se7en a korejskou klasiku Tell Me Something, ale tím, jak naplňuje žánrová pravidla, má spád, napíná a je zajímavá až do pečlivě vygradovaného finiše, si i přes vytýkanou čitelnost zaslouží potlesk. Občas také potěší zhlédnout korejský snímek, který je prostý humorných a víceméně melodramatických vsuvek. Zkrátka poctivý krimi thriller, který sice nepatří mezi úplnou špičku, ale v naší současné kinodistribuci by mezi svými souputníky vynikal. 8/10 PS: A tímto směrem bych ještě adresoval výtku programovým složkám našich dvou filmových festivalů, jmenovitě Febiofestu a MFF KV, v prvním případě za letošní, potažmo dlouhodobou ignoraci korejského filmu, a v tom druhém za letošní chabý korejský výběr, v němž se plácají jen tři nezajímavě vypadající artovky a slušná žánrovka typu No Mercy nikde... :( Doufejme, že prosincová Filmasie to napraví.

Le Grand Chef 2: Kimchi Battle

2010-06-22T02:19:00.004+02:00

Korejskou kuchyni zbožňuji, takže jakmile se potvrdilo, že filmová jednička na poli prezentace korejské kuchyně, skvělý Le Grand Chef, bude mít pokračování, začal jsem se ukrutně těšit. Moji natěšenost znásobil dynamický teaser. Leč těšení se je někdy zrádné. Stačilo 10 minut dvojky a již mi bylo jasné, že jsem svědkem kvalitativního sešupu. Ale popořadě... V prvním díle si to výtečný kuchař Seong-chan rozdal o titul královského šéfkuchaře s úhlavním rivalem Bong-juem. Mělo to grády jak v onom kulinářském souboji, tak i v dramatické rovině. V Le Grand Chef 2: Kimchi Battle se Seong-chan pro změnu utkává v kimči turnaji s kamarádkou z dětství Jang-eun, nyní šéfkuchařkou, která se dokázala prosadit v Japonsku. Bolestná minulost je postavila proti sobě, v soutěži o nejlepší kimči pokrmy bojují de facto o osud malé rodinné restaurace, v jejimž prostředí vyrůstali. Bohužel to tentokrát má šmrnc hlavně v kuchařské linii, jež se točí kolem efektně nasnímaného turnaje, o zbytku už to moc říct nelze. Kompletně se změnilo hlavní herecké obsazení. K horšímu. Dvojku hyzdí i typický nešvar mnoha korejských filmů: rádobyvtipné postavičky, jimž vévodí jeden z porotců, který má s účesem a la hrnec primárně vypadat jako pošuk a tuplovaný pitomec k tomu. Dramatická rovina snímku je taková jalová, přestože se snaží pomocí černobílých flashbacků a klasického melancholického vybrnkávání ždímat emoce. Moc se jí to nedaří, chvílemi dost nudí. Zbytečnou linku se starou matkou a jejím nezdárným synem si režisér-debutant mohl také odpustit. Ale abych jen nehanil, co se korejského jídla týče, je opět na co se dívat, a nebýt dobře zásobené ledničky, do které jsem si pro příležitost zhlédnutí filmu nachystal ředkvičkové kimči a rýžové koláčky, asi by mi v průběhu projekce kručel žaludek k nevydržení. Mače šéfkuchařu jsou dynamicky nastříhané do obrazových předělů, krásně prezentovaná jídla voní doslova skrz obrazovku a ilustrují, co dělá korejskou kuchyni korejskou kuchyní. Jednička však i v tomto o kousek vede. Celkově Kimchi Battle není něco, na co bych se chtěl podívat podruhé, navzdory kulinářským sekvencím. Pokud se chcete opájet pohledem na výborné asijské jídlo v kvalitním a dojemném příběhu, z poslední doby bych doporučil spíše japonské drama Flavor of Happiness. I jednička Le Grand Chefa poslouží stále dobře. Dvojka je jen tuctovka. 6/10

Jak jsem se snažil dostat na koreanistiku

2010-06-18T01:37:00.012+02:00

Začátek mé velké záliby v Koreji se datuje přibližně 5 let zpět, kdy jsem si zamiloval jihokorejské horrory a vedle nakoukávání většiny moderní jihokorejské kinematografie se začal postupně zajímat o dění, kulturu a život na celém korejském poloostrově. Je třeba říct, že první 3 roky se to neslo především v povrchním rytmu sledování filmů, objevování tajů korejské kuchyně v korejských restauracích (dříve především v Korea House, v současnosti hlavně v Sami grill), tlachání na internetových fórech a srazech s podobně "postiženými". Poslední dva roky však můj zájem o Koreu nabyl na intenzitě, takže jsem se rozhodl, že ho prohloubím studiem na koreanistice, kde už studovali moji kamarádi a známí, od kterých jsem měl o oboru hodně kladné reference. A počal s přípravou. Od našeho skvělého trenéra taekwonda (tkd se věnuji necelé 2 roky), který koreanistiku v minulém století úspěšně vystudoval, jsem si půjčil pár knížek a nadšeně začal s četbou. Bohužel brzy vyšlo najevo, že v roce 2009 se ročník koreanistiky otevírat nebude... To jsem ještě netušil, že s otevřením ročníku budeme mít všichni zájemci o studium koreanistiky opakovaně pěkné nervy i letos. Na poslední chvíli byl ale obor akreditován, jen čas uzávěrky podání přihlášky byl prodloužen o dva měsíce na konec dubna. Já i pár kamarádů, jež se také chtěli hlásit, jsme si oddechli. Hned poté, co jsem se dozvěděl, že obor bude akreditován, jsem bleskurychle vyplnil na stránkách FF UK přihlášku, vytiskl si ji, podepsal, zaplatil v bance a odeslal. A mohl se těšit na své první přijímačky na vysokou...
Jelikož po autonehodě v dětství nemám nejlepší sluch, tak i přes fakt, že němčina a angličtina byly na gymnáziu a Vošce co se týče porozumění bezproblémové, jsem si ještě před těmi dvěma roky s ne moc kvalitními polodigitálními německými krámy v uších neodvážil o korejštině na škole ani pomyslet. Ale audiotechnika jde stále dopředu a i můj příjem se začátkem práce ve francouzské logistické firmě dost zvýšil, takže jsem si zkraje minulého roku mohl dovolit hodně drahá, leč špičková plně digitální dánská naslouchátka. A situace se rázem změnila. Druhým jsem najednou začal rozumět téměř vše, přestal skoro používat dříve frekventovaná a trapná slova "cože?" a "prosím?", a také se přestal bát hospod a dalších hlučných podniků, kde jsem si dříve komunikačně moc neškrtal. Hodně nových přátel ani nezaregistrovalo, že se sluchem vůbec něco mám. Super! Na tu koreanistiku se i přes na studenta pokročilý věk (letos mi je třicet) stůj co stůj zkusím dostat!

Dějství první

První kolo se mělo odehrát 31.5. v budově FF UK na Palachově náměstí a mělo sestávat ze tří částí: všeobecného testu, eseje a překladu anglického odborného textu. S částí naší "koreanistické" party (složené z lidí, s nimiž jsem se roky znal osobně či se seznámil přes net) jsme se dvě hodiny předem sešli na studijní hodinku v kavárně. Panovala pohoda a optimismus. Později v učebně na přijímačkách mě však při pohledu na gramatický anglický test, jenž nahradil avizovaný překlad, polil studený pot. Bylo mi jasné, že tady moc bodů nevytřískám a musím je nabrat v další fázi. Asi po necelé půlhodině následoval všeobecný test a esej, na které jsem si hodně věřil. Na oboje jsme měli hodinu a půl. V testu byla všehochuť 25 otázek od korejského jídla, zeměpisu, lingvistiky až po čínské básníky. Moje příprava se ukázala ne právě dostatečná a třetinu otázek jsem musel tipnout. Jak se později ukázalo, tyto otázky jsem tipnul snad všechny špatně. Esej jsem jako člověk, který si nějakou dobu přivydělával jako publicista a jehož slohové práce na školách zpravidla patřily mezi nejlepší, trochu podcenil. Člověk mě znalý by čekal, že si z témat vyberu korejskou kulturu a budu zasvěceně rozebírat korejský film, jídlo, hudbu ad. Ale ne, pod vlivem nedávných diskuzí o potopené korvetě Čchonan jsem zvolil perspektivu sjednocení Korejí a usmolil takový můj pištecký rychlostandard. Bohužel nemaje roky zkušenost s psaním delšího textu propiskou na papír a omezován naraženým pravým zápěstím z tréninku, mi vše trvalo neúměrně dlouho, text byl plný škrtanců a hlavně byl narvaný na dvě strany bez odstavců. Pokoušel jsem se to úhledně přepsat, leč ruka mi tuhla a když jsem zjistil, že nestíhám, papír jsem frustrovaně a naprosto hloupě zmačkal do kuličky. Vedle přihlížející profesor se asi hodně divil. S tím jsem jednoduše uspět nemohl. Po přijímačkách jsme si v 9 lidech zašli do kavárny a shodli se, že se nám to pravděpodobně moc nepovedlo a někteří projít do druhého kola nemusíme. Následoval více než týden napjatého čekání na výledky. Za 8 dní jsem se na stránkách FF UK konečně dočetl, že jsem sice do druhého kola prošel, ale na kontě mám mrzkých 26 bodů z 50 (minimum bylo 25). A že jsem 31. z 34 lidí (hlásilo se 44, ale k přijímačkám přišlo 40), co šlo dál. Radost jsem z toho ani neměl. I přes povzbuzování celé kohorty přátel mi bylo jasné, že už moc velkou šanci na přijetí nemám.

Dějství druhé
Před druhým kolem, jež se konalo 14.6., jsme se s několika kamarády uchazeči několikrát sešli a na vyšehradské trávě a u mě v bytě společně studovali a diskutovali. A zašli si do knihovny Orientálního ústavu pro poslední knížky. Bylo to fajn. Přešla mě nervozita a řekl jsem si, že nemám co ztratit, a pokud nezískám potřebných více než 40 bodů, ústní zkoušky si alespoň užiju. Nastal den D, ve čtvrt na osm ráno jsem vzal desky s vysvědčeními a průměrně obsáhlým seznamem přečtené literatury (14 knih + komiksy a články) a s kamarády vyrazil směr Celetná. Hned na začátku jsem se dozvěděl, že si na zkoušku pěkně počkám, poněvadž pořadí zkoušených nepojede podle abecedy, ale podle výsledků od nejlepších po nejhorší. Tudíž jsem šel na "grilování" v poslední várce uchazečů. Mezitím jsem zůstal a povzbuzoval okolo 6 hodin přátele. Moc optimistické to nebylo. Ukázalo se, že ústní nebudou rozhodně žádná selanka. Dva bodové debakly mých kamarádek, které považuji v korejské tématice za hodně nabušené, byly více než podivné. Ostatní bodově též moc neexcelovali. Zaslechl jsem maximum 37 bodů. Přál jsem si, ať už to mám konečně za sebou. A kolem druhé to přišlo. Začátek byl legrační: "Tak nám ukažte vaše maturitní vysvědčení."... "Mám ještě z Vyšší odborné školy."... "Vy jste nějakej starej!"... "Třicet."... (skoro všichni se smějí) "Nenechte se vyvést z míry, perzekvován za to nebudete." :) Z míry mě to opravdu nevyvedlo. Dostal jsem do ruky německý text o korejské písničce a tanci, připravoval překlad a čekal, až po dvou slečnách přijdu na řadu. Zkouška byla hodně uvolněná a docela příjemná. Představil jsem motivaci ke studiu, rozebral jednu knížku z mého seznamu literatury, pověděl něco o mocenských turbulencích v současné severokorejské politice, vyjmenoval má oblíbená korejská jídla a zodpověděl pár dalších otázek. Bohužel, kolem Korejců v Rusku (SSSR) a rusko-japonské války jsem si na pár věcí nedokázal vzpomenout. Nakonec jsem obstojně přeložil asi dva odstavce německého článku. Po zkoušce jsme asi 10 minut čekali a šli podepsat bodový verdikt. Solidních 34 bodů. Souhrnný počet 60 bodů však na proniknutí mezi dvacítku přijatých ani náhodou stačit nemohl, což mi bylo potvrzeno druhý den, kdy jsem se vrátil do Celetné pro zapomenuté desky s vysvědčeními. Koreanistou tedy nebudu. Ale přes neúspěch a dosažený ostudný výsledek hodnotím přijímačky na koreanistiku jako hodně zajímavou zkušenost. Byly přece vůbec mé první na vysokou školu. Ve třiceti! Děkuji kolegům z přijímaček za společnost a spolu s nimi všem přátelům a známým za podporu a povzbuzování, kterých se mi dostalo měrou vrchovatou. Třeba za rok, dva budete mít příležitost si to zopakovat...

Bestseller

2010-05-22T18:59:00.004+02:00

Tajemný barák, kam se nastěhuje mladá spisovatelka prožívající pišteckou krizi. A ve starém baráku ji to najednou píše. Ale onen barák není obyčejný, je strašidelný (snad nekecám :). Toto není nástřel děje aktuálního xboxového hitu Alan Wake, ale nového jihokorejského mysteriózního thrilleru Bestseller (hancinema), do kterého vkládám malé naděje, že by z něho mohlo vylézt něco napínavého a koukatelného. Jukněte na trailer. Nevypadá to zle, ale spíše než mysteriózní záležitost mi to připomíná slasher. Třeba zdání klame a ve filmu se nakonec objeví nehezká nabílená osoba. :)

Recenze: The Red Shoes

2010-05-22T18:02:00.007+02:00

Dnešní noc, nemohouce usnout, dostal jsem chuť na starší korejskou duchařinu. A poté jsem po hodně dlouhé době sesmolil i recenzi... Nahazuji ji sem a v totožné verzi na Studnu.

The Red Shoes (Bunhongsin)

Jižní Korea 2005
103 min (109 min korejská uncut verze)
Horror
Režie: Kim Yong-gyun
Hrají: Kim Hye-su, Kim Seong-su, Go Su-hee

čsfd
imdb
hancinema

Korejský duchařský horror se minulý rok pomocí pátého dílu krotké středoškolské série Whispering Corridors, sterilní jogínské Yogy a částečně i sektářského Possessed (aka Living Death) nakrátko probral z klinické smrti, ale nebylo to nic, co by fanouška k-horrorů vytrhlo z letité letargie. Jelikož nadějně vypadající Bestseller, jenž právě běží v korejských kinech, není prozatím k mání a nějaký ten měsíc ještě nebude, nezbývá než na bledé duchy a vřískající Korejky opět trpně čekat a doufat, že se po letech konečně dočkáme něčeho kvalitního, u čeho si budeme nervózně ukusovat nehty. To je řečeno s nadsázkou – korejské duchařiny nikdy nepatřily mezi infarktové psychárny a la japonská série Ju-On, snad s výjimkou několika scén v klenotu A Tale of Two Sisters. V podstatě vždy víceméně plavaly ve vodách mysteriózního mainstreamu: líbivé řemeslné zpracování, sem tam nějaká lekačka a twist, který předešlý děj postaví tak trochu na hlavu, anebo diváka schválně méně či více mate a tváří se sofistikovaně. A to všechno samozřejmě typicky korejsky řízlé melodramatem a vybrnkávající hudbou. The Red Shoes se drží uvnitř těchto k-horrorových mantinelů, a ačkoliv se rozhodně nejedná o korejskou špičku, dostal jsem chuť ho po delší době zhlédnout a jeho prostřednictvím částečně ztlumit absťák po mysteriózním bijáku.

Však uvozující premisa The Red Shoes se zdá hodně lákavá: zlověstně opuštěné růžové dámské botky (červené vskutku nejsou), jež okamžitě upoutají pozornost nedaleko se pohybující ženy či dívky, která je neváhá dychtivě vzít a žárlivě střežit. Jenže jak to tak v horrorech bývá, na jejich nohou se dlouho neohřejou. Podivné zvuky, hrozivě se přibližující klapání podpatků a jedna z majitelek na vlastní kůži pozná, že nosit tyhle růžové lodičky je hlavně za trest. Hodně bolestivý. Úvod je brutálně přímočarý a efektně krvavý. Bohužel se jedná o nejlepší sekvenci filmu, která diváka na zbytek dost navnadí a ten pak už pouze dostává kousky počáteční husté atmosféry. Poté se totiž pohříchu jede ve vyjetých subžánrových kolejích na neutrál. Osamělá matka se zálibou v botkách a malá dcerka, zabydlující se v novém bytě, obě až maniakálně zatouživší po náhle se objevivších růžových střevících, stylizované flashbacky z dob japonské okupace Koreje, jež tomu všemu mají dodat punc dávné tragédie, a když už tvůrci nedovedou vymyslet alespoň průměrný lekací moment, vychlístnou do éteru (nebo někomu na hlavu) litry malinovky... Upozorňuji, že jsem sledoval kratší sestřih – o šest minut delší uncut verze je údajně o řád krvavější (lze ji však těžko sehnat).

Bylo by ale chybou na základě předchozích vět The Red Shoes považovat za podprůměrnou korejskou duchařinu. Pro milovníky subžánru jsou jistě příjemnou jednohubkou, přestože se nelze zbavit dojmu, že kdyby autoři pořádně přitvrdili a přidali více invence, mohl se film dostat přinejmenším na úroveň slušného k-horroru Phone. Takhle zaujme především z estetického hlediska. Většina korejských horrorů se vyznačuje pěknými barvičkami. The Red Shoes jsou v tomto nad průměrem a ještě přihazují zajímavé úhly záběrů. Kupříkladu v sekvencích na nástupišti a vestibulu metra se na ně dívá opravdu hezky (viz obrázky). Jinak to je korejský mysteriózní standard se vším všudy – počítaje v to i děj včetně „povinného“ závěrečného zvratu, hudbu, zvuky, herce a jejich výkony. I tím v době, kdy na mě z obrazovky maximálně tak vřeští oběti vrahů, psychopatů, úchylů a zombíků, vezmu občas zavděk.

6/10

Asijský film na 44. MFF KV

2009-07-08T21:09:00.051+02:00

44. ročník mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech zatím neskončil, ale jelikož jsem během krátké dvoudenní návštěvy zhlédl většinu zásadních festivalových asijských filmů a čtyři příslušníci korejské kinematografie rozhodně stáli za trmácení se do Varů z Prahy na otočku pro lístky a Festival Pass den před zahájením, a na tradičních Festivalových ozvěnách v pražských kinech se dá po konci fesťáku ještě leccos dohnat, přišlo mi líto se nepodělit s dojmy v malém článku... Zmíněná čtvrteční "otočka" pro lístky a FP je pro mě poměrně důležitá. Ulehčí vám od pátečních front u pokladen a téměř s jistotou seženete všechny kýžené lístky na pátek a sobotu. Loňská Bathory budiž v tomto výjimkou. Letos mě trochu zarazil menší čtvrteční nápor návštěvníků před pokladnami, ale to bylo tak trochu zásluhou příchodu půl hodiny po jejich otevření. Odhadem dvě stovky lidí chtěly mít také své jisté co nejdříve (nepočítám on-line rezervaci, prostřednictvím které se po většině vstupenek z poskytnutých 10% kapacit kinosálů slehla v pondělí zem už po pár sekundách). :) Ani to nevadilo - za 20 minut jsem měl vše koupeno pro sebe i kamarádovu skupinu. Zajel jsem se domů do Prahy vyspat, sbalil si pár hadrů a hygienické potřeby a druhý den v poledne už mohl ve Varech vyrazit na zteč asijské kinematografie, cpát se obligátními palačinkami, potkávat se na ulicích s přáteli, popíjet po půlnoci v Tipsport baru (letos se podnik přejmenoval) a mít tak trochu srandu z nechutných návalů u pokladen a sálů, jelikož nic takového už přece nemusím řešit! Proklínanému objednávání vstupenek pomocí ranních smsek jsem kvůli nedělní Paní Ředkvičče neušel, ale díky nastavení přesného času podle kamarádových hodinek a včasnému procitnutí s tím nebyl nejmenší problém. Velký dík musím adresovat Vláďovi, Michalovi a Davidovi, kteří mi umožnili přespat v hotelovém pokoji na spacáku, takže jsem nemusel po nočním tahu pospávat v nonstopu či na lavičce v parku. Tradičně deštivé karlovarské počasí by mi to beztak nedovolilo...

Vzhledem k pouhým dvou dnům festivalové anabáze jsem musel počítat i ztráty. Vše, co jsem chtěl v rámci Asie vidět, se za tu krátkou dobu zkrátka stihnout nedalo. Zvláště mě to mrzelo v případě chváleného čtyřhodinového japonského opusu Siona Sona Love Exposure (čsfd). Délka 237 minut a málo pohodlné nafukovací kino Espace Dorleans rozdhodly. Nepřišel jsem proto o úsměvné zahájení projekce mírně nadprůměrného nezávislého korejského filmu Sisters on the Road (čsfd). Vedle debutující paní režisérky se ho zůčastnila známá korejská herečka Shin Min-a (A Bittersweet Life, Sunny, Madeleine ad.) a její krása nás, trojici koreofilů, ohromila i v poslední řadě sedaček. Režisérka Bu Ji-yeong dokonce naučila smějící se publikum pár jednoduchých korejských slovíček (láska = sarang, otec = oppa, matka = oma ad.), jež byly ve filmu několikrát skloňovány. Zahájení i diskuze po projekci byly díky sympatické a vtipné tříčlenné ženské korejské delegaci moc fajn záležitostí a budu mít na ně příjemné vzpomínky. :)

Kromě Sester na cestě a čtveřice povedených korejských filmů, které rozeberu později, jsem měl tu čest s dvěma zvláštními asijskými snímky. Sell Out! (čsfd) jest malajskou muzikální satirou střílející si z komerčního průmyslu. V první třetině svěží kousek, žel později se tvůrci uchylují čím dál více k taktice "dochází nám nápady, frknem tam písničky" a děj a dialogy se stávají čím dál více monotónními a neinvenčními... To autoři indonéské podivnosti Blind Pig Who Wants to Fly (čsfd) evidentně zakoupili licenci na jednu jedinou vypalovačku od Stevieho Wondera a skrze hlasy herců jí zaplnili snad polovinu stopáže! V nudné, roztahané artovce o ničem to bylo snad to jediné zajímavé... Trojku dvou homosexuálů a slepého zubaře (!) za zajímavou rozhodně nepovažuji. Nejhorší a nejubíjející film, co jsem v letošních Varech viděl...

Mother (čsfd) patřila na festivalu mezi mé dva největší filmové favority. Třem předchozím celovečerákům od Bong Jun-hoa jsem na čsfd střelil po zásluze plný hvězdičkový počet a s napětím čekal, jaký skvost vyleze z příběhu o matce, odhodlaně se snažící dokázat nevinu retardovaného syna obviněného ze znásilnění a vraždy středoškolačky. Příběh na plátně bezesporu poutavý, naléhavý a formálně bezchybný, leč nemohl jsem se zbavit dojmu, že Bong jede na jistotu podle poupravené šablony z Memories of Murder a film nemá tu sílu, jakou mít mohl. Každopádně herečka v hlavní úloze matky podává skvělý výkon (neplést si ji s jednou protřelou korejskou harcovnicí důchodcovských rolí), jen její úvodní taneční výstup raději nebudu komentovat. 8/10

Thirst (čsfd) byla skrze jméno režiséra Park Chan-wooka asi nejpropíranějším letošním asijským filmem. Velké pozornosti a Ceny poroty se jí dostalo na festivalu v Cannes. A protože mě Park každým svým filmem nadchl, byla Žízeň zaručená tutovka, která neměla nárok zklamat. A také že nezklamala, naopak... Tolik scén, při nichž jsem se dostával do stavu až extatického nadšení, jsem tento rok u žádného jiného filmu snad nezažil. Ona už jen upírská tématika mi jako fandovi horrorů hodně šmakovala, a když si k tomu přičtete bizarní humor, nemálo explicitně zobrazeného sexu, hektolitry krve, výborného Song Kang-hoa a Parkovy nápady a audiovizuální vychytávky, vyjde vám z toho horrorově komediální pecka v korejsky nekompromisním balení. Třesu se na další projekce! 9/10

Breathless (čsfd) by se měli vyhnout jedinci nemající v oblibě vedle násilí i přemíru sprosté mluvy. "Shibal" a další sprostá korejská slova chrlí hlavní hrdina z úst prakticky nepřetržitě. Vedle mlácení lidí je to jeho přirozený výrazový prostředek. Jeho minulost a zaměstnání (surového) vymahače dluhů proto není žádným překvapením. Však v typicky korejsky nekorektním filmu platí, že násilí plodí další násilí a točí se v kruhu. Hrdina samozřejmě dostane šanci se z koloběhu částečně vymanit. Ale lze to vůbec? Divák se nemusí bát, že ho tu čeká jen fuckování, mlácení dlužníků, kolegů a rodinných příslušníků a demolování nábytku. Prostor dostanou i humor a silné a dojemné scény. Zkrátka kvalitní sociální drama a prozatím nejlepší letošní korejský režijní debut (režisér se také obsadil do hlavní role). 8/10

Crush and Blush (čsfd), do třetice celovečerní korejský režijní debut ve Varech, na to jde jinak než všichni ostatní a esenciálně se nejvíce blíží tradičnímu korejskému pojetí komedie, přičemž ještě přidává poměrně originální a vtipnou sekvenci "výslechu". Pro někoho komerční tuctovka, pro mě svěží a úsměvná oddechovka. Troufám si tvrdit, že většina narvaného kina Panasonic si po projekci myslela to samé, co já. :) Divácky nejvděčnějšími scénami byly dle očekávání (snímek jsem viděl poprvé už před několika měsíci) ty týkající se "prasáckého" chatu a doktora v podání režiséra Mother Bong Jun-hoa. Ve filmu si zahrál i samotný Park Chan-wook (v kratičkém záběru jsem ho opět nepostřehl), jenž film zaštítil také jako producent. 7/10

Nejhorší asijské filmy roku 2008

2009-01-05T03:47:00.018+01:00

Minulý rok jsem proklínal především dva americké remaky asijských horrorů, pátý díl nechutně natahované série Saw a jednu obskurní španělskou celovečerní telenovelu, která se jakýmsi nedopatřením dostala do programu MFF KV. Avšak také v asijské provenienci se našlo pár filmů, co mi hnuly žlučí, nebo jsem u nich omdléval nudou. Proč se s nimi během všudypřítomného bilancování nepodělit, že...

Moji osobní cenu pro největší filmový hnus získává:

19th April (Indie)

Tohle indické konverzační peklo ve výběru poněkud vyčuhuje, jelikož je z roku 1994. Ale za utrpení, jež mně a mojí sympatické kamarádce, kterou jsem, o skutečných kvalitách filmu nemaje potuchy, dotáhl do sálu, během pražského bollywoodského filmového festivalu způsobilo, ho do článku bez uzardění fláknu. Neředěný děs a běs. Matka s dcerou řeší po celý film v několika místnostech rodinné problémy, křičí, brečí, občas některá z nich mluví do telefonu, nic jiného se takřka neděje (největší "akce" nastane, když bouřka rozrazí okenice)... Celé to doprovázel naprosto otřesný zvuk, který místy asocioval šmirglování tabule, pročež u té hrůzy nešlo usnout. Už vydržet to půlhodinu obnášelo silnou vůli, natož celé 2 hodiny. Dodnes je mi záhadou, proč ze zaplněného sálu Evaldu nikdo předčasně neodešel. Přemýšlel jsem o tom minimálně hodinu a půl, vážně... Po projekci se na adresu filmu řinul vodopád nadávek a kamarádce se málem dopředu zhnusila celá indická kinematografie. Dostat ji na další indický film stálo spoustu přemlouvání...

Další hrůzy:

Valu (Indie)

Abych plynule navázal na indickou niť, dávám možná neférově do popředí snímek o honu na divokého býka. On se totiž ze začátku jeví docela fajn. Kníratý lovec ze zoologické přijede s kameramanem do zapadlé vesničky, aby zneškodnil velkého černého býka, z něhož tam mají všichni strach. Vše probíhá úsměvně a nenuceně, až... Film se začne točit jako kolovrátek a z poslední půlhodiny se stává nuda k zblití. Vesničané pořád plácají doslova o hovně, pak za zvuků příšerné melodie dofuní do vesnice přátelský černý bejk, všichni se v panice rozutečou, bejk odfuní pryč... A to samé ještě několikrát dokola. Že pacifistický skot škodí vesnici a je nebezpečný, tomu po hodině filmu přestane věřit i naprostý naiva... Chudák vystresované zvíře! :(

Fighting Beat (Thajsko)

Zářný příklad odfláklé thajské muay thai mlátičky. Fanda zmlsaný výbornou choreografií a solidně natočeným bojovým uměním ve filmech s Tonym Jaa bude těžko akceptovat ledabylou bojovku s podprůměrným střihem, hroznými hereckými výkony, trapnými plážovými frajírky a pištícími Thajkami, které běhají po přístavu s klacky a loví nemožné zlosyny do sítě... Ze slabého snímku utkví v paměti jen pěkně vyphotoshopované postery.

Sex is Zero 2 (Jižní Korea)

Zatímco první díl se dokázal ubalancovat na hraně trapnosti a poskytl vcelku příjemnou prcičkovskou komedii s větší porcí nahoty, ve dvojce se svléknou skoro všichni a trapný nevkus v ní obcuje se scénáristickou imbecilitou. Tudíž se v ní olizují lízatka vytažená z mužského zadku, loser Eun-sik vytahuje čísla ze svého rejstříku "zoufalý a ještě zoufalejší", přestože - světe div se! - o něho stojí pěkná baba, a při scénách s hroznou Shini Yi jsem se modlil, ať neodloží spodní prádlo, neboť by mi představa ji bez podprsenky zcela jistě způsobila dočasné sexuální trauma. S přehledem největší korejský shit uplynulého roku.

Loner (Jižní Korea)

Druhá největší korejská slabota jasně poukazuje na stávající smutný stav korejského horroru, které se už téměř netočí a když už, zůstává po nich většinou věrnému fandovi v ústech zkažená pachuť. Tak se minulý rok vyvrbil nepovedený mix duchařiny a slasheru Death Bell a hlavně marný mysteriózní Loner. Ze začátku korejská Ošklivka Katka, později nezáživná duchařina ze snobského rodinného sídla nabouchaná klišé. Od nechutné scény s pokojem zamazaným lidskými výkaly jde snímek ke všem čertům a nezachrání ho ani u k-horrorů tradičně pěkné vizuální podání.

The Wall Man (Japonsko)

Současný japonský horror na tom není také nikterak slavně. The Wall Man je ukázkou k uzoufání nudné a utahané nízkorozpočtové záležitosti, jež nemá navzdory poměrně lákavé synopsi s horrorem téměř nic společného. Látka o městské legendě o přízraku žijícím ve zdech vypadá na první pohled hodně nadějně (nejeden horrorový fajnšmekr si vzpomene na jinou "urban legend", Candymana), jenže ve filmu se téměř nic neděje a tajemné záběry na zdi brzy začnou iritovat. Ze zdi se vynoří maximálně digitální ruka, která stvrdí filmu členství ve spolku totálně promrhaných příležitostí.

10 nejlepších asijských filmů roku 2008

2009-01-03T10:19:00.045+01:00

Pojďme si připomenout, jaké nejvýraznější asijské snímky byly v uplynulém roce k vidění. Myslím, že se mi podařilo vidět vše podstatné, ať už na domácím 22" monitoru či v kině na některém z filmových festivalů. Podmínkou pro uvedení do výběru byla samozřejmě DVD premiéra, anebo možnost film už v minulém roce zhlédnout. Ten byl na kvalitní kousky celkem slušný, jen vyložených pecek se moc neurodilo. Zklamání způsobil asijský horror, který nepřinesl takřka nic nadprůměrného. Naopak potěšily třeba prazvláštní japonský mix dokumentu a hraného monster filmu Big Man Japan, finální režisérská verze Ashes of Time od Wonga Kar Waie, první polovina čínské válečné Assembly, která zdatně konkuruje vojínu Ryanovi, pražské zakončení Miracle of Giving Fool, jež bylo pro našince sladkou tečkou za velmi podařeným korejským melodramatem, a tři návraty silných asijských režisérských individualit.

Red C liff part.1 (Čína)

První část dvoudílného historického eposu o násilném sjednocování Číny se nese ve znamení triumfálního návratu známého hongkongského režiséra stylizovaných akčních řežeb Johna Woo. První Red Cliff nezůstal režisérově pověsti nic dlužen. Efektní bitvy, ve kterých zdatní generálové kopími a meči likvidují zástupy nepřátel, reprezentativní multiasijský výběr sympaťáků na straně dobra, výrazný vizuál prošpikovaný tradičními zpomalenými záběry... Dívá se na to skvěle. Potěšujícím faktem budiž česká kinopremiéra sestřihu obou dílů letos 14. května.

The Go d , the Bad and the Weird (Jižní Korea)

Kim Ji-woon je naprostá korejská režisérská špička. Potvrdil to ve svém třetím majstrštyku - pro korejskou kinematografii naprosto netypickém orientálním westernu. Souboj o záhadnou mapu nepostrádá vtip, lehkost, dravou akci, dynamické audiovizuální podání, přední korejské herce... Klasický western od filmu nečekejme, ten má místy spíše blíže ke zběsilé akční hře. Jestli je snímek poctou Leoneho Tenkrát na Západě, nechám na filmových znalcích. Důležité jest, že tu máme výborný popcorn, u kterého je navíc šance, že se dočká uvedení v českých kinech či na DVD.

Cybor g G i rl (Japonsko)

A do třetice významné asijské režisérské jméno. Kwak Jae-young si po rozpačité korejské My Mighty Princess spravil chuť v japonské produkci a natočil asijskou romantiku roku. Dojemný sci-fi příběh o lásce mezi krásným ženským robotem a sympatickým ťunťou ne náhodou připomíná Kwakovu největší korejskou klasiku My Sassy Girl. Takže očekávejme ještě přehršel úsměvných scén a přídavek v podobě solidních triků. Pro romantikofily naprostá "must see" a náplní unikátní asijská záležitost.

Chaser (Jižní Korea)

Tradice nekompromisního korejského thrilleru má výtečného pokračovatele ve snímku o vyšetřování série brutálních vražd prostitutek. Chaser je netypický v tom, že pátrání se účastní i pasák jedné zmizelé ovečky a takřka neschopné policii uděluje lekci z efektivity. Film není pro slabé žaludky a v jednom okamžiku uštědřuje diváckým předpokladům nepříjemný direkt, což se u některých nemusí setkat právě s pochopením. Přesto (a právě proto) snímek právem patří mezi asijskou žánrovou špičku.

Deadly Delicious (Čína)

Láska prochází žaludkem v pravděpodobně největším asijském filmovém překvapení loňského roku opravdu doslova. Dusné drama o zvláštním milostném trojúhelníku dostává názvu a zčásti umožňuje nahlédnout pod pokličku bohaté čínské kuchyně. Spektrum rafinovaně připravovaných pokrmů způsobí v gurmetových ústech určitě slinopád, pokud tedy nepatří mezi ochránce zvířat (tvůrci si neberou servítky). Těžiště skvostného čínského snímku však leží někde jinde...

Life in... A Metro (Indie)

Indický film má ve výběru zastoupení v milém bollywoodském melodramatu. Šesticí propojených civilních příběhů několika lidí se netradičně prolínají hudební výstupy poprockového indického tria zpěváků, přičemž působí naprosto nenuceně. Snímek obsahuje snad všechny atributy jakostního romantického snímku a je bezesporu jednou z nejlepším voleb pro člověka, jenž zatouží po Indii bez jásavých tanečních čísel.

Le Grand Chef (Jižní Korea)

A máme tu další film, který uspokojí divákovy chuťové buňky. Dva rivalové si to rozdají v efektně nasnímané soutěži o nejlepšího šéfkuchaře. Tudíž se můžeme těšit na záběry atraktivních jídel a přehlídku prvotřídního kulinářského umění. Poutavému dramatu nechybí ani hlubší lidský rozměr. Pro seznámení se s výbornou korejskou kuchyní není lepší filmové varianty.

Ip Man (Hong Kong)

Donnie Yen to na konci minulého roku jako proslulý čínský mistr bojového umění wing chun nekompromisně natřel thajské konkurenci i vietnamskému Rebelovi. Ve skvělé choreografii stále aktivně hrajícího veterána Sammo Hunga zatloukává pěstmi japonské karatisty do podlahy a po svém vzdoruje japonské okupaci Číny. Nejlepší martial arts počin roku!

My Love (Jižní Korea)

Nejvýraznější korejské melodrama pochází z dílny Hana Lee, jenž má na svědomí výtečné žánrové kousky Lover's Concerto a Almost Love. My Love se právem honosí přídomkem korejská Láska nebeská. Obsahuje sice jen tři zamilované příběhy, není tak kýčovitá a neútočí frontálně na divákovy city, ale i tak se jedná o ideální příjemnou podívanou na vánoční svátky.

Open City (Jižní Korea)

V přímém souboji s filmařsko-gangsterským Rough Cut to u mě vyhrála poctivá akční kriminálka z prostředí kapsářů. Film má velkou přednost v osobě chladné první dámy kapsářského gangu. Nádherná Son Ye-jin proslula rolemi křehkých zamilovaných dívek a role nekompromisní sexy šéfky ji překvapivě parádně sedne. Pro mnohé fanoušky korejských melodramat to bude jistě příjemný šok. Pomineme-li jednoho mdlého zloducha, čeká nás léty prověřená korejská žánrová kvalita se schopnými ranaři na obou stranách zákona. A té není nikdy dost.

THS 2008 aneb chlast, horrory a pěkný holky

2008-07-16T01:03:00.024+02:00

Člověk by čekal, že sem napíši report z 43. MFF KV, leč Vary zůstaly za mým očekáváním včetně asijských filmů, tudíž se pustím raději do článečku z následující akce, jež se nadmíru vydařila, Tradičního horrorového srazu (dále jen THS). Letos se opětovně konal v hájence horrorového gurua na čsfd Mr.Apache ve Václavovicích na Ostravsku od čtvrtka 10.7. do pondělí 14.7.. A znovu se potvrdilo, že pro každoroční setkání fanoušků horroru není ideálnějšího místa. Samozřejmě o akci nepíši do asijského blogu náhodou, přestože letošním tématem byl agilní španělský horror, jelikož asijské horrory byly také v programu a několik lepších kousků z letošní chudé sezóny jsem hodil v hájovně v plen. Rvačka o ně věru nebyla. A hodně se mluvilo o fenomenální korejské My Sassy Girl, i když v jiné tónině, než bych si přál. :)

Z Prahy nás vyjelo do Ostravy, Svinova celkem sedm. Bez problému jsme se dostali až do Šenova na Ostravsku, odkuď už to bylo kousek do dobrým jídlem proslavené místní restaurace, kde na nás už čekal dobře naladěný Mr.Apache a pár dalších účastníků. Poručili jsme si pivo, potažmo čepovanou kofolu, vskutku výtečné jídlo servírované ve velkých porcích, a zábava vypukla. Postupně se přidávali další a další a dva stoly málem nestačily. Apache ode mě dostal destilát z brambor soju, tradiční to korejské pitivo v zelené třetinkové flašce, kterou máme možnost vidět v každém druhém korejském filmu. V podstatě to chutí připomíná vodku, ale je to ještě lepší. :) Největší nadšení soju vzbudilo u Vladyse, dalšího horrorového barda. Vyzunkl většinu tekutiny a zelená láhev putovala jako relikvie do jeho batohu. To už bylo v plném proudu všeobecné veselí a čekalo se již jen na Korduse (záměrně přezdívku skloňuji špatně stejně jako u obituse, správně to zní poněkud blbě), abychom se mohli přesunout na další hospodskou štaci. U fašisty.

Nevím, zda nelichotivému termínu majitel vděčí musolliniovsky holé lebce nebo militantním názorům. Každopádně tam nevaří špatně a až na jednu teplou ranní výjimku, kterou Apache nezapomněl doprovodit nelibými větami, pití dobré. A obsluhuje tam prsatá dcera pana fašisty Terezka (Romanka?). :) Atmosféru večerního pokecu trochu ovlivnila vskutku horrorová smska, ve které nejmenovaný účastník explicitně popisoval krvavý pád do kolejí během svého útěku z THS. Oklepali jsme se hrůzou a jelo se dál. :) Po další hromadné debatě proběhl přesun do hájenky, kde se obsadila výhodná místa na spaní ve spacácích, seštelovala se technika a mohlo se dívat na horrory. Nejdříve přišel na řadu stěžejní horrorový snímek letošního roku, Romerova zombárna Diary of the Dead, oblíbený to film páně horrorového experta obituse, poté epizoda z druhé série kvalitního seriálu Tales from the Crypt, jenž pro změnu zbožňuje Mr.Apache, pak podařená španělská duchařina El Orfanato a nakonec si hrstka nejodolnějších včetně mě dala před spaním půlhodinu The Abandoned s Karlem Rodenem. Hodinové ručičky ukazovaly půl pátou...

Ráno se na THS krátce po budíčku spěchá občerstvit zkoušené tělo snídaní u fašisty. Pivo, točená kofola, míchaná vajíčka. Klasika. Aby toho nebylo dost, většina se přesunula rovnou na oběd do restaurace ve Volenství. Asi tam chlapi fičeli kvůli pohledné servírce Ivance, obsluhující s hlubokým výstřihem. Však je ty prasácké řeči pak večer prozradily. :) S křehkou bioložkou Veronikou jsme byli oba syti a raději si to namířili zpět do hájovny na asijské filmy. Veronika chtěla české titulky, takže jely originální tchajwanské duchařské drama Silk a korejský mysteriózní thriller Antartic Journal. Spokojenost byla na obou stranách.

Během antarktického dobrodružství se pár lidí vrátilo a JAn hladově pokukoval po notebooku, evidentně se třesouce na Untold Story 2. :) Jenže to mu přáno dlouho nebylo. Kolem večeře jsem před spaním v pátek ještě viděl větší část nehorrorového filmu Boogie Nights, španělský zombies horror [Rec] nesoucí se na módní vlně handycam podívaných, na skupinovou kalbu ideální divočinu Zombie Strippers (polonahá zombie Jenna Jameson kroutící se svůdně kolem striptérské tyče nemá chybu), a slabší indonéskou nápodobu Cannibal Holocaustu, Primitif. Vpravdě primitivní zábava a jak správně podotkl DaViD'82 na čsfd - kanibalský film bez kanibalů. Pak si kluci pustili nějakou španělskou ptákovinu, ale to už jsem, jsa unaven, šel chrnět do spacáku.

V sobotu následovaly další obligátní vajíčka s kofolou u fašisty, pak v hájence nízkorozpočtová podivnost The Signal, pozdní oběd ve Volenství, popíjení ve vedlejší hospodě, a následné projekce epizody z dalšího Apachem obdivovaného seriálu, Buffy the Vampire Slayer, další kvalitní upířiny 30 Days of Night, španělského ceněného Faunova labyrintu, oldschool blbiny Split Second s drsňákem Rutgerem Hauerem a slušného horroru o mayských masožravých kytkách The Ruins. Tento den už s námi vyváděli intelektuál d-corso, milovnice hongkongských kung-fu filmů MaedhRos a opustili nás čahoun Rob Roy se spanilou Ony...

Nedělní dopoledne se neslo v rytmu balení. Zbylá část pražské výpravy se chystala na odjezd domů. Došlo k menšímu nedorozumění, takže jsme se ve Volenství rozloučili jen s Vladysem a Janou a ostatní místo k nám zamířili od fašisty na film, což trochu zamrzelo. Naštěstí se pak nepotvrdily obavy z návalu pasažerů ve vlacích kvůli hudební akci Colours of Ostrava a cesta do Prahy proběhla bez problému vsedě. Apachi, díky za organizaci a ostatním za fajn společnost, bylo to super! Ani se mi nechtělo domů... Za rok opět na viděnou!

(Pozn. autora: Článek není dokončený a pokud se v něm nacházejí nepřesnosti ohledně promítaných filmů, klidně mi to někam napište. Díky.)

Minirecenze: GP506

2008-06-21T21:01:00.009+02:00

Tento rok korejská kinematografie produkuje samá dramata, komedie, romantiky, a milovník napětí si donedávna musel vystačit s thrillery či duchařskými cmrndy v historických Shadows in the Palace. Mizérie. Když se fanoušek korejského horroru podívá na skladbu filmů, které teď běží v korejských kinech, nutně na něj musí padnout skepse. Korejci přestali točit horrory! Naštěstí situace není tak beznadějná a obrazovky či monitory nám může oblažit - přesně v korejské tradici - pěkně stylizovaný napínák. Symbióza krváku a mysteriózního psychodramatu se zdařila a pokud ulétáváte na tajemných a nejednoznačných příbězích, které vám nemusí nutně zodpovědět všechny otázky, GP506 (The Guard Post) vás jistě zaujme. V opačném případě vás asi čeká nuda a pocit, že je to natahované nic (viz kolega Adrian na čsfd). Co se týče mých pocitů, víceméně jsem u snímku vrněl spokojeností. :)

Než se pustíme do menšího nastínění děje, bylo by vhodné zmínit předchozí film režiséra Kong Su-changa, R-Point. Jednotka vojáků v něm byla během výsadku ve Vietnamu konfrontována s podivnými událostmi, jež stály mnoho z nich život. Spíše psychologické drama mixnuté horrorem s povedenou tísnivou atmosférou. GP506 tasí zbraně podobného kalibru, jen se odehrává v bunkru na vojenské základně uvnitř demilitarizovaného pásma, tj. ostře střežené zóny mezi Jižní a Severní Koreou, a je o třídu krvavější. Posuďte sami: Jednotka ozbrojených vojáků vniká do potemnělého a ztichlého bunkru a po chvílí nachází v šatně hotová jatka. A mezi mrtvými těly krví zbroceného může s požární sekerou a nepříčetným výrazem. Bodycount je hrůzný: 19 obětí. Vojenský vyšetřovatel v hodnosti majora zatím netuší, že zubatá setrvala na místě a kosa se jí ještě neztupila...

GP506 má v prvních minutách náběh na pořádný drasťák. Po chvíli se tempo zklidní a my sledujeme průběh vyšetřování masakru. A jako ve správném filmu tohoto typu se karty odkrývají postupně a formou flashbacků se přeneseme v čase zpět a podíváme se, co se dělo na základně těsně před nešťastnými událostmi. Pro útlocitnější jedince budiž varováním, že nás čekají chuťovky typu požírání vlčáka. Ale není to nic, co by vybočovalo ze současného řeznického průměru. Uznávám, že korejský snímek je místy rozvláčný a dějově matoucí, a úvodem navnaděného diváka může jeho rozřešení zklamat. Ale není skoupý na dramatické okamžiky, tajemnou atmosféru vyvěrající ze stálého pocitu ohrožení, zlověstně nevábného místa pobytu, a umocněnou permanentně hnusným venkovním počasím. Režisér rozehrává psycho partii proloženou sem tam nějakou vojákovou smrtí, a ačkoliv do konce nevytáhne z rukávu žádné trumfové eso, hra má solidní úroveň, včetně předvedených hereckých výkonů a řemeslné stránky. A nic na tom nemění přestřelka v umývárně, jež může i nemusí být vykrádačkou scény z Bayovy Skály. 7/10

Animefest 2008

2008-05-12T00:19:00.009+02:00

Anime nesleduji nijak ve velkém, ale sem tam si nějaký kreslený kousek, potažmo seriál, rád dopřeji, takže mi krátká premiérová výprava do Brna na festival anime Animefest 2008 přišla jako dobrý nápad. Nutno říct, že zklamán jsem i přes trochu spartánská prostředí sálů nebyl. V prvé řadě jsem se těšil na setkání s částí anime sekce čsfd. S Mariem jsem se dokonce ubytoval v penzionu Body, kterému kraluje hodně příjemná mladá paní majitelka, jež nás v sobotu ráno 10. 5. před započetím programu pozitivně naladila. Poté jsme se pře sálem Bakaly zaregistrovali, juknuli na jeden díl rozverného seriálu o třech esperkách, Karen Zettai Children, a s posléze dorazivší trojcí Idaho, Subjektiv a yenn se přesunuli do Scaly. Tam se projevil menší nedostatek Animefestu - velký počet zaregistrovaných v kontrastu s menší souhrnnou kapacitou obou sálů, což v praxi znamená, že pokud si před atraktivnější akcí v sále Scaly nezaberete včas sedačku, nemusíte vůbec nic vidět, jelikož se na dohled plátna prostě neprotlačíte. Nejmarkantnější ty bylo při soutěži o nejlepší kostým, Cosplay, na kterou se mačkali lidé jako sardinky i na balkóně. Většinu kostýmů jsem viděl, ale stálo mě to bolavé nohy od neustálého stání na špičkách. Natascha předvedla pěkný úbor bojovnice Sayi z Blood+, ale žel se v konečném zúčtováni mezi nejlépe hodnocenou trojku nevešla. Ani podpora ostravské výpravy v čele s t_gonem nepomohla. Vyhrál sedmičlenný Naruto tým.

Naše pětičlenná sebranka se po divné epizodě s bojovníkem Druagou uchýlila do kavárenského prostoru nad sálem a za vydatného popíjení kafe, piva a čepované kofoly zhlédla na Idahově notebooku jeden neuvěřitelně pitomý film a poutavý cyklistický anime kraťas. Mezitím nás přišel pozdravit čsfd prominent Gemini. Ještě předtím jsme si v nedaleké restauraci nacpali panděra poctivou československou krmí v nejčastějším složení smažák a halušky. Takže jsme si všichni lebedili... Poté jsme už trávili čas výhradně v sálech. Anime kvíz byl zábavný, i když na polovinu otázek jsem se nechytal a kromě Hellsinga z videí neznal nic. AMW klipy byly taktéž povedené. Den nám uzavřela velikášská a plochá vykradačka Matrixu a dalších sci-fi Appleseed Saga: Ex Machina. Vypiplané CGI, ale sterilní a ne s právě dokonalou animací postav. Většinu filmu se stejně jen střílelo či bojovalo, tak to ani moc nevadilo. Trochu nás bolely zadky z nepohodlných dřevěných sedaček, ale s tím se u podobných menších akcí musí počítat. Poněvadž jsem šel záhy na kutě (předešlou noc jsem nespal) a v neděli jel kvůli rodinné oslavě dopoledne domů, zhodnotím Animefest na základě sobotního programu. Pozitivní dojmy převažují. Viděl jsem hodně nadšení, pěkných kostýmů, ve kterých se kluci a holky nestydí producírovat i po ulicích, humorem oplývající moderátory... Filmovou stránku hodnotit nebudu, protože nejsem znalec anime. Ale s čím jsem se setkal na plátně, to mě povětšinou zaujalo. Pro větší spokojenost by to chtělo komfortnější sály s větší kapacitou, lepšími sedačkami a s klimatizací (místy bylo ve Scale téměř nedýchatelno). Ale ne každý v tomto bude souhlasit s polstrovanými křesly pražských multikin rozmazleným autorem článku. :) Abyste si udělali obrázek o akci, podívejte se na McLobovu fotoreportáž.

Asijský film na letošním Febiofestu

2008-03-25T14:23:00.014+01:00

Osmidenní filmový festival Febiofest 2008 otevře v pražském multikině Village Cinemas návštěvníkům brány již tento pátek 28.3., tudíž je na čase podat malé info k přichystanému asijskému menu. Febiofest byl vždy pro milovníka asijské kinematografie malou jarní oázou, kde mohl zhlédnout snímky, které by jinak na plátně stěží viděl, potažmo některé těžko vůbec někde viděl. Febiofest pokaždé inklinoval více než ostatní festivaly k artové asijské produkci, což je letos na první pohled nejmarkantnější. Přiznám se, že ač se snažím udržovat si jakýs takýs přehled o asijském filmu, na polovinu asijské sekce jsem civěl jako tele, poněvadž mi ty filmy prostě nic neříkaly. Po určitém sondování musím konstatovat, že letošní Febio jest z mého pohledu nejslabším za poslední 3 roky. Sice jsem potěšen, že narostl počet thajských snímků a ubylo v minulých dvou ročnících pořadateli protěžovaného Japonska, ale opět se mi nelíbí opomínání jihokorejské tvorby. Zřejmě nejslabší Kim Ki-dukovo dílo, Dech (čsfd), jenž jsem trochu rozebral na začátku blogu v karlovarské reportáži a vůči němuž jsem časem zaujal kritičtější postoj, není žádná náplast. V asijské sekci chybí vyložený magnet. Fandové Takeshiho Kitana se jistě houfně poženou na Glory to the Filmmaker! (čsfd). Osobně si tento snímek po loňské zkušenosti s manýristickými a podivnými Takeshi's a rozporuplných ohlasech nechám v klidu ujít. Na Febiu již etablovaný japonský režisér Ryûichi Hiroki představí svůj poslední snímek M (čsfd), asi jediný kousek, který mě přinutí jet domů nočním busem. Poměrně dost jsem zvědav na předpremiéru koprodukčního Mongola (čsfd), s Tadanobu Asanem v hlavní roli. Historických velkofilmů není nikdy dost a o Čingischánovi toho moc natočeno nebylo. Navíc povedenou scénu z traileru, kdy jezdci s vodorovně před sebou napřaženým duem šavlí decimují jízdu protivníka, musím vidět na plátně co nejdříve. :) Za černého asijského koně bych si tipnul tchajwansko-čínské lesbické Spider Lilies (čsfd) . Kromě dvou thajských filmů, o kterých píši níže, si již nic nedovolím doporučit, abych neriskoval, že mi někdo naštvaný vymete šutrem okno mého pokoje. :) Jak jsem již napsal, polovina asijského menu Febiofestu je pro mě malou neznámou. Nechme se překvapit...

Předem zdůrazňuji, že kdo nemá rád pomalé arty a koho předloňské karlovarské Invisible Waves znudily k smrti, ať se thajské Ploy (čsfd) vyhne co největším obloukem. Kdo však při hledání nestandardních filmových zážitků snese až hlemýždí posun filmových políček vpřed a minimum hudby (o to jsou náhlé hudební vstupy osvěžující), čeká ho zajímavá sonda do vztahu stále více navzájem se odcizujících manželů, do něhož náhle vstoupí odzbrojující mladičká dívka a následky na sebe nenechají dlouho čekat. Strohá, ale pěkná kamera, jedna naturalistická soulož, hypnotické tempo, takřka hmatatelný chlad mezi manželi, rozkošná představitelka Ploy... Zkrátka tuze zajímavá artová podívaná. 8/10

Mysteriózní drama Dorm (čsfd) se zlehka dotýká mého oblíbeného asijského duchařského horroru, takže ho již přes rok mám za sebou. Už před thajskou premiérou před dvěma roky snímek zaujal úchvatnou stylizací a pěknými postery. Pravda, nakonec se z filmu vyklubalo málo děsivé duchařské drama, ale právě výtečná audiovizuální stránka pomáhá na několika místech budovat solidní napětí. Rozlehlé a chladem sálající prostory chlapeckého internátu poskytují zvolené látce a stylu vděčné prostředí a spolu s dobrými výkony dětských herců dělají z thajské Ložnice pohodovou mysteriózní záležitost s fajn atmosférou. Kdo by tu hledal originalitu, nenajde, což mě v tomto případě vůbec nevadí. 8/10

Pokud nedojde k nějaké nepředložené události, navštívím na letošním Febiu 14-15 filmů, v podstatě můj průměr. Jen na to tentokrát budu mít pouhých 5 dní. Díky kamarádce Nancy zabrousím i mimo Asii, jmenovitě do Evropy (především Holandsko) a Latinské Ameriky, a navrch dám kritikou ceněné americké snímky Gone Baby Gone a Into the Wild. Už se těším. :)

Chak De! India v pražském kině!

2008-01-22T11:38:00.000+01:00

Ještě než se vrhnu na dokončení článku o nejlepších asijských filmech roku 2007, musím tu udělat malou propagaci unikátní pražské projekci indického snímku, jenž považuji za jeden z nejlepších, co jsem minulý rok viděl. Chak De! India (čsfd) je výborné sportovní drama, které se v posledních letech moc netočí. Přes hromadu žánrových klišé a dvouapůlhodinovou délku je to velmi chutná filmová mňamka, již s pomlaskáváním slupnete a žaludek vás z ní rozhodně bolet nebude. Indický film o charismatickém trenérovi, kterému je svěřen do péče indický národní tým pozemních hokejistek, aby ho připravil na nadcházející MS v Austrálii, přičemž není vůbec jisté, že se tam jeho tým dostane, vyniká dynamickým podáním na obrazovkách a plátnech neotřelého sportu, řemeslnou zručností, širokou škálou zobrazených emocí, velmi dobrými hereckými výkony a sympatickým mančaftem mladých pozemních hokejistek. Samozřejmě si užijeme slušného množství dramatických zápasů a tvrdého tréninku, ve kterém rázný trenér děvčatům nic nedaruje. Zkrátka vysoce kvalitní a svěží sportovní záležitost, kterou má navíc divák možnost vidět v rámci akce indického velvyslanectví v pátek 25. 1. 2008 v 18:30 v kinosále pražské Městské knihovny na Mariánském náměstí úplně zdarma! Další info najdete na stránkách mongolandu.

Moje Best of asijských filmů 2007 (1/2)

2008-01-18T05:56:00.000+01:00

Poněkud pozdě, ale lepší než nikdy. Ano, dokopal jsem se ke krátkému bilancování nejlepších asijských filmů uplynulého roku. Byla by to škoda, jelikož jsem zhlédl přes 200 nových snímků asijské provenience a hodněkrát bylo opravdu na co se dívat. Nejdříve si shrňme běžnou kinodistribuci. Co si budeme povídat - byla to z hlediska asijských filmů bída s nouzí. Jarní nasazení okouzlujícícho thajského Občana psa (čsfd) bylo moc fajn, ale pouhé dva asijské filmy za rok (ještě megalomanská, ale prázdná Kletba zlatého květu), to je pro naše kinodistributory mizerná vizitka. Pořád přetrvává sázka na provařená jména (Wong Kar-wai, Ang Lee, Zhang Yimou, Kim Ki-duk, Park Chan-wook...), anebo ojedinělé nasazení filmu, jenž byl hodně úspěšný na festivalu. Což je případ výtečného Občana psa, kterému však nadšené ohlasy z MFF KV a velká chvála od Tomáše Baldýnského půl roku poté nepomohly k většímu zájmu tuzemských diváků. Docela mě to mrzelo. Na milého podivína Poda a fajčícího plyšového medvídka Thongchaie se mi navíc podařilo dotáhnout jediného člověka. Ostatní to i přes mou propagaci nezajímalo. Po dvojnásobné karlovarské projekci jsem si alespoň v dalším roce vychutnal osobitý a podmanivý snímek v kině ještě třikrát. Žel na DVD se ho asi nedočkáme a když už zázrakem ano - tak jak je u Artcamem vydaných asijských filmů na dvdčkách - s pořádným zpožděním.

K asijským filmům na počeštěných DVD se vyjadřovat nebudu, abych tu nenapsal nepřesné informace. Beztak jsem skoupil většinu toho, co u nás vyšlo. Jen, že největší událostí pro mě byla povedená DVD edice Kim Ki-dukova majstrštyku a mého oblíbeného filmu 3-iron. Artcam ho vydal prostřednictvím Filmhouse, který nás už rok předtím počastoval parádní edicí japonské kultovky Battle Royale. Minulý rok si však trochu pokazil dojem, neboť filmový fanda marně čekal na slíbený soubor šesti Kitanovek (4 z nich by už měly být v tuto chvíli k dispozici). K 3-iron se také váže zjištění, že milované originálky raději nedávat vůbec z ruky, ani v případě rodinných příslušníků, jelikož vám disk může být vrácen neuvěřitelně zprasený, že budete muset záhy koupit nový. A čtyři kila v háji...

Asijské filmy na festivalech mě minulý rok moc potěšily, přestože jsem už většinu z nich předtím viděl. Filmasii a MFF KV jsem se již dříve věnoval, tak je tu teď nebudu rozebírat. Na březnovém Febiofestu mě navzdory plnému sálu hlučících puberťáků nadchla projekce laskavého japonského snímku o kvartetu středoškolaček, co se rozhodly nazpívat několik chytlavých písniček na japonsko-korejský školní festival. Linda Linda Linda (čsfd) je nádherně svěží film se sympatickými hrdinkami, kterým nelze nefandit, aby to na konci všem pořádně rockově natřely. A nevadí, že Bae Du-na při tom zpívá falešně. Ústřední song jsem měl v kině sto chutí si s holkama zařvat. Ale to by mě asi plný sál puberťáků ubil čepicema. :) Každopádně je ostuda, že tento odzbrojující snímek ještě nemám doma... Indické melodrama Black (čsfd) mě a okolosedící diváky na Febiu dostalo na lopatky nestoudným frontálním útokem na city. Všichni jsme unisono buleli a buleli... Dokonce i černoch opodál slzel jako kdyby hodinu loupal cibuli. Mno, na indický film překvapivě žádné muzikální scény, jen plno srdceryvných okamžiků, křiku a výborné hymnické hudby, jež všechnu tu dojemnost jen podtrhovala. Vyděračská metoda, ale u většiny diváků fungovala na jedničku.

Ještě než se vrhnu na filmy roku 2007, musím vyzdvihnout trojici snímků staršího data, které jsem minulý rok viděl poprvé a nadchly mě natolik, že se staly plnoprávnými členy mojí asijské TOP 20. Lost in Time (čsfd) je skvostné hongkongské drama o smiřování se se smrtí blízkého člověka, o tom že život jde dál a je třeba začít odznova. Hlavní hrdinka to vezme od podlahy a naváže na exmanželovu živnost jako řidička minibusu v hektické hongkongské dopravě. Že to bude mít jako jediná ženská mezi suitou chlapů-řidičů setsakra těžké, netřeba dodávat. A co teprve ten chaotický silniční provoz... A k tomu malý synek... Výborné drama, výborní herci, ode mě to nejlepší doporučení.

Japonští Umizaru (čsfd) jsou drama z poněkud jiného soudku. Pojednávají o partě mladých kluků, kteří se podrobují náročnému 50-ti dennímu výcviku, jenž probíhá zejména pod vodou. Však se absolventi kurzu stanou členy japonské Pobřežní hlídky. Na Mitche Buchanana pobíhajícího v barevných trenýrkách na prosluněné pláži zapomeňte, tady se bude zachraňovat v neoprénu a se šnorchlem. Než k tomu kluci doplavou, vzniknou pevné přátelské vazby, přijdou konflikty, tresty, první lásky a první ostrá akce. Výcviky jsou divácky vděčná látka a Japonci se ji v případě tohoto filmu zhostili na výbornou. Když kamera ke konci seshora oblétává loď s odhodlanými plavčíky a zní k tomu nádherná melodie z Bratrstva neohrožených, není pochyb - tohle je jeden z nejlepších filmů, co jsem v roce 2007 viděl!

Tento pozoruhodný thajský snímek není dramatem, ale horrorovou parodií. S označením komedie bych byl opatrný. Buppha Rahtree (čsfd) obsahuje scény, při nichž tuhne krev v žilách. Když se milá slečna Rahtree po smrti naštve, začnou se dít v jednom thajském činžáku pěkné věci. A místním se to líbit moc nebude. Však kdo by stál o domovní strašidlo, jež dovede chodit po stropě a z jeho nechutného hlasu se ježí chlupy na těle. Správcová je ženská od rány, ale na tuhle pekelnou dívčinu nemá ani náhodou. Do bytu č. 609 míří jeden exorcista a kněz za druhým a výsledek? Nechte se překvapit, tohle stojí za to. Moje doporučení míří především do řad fandů horrorů, hlavně duchařin, kteří tento kousek jistě dovedou adekvátně ocenit (matador JAn budiž důkaz :)). Místy prča, místy povedené lekačky, krapet odkazů na horrorové klasiky, špetka romantiky (nenechte se úvodem ukolébat!), litry umělého hemoglobinu a podařená atmosféra. To by v tom byl čert, abych tuhle bezva záležitost nedotáhl na letošní THS!

A to je pro dnešek už vše, přátelé. V blízké době bude mít článek pokračování, ve kterém uvedu desítku nejlepších asijských počinů, jež mi byly dostupné až v roce 2007. Bylo opravdu z čeho vybírat.

Eiga-sai a Go

2008-01-13T23:34:00.000+01:00

Jelikož mě hryže svědomí, že jsem předem neupozornil na přehlídku japonských filmů v kině Lucerna, Eiga-sai (oficiální stránky), předejdu alespoň největší možné škodě. Přeci jen asijské filmy nejsou v českých kinech každý den, a natožpak japonské, které má český asiofil možnost vidět výhradně na festivalech a několika počeštěných DVD. Z šesti filmů na Eiga-sai nás čekají ještě tři. Popravdě, o čtyřech snímcích z programu jsem před přehlídkou téměř nic nevěděl. V japonské kinematografii moc velký přehled nemám. Poněvadž projekce Bright Future s Tadanobu Asanem skončila před pár hodinami (bohužel jsem ji nestíhal), mám už možnost trochu zpropagovat jen jediný snímek, jenž jsem navíc jako jediný z přehlídky viděl. Jmenuje se Go (čsfd) a je to výtečný film. A v pražském kině Lucerna poběží ve středu 16. ledna v 18:30.

Jméno režiséra japonského snímku, Isaa Yukisady, je fandům asijského filmu jistě známé aspoň díky jednomu z melodramatických vrcholů asijské kinematografie, Crying Out Love, in the Center of the World (čsfd). Go patří spolu se Sunflower (čsfd) jistě k dalším jeho vrcholným snímkům. Příběh sympatického mladíka (herec Yosuke Kubozuka je známý rolí excentrického ping-pongového borce ve sportovním dramatu Ping Pong či jako milý podivín v romantice Laundry) se severokorejskými kořeny, jenž žije s otcem v Japonsku, které není k Severokorejcům právě přívětivé, není snadné pozřít. Z dynamické podívané se s rostoucím důrazem na vztah Sugihary a japonské dívky (Kou Shibasaki aka Mitsuko z Battle Royale, zdravím Maria! :)) film postupně zlomí v pomalou a křehkou záležitost. Sugihara nejen díky původu rodičů bojuje na několika frontách a prochází si krizí identity. Má jisté předpoklady se s tím vším porvat - po tátovi zdědil boxerské geny. A dá se nakonec dohromady s krásnou Sakurai? To by se měl zvědavý čtenář dozvědět z projekce a ne ode mě. Minimálně bude mít jistotu, že uvidí povedené pěstní bitky a tradičně japonsky decentní, ale velice křehce působící romantické scény. A především hodně zajímavý filmový počin. Takže neváhejte a pokud možno ve středu mažte na půl sedmou do Lucerny. V práci vám pak budu v tu dobu upřímně závidět.

The Warlords

2008-01-06T20:40:00.000+01:00

Po vydařeném a divácky rekordním festivalu Filmasia se u mě prosinec nesl ve znamení střídavého marodění a dlouhého vánočního splínu, jenž se projevil znatelným poklesem aktivity ve všech směrech, a to třeba s blížícím se koncem roku čím dál větší nechutí dívat se na filmy (!) a vyplodit nějaký delší text. Byla to mizérie a z té mi pomohla uniknout až kamarádka May, které tímto za několikadenní péči na icq, jež mě alespoň trochu pozitivně nabila, velice děkuji. Díky, Heli, jseš super! Jsem tady, sice nejsem v plné síle, ale zase hodlám občas něco naškrábat! Od původního záměru shrnout asijský film v roce 2007 a zvolit to nejlepší, co jsem měl možnost v uplynulém roce vidět v kině a co mi proteklo přehrávačem, mi prozatím zabránily dočasně nefungující Tabulky na čsfd. To mi však nebrání uvést tu nějakou aktuální asijskou pecku. Kdo pozorně sleduje čínskou filmovou scénu, tomu jistě neuteklo, že konec roku patřil v čínských filmech válečným dramatům Assembly a The Warlords. A jelikož jsem již měl možnost druhý zmiňovaný snímek vidět, už mám jasno v tom, jestli opravdu stojí za ten obrovský humbuk, co v Číně vyvolal.

Ono, když do čínsko-hongkongské historické velkoprodukce narvete na asijské poměry astronomických 40 miliónů dolarů, z čehož polovina zamířila rovnou na účet hereckému trojhvězdí Jet Li (celých 13 miliónů dolarů gáže = asijský rekord!), Andy Lau a Takeshi Kaneshiro, s ambicí vytvořit dechberoucí válečný epos, zákonitě budete budit ta nejvyšší očekávání. Optikou čínského filmového trhu se naplnila. Tomu jistě pomohlo masivní nasazení rekordních 1027 kopií v čínských kinech. Jen v otvírací den, 13. listopadu, diváci přinesli do kas desetinu honoráře Jeta Liho. A na konci roku si už The Warlords (čsfd) v poklidu mířili ke 30 miliónkům. Tenhle biják si na sebe vydělá, to je bez debat. Avšak je otázkou, jestli vyhoví i divákovi, jehož neuspokojí jen megalomanské bitevní scény s tisíci komparsistů ve zbrojích, tradiční to čínské propriety tohoto typu snímků. Sám za sebe mohu říci, že u mě se to filmu povedlo jen napůl.

Pokud od The Warlords předem čekáte baletní poetiku Hrdiny či nablýskanou opulentnost Kletby zlatého květu, rovnou na to zapomeňte. Druhá polovina 19. století, to byly v Číně hodně drsné časy. Války o moc, bída, hladomor... Vizuální podoba snímku tuto skutečnost reflektuje a poskytuje vskutku syrovou podívanou, prohnanou filtry tmavých odstínů. Už začátek, kdy se jedna z hlavních postav po boji vyhrabe spod mrtvých těl uprostřed pláně zasypané zmasakrovanými spolubojovníky a s jazykem na vestě si to šine nehostinným údolím, aby málem umřela hlady a vysílením, jasně ukáže, že filmu nehrozí jakákoliv korektnost a končetiny v něm budou během drsných řeží opisovat elipsy vzduchem třeba jako ve Statečném srdci. A poněvadž jsme v asijských končinách, přímo se nabízí srovnání s korejským Musou (čsfd). Vždyť Jet Li v bitvě mistrně rube nepřátele bojovým kopím podobně jako Yo-seol. Jenže přiznejme si to - Musa je zkrátka lepší. Obsahuje sympatičtější hrdiny, okamžiky, kdy se divákovi dostanou pod kůži a ten jim nepokrytě fandí (Yo-seol je extratřída), mnohem uspokojivější dějovou linii a pořádnou dávku heroičnosti, jež se The Warlords pohříchu moc nedostává. Přátelství poraženého generála a dvou lupičů v tradiční historce o vzestupu, svodech moci a následné záhubě klouže pouze po povrchu a nejvíce se projevuje v bitvě, kdy si hrdinové zachrání kejhák. Ženský element, který má přinést mezi chlapy rozbroje, není také kdovíjak propracovaný, což platí i o podobě touhy po větší moci a vzájemných půtkách a intrikách, které se stanou přátelství osudnými. Historický snímek nabízí několik přitažlivých bitev (vzhledem k době za použití střelných zbraní), dlouhé obléhání, masakr bezbranných, ale v poslední čtvrtině poněkud nudí a člověk vysloveně čeká na krvavé rozhřešení. Herci za to nemůžou, snaží se (Jet Li tu podal na své poměry nebývale přesvědčivý výkon), jen od Andy Laua jsme zvyklí na výraznější role. Na vině, že The Warlords nejsou očekávaným nářezem, je určitě scénář s předvídatelnou dějovou trajektorií, povrchně načrtnutými postavami a jejich motivy a mimo bitvy slabou dramatickou stavbou, díky které pokusy o vyhrocené situace nemají dopad, který by mít měly. Škoda. Takto se z vysoce ambiciózního snímku vyvrbila jen slušná podívaná, kterou milovník historických spektáklů s velkými zbraněmi nábožně oprašovat ve vitríně asi nebude. 7/10

Filmasia 3 - program

2007-11-24T20:34:00.000+01:00

Konečně jsem si uškudlil trochu volného času a mohu trochu probrat program třetího ročníku festivalu asijského filmu Filmasia (www), jenž je už několik dní k dispozici. A řeknu vám, že po prvotním nadšení z několika pecek nastalo mírné rozčarování, které pramení z faktu, že filmy se budou promítat jen ve Velkém sále kina Světozor a v Aeru a bude jich pouze čtrnáct. Stránky Světozoru o Filmasii původně slibovaly něco krapet jiného. Projekce filmů tedy nebudou začínat o víkendu už dopoledne, ale ve všechny dny kromě zahajovacího čtvrtka v 15:00 odpoledne (bezezbytku to platí jen pro Světozor). Jelikož v Malém sále Světozoru se Filmasia konat nebude, zmenšuje se tak počet projekcí a manévrovací prostor pro navštívení jejich většiny, neboť dva zajímavé filmy budou uvedeny jen jednou a v jiném kině (přesun pomocí tramvaje z jednoho kina do druhého trvá kolem půlhodiny). Drtivé většině lidí to však vadit nebude, jen já jsem takový maniak a chci navštívit téměř vše. :) Holt festival asijských filmů tu máme kromě indického jen jeden. Další malé zklamání mi připravila dvojka filmů, jež má spolu s dosud neznámým krejským bratříčkem tvořit sobotní horrorovou noc. Průměrný tandem Black House a Re-cycle (u nás už nějaký čas na DVD) ve mně nadšení moc nevzbudil (další jihokorejský kousek to vzhledem ke stávající "kvalitě" jihokorejského horroru těžko vytrhne) , leč stejně jako minule se bude asi jednat o nejvíce navštěvovanou projekci v rámci Filmasie. Přes malá povzdechnutí patří organizátorům letošní Filmasie obrovský dík, poněvadž několik kousků je vskutku reprezentativních, v programu se najdou i žhavé hongkongské novinky, a já už se jen třesu, až na to všechno naklušu do sálu a budu se kochat. :) Den D nastane ve čtvrtek 29.11. buď slavnostním zahájením ve 20:00 ve Světozoru (Mad Detective), anebo uvedením prvního filmu v 18:00 v Aeru. Svátek asijského filmu skončí v obou kinech v neděli večer.

Program tvoří prozatím tato třináctka počinů vesměs hongkongského nebo jihokorejského původu:

Novinky, kterým je třeba věnovat pozornost:

Mad Detective (Šílený detektiv) čsfd

29.11. 19:00 Světozor (slavnostní zahájení)
30.11. 22:00 Světozor

Triangle (Železný trojúhelník) čsfd

30.11. 20:00 Světozor

Lust, Caution (Touha, opatrnost) čsfd

30.11. 20:30 Aero
2.12. 20.00 Světozor

Filmové pecky, které vřele doporučuji:

One Night in Mongkok (Jedna noc v Mongkoku) čsfd

30.11. 15:00 Světozor
1.12. 18:00 Aero

Moje hodnocení: 9/10

Battle of Wits (Souboj stratégů) čsfd

1.12. 22:30 Světozor
2.12. 15:00 Aero

Moje hodnocení: 9/10

A Dirty Carnival (Špinavé ulice) čsfd

29.11. 20:30 Aero
1.12. 20:00 Světozor

Moje hodnocení: 9/10

Hodně zajímavé snímky:

I'm Cyborg, but That's OK (Jsem cyborg, ale to nevadí) čsfd

1.12. 20:30 Aero
2.12. 17:30 Světozor

Moje hodnocení: 8/10

Invisible Target (Neviditelný terč) čsfd

1.12. 17:30 Světozor
2.12. 18:00 Aero

Moje hodnocení: 8/10

Solidní snímky:

City of Violence (Dvě esa) čsfd

30.11. 16:00 Aero

Moje hodnocení: 7/10

Filmy, za něž se neodvažuji ručit:

Black House (Černý dům) čsfd

23:00 Aero (Asijská horrorová noc)

Moje hodnocení: 5-6/10

Re-cycle (Re-cycle) čsfd

23:00 Aero (Asijská horrorová noc)

Moje hodnocení: 6/10

Kousky, jež téměř neznám:

Expect the Unexpected (Naprosto neočekávané) čsfd

29.11. 18:00 Aero
30.11. 17:30 Světozor

Crazy N' the City (Blázen a strážci pořádku) čsfd

30.11. 18:00 Aero
2.12. 15.00 Světozor

Heavenly Kings (Čtyři nebeští králové) čsfd

1.12. 15:00 Světozor
2.12. 20:30 Aero

Pokud mi zbyde před vypuknutím festivalu nějaký čas, pár mnou doporučených filmů tu rozeberu. Jinak doporučuji sledovat v pondělí a čtvrtek FilmWeb, kam plánuji napsat 2 články o Filmasii a několika filmům se podívat na zoubek (druhý pravděpodobně napíši jen v případě, že budu mít možnost získat na celý festival novinářskou akreditaci). Prozatím se mějte, třeba se pak na Filmasii potkáme. :)

Filmasia potřetí

2007-11-16T16:42:00.000+01:00

Pomalu, ale jistě se blíží filmová akce, na kterou si brousí zuby každý správný český fanda asijského filmu. Kompletní program třetího ročníku festivalu Filmasia (www) ještě není znám, ale již víme, že letos se pořádně urodí. Ve dnech 29.11. - 2.12. nás totiž čeká průřez hongkongskou kinematografií, jež pravidelně zásobuje filmový trh kvalitními snímky téměř všech žánrů. Dvě jména už dopředu jistí atraktivitu programu: Johnnie To a Ang Lee. První, hongkongský hitmaker, se na festivalu uvede novinkou Mad Detective (čsfd), která Filmasii zahájí, a navrch mu bude věnována páteční Pocta, kdy se může divák těšit na několik jeho filmů (pevně doufám v Running Out of Time a vzhledem k ohlášenému žánrovému rozpětí bych si tipnul příjemnou romanci Turn Left, Turn Right nebo ulétlou komedii My Left Eye Sees Ghosts, ale při pohledu na rozsáhlou filmografii Johnieho To může být v pátečním programu cokoliv). Koho okouzlili v létě ve Varech úžasní Exiled, neměl by váhat a na nějaký Johnnieho kousek zajít (až bude program, některé filmy tu doporučím). Tenhle chlapík bez debat točit umí. Od stvořitele Tygra a draka, Anga Leeho, se dočkáme sice jen jednoho snímku, leč ten je těžkého kalibru. Touha, opatrnost (Lust, Caution; čsfd) letos vyhrála hlavní cenu na festivalu v Benátkách. Epický historický film z druhé světové války s Tony Leungem v hlavní roli bude promítán 30.11. ve 20:30 v kině Aero a 1.12. ve 20:00 v kině Světozor. Rozhodně si ho, i celý festival, nenechám ujít. O kvalitu programu se nebojím, takže předpokládám, že kromě zahajovacího dne si budu dopřávat tří filmů denně. :) V sobotu, kdy v Aeru pozdě večer vypukne Asijská horrorová noc (minule dvě jihokorejské duchařiny za sebou) jich určitě zvládnu víc. :) Už aby tu ten program byl...

Thajské chuťovky

2007-11-05T22:17:00.000+01:00

Při nahazování nových asijských filmů na čsfd jsem si dnes připomněl několik thajských kousků, na které se hodně těším. Jelikož Tonyho Ong Bak 2 se pořád nachází v produkční péči, musí se fanda thajského boxu poohlédnout jinde. Dynamite Warrior hodně zklamal a absťák plynoucí z nedostatku muay thai mlátiček jen prohloubil. Naštěstí tu máme kousek, jenž už nějaký ten měsíc ve své domovině boduje a mohl by se snad brzy dostat na net. Jeví se hodně nadějně, však na Wise Kwai's ho zdobí parádních 9/10. Fandové martial arts zbystřete - Muay Thai Chaiya (www) svým názvem jasně dává najevo, o čem v něm půjde. 70. léta minulého století, syn legendárního bojovníka, ring, kolena, lokty, mačety... Podívejte se na nabušený trailer (podbarvený profláklou melodií z Requiem for a Dream :)) na oficiálních stránkách (nebo o něco horší na youtube) a jistě budete na film nadržení jako já.

O dalším muay thai pánovi na holení, Fighting Beat (www), jsou na netu dostupné jen kusé informace a z jeho oficiálních stránek se člověk moc nedozví, jelikož je funkční jen thajská polovina. Zkuste vydržet pomalé načítání a ve složce Multimedia si pustit trailer, třeba se vám to nebude příšerně sekat jako mně. Popravdě řečeno to vypadá jako thajský box někde na Ibize. Zápasy v noci, pláže, plno barviček, lepých děv a něčeho jako reggae muziky. Může to být dobré i nemusí, ale postery jsou ucházející, ne?

Ma Mha aka Mid Road Gang (www) soudě podle obrázků a traileru (na www je pod čtvrtým thajským názvem) bude zřejmě pořádná prča. Rozkošných mluvících pejsánků není nikdy dost, a když vyvádějí v traileru člověku psiny, může člověk zapomenout na všechny ty Lassie, Beethoveny a Kdopak to mluví 3, a tenhle hezky působící kousek prubnout. Že to nemusí být jen pro prťata, dokládá velmi pěkných 8/10 na WK. Pejskové táhnoucí vozík jsou vážně roztomilí. :)

A pak tu máme dílko z romantického soudku. Americký herec a brazilská herečka se do sebe zamilují v Lullaby Before I Wake (www). Existenciální teen romance se odehrává v současném Bangkoku a prý se podobá dvou výtečným Linklaterovým konverzačním romanťárnám Before Sunset a Before Sunrise (jen se pozorně podívejte na hrdiny thajského snímku :)) a je ozvláštněna mladíkovými sny, ve kterých vídá svoji milou. Vcelku pozitivních 7/10 a milé aranžmá slibují příjemnou zamilovanou podívanou pro snílky. :)

The Sperm (imdb) je crazy komedie, která si bere na paškál konzumní život Thajců, pop kulturu a touhu po dokonalosti. Jelikož to má na svědomí režisér komediálně-horrorových Sars Wars (čsfd), jistě na nás vyšplouchne příval méně či více povedených ulétlých scének a gagů. Název je mnohoznačný a obrázky to samé. Schválně jsem si o filmu přečetl minimum, poněvadž se chci nechat překvapit. Bude si chtít hrdina zvětšit tentononc či řešit problémy s erekcí anebo plodností? Uvidíme. :)) Na WK hodně solidních 8/10.

A nebyl bych to já, abych neměl v záloze nějaký horror... Momentálně Body (www). V letošní asijské horrorové sezóně už potřetí studenti medicíny a mrtvola pod plachtou... Slušných 7/10 na WK a moderní duchařský look s hutnou dávkou gore (stačí si stáhnout z offico stránek trailer) předuurčují, že tahle záležitost se mi bude setsakra líbit. Už se nemůžu dočkat.

13 Beloved

2007-11-05T01:57:00.000+01:00

Konečně jsem se vzpamatoval ze začátků v mé nové práci a můžu po delší pauze napsat nový příspěvek. Po "indických chvilkách" zabrousím do vod mého oblíbeného Thajska a uvedu zde film, jenž stojí za bližší zkoumání. Ne náhodou je thriller 13 Beloved (čsfd, trail er) v thajské sekci rottentomatoes označován jako "must-see". Thajský trhák se s tím nemaže a předkládá nám originální podívanou, z které může být leckomu blivno. Však hrdina snímku hodně zakusí... Ale popořadě. Začíná to velice zvláštně. Mladík stojí u přechodu, telefonuje a dlouze pozoruje bezmocnou stařenku, která přejít přes silnici na zelenou evidentně nestihne. Nakonec se ji rozhodne pomoci, přičemž mu vypadne mobil na vozovku. Stařenku převede, zoufale sleduje ležící mobil a nakonec se pro něho vrací. Jenže auta už vyjela... O vyznění úvodu jsem se bavil s odborníkem na asijský film Adrianem a vám také garantuji, že nad jeho návazností na následující děj budete též dumat.

Prodejce hudebních nástrojů Chit má finanční problémy. Když mu zazvoní mobil a ženský hlas mu nabídne účast ve hře o třinácti dějstvích (jak známo, třináctka je pro Thajce nešťastné číslo a třeba třinácté patro v thajském věžáku těžko najdete), na jejimž konci se válí 100 miliónů bahtů, nelení a slupnutím mouchy začne jeho one man show. Nebo spíše reality show. Chit plní víceméně předpřipravené úkoly a pokaždé ho při tom zabírají pro diváka neviditelné kamery. Nejdříve jsou to úkoly "laškovného" charakteru, sestávající kupříkladu z rozplakávání dětí a rvaček. Jenže talíř s lejnem a nafouklá mrtvola ve studně dají hrdinovi pěkně pocítit, že tahle hra nebude žádná selanka. 13 Beloved je thriller asijsky nekorektní, což příkladně ilustruje etuda s dlouhým ocelovým drátem. Příjemný pohled na to věru není.

Děj podmalovává vážná hudba, která dodává thajskému snímku až oldboyovský nádech. Při sledování 13 Beloved se vám však vybaví především The Game od Davida Finchera, Schumacherův Falling Down či popřípadě nechutná hororrová série Saw. Kam až hra zajde a co všechno je schopen Chit obětovat při průchodu morbidní hrou? Sledovat hrdinovo počínání je po většinu filmu víceméně fascinující a zábavné (někdy až zvráceným způsobem), jenže tvůrci to museli pokazit závěrečným rozuzlením, které dosavadní úspěšnou snahu o originalitu a spád krapet devalvuje. Dá se to celkem v klidu přežít, ale v určitém okamžiku bych film usekl a měl by pro mě gloriolu bezmála dokonalého díla. I přes to hodnotím thajskou filmovou adaptaci mangy hodně vysoko a dávám mu zaslouženou nálepku jednoho z nejlepších asijských filmů tohoto roku. Jestli máte chuť na něco neotřelého, určitě dejte tomuto kousku šanci. (9/10)

Bollywoodské a další indické filmové spektákly

2007-10-08T15:55:00.001+02:00

Indický film pro mě donedávna byl velkou neznámou. Dlouho jsem viděl jen jediného zástupce svébytné kinematografie, která prý každoročně vyprodukuje nejvíc filmů na světě. Bylo jím na letošním Febiofestu uvedené výborné, ale pro leckoho citově dryáčnické drama Black (čsfd). Tento snímek mě dostal do kolen, leč nebyl prvotním impulsem k zájmu o indickou filmovou tvorbu. Až blížící se Festival bollywoodského filmu (oficiální stránky, koná se 11.-14. 10. v pražském kině Světozor) vzbudil můj zájem, takže jsem se rozhodl dát několika indickým kouskům šanci. Přeci jen Indie spadá do Asie a ne v každém indickém filmu jsou muzikálová čísla, kterých jsem se trochu obával. Takže se ve zkratce vrhněme na jeden ze dvou snímků, jež jsem v uplynulých dnech zhlédl. Zatím jsem viděl naprosté prd, ale řekl bych, že je to Bollywood jako vyšitý. :) Aspoň podobně (kromě rejů spanilých Indek oblečených v sárí) jsem si to představoval.

Dhoom 2 (Úder 2, čsfd) bude uveden ve Světozoru ve čtvrtek ve 20:15. Je to takový indický popcorn (jehož dalším zástupcem v programu festivalu je akční sci-fi Krrish, čsfd) oplývající přehršlí líbivých obrázků, celkem fajn akcí, hezkou hereckou sestavou, 4 tanečmími scénami a slušnou dávkou infantility. Pokud necháte vyšší divácké nároky před dveřmi kinosálu, budete se určitě bavit. Jen se připravte na několik připitomělých scén (potažmo zápletku), skupinové taneční kreace jakoby vypadlých z videoklipů Geri Halliwell, nálož divného indického popu a dvouapůlhodinovou stopáž.

Něčí nervy možná vyzkouší jeden z ústředního dua policistů, jenž téměř nevynechává jedinou příležitost předvést se jako vytlemené trapčící pako. Zbytek herecké skvadry je na tom lépe. Především sledovat nádherné herečky v čele s relativně známou (za hranicemi Indie) Aishwaryou Rai je potěcha pro mužské oko. Když se jedna z krasavic v bikinách zpomaleně předvede na pláži v Copacabaně, garantuji vám, že si pak na Pamelu a další roštěnky ze seriálu Baywatch ani nevzpomenete. :)

Ano, zpomalené záběry je to, oč ve filmu hodně kráčí. Jejich kadence je vpravdě smrtící a i Míša Bayů by se při pohledu na Dhoom 2 divil. Snímek hodně sází na vizuální stránku a skutečně se na ten barevný a místy efektní rej poměrně dobře dívá. Příběh o honičce na nepolapitelného zloděje dokonalých a řádně drahých předmětů je jen zástěrkou pro celé to cukrkandlové, miliskování a pohybu plné divadlo. Pokud chcete vidět na velkém plátně nefalšovaný indický kýč, jděte do toho. Možná se pobavíte, možná vás trefí šlak. Ale mě si pak nestěžujte. :) (6/10)

Na velkém plátně to bylo jiné kafčo a nejraději bych výše napsané odstavce promazal. :) O změně mého názoru na film nechť vypovídá jen můj koment na čsfd. (8/10)

Z dalšího programu festivalu bych se neodvážil něco doporučovat, jelikož jsem z toho nic neviděl. Po průzkumu netu vypadají slibně romantická komedie Salaam namaste (čsfd, neděle 20:00), další komedie Lage raho Munnabhai (čsfd, čtvrtek 17:15), drama podle skutečných událostí Parzania (čsfd, sobota 13:30, neděle 20:30) nebo akčně-romantický mix 1942: A Love Story (čsfd, pátek 17:15). Ani další filmy nevypadají zdálky špatně. Doufám tedy, že koncem týdne nebudu mít od pozdních odpolední pracovní povinnosti a budu moct na nějakou tu indickou filmovou exotiku vyrazit. Docela se teším. :)

The Cut

2007-10-02T14:09:00.001+02:00

Sice už mám za sebou monster akci a letošní jihokorejský hit D-War (čsfd), ale o té bych nenapsal nic objevného, jelikož béčkový blockbuster splnil veškerá má očekávání a poskytl mi přitroublou zápletku, v jejíž nejlepší části se monstra jala demolovat Los Angeles. Je to okořeněno fantasy prvky a nijak extrovními hereckými výkony. Korejcům se nedivím, že brali kina kvůli D-War útokem (na plátně bych to rád také zhlédl), ale film považuji jen za lehce nadprůměrné výpravnější béčko. Důvodem nadatlování mého přípěvku budiž nový mysteriózní horror The Cut (hancinema). Už jsem si tu stěžoval, jak jde jihokorejský horror do kopru a vkládal jisté naděje do letní vlny strašidelných snímků. Black House bude spíše thriller a teprve u mě čeká na zhlédnutí (některé ohlasy nejsou právě nadšené), duchařina Muoi spadá pouze do ucházejícího průměru, takže jsem byl zvědav, s čím se na mě vytasí The Cut, jenž je tématicky podobný slušné thajské duchařině Cadaver (čsfd). Dopředu mohu říct, že bafat se ve filmu moc nebude, sází se tu hlavně na atmosféru a scénáristi se rozhodli zahrát s divákem komplikovanější šachovou partii. Co je důležité - atmosféra funguje dobře, lékařské prostředí je dostatečně atraktivní a příběh - než se zvrhne v obvyklý odhalovací veletoč - poměrně zajímavý. Základní premisa je slibná. Třída mediků se účastní hodin anatomie, při kterých pitvá mrtvá těla. Nebude to trvat dlouho, něco tu přestane hrát a partu kamarádů začne otravovat stejný sen, v němž figuruje pitevní sál a mrtvola zabalená v igelitu. Z téhle látky šlo vylouhovat pěkný drasťák, což se nestalo, ale výsledek k zahození určitě není. Hodně scén se odehrává v přítmí a napětí jim neschází. Audiovizuál je tradičně na úrovni. Přiznám se bez mučení, že z posledních minut jsem byl trochu jelen a abych měl jistotu, že jsem všechno pochopil, budu si muset film pustit aspoň ještě jednou. To mi ale nebrání prozatím The Cut ohodnotit solidními 7/10.

Zombie, kam se podíváš...

2007-10-01T10:42:00.000+02:00

Včerejšek se u mě nesl v rytmu ohnilých mrtvol. Nejdříve jsem se pobavil u rychlých Fresnadillových nakažených bestií ve 28 týdnů poté (čsfd). Volné pokračování 28 dní poté (čsfd) od Dannyho Boyla svého předchůdce nepřekonalo, ale pobavilo. Ponurá atmosféra opuštěného Londýna má opět něco do sebe a k tomu režisér Fresnadillo přidal pár chuťovek jako masivní likvidaci hejna nakažených vrtulí letící helikoptéry či first person sekvenci skrz optiku nočního vidění na samopalu během procházení zatemněného metra. Běhající nakažení/nemrtví jsou v kursu. Nevyhnuli se ani novému filmovému dílu podle známého herního survival horroru, Resident Evil: Extinction (čsfd), který byl dalším chodem včerejšího horrorového menu. Třetí filmový RE obsahuje na rozdíl od 28 týdnů poté regulérní zombíky a zamlouval se mi o něco více. Jako milovník herní série jsem si oproti dřívějším katastrofickým očekáváním vyplývajících ze jména starého rutinérského režiséra Mulcahyho na filmu spokojeně smlsnul. Slušné tempo, akce a několik prvků typických pro herní RE. Po průměrném prvním dílu a naprosto zmršené Apokalypse konečně film, který je aspoň trochu hoden mezi videoherními pařany proslulého jména Resident Evil.

Po podařeném béčku jsem dostal chuť na herního Residenta. Pustil jsem si mašinu od Nintenda (jedinou, kterou jsem si z herních časů nechal) a do mechaniky vložil malý bílý kotouček mé oblíbené gamesy. Smazal jsem všechny pozice a bonusy a jal se všechno získávat nanovo. Resident Evil Zero je skvělá hra, na míru šitá hernímu systému Nintendo GameCube. Ačkoliv má tahle konzole už 5 roků za sebou, grafiku projektuje na naše obrazovky ve srovnání se soudobými hrami pořád excelentní, čehož je RE Zero pádným důkazem. Na malou černou krychličku nedám dopustit. Sice to už má spočítané, ale 4 Residenti mi stačí ke štěstí. Hry to jsou tak návykové a plné bonusů, že ohrání jim u mě nehrozí. Až na akčně nářezový čtvrtý RE, jenž vsadil na rychlé nakažené vesničany, hafo monster a veliký palebný arzenál, jsou zbývající kousky v mé sbírce oldschoolovou záležitostí, jak ji známé ze zlatých časů PlayStationu. A z toho jsou dvě gamesy, RE Zero a RE Remake, vyvedeny v high-end grafice. Radost to hrát.

Jak již bylo naznačeno, Resident Evil Zero je typické zombie dítko japonského herního studia Capcom. Tedy pseudo 3D RE s pevně nastaveným systémem kamer, jenž pokrývá kompletní lokace a záběruje dění na obrazovce. Možná to někomu bude připadat zastaralé, ale s RE je tento mechanismus těsně spjat a je zdrojem výborné horrorové atmosféry, kterým je herní série známá. Nemálo příznivců tohoto herního pojetí nemůže přijít takřka plně trojrozměrnému RE 4 na jméno. Název napovídá, že RE Zero je prequel prvního dílu, který se odehrává na zdánlivě opuštěném zámku v lesích kolem města Racoon City, kde se začala množit podivná úmrtí. Zero se částečně také odehrává na zámku, leč na jiném než jednička a předjímá události, které vedly k vyslání záchranné mise jednotky S.T.A.R.S. do racoonských lesů. Dějová návaznost není bezešvá, ale prezentace je excelentní.

Na začátku sledujeme jízdu luxusního vlaku skrz racoonské lesy. Cestující si klidu dlouho neužijí, jelikož na vlak efektně zaútočí tisíce malých slizkých věcí podobných slimákovi bez ulity. Do lesů je na prošetření podezřelého incidentu vyslána ve vrtulníku malá speciální policejní jednotka S.T.A.R.S. Bravo Team. Vrtulník postihne porucha a nouzově přistane v divočině. Pomalu se seznámíme s hlavní hrdinkou, inteligentní a sympatickou medičkou Rebeccou Chambers, a jejími kolegy. Kousek od místa přistání jednotka najde havarovaný džíp s pár mrtvolami. Auto převáželo nebezpečného trestance Billyho Coena, po kterém teď není vidu ani slechu. Jednotka se rozdělí a Rebecca po chůzi potemnělým lesem po chvíli naráží na stojící vlak a vstoupí dovnitř. Boj o přežití s armádou zombíků a všemožných oblud začíná.

Zero je unikátním zástupcem rodiny RE. Na svědomí to má několik menších změn osvědčeného herního mechanismu. Skalní fanda se asi nejdříve bude divit, že ve hře nejsou ukládací bedny a věci může kdekoliv pohodit na zem, přičemž je má pak vyznačené na mapě. Určitě se mu nebude líbit malý šestimístný inventář, když taková lovecká puška zabere rovnou dvě místa. Má to svůj důvod, jelikož v RE Zero můžete ovládat rovnou dvě postavy! Rebeccu Chambers a uprchlého trestance Billyho Coena. Můžete si je libovolně prohazovat, navzájem se komandovat jednoduchými příkazy ("Zůstaň tady!" apod) a kooperací řešit některé logické rébusy. A vězte, že spolupráci obou postav ve hře využijete opravdu hodně. Každá postava má svou specializaci. Jen medička Rebecca dokáže míchat léčivé byliny a různé chemikálie a jen Billy může používat zapalovač a poradí si na místech, kde je potřeba použít hrubou sílu. Mezi blízko sebe stojícími postavami jde prohazovat veškeré předměty a zbraně. Dvojnásobná palebná síla se hodí a omezené inventáře jsou jedním z důvodů nutnosti strategického uvažování.

Plýtvat náboji se nevyplácí. Na tuhle chybu lze snadno dojet i na obtížnost Normal. V arzenálu najdeme kromě obligátních nožů a pistolí (ženy mají pokaždé Berrettu) loveckou pušku, brokovnici, granátomet, Magnum, Molotovovy koktejly (ty si musíme umíchat z láhví a benzínu) a při dalších hrách i lehký samopal a raketomet. Zbraně a střelivo nacházíme postupem času v různých lokacích. Platí přímá úměra: čím silnější příšery nás čekají, tím silnější zbraně jsou nablízku někde k nalezení. Na některé typy nepřátel jsou platné určité typy zbraní a nábojů. Na běžné zombíky je nejefektivnější dobře mířený zásah brokovnicí, na agresivní Huntery nejvíce platí kyselinové náboje do granátometu a na měňavé zrůdy jsou téměř životní nutností Molotovovy koktejly a ohnivé náboje do granátometu. Samozřejmě jako ve všech RE, Magnum je třeba si šetřit pro konečné fáze hry, kdy půjde dost do tuhého. Ve hře nás čeká pestrá škála nepřátel: vedle zombíků různé přerostlé hmyzí potvory, tradiční zmutovaní dobrmani a vrány, obří škorpion, jedovaté žáby a pavouci, ostrými tesáky a drápy vybavené opice, hodně nebezpečné měňavé a elastické obdoby doktora Marcuse (zdroj mnoha infarktových situací), mutanti Hunteři, hodně tuhý Tyrant, a to není ještě všechno... Nepřátelé nejsou žádné padavky a už na střední obtížnost budete mít několikrát na kahánku.

K rozplétání zajímavého příběhu jako obvykle slouží různé deníky, jež nacházíte po lokacích, a perfektně zpracované video sekvence. Stejně jako grafika jsou pečlivě vyrenderované a ještě dnes sídlí na survival horror špičce. A to je Resident Evil Zero hra stará skoro 5 let! Grafika je laděna do tmavých odstínů a odehrává se v drtivé většině v interiérech, ať už jde o jedoucí vlak, starý zámek a výzkumné středisko. Lokace jsou poměrně členité a v rámci RE průměrně rozlehlé. Hra se dá dohrát hladkým postupem vpřed za 5-6 hodin, s bonusovou palebnou sílou s nekonečnými náboji i za 3,5 hodiny (časový limit pro nekonečný raketomet). Bonusy jsou poměrně slušné, i když na můj oblíbený RE Remake a jeho bonusový mód Invisible Enemy nemají. Za jakýkoliv čas dohrání hry se otevře povedená dynamická minihra Leech Hunter, prostřednictvím které lze vyhrát do hry různé zbraně s nekonečnou municí. Otevře se i šatní skříň ve vlaku, kde Rebecca a Billy najdou náhradní kostýmy. Hodně dobří hráči postupem času můžou při rychlém dohrání gamesy dosáhnout na nekonečný samopal a raketomet. Opakovaná hratelnost zaručena.

Resident Evil Zero se zkrátka vyvedl vskutku parádně a ani po letech neztrácí nic ze svého kouzla. Každý správný RE fanoušek by si ho měl zahrát, jelikož k zavedenému hernímu konceptu poskytuje nezanedbatelnou přidanou hodnotu. Kvůli RE hrám jsem si před lety pořídil za nemalý peníz u nás mizerně prodávanou konzoli, na kterou se hry už v podstatě nevyvíjejí, a kvůli kouskům jako RE Zero, RE Remake a RE4 toho ani trochu nelituji. Zero je zkrátka parádně hratelný, atmosférický a nádherně graficky zpracovaný survival horror se vším všudy.

92%

Muoi - druhý z letní vlny jihokorejských horrorů

2007-09-16T21:22:00.000+02:00

Jihokorejská duchařina Muoi, jejíž scénář má na svědomí režisér podařeného mysteriózního kousku Dead Friend, se chlubila pěkným trailerem, ale na druhou stranu neslibovala býti něčím extra. To se při první projekci - prozatím bez titulků - beze zbytku potvrdilo. Příběhu podaném jen v korejštině jsem ne úplně porozuměl. Mladá spisovatelka si vyjede kvůli psaní druhé novely do Vietnamu, aby se osobně obeznámila s místní legendou o nešťastné dívce Muoi. Samozřejmě se začnou dít věci... Nic nového pod sluncem. Opět flashbacky, hezké obrázky a hafo asijských koček (tentokrát kromě Korejek i Vietnamky). Ze začátku se díky scéně s lámáním nohy a kyselinou ve tváři zdá, že Korejci přitvrdili, ale bohužel nás až na závěrečnou část čeká už jen méně zajímavá osvětlovací a ukecaná rovina příběhu. Ačkoliv vlasatice s konopnou oprátkou kolem krku (své oběti jak jinak škrtí) patří k těm lepším a sekvence z podzemí je fajn, vychází mi jako prozatímní hodnocení filmu průměrných 5-6/10 a verdikt: neurážlivá jednohubka určená výhradně fandům duchařin. Ještě uvidíme, jak se s titulky vyvrbí kompletní příběh. Ale těžko budu hodnotit lépe.

Resuscitace jihokorejského horroru?

2007-08-31T15:57:00.001+02:00

Poté, co jsem předevčírem zhlédl podprůměrnou jihokorejskou historickou duchařinu Evil Twin (čsfd), zdálo se mi, že jihokorejský horror definitivně zabředl do hnoje. Sterilní, neděsivé, nudné... Těmito slovy by se dala počastovat většina horrorové produkce z Jižní Koreje za poslední rok a půl. Během tohoto časového rozmezí Jihokorejci vyprodukovali jen dva nadprůměrné kousky, což je poměrně bída na zemi, která dala světu klenot A Tale of Two Sisters (čsfd), slušné duchařiny Bunshinsaba (čsfd), Phone (čsf d) či Dead Friend (čsfd), nebo poetické Memento mori (čsfd). I když se většinou nejednalo o top duchařiny, jihokorejští duchové dovedli vystrašit a filmy zaujmout. Mysteriózní záležitosti tvoří většinovou část jihokorejských horrorů. Na poli jiných subžánrů Jihokorejcům příliš pšenka nekvete. Výjimkou budiž povedená a atmosférická obdoba Se7en a Suicide Clubu v jednom, Tell Me Something (čsfd) a multižánrová kreace The Host (čsfd), jež ale mezi českými filmovými fanoušky nezískala moc příznivých ohlasů. To mi nikdy nevadilo, poněvadž duchařiny mohu jako můj nejoblíbenější duchařský subžánr kdykoliv, ale ta snížená kvalita čerstvých počinů už mi začínala lézt krkem. Ale zřejmě se blýská na lepší zítřky...

Když jsem dnes po dlouhé době projížděl profily filmů na hancinemě, nestačil jsem se divit. A várka zajímavých trailerů mě positivně naladila. V blízké době nás totiž čeká vydatná nadílka jihokorejských filmů s horrorovými prvky. Několik z nich vypadá slibně a trailery dávají naději, že Jihokorejci už konečně přitlačí na pilu. Ale nesuď dne před večerem... Každopádně jsem tuze zvědav.

Začněme duchařinami. Máme tu kousek, jenž se dotýká vietnamské legendy: Muoi: The Legend of A Portrait (trailer). Následují ji duchové z prostředí staré nemocnice v Epitaph (trailer), který je okořeněn zajímavým retro zpracováním.

Přímočarým a nekompromisním se zdá být The Cut (trailer), v němž se studenti anatomie pohybují v sálech plných mrtvol. Someone Behind You (trailer) vypadá na krvavou teenagerovskou vyvražďovačku s nádechem mysteriózna.

Black House (trailer) se bude otírat o masové vraždy. Jak jsme se již několikrát přesvědčili, tak ve filmech s touto tématikou umí Korejci chodit a novinka vypadá, že by mohla mezi podobné sugestivní počiny zapadnout. Mysteriózní drama Return (trailer) může taktéž překvapit.

Nevypadá to vůbec zle, že? Ale jihokorejské horrory mají často pěkně stylizované plakáty a působivé upoutávky, takže bych s předčasnými soudy raději počkal. Ale jsem si jist, že minimálně v jednom případě se pěkně zadaří...

A to nejlepší si nechávám na konec. O blockbusteru D-War (demoliční trailer) už jste jistě mnozí slyšeli. Jihokorejská fantasy monster horrorová akce s americkým hereckým obsazením a spoustou mýtických monster v čele s gigantickým hadem, jež srovnávají se zemí Los Angeles. Nemožné? Ale jo, to je realita, která teď s přehledem kraluje jihokorejským kinům. Film měl premiéru 1. srpna a doteď nasbíral cca. 7,5 miliónů diváků (The Host drží rekord s 13,2 milióny) a na tržbách získal cca. 47 miliónů dolarů (nejvýdělečnější King and the Clown nasbíral odhadem 86 miliónů). Trhák jak má být. D-War je přímo cílena na americký trh, takže bude zajímavé sledovat, zda si povede lépe než The Host, jenž tam uloupil jen 2 melouny. Jelikož D-War je nasazena prakticky ve stejný termín jako The Host před rokem, je dost pravděpodobné, že DVD se dočkáme až na vánoce. Osobně se na D-War ohromně těším, i přes tu kritizovanou trikovou nedokonalost. Ke spokojenosti mi bude stačit, když tam budou létat vzduchem tuny betonu, všechno bude bouchat, armádní technika dostane v přímém střetu s monstry pořádně zabrat, potvory sem tam schramstnou nějaké ty lidičky a přiblblost dějové omáčky se bude držet v rozumných mezích.

Byousoku 5 Senchimeetoru

2007-08-28T03:39:00.000+02:00

Na anime se dívám jednou za uherský rok a bylo dílem náhody, že jsem tuto noc impulsivně sáhl místo na plánované jihokorejské gangsterské drama se Song Kang-hoem na hodinové japonské anime Byousoku 5 Senchimeetoru (čsfd). A nadchlo mě natolik, že ho tu musím ihned doporučit. Makoto Shinkai mě už před několika měsíci zaujal krátkometrážní melancholickou sci-fi romancí Hoshi no koe (čsfd). Jeho nejnovější anime je ještě lepší. Tvoří ho tři krátké povídky o lásce, přičemž každá pojímá toto téma trochu jinak. Za doprovodu úchvatných obrazů (pohledy na hrdiny na pozadí záblesků slunce aj. vizuální perličky) je pokaždé výsledkem emocemi a jemnou melancholií prodchnutý zážitek. Závěrečné shrnutí za doprovodu teskné písničky představuje pověstný gejzír všech oku, uchu a duši lahodícím ingrediencím, kterými si Shinkai diváka v průběhu filmu podmanil. Krása!

Lord of the Rings po japonsku

2007-08-27T23:16:00.001+02:00

"Jeden prsten vládne všem, Jeden jim všem káže, Jeden všechny přivede, do temnoty sváže". Kdo by tuhle znepokojivou promluvu z pera klasického autora fantasy literatury J.R.R. Tolkiena neznal, vždyť nás před lety doprovázela od začátku filmového prstenového šílenství... Japonci si ji v Lord of the Yen jistě upravili po svém. :) Líbily se vám trailery na celou trilogii Pána prstenů (popř. hudební motiv v traileru na Sunshine)? Tak vás jistě jako mě zaujme devítiminutový parodický japonský anime trailer. Sice je to starší záležitost, ale hymnické motivy á la Howard Shore pořád dojímají a celé je to docela legrace. Posuďte sami...

Stage 6
Youtube

A jedeme zvesela...

2007-08-27T17:52:00.000+02:00

Tento krátký příspěvek nebude mít takřka nic společného s Asií, ale bude se dotýkat mé nejoblíbenější scény ze skvělého, leč u nás nedoceněného francouzského slasheru Haute tension (v Čechách pod zpatlaným názvem Noc s nabroušenou břitvou, čsfd). Alexandre Aja v něm horrorovým fanouškům poprvé ukázal, že opravdu umí. Napětí a atmosféra by se v jeho filmu doslova daly krájet frézou, kterou drží rozlícená Marie ve snímku nad hlavou. A jaká je ona má nejoblíbenější scéna a proč tu o ní píši? Vzpomínáte jak na začátku Marie a Alex ještě nabity optimistickou náladou v jedoucím autě rozverně plánovaly pobyt v odlehlém domě Alexiiných rodičů? A na konci rozhovoru zahrála z autorádia parádní italská disco vypalovačka a holky si s ní zanotovaly? Tak na tuhle skladbu jsem si dnes vzpomněl. Jmenuje se Sará perché ti amo a je od italské skupiny Ricchi e poveri. Už jsem si ji pustil snad podesáté. :) Díky uživateli čsfd Dan9K, že narozdíl ode mě nebyl líný vytáhnout dvdčko, podívat se do závěrečných titulků, co je to zač a ještě mi ji najít na Youtube. Holt leností konkuruji vši. :) Tak tady je ona písnička ve verzi totožné s filmem (jen s obrázky ze seriálu Dr. House - aspoň se ihned načte). Možná kýč, ale mým uším se hodně zamlouvá a už si dupu do jejího rytmu drahnou dobu...

Když už mám v názvu blogu slůvko "asijský", nemůžu se nezmínit o tom, že borec Alexander Aja je režisérem remaku průměrné jihokorejské duchařiny Into the Mirror (čsfd) jménem Mirrors (čsfd). V současnosti je snímek v postprodukci. Doufejme, že s atraktivním námětem paralelního života za všudypřítomnými zrcadly v obchodním domě se popasuje Aja lépe než Jihokorejci, kteří jeho potenciál z většiny promrhali. Jestliže budou mít Mirrors tak hutnou atmosféru, jakou disponuje začátek a především konec jihokorejského originálu, čeká nás jistojistě mysteriózní pecka.

Filmové novinky: Ekusute

2007-08-26T17:37:00.000+02:00

Ekusute (aka The Exte: Hair Extensions, čsfd) budiž čerstvým důkazem, že originalita (byť v nepříliš oslňujícím množství) na poli asijských duchařin nevymřela. Další dlouhovlasá záležitost, chce se při pohledu na poster říct. Ale v případě Ekusute ne jen tak ledajaká. V japonském kousku, jenž má na svědomí Sion Sono, autor znepokojivého kultovního japan shocku Jisatsu saakuru (Suicide Club), tryskají na obrazovku doslova vodopády černých kadeří. Je to bizarní, napínavé a dobře se na to dívá. Kvalitní je i herecké obsazení. Veterán Ren Osugi a kráska Chiaki Kuriyama (netypicky v kladné roli) jsou zárukou zajímavých postav. Až budou k dispozici alespoň anglické titulky, pokusím se na Ekusute uklohnit recenzi.

Recenze: Alone

2007-08-24T18:27:00.000+02:00

Sem tam bych tu chtěl uveřejnit recenzi, kterou napíši mimo FilmWeb. Povětšinou horroru, určenou na Studnu. Takže pro ty, kteří Studnu nečtou nebo si stěžují na bílé písmo na černém pozadí...

Alone (Faet)

Thajsko, 2007
Horror
Režie: Banjong Pisanthanakun, Parkpoom Wongpoom
Hrají: Masha Wattanapich, Vittaya Wasukraipaisan
ČSFD
IMDb
WWW

Thajci měli vždy slabost pro duchařské horrory, vždyť v jejich pověstech a báchorkách se to duchy jen hemží... Thajské mysteriózní počiny začaly v posledních dvou letech ve větším množství expandovat i mimo hranice a tvořit zdatnou konkurenci asijským stálicím. Ba, v letošním roce využily útlumu konkurentů a zhostily se role asijské duchařské jedničky. Na asi nejznámější thajský kousek, Shutter, a méně známou, ale výbornou horrorovou komedii Buppha Rahtree, a povedenou poetickou duchařinu Nang nak, za poslední rok zdařile navázali další příslušníci duchařské rodinky: stylové drama z chlapeckého internátu Dorm, rejdy ducha kolem jednoha mimina Colic: dek hen pee, neobvyklá reality show z válečného muzea Ghost Game, výtvarně nádherné retro The Unseeable (od režiséra v našich kinech uvedeného Citizen Doga), pohled na kariéru ambiciózní dívky The Victim a strašidelná story z prostředí školních piteven Cadaver. Všichni se audiovizuálním zpracováním vyrovnají i mainstreamovým jihokorejským duchařinám. Porovnávat je s těmi japonskými ani nemá cenu. Formální stránka je ruku v ruce s dobře budovaným napětím, podařenými lekačkami a slušnými herci devízou, která by měla přebít notně provařený příběh. Všem výše jmenovaným se to víceméně podařilo. Totéž lze říci o žhavé novince letošní horrorové sezóny, Alone.

Druhý film Banjonga Pisanthanakuna a Parkpooma Wongpooma měl už od začátku poměrně vysoké ambice. Není se čemu divit, jelikož každý další počin autorů výborné duchařiny Shutter musí být fanoušky zákonitě ostře sledovaný. A když k tomu přidáme hodně atraktivní a neotřelou zápletku se siamskými dvojčaty a slibný trailer, máme zaděláno na kandidáta na asijský mysteriózní horror roku a uchazeče o thajský duchařský trůn. Oboje mu ulehčil fakt, že nádherní The Unseeable vsadili především na estetickou stránku a teprve pak až na tu horrorovou. Dopředu můžu prozradit, že v prvním bodě od toho není Alone daleko a v bodě druhém se žezlo předávat nebude. Alone má výrazné přednosti, ale též drobné nedostatky.

Pim a Ploy jsou sestry, které od sebe jen tak něco nerozdělí. Jejich pevné pouto není primárně založeno na sesterské lásce, ale na srůstu v oblasti břicha. Bez nadsázky se tedy jedna bez druhé neobejde. Neveselý úděl nesou statečně. Jenže pak se stane něco, co je rozdělit může... Přesunujeme se o spoustu let dopředu, kdy se Pim se svým manželem vrací z Jižní Koreje do rodného Thajska kvůli nemocné matce. Rozlehlý dům s točitým dřevěným schodištěm jistě vzbudí v horrorovém fandovi podezření, že tady se něco určitě semele. Aby ne. Na břiše Pim se nehezky vyjímá dlouhá jizva, pes na někoho štěká a Pim začne záhy cítit něčí hodně nepříjemnou přítomnost... Přestože je tématika siamských dvojčat příslibem nestandardního horrorového zážitku, překvapení se nekoná a film se drží zaběhaných žánrových postupů a klišé. Máme tu osobu, jež se dostala do víru strašidelných událostí, a postupem času je nám pomocí flashbacků a plynoucím dějem osvětlováno, proč, přičemž nám tvůrci zpívají krapet falešnou písničku. Nespoileruji, jelikož opak čeká od soudobé duchařiny málokdo. Dnešní mysteriózní horror se totiž nese ve znamení povinných zvratů. Ty buďto překvapí a přinejlepším šokují, anebo působí chtěně, nepřekvapivě a vykonstruovaně. Dějový přemet v Alone se usadil někde v půlce. Netrápí ho žádné do očí bijící švy, ale má za následek, že film zařadí nižší rychlost a ubere na dusnosti.

Určitě je sestupu na nižší horrorový level v závěrečné dvacetiminutovce filmu škoda. Jak by člověk od tvůrců Shutter čekal, Alone disponuje podobně naléhavou atmosférou a údernými lekačkami. Čekají nás strašidelné postelové a zrcadlové scény ve vděčných prostředích velkého baráku a nemocnice, včetně různých zneklidňujících náznaků, že něco není v pořádku. Obzvláště moment s postelí a větrákem je vypečený. Z postav je kladen důraz na ženskou hrdinku Pim. Chlapík Vee je odsunut do pozadí a do popředí vystupuje – stejně jako Jane v Shutter – aby pomohl odhalit nové skutečnosti, včetně učinkování ve flashbaccích. Herecká dvojka to není špatná, ale v Shutter byla znatelně sympatičtější. Vyrovnaně zřejmě dopadne srovnání obou pomstychtivých ženských duchů. Ta v Alone není též žádný nazdárek a svůj fešný zkrvavený a ohnilý kukuč dovede řádně prodat.

Alone fanoušky duchařských záležitostí a bledých dívčin s havraními vlasy zcela jistě nezklame. Jen to od ní nechce - navzdory režisérskému duu - čekat zázraky. Shutter překonán nebyl. Je také otázkou, zda dovede uspokojit diváky, nadávající na nedostatek invence v asijských duchařinách. Osobně v tom mám jasno: navzdory pár výtkám se mi nová thajská dlouhovlasá záležitost líbila opravdu hodně.

8/10

Jednodenní návštěva Apachova THS 19.-20.7.2007

2007-08-24T14:21:00.000+02:00

Přestože je to dost s křížkem po funuse, dovolím si sem fláknout krátký popis mého zážitku z jednodenního pobytu na Tradičním horrorovém srazu. Kupodivu dnes srším aktivitou, do uší mi řve Yuki Kajiura a její Salva nos ze soundtracku k výbornému anime seriálu Noir a mám chuť něco načmárat. Vždyť jde jen o pouhopouhý přepis tří stran A4 papírů, které jsem popsal, když jsem jel před měsícem s Nancy a Kosíkem na LFŠ. Zatímco ona dvojka celou jízdu tokala, já se vedle kypré dámy bavil trháním papíru v sešitu propiskou. Takže...

Než jsem v sobotu na sestřenčině svatbě s vysokým nasazením zahájil gurmánskou akci "Sežer a vypij, co můžeš", zůčastnil jsem se premiérově ve čtvrtek a pátek 19. až 20. července každoročního Tradičního horrorového srazu, jenž tentokrát pořádal agilní Mr. Apache v hájence ve Václavovicích poblíž Ostravy. Vyrazil jsem ve čtvrtek v deset dopoledne a doufal, že na Moravě natrefím na obitusovu (vzhledem k duu obitus, Kordus to nebudu záměrně skloňovat správně) grupu, která měla jet údajně stejným spojem. Zapomněl jsem si totiž vzít s sebou Apachův popis cesty na místo srazu. Po únavné pětihodinové cestě vlakem z Prahy do Ostravy-Svinova jsem na onu partu opravdu narazil. S překvapením jsem zjistil, že obitus, Rogue, David'82 a Aditu byli ode mě během jízdy vzdáleni jen pár metrů. Další překvápko připravila drsná Rogue svými dredy. Mohl jsem té náhodě děkovat, neboť ve Svinově jsme měli na přestup do vlaku do Šenova pouhých 6 minut a sám jsem netušil, do kterého z mnoha spojů hupsnout. Obitus se zorientoval rychle a navedl nás do správného vlaku. Po 20 minutách jízdy jsme vystoupili na pustém nádraží uprostřed divoké zeleně. A teď čerte raď, kudy kam!

Po kiláku chůze po rovné cestě obitus zavelel vlevo nahoru. Leč blbě. Po mobilní komunikaci s Apachem jsem se museli vrátit asi 2 kilometry zpátky. Tam nás na zahrádce očekávali rozjařený Mr. Apache, dále JAn, Kordus, Cabal, Mi-Nu chai, Vladys, Mordenroth a další. Představili jsme se, dali si pivko, jídlo, pořádnou porci zmrzliny a pokecali. Záhy dorazil i milovník japan shocků Paldini. Asi po dvou hodinách proběhl přesun do Apachovy hájenky, kde jsme si složili bágly, a poté, co Kordus našteloval projektor a notebook, vyrazili na zteč další hospody. Nejdřív jsme si sedli dovnitř, ale kvůli klimatu se hned přesunuli ven. Mr. Apache v řádně podnapilém stavu odvážně péroval naštvanou servírku, následkem čehož jsme byli hodně dlouho na suchu. Až když bujarý Apache usnul s hlavou na stole, servírka se jala nás obsloužiti. Někdo si dal kofolu, někdo pivko a řašilo se všelicos, povětšinou samozřejmě horrory. Po nějaké té hodině proběhl nekoordinovaný útěk do nedaleké hospy s restaurací, kde měli aspoň něco dobrého k zakousnutí.

To už s námi byl veselý saxofonista Slon. Vyhládlí kluci si poručili utopence, jenž se posléze ukázal býti doslova myší porcí. Alespoň na něho nemuseli dlouho čekat. Nad představou objednaného chutného bramboráku jsem musel slintat bezmála hodinu. Žvanili jsme až do noci a kolém desáté to část výpravy včetně mě zapíchla a vyrazila za Kordusem a Rogue na film. Kordus si pouštěl hudební části řehtačky Tenacious D s Jackem Blackem a nakonec na plátně pustil k potěše zdánlivě spořádaného učitele obituse nějaké zombie porno. Než se chlápek rozdávající si to se zombicí udělal, film se vyměnil za Paldinim doporučovaný japan shock All Night Long 2. Tuhle krapet zdlouhavou kruťárnu dokoukali jen nejotrlejší a nejméně zmožení z nás. Já, JAn a Rogue. Po delší polemice nad Kordusovým členitým seznamem filmů, pustil JAn pokračování americké tuctové duchařiny White Noise. Ta si se svým starším bráchou mohla podat ruku. Z vody vařená zápletka, směšní duchové, béčkoví herci... Ale jako celek to nebylo zas tak hrozné. Další film už nebyl, šlo se spát. V mém případě lehnout si na stůl a hlavu položit na bágl. Kvůli svatbě jsem přijel na THS na jediný den, takže tahat s sebou spacák nemělo cenu.

Po dvou hodinách jsem vstal, což už přede mnou překvapivě udělala polovina osazenstva hájenky. S JAnem jsme se vypravili pro snídani do místní sámošky a jakmile se probrali poslední spáči, šlo se v devět na snídani do hospody. Konzumovala se především smažená vajíčka a pila kofola. Apachovi opět huba mlela, takže o zábavu bylo postaráno. Část výpravy se vypravila zpět do hájenky zhlédnout Miikeho epizodu Masters of Horror jménem Imprint. S Paldinim jsme se za nimi za chvíli vydali. Po proslulém mučení kurtizány jsem byl nucen všem dát ahoj a s báglem skočit na bus k vlaku. Nějakým způsobem se mi povedlo cílovou zastávku minout, tak jsem se musel asi 3 kilometry vracet. Ale času dost. Na depresívně zpustlém a zarostlém nádraží jsem si ještě 20 minut počkal. Vlak oproti obavám přijel dle řádu, tudíž už jen přesednout ve Svinově do Pendolina a Ostravsku jsem mohl zamávat. Neopil jsem se, ani neudělal žádnou hovadinu, ani neviděl nějaký horrorový majstrštyk, přesto byl jediný den na THS super. Díky ti Apachi za zorganizování! :) Příště se zůčastním celé THS se vším všudy.

Karlovy Vary v kostce V.

2007-07-18T11:03:00.000+02:00

Všem dychtivým čtenářům a čtenářkám, kteří cíleně nebo omylem zabrousili na můj blog, se tímto omlouvám, že jsem dlouho nechal Vary nedokončené. Holt jsem opět spadl do pražského stereotypu a chuti k sumírování karlovarského pobytu bylo pomálu. Přestože teď každý den vymetávám pražská kina, všelicos zařizuji a THS, pak svatba mé sestřenice a vzápětí Letní filmová škola v Uherském Hradišti klepou neodbytně na vrata, mám teď chvíli volno a pokusím se ještě něco napsat. Poté se tu snad objeví nějaká čárka o mé (pravděpodobně divoké :)) jednodenní návštěvě Apachova THS (tj. Tradičního horrorového srazu) a týdenním pobytu na LFŠ (nějaké zajímavosti se jistě najdou, když nepočítám malou a milou příhodu se zarezervovaným pokojem :)) Popojedeme a šup sem něco o Varech...

Den sedmý (čtvrtek 5. července)

Polovina čtvrtka byla opět ve znamení u mě nového trendu dlouhého spánku a lenivého polehávání. Když si u toho člověk může pokecat a poslouchat agilního a výřečného Douglase, tak se polehává jedna radost. Čtvrtek byl však extrém, neboť s Kordusem jsme měli film až od čtyř a z postelí se nám tak vůbec nechtělo. Ven jsme vylezli asi kolem druhé, žhavili bezplatný net a prolézali na Kordův popud ve městě obchody. Jednu chvíli venku lilo tak nesnesitelně, že v sandálech obutý Kordus pojal nápad se zakoupením deštníku. Jediný jsme však našli v Kenvelu, hnusný a za 300 Kč. Po chvíli průtrž mračen ustala a my se mohli zmoklí jako slepice přesunout k Espace Dorleans na čínskou kombinaci hraného filmu a dokumentu, Co dělají ryby? (How is your Fish today?).

Nejdříve byl uveden zajímavý finský dokumentární kraťas o demilitarizované zóně mezi Jižní a Severní Korejou. Ten trval pouhé 4 minuty. Co dělají ryby? je zvláštní a celkem dobře fungující mix dokumentu a hraného filmu, fikce a reality. Střídavě sleduje osudy scénáristy a hrdiny jeho příběhu, jenž podniká strastiplnou cestu za očištěním do nejsevernější vesnice v Číně jménem Mohe. Cesty autora a jeho postavy se dle očekávání protnou. Konzumace filmu byla okořeněna další bizarní postavou: pupkatým chlápkem, který si bez ostychu udělal kousek od nás ze sedačky lože a začal hlasitě chrápat. To Korduse naštvalo a několikrát ámanta zmasíroval. Leč bez valného efektu. Chlap se jen převalil a dřímal dál. Maximálně opřel hlavu o sedačku před sebou, dostal pár facek a zahučel zpátky. Nevím nevím, jestli by tu pomohla Tetsuova výchovná facka... Chlap hlasitě funěl ponořený do spánku i po závěrečných titulcích a v permanentním blýskání fotoaparátů. Posuďte sami na obrázku... Film jsem si tím trotlem zkazit nenechal. Líbil se mi. 7/10

A to je vše k Varům, milánci... Díky silákovi Tetsuovi za pečeného králíka s rizotem a poučnou přednášku, sympaťákovi Douglasovi za vtipné příběhy a zábavný pokec, fešandám May a Kristýně za půvabnou společnost, která žádného chlapa nenechá v klidu, bohémovi Kordusovi za zběžné zasvěcení do tajů vín, a vůbec všem z čsfd a Tipsport baru, které jsem ve Varech potkal, za přispění k fajn atmosféře a zážitkům, na něž letošní Vary nebyly skoupé. Tak tedy na viděnou za rok, přátelé! :)

Karlovy Vary v kostce IV.

2007-07-05T15:20:00.000+02:00

Den pátý (úterý 3. července)

Úterek začal mizerně, jelikož jsem pět minut před začátkem rezervací (tj. v 7:00) náhle upadl do spánkového kómatu a probral se až za hodinu. Opakované vyťukávání smsek na různé středeční projekce už bylo víceméně jen zoufalým krokem odsouzeným k neúspěchu. Skákat pro lístky do fronty v Thermalu už v tomto čase nemělo také cenu. Nakonec jsem byl rád alespoň za rezervaci půlnoční Mrazivé kořisti (Fritt vilt). Nu což, hupsnul jsem zpět do provizorní postele a vychrápával dál. Však mě dnes potkají 3 asijské filmy... Nepamatuji se, co se dělo odpoledne, takže se pojďme podívat na zoubek prvnímu snímku.

Prořezávání révy (Pruning the Grapevine) je jediný asijský film zařazený do Soutěžní sekce. Poněkud odtažitě natočený jihokorejský art nás zavádí do katolické školy s internátem, kde si vnitřně zmatený student klade otázku, co od života vlastně chce. Dokončí školu a bude vysvěcen na kněze, nebo klesne ve víře a oddá se světským starostem? Film nám přibližuje, jak nelehké pro mladíka takové rozhodování je a co všechno se v něm asi bije. Strohá formální stránka i tlumené emoce přesně přenášejí na diváka atmosféru chladných církevních prostor, kláštěrního drilu a odříkání a odtažitého, emocí prostého jednání s druhým člověkěm. Ačkoliv je Prořezávání révy vyloženě festivalovým filmem, o jeho možném vítězství u festivalové poroty dost pochybuji. 7/10

Hodinu a půl po Prořezávání révy následoval další jihokorejský film, Můj přítel a jeho žena (My Friend and His Wife). Poprvé jsem mohl vyzkoušet na vlastní zadek zrenovované postarší kino Čas. V Thermalu jsem potkal Korduse a šli jsme do Času společně. Kino mile překvapilo. Sedačky pohodlné téměř jako v multikině, více místa no nohy, funkční (až příliš) klimatizace... Sice je teď do Času větší tlačenice, ale za zkrouhnutí míst k sezení vzhledem k nesrovnatelně většímu komfortu pro diváka oproti loňsku lze pořadatele jen pochválit. Však si dobře pamatuji, jak jsem loni v Čase při projekcích fyzicky trpěl.

Můj přítel a jeho žena řeší pochopitelně vztahy, ba rovnou partnerský trojúhelník dvou mužů a jedné ženy. Do zhruba poloviny se profiluje jako příjemná a vtipná podívaná, ale po rozpačité scéně s umělým miminem sklouzává film do dramatické roviny a stává se poněkud ubíjející a dýchavyčnou partnerskou sondou, jež by nějaké to odlehčení jistě prospělo. Jihokorejci se s naturalismem moc nemažou, takže kromě odvážných sexuálních scén je ve filmu vidět realistický porod, záběrovaný i s maminčinou vagínou, spoustu krve okolo nevyjímaje. 6/10

Kordus odkvačil do Velkého sálu na Black Sheep, tak jsem film probral až s Rentonem, jemuž se zamlouval více. Po rychlé druhé večeři vzhůru do Malého sálu na japonského pošuka Shinya Tsukamota, tvůrce kupř. industriální šílenosti Tetsuo. Do Vyšetřování nočních můr (Nightmare Detective) jsem vkládal velké naděje s vyhlídkou další režisérovy zběsilosti. A tu jsem také dostal na podnose...

Vyšetřování nočních můr budiž dalším důkazem, že na působivý, vizuálně drtivý zážitek Tsukamoto nepotřebuje horentní rozpočet. Stačí, když film disponuje výbornou prací s kamerou, rychlým střihem, agresivním zvukovým podkresem a vydatnou porcí husté atmosféry. Stačí vhodit do tyglíku mlčenlivého Ryuhela Matsudu, sexy detektivku, litry hemoglobinu, pleskavou krvavou hnátu s nožem a nechat volnou ruku schopnému kuchařskému tandemu kameraman, střihač, a ve snovým scénách se divák při pohledu na tu pálivou pochoutku nestačí divit. 8/10

Té noci měl Kordus dvě milenky: flašku šampaňského a whisky. :) Nenapodobil jsem ho a v mžiku sladce snil.

Den šestý (středa 4. července)

V tento den se nic zvláštního nestalo, poněvadž nemaje lístky a naopak maje k vyřízení pár pražských záležitostí, vyjel jsem busem na otočku do matičky měst. A chvíli si oddechl od karlovarského shonu... Zpátky jsem dorazil před jedenáctou večerní hodinou s mp3 přehrávačem (mimo jiné) a pěkně blbou náladou. Jen tak tak jsem si stačil vyzvednout v termínu zarezervovaný lístek na půlnoční Mrazivou kořist (Fritt vilt). Půlhodinu jsem pokecal s JAnem a posadil se do Malého sálu, zvědavý na teenagerovskou vyvražďovačku s dobrými referencemi od kolegů horroristů.

Mrazivá kořist patří bezesporu mezi nejlepší evropské (ne-li světové) slashery posledních let. Nedosahuje kvalit výborného Ajova Haute Tension, leč fanouškovi horroru nabízí kvalitní zábavu. Subžánrový převrat se sice nekoná, ale norský horror se chlubí nečekaně výbornou formální stránkou (tedy na evropské poměry) a dobrou prací s napětím a postavami. Herci hrajou a nejsou jen tupou skupinou flákot nachystanou na skok do zabijákova mlýnku na maso. Povedly se i interiéry "opuštěného" horského hotelu a krásné panoramatické záběry na zasněžená hornatá údolí. Svěží a téměř bezchybně gradovaná vyvražďovačka. 8/10

Splnil jsem slib a podruhé zalezl do tipsporťáckého hájemství. Tam jsem hodil řeč s klukama, podivil se obřímu džberu mojita, zašel s KevSpou, Redlumem, Norfinem a ožralým Nirem na palačinku a ve čtyři ráno šupito presto do vily, kde všichni spali jako zabití.

Karlovy Vary v kostce III.

2007-07-04T15:33:00.001+02:00

Den třetí (neděle 1. července)

Neděle byla prosáknuta Japonskem a alkoholem... A dlouhým vychrápáváním, jelikož jsem paty z postele vytáhl nezvykle pozdě. Však první film je až od 16:00. Venku jsem narazil na hirnlego a kluky, a zahučeli jsme do parku za právě na festival dorazivšími Rentonem, Rob Royem, Gimpem a spol.. To se ještě žádný alkohol nepil... Ještě jsem pokecal s JAnem a protože se blížila čtvrtá, byl nejvyšší čas upalovat do Kongresáku na Oshimu.

Krutý příběh mládí (Seishu zangoku monogatari) nejdříve překvapil pěkně colorovaným provedením a dále fajn retro náladou. Té se dařilo přebít směšné rvačky (v podstatě jen divně vedené náznaky úderů) a nelogické chování postav. Tak nesympaticky jednajícího a bezcharakterního kluka, potažmo jako hloupou husu se chovající dívku, jsem ve filmu dlouho neviděl. Snímek se mi vcelku líbil, ale nijak mě nenadchl. Zato kolega Kordus tleskal vestoje! :) 5-6/10

Následoval alkoholový dýchánek v parku. Douglas donesl Beefeater, posléze jsem skočil ještě pro whisky a popíjení mělo věru grády. V alkoholovém opojení se mi dokonce zlepšil můj mizerný sluch, tak jsem se mohl zapojit více než obvykle. Mno, těžko říct, kdo byl hlavní hvězdou dýchánku, ale sranda to byla veliká. Beefeater brzy došel a nastoupily whisky a doutníky. Všichni se rozparádili. Tedy upřímně řečeno, holky míru alkoholu v krvi prozíravě tlumily pitím vody a Douglas se zdekoval pryč, takže Opilý Černý Petr zbyl na mě. Přestože jsem se krotil, začal jsem vyvádět pro mě typické koniny a Kordus, který po chvíli dorazil z filmu, jen nechápavě kroutil hlavou. Nechal jsem si párkrát nalít neředěný truňk od May, což jsem asi neměl dopustit. Poněvadž jsem dlouho předtím nejedl, zákonitě se mi udělal šoufl a ostatní ode mě rychle zdrhali na dalšího Oshimu. Tak to tedy ne! Vydýchal jsem se, zklidnil se, snědl Kordusovu tatranku a hybaj také na Japonsko!

Sledování Pohřbu slunce (Taiyo no hakaba) bylo spíše než alkoholovými dozvuky ovlivněno nechtěným vypíchnutím si kontaktní čočky z pravého oka a jejím následným neúspěšným hledáním na zemi a šatech asi v polovině filmu. Rádobydrsný příběh ze života ósacké spodiny a gangsterské verbeže nezaujal a silně nudil. A myslím, že by se mi nelíbil ani za střízlivého stavu... 4/10

Krapet divoký den uzavřela další fajn noční debata . Když usnul Douglas, jal jsem se spáti i já. Good Night!

Den čtvrtý (pondělí 2. července)

Pondělí je poznamenáno první větší průtrží mračen. Venku je hnusně, do města se mi nechce a film mám až v jednu, takže si válím dopoledne šunky ve vile. Rozhodně mě to nemrzí, neboť díky Tetsuovi a jeho minimálně hodinové přednášce o posilování, svalovém a kondičním dopingu a ideální stravě není na nudu ani kousek prostoru. Zmíněnou problematiku má Tetsuo v malíku a je radost ho poslouchat. Do posilovny jsem snad rok nepáchl a zdravá strava mi nic neříká, avšak proč si nerozšířit obzory, že... Po poledni se přemisťuji do Thermalu a zjišťuji, že na starý japonský film nemám náladu. Daruji tedy lístek sympatické slečně sedící před sálem. Venku pořád leje jako z konve a nevypadá to, že se to zlepší. Zahučím k jednomu z notebooků a začínám psát příspěvek do blogu. Čtvrtá pomalu klepe na dveře, ale mě se nechce ve slejváku trmácet do Husovky. Další japonský film je tak v háji. Konečně přestává pršet a jdu na procházku do města. Po hodině potkávám JAna a město křižujeme společně. Po chvíli JAn odchází na projekci a opět jsem sám, unavený a blbě naladěný. Padám tedy do vily, kde přehodnocuji plány a místo šlofíka beru do báglu whisku a běžím s May a Kordusem do parku za Kristýnou. Neudělali se mnou právě terno, nedobré naladění je na mně znát a ještě k tomu jsem vytočen jednou poznámkou. Moc zábavy se mnou není. Ale stejně od hodné Kristýny dostávám lístek na maďarsko-rumunskou Dolinu. Než zasednu s ostatními na sedačku, vyprovokuje mě málem dlouhým drzým pohledem k podrážděné reakci kluk, jenž na mě divně čumí již od začátku festivalu. Ještě jednou to zkusí a půjdu si ho podat, zmetka! Co je zač, však zajímá spíše May než mě. Je to šumafuk, Dolina začíná...

Dolina není snadno stravitelná. Podivnost odehrávající se v jakési odlehlé osadě, kde úřaduje korpulentní bordelmamá a pitoreskní mniši s falešnými kozími bradkami, mající na povel sebranku pohůnků, kteří vypadají jakoby právě chtěli vyrazit vraždit Kelty, moc nadšení v našich řadách nevzbudila. Film se snaží o drsnou poetiku, leč nedaří se mu to a k horšímu výslednému dojmu přispívají ještě dialogy mezi postavami, které mnohdy připomínají ochotnické cvičení. Rozpačité. 4-5/10

Dolina se mnou nezamávala a svou mlčenlivou přítomností jsem dál opruzoval spolubydlící z vily. Aby toho nebylo dost, koupil jsem si a snědl hranolky, pročež se mi začal nadýmat žaludek. Nastala občasná exploze neškodných plynů. Vybrnkávání nahromaděného vzduchu na mé střevní stěny jsem statečně snášel, leč na projekci Psanců (Exiled) muselo mručení mého břicha vedle sedícího Tetsua pěkně otravovat. Ale nedal nic najevo a film si snad užil. Navzdory střevním křečím jsem se při sledování Psanců opájel výhradně libými pocity.

Psanci jsou majstštykem z dílny známého hongkongského tvůrce gangsterek Johnnyho To. Náladou evokují klasické westerny (Rob Roy hned přispěchal s přirovnáním k Divoké bandě) a Lepší zítřky od Johna Woo. Formálně precizní zpracování si v nich podává pravici s vesměs výtečnými výkony elitní skvadry hongkongských herců, kteří se kdy objevili ve filmech Johnnyho To. Silně pocitový, až hypnotický snímek o pevném přátelství sympatické party hitmanů, kteří v palbě z pistolí dokáží zdatně konkurovat i seržantu Teguilovi. Další z filmových vrcholů letošních Varů. 9/10

Z dobré nálady, vyvolané výbornými Psanci, mě nevytrhla ani KevSpa a její sžíravé poznámky na adresu filmu. KevSpina grupa mě nemusela příliš ukecávat, abych s ní poprvé zahučel do Tipsportu. Sešlo se tam asi 20 lidí, pokecali jsme, přiťukli si pivem a mojitem, a kolem čtvrté jsem kousek cesty doprovodil Rentona, Gimpa a jeho spolužačku z gymplu do Hotelu Festival. A ve ztichlém bytě se šlo rychle do hajan.

Karlovy Vary v kostce II.

2007-07-03T20:26:00.000+02:00

Den druhý (sobota 30. června)

V sobotu vylézáme s holkama z pelechů notně brzy. Už v devět hodin odstartuje můj dnešní nabitý program jedním z nejtoužebněji očekávaných karlovarských filmů, korejským dramatem Skryté paprsky slunce (Secret Sunshine). Herečka Jeon Do-yeon za roli hlavní hrdinky Shin-ae dostala v Cannes Zlatou palmu za nejlepší ženský herecký výkon. Navrch v další roli obvykle výtečný Song Kang-ho, působivý trailer - to vše byl příslib jakostního korejského melodramatu. A vysoká očekávání byla opravdu na místě...

V příběhu o mladé matce Shin-ae, která se po smrti manžela vydá do jeho rodiště, městečka Miryang, aby tam se synem začala nový život, Jihokorejci udeřili na hlavičku nekorektnosti, až krutého zacházení s postavami, což je jeden ze stěžejních prvků, pomocí něhož se daří diváka ponořit do děje a soucítit se zkoušenou hlavní hrdinkou. O silné scény není ve filmu nouze (hodně mě vzala sekvence v kostele s extatickým sborovým zpěvem), herci jsou ve všech polohách přesvědčiví (Jeon Do-yeon podléhající náboženskému fanatismu je vskutku skvostná), atmosféra těkavá, dusná a naléhavá... Zkrátka prozatím největší karlovarský filmový zážitek. 9/10

Po Skrytých paprscích slunce jsem holkám utekl a film hodinu vstřebával bezcílným potulováním po rušných karlovarských ulicích. Návštěvníků přijelo letos na festival o dost více než loni (v době, kdy tento příspěvek píši, je již prodáno o více než tisíc Festival Passů více oproti loňsku) a na přeplněném městě a prostranstvích u Thermalu je to hodně znatelné. O šílených dopoledních návaleh u pokladen ani nemluvě. Pomalu je 12:30, May doráží a oba netrpělivě čekáme na začátek projekce dalšího jihokorejského filmu, Dechu (Breath) od režisérského matadora, jehož filmy pravidelně patří do programu festivalu, Kim Ki-duka.

Projekce komorního Dechu je poznamenána nepříjemnými zvuky dusání techna (či čeho), jež do sálu skrze zdi prostupuje z nějaké blízké hudební projekce. Klidné pasáže filmu otravným rytmickým bouháním vyloženě trpí. Snažím se to nevnímat, ale nejde to. Co se týče filmu, přestože jsem s ním byl zprvu poměrně spokojen, s odstupem musím říct, že Ki-duk se tentokrát moc nepředvedl a předložil divákům strohou a jednotvárnou historku, typicky kidukovsky málomluvnou, která i na krátkém časovém půdorysu působí omšele a předvídatelně. A nic na tom nemění teatrální hudební čísla hlavní hrdinky v návštěvní vězeňské cele, ani slušné řemeslné zpracování. Únavný režisérův standard. 6/10

Po Dechu si skáču do města na oběd. Pak si dávám dostaveníčko s šéfkou z FilmWebu KevSpou, Jhershawem a Wolodjou, a ještě se nacpávám zmrzlinou. Všichni po chvíli chvátají na příjezd hvězdné Renée Zellweger. Ta mě nechává naprosto v klidu, tak si to pomalu šinu do Kongreáku v Thermalu na starší japonský film Samurajský zvěd (Ibun sarutobi sasuke) z tématické přehlídky Shochiku Nouvelle Vogue.

Všechny snímky uvedené v rámci Shochiku pochází ze šedesátých let a na černobílém Samurajském zvědovi je to dost vidět. Překvapivě lepší je film v nebojových částech. Souboje vypadají víceméně směšně, což je u samurajského (a dá se říct, že i ninja) kousku na pováženou. Vzhledem ke stáří a průkopnictví Samurajského zvěda nad tím lze přimhouřit oko. 5/10

Co se přesně dělo po Samurajském zvědovi si v tuto chvíli nevzpomínám, jen že jsem večer potkal Dadela a společně jsme si to štrádovali z Thermalu do Panasonicu na Tuyino manželství (Tu ya de hun shi), jež ukořistilo na festivalu v Berlíně Zlatého medvěda za nejlepší film.

O příběhu zemité venkovanky Tuyi, starající se v nehostinné čínské stepi o rodinu a chromého manžela, toho zde moc nepovím. Vytuhl jsem totiž a třetinu filmu (Dadel tvrdí, že polovinu) prospal. Mám dojem, že jsem přišel o Tuyiny patálie s dvěma nápadníky. Škoda, zbytek byl poutavý, s podobně syrovou patinou jakou třeba disponuje Horská hlídka (Kekexili). Komu se takové filmy líbí, nemá co řešit. 7-8/10

Poté jsem krátce pokecal s kolegou z asiantitulkyclubu Vojtou Pitrou (na čsfd molotov) a hurá na jedinou projekci ruské Denní hlídky (Dněvnoj dozor).

Po Noční hlídce pokračuje Denní hlídka v adaptaci trilogie fantasy románů spisovatele Sergeje Lukjaněnka. S předlohou nejsem obeznámen, ale pokud jste se ztráceli v prvním díle, tak v Denní hlídce se zřejmě budete topit v chaosu. Naštěstí je Bekmambetov zručný řemeslník a některé momenty jeho filmu byly na obřím plátně Velkého sálu doslova kulervoucí. Legendami opředený úvodní nájezd vojevůdce a jeho hordy koňmo skrz zdi labyrintu, dynamická jízda sporťáku po komunikaci a posléze zdi mrakodrapu a podobně zdařilé chvilky utlumují fakt, že dějově je snímek zejména ve své druhé polovině poněkud rozpačitý. 7/10

Z omámení z vizuální smršti Denní hlídky mě ihned vytrhla May naléhavou smskou a zalarmovala mě do vily. Následovala doposud nepřekonaná noční debata (Douglas rulez), kterou doprovázely salvy smíchu, což ospalí Tetsuo a Kristýna právě nekvitovali s povděkem :)

Karlovy Vary v kostce I.

2007-07-02T13:12:00.000+02:00

Poněvadž na starší japonský film se mi po únavné dvojnásobné zkušenosti z neděle nechtělo a momentálně nevím co roupama, konečně jsem se dokopal k prvnímu regulérnímu píspěvku na svém dosud plevelem zarůstajícím blogu. A nezačnu ničím jiným, než stručným sesumírováním pobytu na nejvýznačnějším filmovém festivalu v Čechách, MFF KV. V tuto chvíli mě trochu pobolívá kebule po předchozím krapet divokém dni a na festivalových noteboocích se mi nepíše zrovna nejpohodlněji, takže můj příspěvek nebude z nejvýživnějších. Ale dost už alibistických plků, jdeme rovnou k tématu.

Den první (pátek 29. června)

Tak konečně je to tady! Práci ve skladu jsem dal definitivně vale (exšéfové jsou asi rádi), vyválel se pár hodin v pelechu, na rychlovku sbalil a vyžehlil prádlo a s téměř žádnou časovou rezervou sprintoval na sraz s jednou moc milou a pohodovou slečnou jménem May, s kterou jsem měl vyrazit busem v ústrety tolik toužebně očekávánému filmovému festivalu v Karlových Varech. Shodou náhod se mi podařilo dorazit na spich včas a už nám nic nebránilo spanilé jízdě do města oplatek. Spanilá jízda to doslovně nebyla, ale příjemná, to ano. Jen kamarádka May mučila můj hladový žaludek pohledem na konzumovaný šťavnatý sendvič. Ale vydržel jsem to. :) Různě pikantních témat hovoru jsme měli dost a s May žádná debata není nudná, takže jsme nestačili ani dokecat a autobus se ocitl v karlovarském centru. Dorazili jsme do Thermalu, hodili bágly do úschovny a naklusali do nafukovacího kina u Thermalu. Už jsme disponovali lístky a Festival Passy, jelikož předchozí den jsem pro vše skočil do Varů na otočku. Tudíž jsme beze stresu přijeli do dějiště až odpoledne, vyhnuli se frontám a mohli vesele prubnout první festivalový film, hongkongsko-malajské Zmoklé psy. Ale veselí při jeho sledování brzy ustoupilo pocitům zcela jiného druhu...

Zmoklí psi jsou totiž docela nudná nezávislá záležitost, jaké se člověk, sjíždějící většinu Asie, na festivalu zkrátka nevyhne. Ale do (ne)kvalit a prázdnoty jednoho korejského kousku (otravné peripetie dvou mladých ve městě, víc si nevzpomínám) měl ještě daleko. Z filmu si již skoro nic nepamatuji, jen že tam šlo o dva bratry, z nichž jeden brzy zaklepal bačkorama a druhý se po truchlení zaláskoval, vše skončilo do ztracena dlouhým "tsaiming-liangovsky" statickým záběrem a vizuál snímku byl nevýrazný (jen občas "zbarevněl" záběrem na zelené fotbalové hřiště)... 5/10

Před filmem jsme byli odpočatí, takže typický průvodce karlovarského filmového běsnění, jenž neodbytně jako blecha útočí při takovýchto málo záživných filmech (a vlastně nejen při nich), spánek, nás minul. Po filmu jsme se setkali s částí budoucí "bytové party" a vyrazili se ubytovat. Jen sympaťák a výborný filmový kritik Douglas se odpojil s cílem zhlédnout a zanalyzovat jeden z padesáti plánovaných filmů. Uf, budu rád i za pětadvacet. :) Ubytovali jsme se tedy ve vile s prazvláštním názvem Astrostudio Slunce (patří to člence alternativního náboženského směru New Age. Jestli je řazen mezi sekty, bych teď pouze spekuloval), hlídané přátelským vlčákem. Bydlení jest to komfortní, což snad každý z nás ocenil. Poté jsem s May a další fajn dámou a fešandou Kristýnou vyrazil na výtečnou a hutnou pizzu. Brzy došlo i na druhý film prvního dne, stylové korejské drama Bez slitování (No Mercy for the Rude). A film je to z kvalitativně odlišného soudku, než Zmoklí psi...

Bez slitování jsem předtím viděl již dvakrát, tudíž jsem už byl dobře obeznámen s neoddiskutovatelnými kvalitami filmu. Na jeho zhlédnutí na plátně jsem se tedy velmi těšil... Jihokorejci mimo jiné vynikají v dobré práci s více žánry v jednom snímku. V Bez slitování není toto mixování tak markantní, ale znatelné je. Film má místy temnější a dusnější nádech, který je pravidelně odlehčován monology hlavního hrdiny (výborný Shin Ha-kyun) a humornými situacemi (zejména konfrontace nesmělého němého hrdiny a rázné a krapet oprsklé lehké děvy). Dojde na typicky korejsky povedenou akci s noži, náznak "leonovsky" dojemného vztahu hitmana a malého dítěte, lehce bizarní partu zabijáků, osudovou lásku a především... k výtečné zábavě. Obsazení (pominu-li zápornou stranu) je veskrze sympatické a z filmu sálá zvláštní podmanivá atmosféra, neotřlost a stylovost. 9/10

Po korejské komediální gangsterce jsem byl definitivně zmožen a lístek na nadějné Vyšetřování nočních můr (Nightmare Detective) raději předal kolegovi z FilmWebu Ulrikovi. Vzápětí jsem zahučel do vily a spokojen ulehl na své matracové lože. A fajn pocit mi nezkalil ani fakt, že peřinu jsem nenašel já, ale o dvě hodiny později spolubydlící s maskovacím svatouškovským vzezřením Kordus, který na sebe neváhal mrsknout i druhou duchnu, zatímco já se válel na matraci bez jakékoliv přikrývky v triku a kraťasech. :) A ještě k tomu otevřel okno, skunk! :)

Tož je konec popisu prvního dne a až si zase udělám hodinu času, možná sem prsknu i mé nedělní ožralecké extempore ad. :) Možná... ;)

Zdravíčko vespolek!

2007-06-19T11:15:00.000+02:00

Jelikož téměř všichni okolo mají nějaký ten svůj blog a osobně píši velice rád (pokud právě nebojuji se svou vrozenou lenorou), rozhodl jsem se napodobit je a též si založit vlastní malý blog, jenž by se věnoval především mé velké zálibě, asijským filmům, a věcem s nimi spojenými. Navíc se blíží sezóna filmových festivalů, takže nějaký ten prostor pro zajímavé příhody z akcí a drbání přátel, známých či uživatelů (nejen) čsfd, se jistě šikne :) Ale varuji, flinkání mě (ne)šlechtí a píši, jen když k tomu mám opravdu hodně chuťi . A náročnější texty ode mě nelze čekat. Toť pro začátek vše.