Minulý rok jsem proklínal především dva americké remaky asijských horrorů, pátý díl nechutně natahované série Saw a jednu obskurní španělskou celovečerní telenovelu, která se jakýmsi nedopatřením dostala do programu MFF KV. Avšak také v asijské provenienci se našlo pár filmů, co mi hnuly žlučí, nebo jsem u nich omdléval nudou. Proč se s nimi během všudypřítomného bilancování nepodělit, že...
Moji osobní cenu pro největší filmový hnus získává:
19th April (Indie)
Tohle indické konverzační peklo ve výběru poněkud vyčuhuje, jelikož je z roku 1994. Ale za utrpení, jež mně a mojí sympatické kamarádce, kterou jsem, o skutečných kvalitách filmu nemaje potuchy, dotáhl do sálu, během pražského bollywoodského filmového festivalu způsobilo, ho do článku bez uzardění fláknu. Neředěný děs a běs. Matka s dcerou řeší po celý film v několika místnostech rodinné problémy, křičí, brečí, občas některá z nich mluví do telefonu, nic jiného se takřka neděje (největší "akce" nastane, když bouřka rozrazí okenice)... Celé to doprovázel naprosto otřesný zvuk, který místy asocioval šmirglování tabule, pročež u té hrůzy nešlo usnout. Už vydržet to půlhodinu obnášelo silnou vůli, natož celé 2 hodiny. Dodnes je mi záhadou, proč ze zaplněného sálu Evaldu nikdo předčasně neodešel. Přemýšlel jsem o tom minimálně hodinu a půl, vážně... Po projekci se na adresu filmu řinul vodopád nadávek a kamarádce se málem dopředu zhnusila celá indická kinematografie. Dostat ji na další indický film stálo spoustu přemlouvání...
Další hrůzy:
Valu (Indie)
Abych plynule navázal na indickou niť, dávám možná neférově do popředí snímek o honu na divokého býka. On se totiž ze začátku jeví docela fajn. Kníratý lovec ze zoologické přijede s kameramanem do zapadlé vesničky, aby zneškodnil velkého černého býka, z něhož tam mají všichni strach. Vše probíhá úsměvně a nenuceně, až... Film se začne točit jako kolovrátek a z poslední půlhodiny se stává nuda k zblití. Vesničané pořád plácají doslova o hovně, pak za zvuků příšerné melodie dofuní do vesnice přátelský černý bejk, všichni se v panice rozutečou, bejk odfuní pryč... A to samé ještě několikrát dokola. Že pacifistický skot škodí vesnici a je nebezpečný, tomu po hodině filmu přestane věřit i naprostý naiva... Chudák vystresované zvíře! :(
Fighting Beat (Thajsko)
Zářný příklad odfláklé thajské muay thai mlátičky. Fanda zmlsaný výbornou choreografií a solidně natočeným bojovým uměním ve filmech s Tonym Jaa bude těžko akceptovat ledabylou bojovku s podprůměrným střihem, hroznými hereckými výkony, trapnými plážovými frajírky a pištícími Thajkami, které běhají po přístavu s klacky a loví nemožné zlosyny do sítě... Ze slabého snímku utkví v paměti jen pěkně vyphotoshopované postery.
Sex is Zero 2 (Jižní Korea)
Zatímco první díl se dokázal ubalancovat na hraně trapnosti a poskytl vcelku příjemnou prcičkovskou komedii s větší porcí nahoty, ve dvojce se svléknou skoro všichni a trapný nevkus v ní obcuje se scénáristickou imbecilitou. Tudíž se v ní olizují lízatka vytažená z mužského zadku, loser Eun-sik vytahuje čísla ze svého rejstříku "zoufalý a ještě zoufalejší", přestože - světe div se! - o něho stojí pěkná baba, a při scénách s hroznou Shini Yi jsem se modlil, ať neodloží spodní prádlo, neboť by mi představa ji bez podprsenky zcela jistě způsobila dočasné sexuální trauma. S přehledem největší korejský shit uplynulého roku.
Loner (Jižní Korea)
Druhá největší korejská slabota jasně poukazuje na stávající smutný stav korejského horroru, které se už téměř netočí a když už, zůstává po nich většinou věrnému fandovi v ústech zkažená pachuť. Tak se minulý rok vyvrbil nepovedený mix duchařiny a slasheru Death Bell a hlavně marný mysteriózní Loner. Ze začátku korejská Ošklivka Katka, později nezáživná duchařina ze snobského rodinného sídla nabouchaná klišé. Od nechutné scény s pokojem zamazaným lidskými výkaly jde snímek ke všem čertům a nezachrání ho ani u k-horrorů tradičně pěkné vizuální podání.
The Wall Man (Japonsko)
Současný japonský horror na tom není také nikterak slavně. The Wall Man je ukázkou k uzoufání nudné a utahané nízkorozpočtové záležitosti, jež nemá navzdory poměrně lákavé synopsi s horrorem téměř nic společného. Látka o městské legendě o přízraku žijícím ve zdech vypadá na první pohled hodně nadějně (nejeden horrorový fajnšmekr si vzpomene na jinou "urban legend", Candymana), jenže ve filmu se téměř nic neděje a tajemné záběry na zdi brzy začnou iritovat. Ze zdi se vynoří maximálně digitální ruka, která stvrdí filmu členství ve spolku totálně promrhaných příležitostí.
