New Korean Wave - od cenzury po boom korejského filmu

Cenzura

Ačkoli po květnovém masakru demonstrantů v Kwangdžu v květnu roku 1980 režim postupně povolil otěže, nebyla 80. léta v Jižní Koreji pro filmaře moc příznivá. Trvaly vládní zásahy a cenzura, a korejskou kinematografii soužil nedostatek tvůrčích talentů. Stojaté filmové vody v první polovině 80. let čeřili pouze etablovaný režisér Im Kwon-tek, jenž ve svých filmech s oblibou prozkoumával historické, kulturní a umělecké kořeny země, jeji tradice a rituály, a vládní cenzura, která začala zastávat tolerantnější postoj k zobrazování nahoty a sexu, což přineslo nárůst korejských erotických filmů v distribuci. Nejúspěšnější z nich byl snímek Madame Aema, inspirovaný francouzskou Emannuellou. Příběh ženy, zažívající sexuální dobrodružství, zatímco je její muž ve vězení, byl s 315 tisíci prodaných lístků jen v Soulu nejnavštěvovanějším filmem roku 1982. A dočkal se 11 pokračování.

Nová korejská vlna

Nová korejská vlna nastoupila v druhé polovině 80. let, kdy díky olympiádě v Soulu v roce 1988 nastalo další částečné uvolnění cenzury, jež dovolilo zobrazení předmětů a témat, které byly dříve tabu, což se změnou filmové politiky přispělo k estetické a tématické revitalizaci korejské kinematografie. Nová korejská vlna zahrnovala řadu filmů zabývajících se sociálními problémy a líčících změny v korejské společnosti. Přehodnocovaly se klíčové události korejské historie. Hrdiny se stávali i radikální studenti a dělnická třída, zobrazovanými tématy rozdělení obou Korejí, korejská válka, rozvraty rodin, urbanizace, průmyslové nepokoje... Cenzorským nůžkám se i přes uvolnění nevyhnulo stále velké množství korejských filmů. Platily vágní podmínky: film nesmí narušovat ducha ústavy a důstojnost státu, společenský řád a morálku, přátelství mezi Koreou a dalšími zeměmi, a zdraví lidí.

Vstup Hollywoodu a čebolů na korejský filmový trh

V roce 1988 bylo povoleno také působení pobočky Hollywoodu na korejské půdě. Americké distribuční společnosti mohly bez omezení operovat na korejském trhu, což znamenalo řadu protestů a sabotáží nacionalisticky smýšlejících Korejců v sálech před promítáním i během promítání hollywoodských snímků. Dříve byl filmový trh pro cizí distributory uzavřen. Práva na filmy museli prodávat korejským společnostem. Nadále však platily kvóty na počet dní, po který bylo nařízeno korejské filmy během roku v kinech promítat. Postupně se však i přes protesty filmařů a korejské společnosti kvóty snižovaly. Vstup Hollywoodu na korejský trh pro korejské filmy byl prospěšný nutností větší konkurenceschopnosti.

V roce 1992 poprvé jeden z obřích průmyslových konglomerátů (čebolů) výrazně financoval domácí film. Samsung investoval 150 miliónů wonů do komedie Marriage Story. Risk se vyplatil, jen v Soulu snímek navštívilo 520 tisíc diváků. Následovaly další investice čebolů do filmů. Korejské filmy se začaly šít na míru konkrétním diváckým skupinám. Producenti se řídili i průzkumy trhu. Aktivity čebolů znamenaly řadu změn, třeba nárůst rozpočtu domácích snímků (z průměrných 500-600 mil. wonů v roce 1992 na 1,5-2 miliardy wonů v roce 1996).

Začátek masivnější státní podpory korejského filmu

Za prezidenta Kim Jong-sama (1993-1997) začala korejská vláda více propagovat a podporovat korejský filmový průmysl. Dříve byl film vládou vnímán jako ideologický nástroj a byl řízen a regulován. Změnu paradoxně pomohla nastartovat videopáska od Prezidentského poradního sboru pro vědu a techniku, na níž bylo prezidentovi představeno zajímavé srovnání: celosvětový výdělek amerického sci-fi filmu Jurský park rok po startu v kinech jako ekvivalent zisků z vývozu 1,5 miliónu automobilů Hyundai. Film začal být vnímán jako průmysl, který by mohl generovat stejné zisky jako průmyslová velkovýroba.

V roce 1996 byl zahájen první ročník Pusanského mezinárodního filmového festivalu (PIFF), jenž se postupně stal jedním z nejvýznamnějších filmových festivalů v Asii a získal si slušnou mezinárodní reputaci. Korejské filmy uvedené v Pusanu byly zvány na prestižní evropské festivaly v Cannes, Berlíně či Rotterdamu. Tentýž rok Ústavní soud vydal přelomové rozhodnutí , že vládní cenzura filmů před jejich vydáním je protiústavní.

Finanční krize

V listopadu roku 1997 doplatila také korejská ekonomika na příliš velkorysé a rozsáhlé poskytování úvěrů provázející výrazný investiční boom a obrovský příliv zahraničního kapitálu. Korejské banky se ocitly v pasti nesplácených úvěrů a nebyly schopny splácet miliardy dolarů zahraničních závazků. Některým čebolům (Kia, Samsung Motors) hrozil bankrot. Korejská měna klesla na historické minimum 1640 wonů za dolar. Korejská vláda neměla prostředky na uklidnění napjaté situace a musela se spolehnout na mohutnou pomoc Mezinárodního měnového fondu (MMF) a Světové banky. Následující dva roky byly obdobím pesimismu. Na základě diktátu MMF došlo k široké restrukturalizaci podniků a bank. Více než 1,5 miliónů Korejců nemělo práci. Přibližně 20 tisíc firem zkrachovalo. Korejská střední třída notně prořídla. V těchto krušných časech paradoxně odstartoval boom korejského filmu.

Boom korejského filmu

V roce 1998 šlo do distribuce pouhých 48 korejských snímků, což byl nejhorší výsledek od roku 1957. Z důvodu propadu wonu vůči dolaru se stal nevýhodným nákup zahraničních snímků a rozumnější se naopak stala investice do lokálních projektů. Hororová komedie režiséra Kim Dži-una (Kim Ji-woona) The Quiet Family se stala prvním případem rozdílu mezi novým a starým korejským filmem. Multižánrovým a nadprůměrným vizuálním podáním bořila zažité hororové a komediální konvence. Úspěch u diváků a kritiků se zákonitě dostavil. Nástupu nové generace filmařů-cinefilů, čerstvých absolventů filmových škol oproštěných od minulosti a točících žánrové snímky, tak již nestálo nic v cestě. Uchytila se nová témata, větší svoboda v experimentování s formou a žánry. Pro producenty byli mladí režiséři výhodní kvůli nízkým platům, přístupnosti ke kompromisům a toleranci k produkčním zásahům.

Následovaly první nefalšované korejské blockbustery. Shiri (1998), JSA (2000) a Friend (2001) zhlédlo v korejských kinech pokaždé minimálně 6 miliónů diváků. Metu 10 miliónů prodaných lístků prolomilo záhy vojenské akční drama Silmido (2003) a poté válečný epos TaeGuk Gi (2004). Korejské filmy se již dokázaly v mnoha ohledech vyrovnat západní konkurenci, přičemž si zachovávaly lokální specifika. Spokojení diváci se začali houfně hrnout do kinosálů a velká studia včetně čebolů byla stále ochotnější investovat do drahých, riskantních a ambiciózních projektů.

Státní podpora korejského filmu

V roce 2001 podpořila vláda poprvé korejskou kulturu více než 1% státního rozpočtu. V následujících letech se stala propracovaná jihokorejská podpora domácích filmů nejvyšší v Asii. Korejská filmová rada (KOFIC) poskytovala granty pro nezávislé a krátké filmy, úvěry pro komerční projekty, produkční podporu pro artové, nízkorozpočtové, digitání a koprodukční snímky, DVD produkci a artová kina. Založila Regionální mediální centra, která zajištovala filmová školení a půjčovala vybavení amatérským filmařům, a Korejské centrum filmového průmyslu starající se o publikační pokrytí korejské kinematografie. Z této ukázkové a masivní státní podpory tyje korejský film dodnes.

Pozn. autora: Jako zdroj pro článek jsem použil anglickou knihu o korejském filmu New Korean Cinema – Breaking the Waves od Darcyho Paqueta, odborníka na korejskou kinematografii a zakladatele známých stránek koreanfilm.org. Fanouškům korejského filmu ji rozhodně doporučuji.

Korejský film v ČR

Kinodistribuce

Korejské filmy se v české oficiální kinodistribuci objevovaly pouze poskrovnu. V posledních 3 letech v ní dokonce nebyl uveden žádný korejský film. Mezi lety 2003 a 2008 se do našich kin dostalo 9 korejských snímků a jedna koprodukce. Obří kus z tohoto skromného koláče si ukrojila díla oblíbence našich diváků Kim Ki-duka, která se u nás promítala v 7 případech. Jednalo se o nezávislé snímky Ostrov (anglický titul The Isle; distributor Asociace českých filmových klubů), Jaro, léto, podzim, zima… a jaro (Spring, Summer, Fall, Winter… and Spring; SPI International), 3-iron (3-iron; Artcam), Luk (The Bow; Aerofilms), Samaritánka (Samaritan Girls; Aerofilms), Čas (Time; Artcam) a Dech (Breath; Artcam). Ve dvou případech se dostalo na díla Park Chan-wooka: dramata Old Boy (Oldboy; Artcam) a Nebohá paní Pomsta (Sympathy for Lady Vengeance; Artcam). Jako poslední se u nás objevila povídka od Bong Joon-hoa v rámci povídkového triptychu Tokio! (Tokyo!; Hollywood Classic Entertainment). Korejské filmy se tedy na tuzemských velkých plátnech prezentují převážně během českých filmových festivalů, na nichž byl, je a bude výběr nesrovnatelně větší. 

Filmové festivaly

Korejská kinematografie má pravidelné zastoupení v nesoutěžních sekcích našeho největšího filmového festivalu v Karlových Varech (MFF KV). Oblíbená je především tvorba režiséra Kim Ki-duka, jenž festival několikrát osobně navštívil. V programu se objevují subtilní nezávislá dramata až po blockbustery typu Mutanta (The Host).

Tuzemským filmovým festivalem s nejfrekventovanějším výskytem korejských filmů je prosincový pražský festival asijského filmu Filmasia, jenž během sedmi ročníků uvedl několik desítek korejských snímků. Hned první ročník byl primárně zaměřený na korejskou kinematografii a ve třech programových sekcích (Zaostřeno na Koreu, Pocta režisérovi: Park Chan-wook a Pocta herci: Han Suk-kyu) nabídl českému divákovi rekordních 18 korejských snímků. Tomuto počtu se už žádný jiný ročník, ani festival, bohužel nepřiblížily. Poslední sedmý ročník nebyl na korejské kousky skoupý. V rámci profilu režiséra Bong Joon-hoa uvedl 4 jeho snímky plus jednu povídku, přičemž pan režisér se dostavil osobně z předprodukce koprodukčního thrilleru Snow Piercer, který bude natáčet od jara v pražských filmových ateliérech Barrandov, a podebatoval s diváky. Dále se divákům poštěstilo vidět 3 z desítky nejnavštěvovanějších korejských filmů v korejských kinech roku 2011 (melodrama Sunny, válečný spektákl The Front Line a akční Quick) a jeden z divácky nejúspěšnějších snímků roku 2010, thriller The Man from Nowhere.

V září 2010 se odehrál v pražském kině Světozor zatím jediný filmový festival zaměřený pouze na korejskou kinematografii. Festival korejských filmů však nabídl skromné 4 snímky. Následující rok se bohužel druhý ročník nekonal.

Občas se nějaký korejský film objeví na letním pražkém mezinárodním filmovém festivalu studentských filmů a debutů Fresh Film Fest (v posledním 8. ročníku thriller The Yellow Sea) či na březnovém pražském mezinárodním filmovém festivalu Febio Fest, na kterém byla v roce 2011 uvedena dvě vztahová dramata od klasika korejského nezávislého filmu Hong Sang-sooa a kontroverzní drama Bedevilled.

Pravidelná promítání korejských filmů pro filmové nadšence pořádala v rámci Filmového klubu v proměnlivých podmínkách (dříve malý sál Informačního centra vlády, posléze učebna na FAMU) Česko-korejská společnost. Bohužel poslední promítání proběhlo v květnu roku 2011.

DVD

Na DVD vydanými tuzemskými distributory se objevují korejské filmy zřídka. V roce 2003 bylo vydáno historické drama Válečník (Musa the Warrior; distributor Intersonic) v sestříhané verzi. V roce 2004 akční sci-fi Zabij systém (Ressurection of the Little Match Girl; Intersonic) a Yesterday (Yesterday; Intersonic), a známé drama Pečeť vraha (Memories of Murder; Intersonic). Roku 2005 přišel na náš trh pouze válečný hit Pouta války (Tae Guk Gi: The Broterhood of War; Bonton Home Entertainment) pravděpodobně v nejpovedenější tuzemské DVD edici korejského filmu. 

V roce 2006 byly vydány budhistické drama Jaro, léto, podzim, zima…a jaro (Spring, Summer, Fall, Winter…and Spring; SPI International) a kultovní akční drama Old Boy (Oldboy; Artcam prostřednictvím Filmhouse). Roku 2007 artové drama 3-iron (3-iron; Artcam prostřednictvím Filmhouse), historický akční film Soupeři (Duelist; Magic Box) a akční drama Clementine (Clementine; Dimas). V roce 2008 byla uvedena akční fantasy Noc úplňku (The Restless; Intersonic) a Dračí války (Dragon Wars; Bonton), akční animovaný film Zkáza Escobanu (Wonderful Days; MIDO) a historická koprodukce Válka rozumu a cti (A Battle of Wits; Hollywood Classic Entertainment). 

Od roku 2009 již byla většina korejských filmů prodávána v papírových pošetkách na stáncích. Tento rok vyšlo drama Nebohá paní Pomsta (Sympathy for Lady Vengeance; Artcam prostřednictvím Filmhouse), historická koprodukce Tři království: Vzkříšení draka (Three Kingdoms: Ressurection of the Dragon; Magic Box) a artová dramata Čas (Time; Filmhouse) a Samaritánka (Samaritan Girl; Aerofilms prostřednictvím deníku Aha). V roce 2010 přišel na náš trh akční historický snímek Zbraň odplaty (The Divine Weapon; Vapet), akční hit Hodný, zlý a divný (The God, the Bad and the Weird; Vapet) a thriller Bílé maso (The Chaser; Vapet). Byly znovu vydány tituly Pečeť vraha (Intersonic), Clementine (Vapet) a Samaritánka (Sony BMG).  Roku 2011 vyšel pouze akční thriller Oko za oko (Eye for an Eye; Vapet). 

Fanouškovská základna na českém internetu

Na českém internetu neexistují stránky, jež by se zabývaly jen korejskou kinematografií. Nejvíc článků o korejském filmu najdeme na specializovaném webu o asijském filmu rejže, který však trpí malou frekvencí vydaných článků a několik měsíců nebyl aktualizován. Dále se skromné množství článků objevuje na blozích filmových nadšenců. Fanoušci korejského filmu se léta koncentrují kolem Česko-Slovenské filmové databáze (čsfd), v které mají stovky až tisíce korejských snímků, herců a režisérů svůj profil, a kolem diskuzních stránek asiantitulky. Největší popularitu na českém internetu moderní korejský film zažil v rozmezí let 2005 a 2007, kdy byly nejprve „objeveny“ známé snímky typu My Sassy Girl, do našich kin přišli oceňované kousky Oldboy a 3-iron, a korejská kinematografie si zejména na stránkách čsfd.cz získala velké množství nadšených příznivců a také odpůrců, mluvících o korejském hypeu a vlně nadhodnocování korejských snímků. Postupně se situace uklidnila, řady nadšenců prořídly a v současnosti korejská kinematografie popularitou mezi tuzemskými filmovými fanoušky z asijského filmového teritoria nikterak nevyčnívá. Autor článku se hlavní vlny popularity korejského filmu na českém internetu a častých půtek mezi jeho příznivci a odpůrci sám aktivně účastnil. Oblibu korejského filmu u něho v roce 2005 nenastartovala My Sassy Girl, ani Oldboy, ale hororové psychologické drama A Tale of Two Sisters.

Pozn. autora: Tento článek měl být původně součástí mé seminární práce o moderním korejském filmu na koreanistice. Jelikož moje koreanistická anabáze neměla bohužel z několika důvodů dlouhého trvání, kopíruji jedinou dokončenou kapitolu seminární práce s drobnými úpravami sem. Hodně jsem v ní čerpal z přehledové části serveru rejže.cz.

Recenze: The Red Shoes

Dnešní noc, nemohouce usnout, dostal jsem chuť na starší korejskou duchařinu. A poté jsem po hodně dlouhé době sesmolil i recenzi... Nahazuji ji sem a v totožné verzi na Studnu.
 

The Red Shoes (Bunhongsin)

Jižní Korea 2005
103 min (109 min korejská uncut verze)
Horror
Režie: Kim Yong-gyun
Hrají: Kim Hye-su, Kim Seong-su, Go Su-hee

čsfd
imdb
hancinema

Korejský duchařský horror se minulý rok pomocí pátého dílu krotké středoškolské série Whispering Corridors, sterilní jogínské Yogy a částečně i sektářského Possessed (aka Living Death) nakrátko probral z klinické smrti, ale nebylo to nic, co by fanouška k-horrorů vytrhlo z letité letargie. Jelikož nadějně vypadající Bestseller, jenž právě běží v korejských kinech, není prozatím k mání a nějaký ten měsíc ještě nebude, nezbývá než na bledé duchy a vřískající Korejky opět trpně čekat a doufat, že se po letech konečně dočkáme něčeho kvalitního, u čeho si budeme nervózně ukusovat nehty. To je řečeno s nadsázkou – korejské duchařiny nikdy nepatřily mezi infarktové psychárny a la japonská série Ju-On, snad s výjimkou několika scén v klenotu A Tale of Two Sisters. V podstatě vždy víceméně plavaly ve vodách mysteriózního mainstreamu: líbivé řemeslné zpracování, sem tam nějaká lekačka a twist, který předešlý děj postaví tak trochu na hlavu, anebo diváka schválně méně či více mate a tváří se sofistikovaně. A to všechno samozřejmě typicky korejsky řízlé melodramatem a vybrnkávající hudbou. The Red Shoes se drží uvnitř těchto k-horrorových mantinelů, a ačkoliv se rozhodně nejedná o korejskou špičku, dostal jsem chuť ho po delší době zhlédnout a jeho prostřednictvím částečně ztlumit absťák po mysteriózním bijáku.

Však uvozující premisa The Red Shoes se zdá hodně lákavá: zlověstně opuštěné růžové dámské botky (červené vskutku nejsou), jež okamžitě upoutají pozornost nedaleko se pohybující ženy či dívky, která je neváhá dychtivě vzít a žárlivě střežit. Jenže jak to tak v horrorech bývá, na jejich nohou se dlouho neohřejou. Podivné zvuky, hrozivě se přibližující klapání podpatků a jedna z majitelek na vlastní kůži pozná, že nosit tyhle růžové lodičky je hlavně za trest. Hodně bolestivý. Úvod je brutálně přímočarý a efektně krvavý. Bohužel se jedná o nejlepší sekvenci filmu, která diváka na zbytek dost navnadí a ten pak už pouze dostává kousky počáteční husté atmosféry. Poté se totiž pohříchu jede ve vyjetých subžánrových kolejích na neutrál. Osamělá matka se zálibou v botkách a malá dcerka, zabydlující se v novém bytě, obě až maniakálně zatouživší po náhle se objevivších růžových střevících, stylizované flashbacky z dob japonské okupace Koreje, jež tomu všemu mají dodat punc dávné tragédie, a když už tvůrci nedovedou vymyslet alespoň průměrný lekací moment, vychlístnou do éteru (nebo někomu na hlavu) litry malinovky... Upozorňuji, že jsem sledoval kratší sestřih – o šest minut delší uncut verze je údajně o řád krvavější (lze ji však těžko sehnat).

Bylo by ale chybou na základě předchozích vět The Red Shoes považovat za podprůměrnou korejskou duchařinu. Pro milovníky subžánru jsou jistě příjemnou jednohubkou, přestože se nelze zbavit dojmu, že kdyby autoři pořádně přitvrdili a přidali více invence, mohl se film dostat přinejmenším na úroveň slušného k-horroru Phone. Takhle zaujme především z estetického hlediska. Většina korejských horrorů se vyznačuje pěknými barvičkami. The Red Shoes jsou v tomto nad průměrem a ještě přihazují zajímavé úhly záběrů. Kupříkladu v sekvencích na nástupišti a vestibulu metra se na ně dívá opravdu hezky (viz obrázky). Jinak to je korejský mysteriózní standard se vším všudy – počítaje v to i děj včetně „povinného“ závěrečného zvratu, hudbu, zvuky, herce a jejich výkony. I tím v době, kdy na mě z obrazovky maximálně tak vřeští oběti vrahů, psychopatů, úchylů a zombíků, vezmu občas zavděk. 

6/10

The Cut

Sice už mám za sebou monster akci a letošní jihokorejský hit D-War (čsfd), ale o té bych nenapsal nic objevného, jelikož béčkový blockbuster splnil veškerá má očekávání a poskytl mi přitroublou zápletku, v jejíž nejlepší části se monstra jala demolovat Los Angeles. Je to okořeněno fantasy prvky a nijak extrovními hereckými výkony. Korejcům se nedivím, že brali kina kvůli D-War útokem (na plátně bych to rád také zhlédl), ale film považuji jen za lehce nadprůměrné výpravnější béčko. Důvodem nadatlování mého přípěvku budiž nový mysteriózní horror The Cut (hancinema). Už jsem si tu stěžoval, jak jde jihokorejský horror do kopru a vkládal jisté naděje do letní vlny strašidelných snímků. Black House bude spíše thriller a teprve u mě čeká na zhlédnutí (některé ohlasy nejsou právě nadšené), duchařina Muoi spadá pouze do ucházejícího průměru, takže jsem byl zvědav, s čím se na mě vytasí The Cut, jenž je tématicky podobný slušné thajské duchařině Cadaver (čsfd). Dopředu mohu říct, že bafat se ve filmu moc nebude, sází se tu hlavně na atmosféru a scénáristi se rozhodli zahrát s divákem komplikovanější šachovou partii. Co je důležité - atmosféra funguje dobře, lékařské prostředí je dostatečně atraktivní a příběh - než se zvrhne v obvyklý odhalovací veletoč - poměrně zajímavý. Základní premisa je slibná. Třída mediků se účastní hodin anatomie, při kterých pitvá mrtvá těla. Nebude to trvat dlouho, něco tu přestane hrát a partu kamarádů začne otravovat stejný sen, v němž figuruje pitevní sál a mrtvola zabalená v igelitu. Z téhle látky šlo vylouhovat pěkný drasťák, což se nestalo, ale výsledek k zahození určitě není. Hodně scén se odehrává v přítmí a napětí jim neschází. Audiovizuál je tradičně na úrovni. Přiznám se bez mučení, že z posledních minut jsem byl trochu jelen a abych měl jistotu, že jsem všechno pochopil, budu si muset film pustit aspoň ještě jednou. To mi ale nebrání prozatím The Cut ohodnotit solidními 7/10.

Muoi - druhý z letní vlny jihokorejských horrorů

Jihokorejská duchařina Muoi, jejíž scénář má na svědomí režisér podařeného mysteriózního kousku Dead Friend, se chlubila pěkným trailerem, ale na druhou stranu neslibovala býti něčím extra. To se při první projekci - prozatím bez titulků - beze zbytku potvrdilo. Příběhu podaném jen v korejštině jsem ne úplně porozuměl. Mladá spisovatelka si vyjede kvůli psaní druhé novely do Vietnamu, aby se osobně obeznámila s místní legendou o nešťastné dívce Muoi. Samozřejmě se začnou dít věci... Nic nového pod sluncem. Opět flashbacky, hezké obrázky a hafo asijských koček (tentokrát kromě Korejek i Vietnamky). Ze začátku se díky scéně s lámáním nohy a kyselinou ve tváři zdá, že Korejci přitvrdili, ale bohužel nás až na závěrečnou část čeká už jen méně zajímavá osvětlovací a ukecaná rovina příběhu. Ačkoliv vlasatice s konopnou oprátkou kolem krku (své oběti jak jinak škrtí) patří k těm lepším a sekvence z podzemí je fajn, vychází mi jako prozatímní hodnocení filmu průměrných 5-6/10 a verdikt: neurážlivá jednohubka určená výhradně fandům duchařin. Ještě uvidíme, jak se s titulky vyvrbí kompletní příběh. Ale těžko budu hodnotit lépe.

Resuscitace jihokorejského horroru?

Poté, co jsem předevčírem zhlédl podprůměrnou jihokorejskou historickou duchařinu Evil Twin (čsfd), zdálo se mi, že jihokorejský horror definitivně zabředl do hnoje. Sterilní, neděsivé, nudné... Těmito slovy by se dala počastovat většina horrorové produkce z Jižní Koreje za poslední rok a půl. Během tohoto časového rozmezí Jihokorejci vyprodukovali jen dva nadprůměrné kousky, což je poměrně bída na zemi, která dala světu klenot A Tale of Two Sisters (čsfd), slušné duchařiny Bunshinsaba (čsfd), Phone (čsfd) či Dead Friend (čsfd), nebo poetické Memento mori (čsfd). I když se většinou nejednalo o top duchařiny, jihokorejští duchové dovedli vystrašit a filmy zaujmout. Mysteriózní záležitosti tvoří většinovou část jihokorejských horrorů. Na poli jiných subžánrů Jihokorejcům příliš pšenka nekvete. Výjimkou budiž povedená a atmosférická obdoba Se7en a Suicide Clubu v jednom, Tell Me Something (čsfd) a multižánrová kreace The Host (čsfd), jež ale mezi českými filmovými fanoušky nezískala moc příznivých ohlasů. To mi nikdy nevadilo, poněvadž duchařiny mohu jako můj nejoblíbenější duchařský subžánr kdykoliv, ale ta snížená kvalita čerstvých počinů už mi začínala lézt krkem. Ale zřejmě se blýská na lepší zítřky...

Když jsem dnes po dlouhé době projížděl profily filmů na hancinemě, nestačil jsem se divit. A várka zajímavých trailerů mě positivně naladila. V blízké době nás totiž čeká vydatná nadílka jihokorejských filmů s horrorovými prvky. Několik z nich vypadá slibně a trailery dávají naději, že Jihokorejci už konečně přitlačí na pilu. Ale nesuď dne před večerem... Každopádně jsem tuze zvědav.

Začněme duchařinami. Máme tu kousek, jenž se dotýká vietnamské legendy: Muoi: The Legend of A Portrait (trailer). Následují ji duchové z prostředí staré nemocnice v Epitaph (trailer), který je okořeněn zajímavým retro zpracováním.

Přímočarým a nekompromisním se zdá být The Cut (trailer), v němž se studenti anatomie pohybují v sálech plných mrtvol. Someone Behind You (trailer) vypadá na krvavou teenagerovskou vyvražďovačku s nádechem mysteriózna.













Black House (trailer) se bude otírat o masové vraždy. Jak jsme se již několikrát přesvědčili, tak ve filmech s touto tématikou umí Korejci chodit a novinka vypadá, že by mohla mezi podobné sugestivní počiny zapadnout. Mysteriózní drama Return (trailer) může taktéž překvapit.













Nevypadá to vůbec zle, že? Ale jihokorejské horrory mají často pěkně stylizované plakáty a působivé upoutávky, takže bych s předčasnými soudy raději počkal. Ale jsem si jist, že minimálně v jednom případě se pěkně zadaří...

A to nejlepší si nechávám na konec. O blockbusteru D-War (demoliční trailer) už jste jistě mnozí slyšeli. Jihokorejská fantasy monster horrorová akce s americkým hereckým obsazením a spoustou mýtických monster v čele s gigantickým hadem, jež srovnávají se zemí Los Angeles. Nemožné? Ale jo, to je realita, která teď s přehledem kraluje jihokorejským kinům. Film měl premiéru 1. srpna a doteď nasbíral cca. 7,5 miliónů diváků (The Host drží rekord s 13,2 milióny) a na tržbách získal cca. 47 miliónů dolarů (nejvýdělečnější King and the Clown nasbíral odhadem 86 miliónů). Trhák jak má být. D-War je přímo cílena na americký trh, takže bude zajímavé sledovat, zda si povede lépe než The Host, jenž tam uloupil jen 2 melouny. Jelikož D-War je nasazena prakticky ve stejný termín jako The Host před rokem, je dost pravděpodobné, že DVD se dočkáme až na vánoce. Osobně se na D-War ohromně těším, i přes tu kritizovanou trikovou nedokonalost. Ke spokojenosti mi bude stačit, když tam budou létat vzduchem tuny betonu, všechno bude bouchat, armádní technika dostane v přímém střetu s monstry pořádně zabrat, potvory sem tam schramstnou nějaké ty lidičky a přiblblost dějové omáčky se bude držet v rozumných mezích.