Cesta do Japonska III. - Stanování nad Shirakawa-go a pařba v Takayamě

Shirakawa-go. Malebná historická vesnička plná starých dřevěných domků postavených v architektonickém stylu gassho-zukuri (konstrukce střech do špičky pojmenovaná podle spjatých rukou při modlení), zapsaná na seznamu UNESCO, se nachází v Japonských Alpách na pomezí prefektur Gifu a Toyama. Stručně ji popsala Žanda v článku na svém blogu. Třetí zastávka naší japonské expedice poprvé pořádně otestovala naše trekové vybavení. Nečekali jsme, že až tolik...

Před odjezdem do Japonska jsme na velkém předexpedičním srazu a později v mailech řešili také otázku výbavy. Žanda nám doporučila vzít si s sebou trekové boty, teplejší spacáky, teplé spodní prádlo do spacáků a kulichy, poněvadž v Japonských Alpách budou rána dost chladná. O náročnějším terénu nemluvě. Někteří z nás nenechali nic náhodě a přijeli s výbavou, která by nezahanbila ani zkušeného horala. Někteří dorazili pouze v běžeckých teniskách (zdravím Dyndu a Petru :)). Moje maličkost patřila někam doprostřed. Trekové kalhoty a goretexové polotreky na nohách byly fajn, dokud nezačalo hustě pršet. A dokud jsme nezapadli po kolena do sněhu...

Ano, po kolena do sněhu. Na předešlé fotce to nevypadá, ale sněhu bylo v údolí, jímž protéká řeka Shogawa, navzdory dubnovému termínu opravdu mrtě. Myslím, že už při příjezdu busu do hor některé z nás začaly dopředu zábst nohy (že jo, holky... :)). Půl metru sněhu překvapilo i zcestovalou průvodkyni Žandu. Nejdříve jsme se přesvědčili, že ve vesnici se už večer skutečně nenajíme. Následovalo hledání příhodného místa na stanování. Bylo to v plánu a ubytování u místních by nás stejně přišlo pěkně draho (od 1200 Kč výše za jednu noc). V kopci nad vesnicí jsme našli dřevěné letní sídlo s kůlnou. V kůlně a v jejím okolí jsme se rozhodli zakempit. Vedle stavení bylo jako na potvoru úplné sněžné nadělení, takže nohy se propadly snad úplně všem. Ale mokrými botami či nohavicemi jsme si dobrou náladu zkazit nenechali. Přes nepřízeň počasí tam bylo stejně krásně. Zakolovala becherovka a povzbuzeni jsme se jali stavit stany, než se úplně setmí. Holky šly do kůlny a na relativně suché místo vedle kůlny. My kluci, když nepočítám Yanu, jsme vyfasovali fleky na sněhu. Poprvé v životě jsem spal na sněhu a bylo to opravdu hardcore, protože na kraji stanu se to bořilo a bál jsem se ve spacáku otočit na pravý bok, abych náhodou stan nestrhl dolů z kopečku. A musím říct, že se mi to líbilo!

Pro mě jako rozmazleného měšťáka to byl super zážitek, přestože kvalita spánku za moc nestála a ze spacáku jsem vylezl hodně brzy ráno. To už si to po cestě nahoru kolem chaty štrádovali první skupinky japonských turistů s trekovými holemi. Ale za domem jsme byli dobře ukryti a kdo měl štěstí, vyspal se až do hromadného budíčku. Sbalili jsme stany, spacáky a karimatky, a vyrazili na několikahodinovou prohlídku Shirakawa-go. Nejdříve jsme však narvali bágly do skříněk u autobusové stanice a zhltli moc dobré plněné knedle u nedalekého stánku s občerstvením. Po náročné noci se nám úplně rozplývaly v puse... Některé domy z dřeva a rákosu byly přístupné za nízké 300 jenové vstupné. Vlezli jsme do dvou: Kanda house a Waga house. Samozřejmě jsme se nejdříve všichni zuli a v určitých částech domů obuli pantofle pasující na malé japonské nohy, takže nám byly malé. Domy měly několik pater (pro rodinu a služebnictvo). Projít je, nafotit a vypít čaj tak nějakou dobu zabralo. Zlatým hřebem dne byl výšlap do kopce a pohled na úchvatné panorama celého údolí...

Cestou zpět jsme koupili pár suvenýrů a vyrazili busem do Takayamy, kde nás čekalo další pikantní stanování. Takayama je velmi pěkné starobylé město s velkým množstvím dochovaných kulturních památek (dřevěné domy, chrámy a muzea). Na začátek jsme se posilnili skvělými ramen a udon polévkami v místním bistru. Trochu jsme tam vzbudili rozruch za dřevěné obložení zapadnutým nabíjeným iPhonem. Naštěstí se ho podařilo vytáhnout pomocí šatního ramínka paní majitelky. Prošli jsme uličky, Kamil si nevybral kimono, Yana si naopak vybrala krásný šátek na dredy, až jsme dorazili na místní hřbitov s několika chrámy. Na vrcholku kopce nad hřbitovem jsme později stanovali. Smrákalo se, vylezli jsme na kopec a postavili stany. A šlo se pařit! Na cestě do 7eleven (tento bezva večerkový řetězec bych chtěl také u nás!) jsme potkali volebního kandidáta na pozici v prefektuře Gifu. Samozřejmě došlo na několik skupinových fotek.

V 7eleven jsme nakoupili zásobu Strongů, což jsou plechovky ovocné limonády smíchané s alkoholem. Název nekecá, stoupalo to rychle do hlavy. V konkurenci plechovek piva od Asahi a Kirinu jsem sahal v první půlce expedice hlavně po tomto nápoji. Ke konci jsem ho nemohl už skoro ani cítit. Posilnění alkoholem jsme ve městě narazili na opuštěný a zchátralý dům s bohatou zásobou porcelánového nádobí a zakotvili na menším prostranství s lavičkami a veřejným záchodem. Zábava byla v plném proudu a rozveselené holky odchytly několik kolemjdoucích Japonců a vyjukaného mladíka na kole, který rozhodně nečekal, že ho při cestě na WC přepadne tlupa rozjívených gaidžinů a jeden z nich si od něj půjčí bicykl na krátkou projížďku. Ale byla sranda a bavili jsme se všichni. Yana chtěla vlézt do nějakého místního klubu. Až jsme najednou skončili na nefalšovaném japonském rockovém koncertu, kde z nás byli opět trochu vyvalení (především členové kapely z bílých slečen v publiku). A bylo to super!

Koncert měl grády. Bohužel pokračoval už jen přibližně hodinu od našeho příchodu. Ale i tak to byl jeden z nejlepších momentů expedice. Návrat ke stanům byl díky alkoholu v krvi poněkud divočejší. Z takayamské policejní stanice na nás naštěstí nikdo nevyběhl a v lese jsme nezabloudili. A japonští duchové zemřelých z blízkého hřbitova nás také nechali na pokoji. Místo nočních můr tedy některé z nás přepadla až ranní kocovina...

Zažij Vietnam - vietnamské jídlo a vietnamská kultura na Jiřáku

Na stánky s asijským jídlem narazí člověk i v rámci pražských food festivalů spíše sporadicky, takže jsem při prvním načrtnutí programové linie festivalu Zažij Vietnam (facebook) zajásal. Akce v rámci Roku vietnamské kultury 2015 slibovala vedle kultury též představení vietnamské gastronomie. Dle zainteresovaných stran včetně vietnamské ambasády to vypadalo, že se akce neomezí jen na pár stánků s bun cha, rolkami, banh mi a pódium pro vietnamské tanečníky, a zabere aspoň třetinu náměstí Jiřího z Poděbrad... Vietnamskou kuchyni mám hodně rád a Jiřák mám skoro za rohem pár minut pěšky, tak jsem se začal hodně těšit. Poznamenal bych, že se festival konal kousek od bistra Pho Vietnam, průkopníka na poli pravé vietnamské kuchyně mimo vietnamská tržiště. Tento můj oblíbený podnik (můj článek na asianstyle) hodně pomohl nastartovat boom vietnamského jídla v Praze. Místo konání festivalu mi tedy přišlo hodně symbolické.

Co se týče jídla, tak mě akce celkem potěšila, ale zase nemůžu říct, že nadchla. Ve stáncích se objevilo vše, co by tam zkušený návštěvník vietnamských podniků čekal , ale kapku chyběla větší pestrost a njějaké netypické chutě. Největší fronta se překvapivě vytvořila už před polednem u stánku s bun cha, jedním z nejběžnějších jídel ve vietnamských restauracích a bistrech. Mně tento tradiční pokrm za léta dost zevšedněl. Ale u velkého množství návštěvníků akce to očividně neplatilo... Odpoledne už bylo natřískáno před bagetami od Mr. Banh Mi (můj článek) i před stánkem zbrusu nové bagetárny banh-mi-ba (facebook), která otevře zhruba za měsíc provozovnu v Rybné ulici v centru Prahy. Mr. Banh Mi míjím často při cestě do práce, minul jsem ho vzhledem k minimálně půlhodinové frontě i na Zažij Vietnam. Bageta s hovězím masem od banh-mi-ba byla taková normální, i když chutnala. Víc mě potěšilo kuřecí kari na saigonský způsob v kombu s mango sálatem ze stánku stodůlecké restaurace Gao Den (škoda, že se nachází na tak odlehlém místě).

Samozřejmě nechyběly bun bo nam bo, smažené i nesmažené závitky, plněné knedlíky, rýžové palačinky banh cuon (před třetí hodinou už bohužel vyprodané), ovocné kompoty, sezamové koule a nápoje v podobě vietnamské kávy a ovocných limonád. Tedy nic, co bych už neměl jinde, aniž bych jezdil do Vietnamu. V tomto ohledu menší zklamání a zároveň jediná moje výtka k akci  Kulturní vložka, které jsem byl přítomen, sestávala především z tanců a her na strunné nástroje. Vystoupila i dívčí skupina OMG, jež se minulý rok umístila na prvním místě v mezinárodní k-popové soutěži. Všechna pódiová představení se mi líbila. Nebýt půlhodinových přestávek, zůstal bych v hledišti déle.

Ale nechme už mluvit obrázkovou dokumentaci.

Hodně mi chutnaly mango závitky...

Připravila je moc pěkná vietnamská slečna...

U stánku s bun cha fronta takřka neubývala. Grilovalo se nonstop...

Kulturní program zahájilo v 15 hodin taneční a pěvecké vystoupení vietnamských dětí...

Pokračovalo se s hrou na tradiční strunný nástroj...

Taktovku převzaly hezké vietnamské dámy s typickými špičatými klobouky...

Následovaly sympaťačky v červeném úboru. Nemálo lidí si asi vzpomnělo na Vinnetoua :)...

Mladá taaneční formace předvedla dynamické vystoupení...

Během přestávek přišlo vhod občerstvení v podobě dobré vietnamské kávy...

Cesta do Japonska II. - Kanazawa, zahrada Kenroku-en a naháči v onsenu

V nočním busu byla mimo zastávky tma jako v pytli a na pohodlných sedačkách jsme si báječně odpočali, takže po ranním příjezdu jsme se posilnili v kavárně u nádraží a hned vyrazili na zteč kanazawských turistických atrakcí. Kanazawa je jedno z mála japonských měst, které nebyly za 2. světové války zničeny bombardováním. Povedlo se mu tak uchovat značnou část historického dědictví. Pozůstatky Kanazawského hradu (v roce 1881 z většiny vyhořel), chrám ninjů, domy, v nichž bydlely gejši, hliněné uličky a hliněné domky, zahrada Kenroku-en a další. Nás zajímala především velká a proslulá zahrada, patřící mezi 3 nejkrásnější zahrady v Japonsku a rozkládající se před zbytky Kanazawského hradu. Kenroku-en znamená v češtině "zahrada šesti vlastností". Japonské zahrady musely mít totiž v 18. století, kdy byla Kenroku-en založena, opravdu šest vlastností: prostornost, ústraní, atmosféru starodávnosti, vtipnost, tekoucí vodu a výhled. Nedokážu posoudit, nakolik byla zahrada vtipná, leč ostatní atributy naplňovala měrou vrchovatou. Cestou k zahradě jsme prošli místní rybí trh a zřeli bohatou nabídku všemožných mořských potvor.

Před zahradou to už začalo v korunách stromů bělat...

Sakuryyy!!! A fotilo se o stošest...

Kanazawský hrad byl nedaleko...

Kochali jsme se a pomalu mířili k jádru zahrady. Došlo k veselé česko-japonské debatě...

Potkali jsme i japonskou figurantku (nevěstu?) v úboru gejši...

A naskytly se nám pohledy na úchvatné přírodní scenérie...

A na další krásné jezírko...

Zkrátka to byla nádhera. Obdivovali jsme ji zdarma, poněvadž se v dubnu nemuselo platit vstupné. Poté jsme zamířili do starobylých kanazawských uliček lemovaných stylovými bílo-červenými svítilnami. Počasí nám příliš nepřálo, ale jak se později ukázalo, pršelo na japonské poměry jen malinko...

Druhým vrcholem přepadovky Kanazawy měla být první návštěva tradičního japonského onsenu, tj. lázní, kde se rochníte vevnitř i venku v hodně horké vodě. Problematiku onsenů nastínila Žanda ve skvělém a informačně hutném článku na jejím blogu. Nebudu se opičit. Jen uvedu, že v onsenech se chodí na naháče (Japonci si přes rozkroky dávali bílé ručníky, které jsme s sebou vůbec netahali, takže si pak japonští chlapi různých věkových kategorií mohli ukroutit krky, aby viděli, co se nám to bimbá mezi nohama), jsou v drtivé většině rozdělené na mužskou a ženskou část, a před koupelí se musíte důkladně vydrbat na kbelících před sprchami. Je třeba říct, že Japonci to mají promakané. Dostanete vlastní župany, osušky a klíč od skříňky s gumou na zápěstí. Případně ještě holítka a zubní kartáček s pastou. Uvítací "ceremoniál" vypadá zhruba takto...

U sprch jsou připravené šampóny, sprcháče a kondicionéry. V místnosti vedle lázní umyvadla s fény a různými přípravky na vlasy. V hotelovém onsenu v Kanazawě nechyběly ani uchošťoury a jednorázové sterilizované hřebeny. Do onsenu si zkrátka nemusíte tahat kromě županu, klíče od skříňky a ručníku vůbec nic. Před odjezdem do Japonska vedla naše skupina dlouhou mailovou debatu, kde se vyskytlo legrační téma s bobry. Vyholovat se do onsenů nebo ne? Bylo mi sděleno, že Japonci se neholí. Ale to už bylo pozdě. Do onsenu hezky do hladka! Docela ostuda, že jsem si toto jako dlouholetý fanoušek Asie nevydedukoval, ale vem to čert. Přiznám se, že se strašně nerad svlékám i do plavek a moje návštěvy veřejných koupališť za posledních 10 let se dají spočítat na prstech jedné ruky. Onsenu jsem se tak dopředu obával a vedle Japonek a dámské části naší expedice to byl hlavní důvod, proč jsem začal dva měsíce před expedicí hubnout a horečnatě cvičit. Uvnitř onsenu ze mě však stydlivost rychle spadla. S heslem "ať si čumí!" jsem se jal ve sprchové části polévat horkou vodou. A nastala jediná moje krize. O dětství špatně slyším a nedám ani ránu bez naslouchátek. Mám hodně choulostivé uši a ve sprše si musím dávat majzla, aby mi voda nenatekla dovnitř. Hádejte, co se mi v prvních minutách v onsenu povedlo? Následující necelé 2 dny jsem měl kvůli zánětu pouze jedno funkční ucho a zrovna to horší, takže se mnou byla fakt "dobrá" domluva. Ještě jednou díky ostatním členům expedice, že to se mnou vydrželi! Dodám, že kanazawský onsen byl sice pěkně vybavený, ale v mužské části se nacházely jen dva bazénky uvnitř a jeden venku. Odpoledne se netěšil velké frekventovanosti návštěvníků, tak jsme se všichni v pohodě vešli a měli dostatek osobního prostoru.

Po siestě v horké vodě a úlevné očistě jsme si koupili lístky na bus do historické vesničky Shirakawa-go. A tam nás potkalo mnohem větší dobrodrůžo! Ale o tom až příště...

Cesta do Japonska I. - Let s Aeroflotem, japonské záchody a opojení Tokiem

Z první cesty do Japonska jsem se vrátil před čtyřmi týdny. Zpět se mi nechtělo, protože Země vycházejícího slunce, to bylo něco naprosto úžasného. 12 dní pobytu mi přišlo strašně málo a nejraději bych tam strávil aspoň měsíc. Bohužel dovolená není nafukovací a moje peněženka už vůbec ne, takže neúplné dva týdny byly maximum, které jsem mohl první návštěvě asijské země věnovat. Po příletu do Prahy ve čtyřčlenné sestavě jsme se rozloučili se Silvií, a s Janou a Kamilem zašli do jedné dejvické hospody, kde čepovali Budvar a probírali jsme živé dojmy z expedice. Bylo to ještě fajn. Šok přišel až v noci. Nikde žádné ulice prozářené neony jako v Tokiu, nikde automaty na teplé i studené nápoje, jež jsou v Japonsku všudypřítomné, a ujištění, že zázvorový tonic tu je jen slabý odvar japonského Wilkinsona (a to ho tam vyrábí Coca Cola!) a nabídka v pražských večerkách je proti 7 Eleven, Lawsonu a dalším chudinká, v regálech žádné dobré jídlo na ohřátí (v japonských kombini vám ho rovnou ohřejí) a když mám peška, chytnu ještě otrávený ksicht české/ukrajinské/slovenské prodavačky... A doma žádné vyhřívané záchodové prkénko, natož vodotrysk šplíchající mi na zadek. Tuhle hodně častou vymoženost jsem si v Japonsku hodně užíval. A na jednom pánském hajzlíku v Tokiu byly pověšené dámské kalhotky! Automat na použité dámské spodní prádlo jsem nikde neviděl, až mi to přišlo jako urban legend, ale ulovil jsem aspoň fotku dámských kalhotek na pánském záchodě. Dávat ji sem však raději nebudu. :)

Obligátní fotku záchoda s tlačítky si však neodpustím. Tento obvyklý typ na veřejných záchodcích jich má ve srovnání s WC v některých restauracích nebo onsenech skutečně málo....

Ale nechme už záchody a spodní prádlo na pokoji a povězme si všechno hezky od začátku...

Čekala mě druhá cesta letadlem v životě. Letenky jsem si nechal zařídit od naší skvělé průvodkyně Žanety, jež má taktéž skvělý blog Žanda Panda v Tokiu o cestování po celém světě (snad se nenaštve, že na její blog odkazuji pod záchodovou fotkou :). Pokud vám nevadí trochu ležérní slang, dobře si počtete. Roky jsem rád četl hlavně o jejich zážitcích z Japonska, tudíž když jsem na konci minulého roku zmerčil na facebooku avízo její japonské expedice pod hlavičkou Zirhamie, dlouho jsem se nerozmýšlel a poslal přihlášku. A dobře jsem udělal. Žanda byla bezva, v Japonsku se vyznala, bez problémů se domluvila a všechno zařídila. Bezva byla celá naše desetičlenná parta. Dobře jsme si sedli a dobře se i doplňovali. A Japonsko mě naprosto uchvátilo. Pokud byste tam chtěli vyrazit v létě, tak Žanda chystá druhou expedici. Místa snad ještě jsou. Po silně pozitivní zkušenosti ji rozhodně doporučuji!

Zpáteční letenka do Narity s přestupem na letišti Šerementěvo v Moskvě mě stála něco pod 14 tisíc. Letenky se kupovaly s předstihem, když ruskou měnu postihl pád, takže to vyšlo poměrně lacino. Pět členů expedice včetně mě letělo s ruským Aeroflotem, zbytek s Turky nebo s Němci (Jirka měl původně letět s Air France z Francie, ale jako na potvoru měli v den odletu Francouzi stávkovat, tak se narychlo musela měnit letenka). Dny před odletem jsem byl nervózní a trhal jsem rekordy v běhání na WC. Jak jsem se později dozvěděl, nepostihlo to jen mě. Navíc jsem na netu narazil na několik negativních reakcí na lety s Aeroflotem, obsahujíce nepříjemné ruské stevardky a arogantní a ožralé ruské cestující, což mi nepřidalo. Po zkušenosti s dvěma lety musím říct, že se není čeho bát. S Janou, Silvií (ze Slovenska), Kamilem a Jakubem jsme si 8. dubna dali sraz na letišti asi 2 hodiny před odletem. S Janou jsme si hned dali za stovku omotat batohy fólií, aby bederáky a popruhy nepřišly v nákladovém prostoru k úhoně. Můj batoh vážil něco přes 10 kilo (při cestě zpět přes 15!). Do váhového limitu jsem se tak v pohodě vešel. 

Do Moskvy jsme letěli zhruba dvě hodiny a dvacet minut. V sedačkách ještě nebyly zabudovány obrazovky, jedna letuška nasadila kukuč trestankyně na nucených pracích a na jídlu jsem si moc nepochutnal, ale jinak v pořádku. Na Šerementěvu jsme měli kvůli jednohodinovému časovému posunu jen něco přes hodinu času. Okoukli jsme obchody, podivili se automatu s kryty na mobily a tričky s podobiznou Putina (!), dali si jedno capuccino za eura (všechny automaty jsou tam na rubly, bacha na to) a chvátali na let do Tokia. K letadlu nás dovezla jako poslední cestující dodávka s ruským řidičem. Do Narity jsme letěli něco přes 8 hodin. Díky v sedačkám zabudovaným obrazovkám s několika desítkami filmů, seriálů, dokumentů a her utekl let celkem rychle. Plánoval jsem let prospat - byl jsem dokonce předešlou noc v práci -, leč nepodařilo se. Naštěstí jsem byl poté v Japonsku tak zavalen dojmy, že se žádný jet lag nekonal. V Naritě jsme vylezli z letadla a už se to na nás začalo sypat! Zdolali jsme cestou ven dva japonské letištní zřízence a hned nás atakovala japonská televize!

Výstřední Jana dala ochotně reportérům rozhovor, já s mou chabou aktivní angličtinou prchl zbaběle stranou. Pak jsme vyzvedávali na poště wi-fi router pro data v našich mobilech (moc užitečná věc, pronájem na 12 dní mě stál přes 8 tisíc jenů, tj. kolem 1600 Kč, což se po rozpočítání mezi 10 lidí vyplatilo). Částečně japonsky hovořící Jana se ujmula taktovky a dovedla nás do čtvrtého patra k poště, kde měli připravenu obálku s mým jménem, routerem a powerbankou. Před zpátečním letem stačilo vše vložit do přiložené obálky a hodit do kterékoliv poštovní schránky. Jak jednoduché! Koupili jsme si jídenky a natěšeni vyrazili vlakem do Tokia. Poprvé jsme se tak setkali s japonským systémem, kdy je jízdenka takový malý tvrdý papírek, jenž se vloží do díry vedle turniketu, ten vás pustí dál a papírek za turniketem vyjede. Ve výstupní stanici se to celé opakuje s rozdílem, že papírek zůstane uvnitř. Pokud dojde k nějakému problému, zasvítí červené světýlko a turniket vás nepustí dál (v Tokiu, kde je velké množství linek metra a vlaků  provozovaných 3 společnostmi, se to stane snad každému cizinci), zřízenec v kukani vedle turniketů vám vytiskne správné lístky a případně doplatí rozdíl, nebo ho doplatíte vy jemu. Běžné japonské vlaky vypadají vevnitř jako pražské metro. Jen jsou prostornější. V poledne s vlakem nejelo moc lidí. Zaplňovat se začal až těsně před Tokiem.

V Tokiu jsme vystoupili ve stanici Nippori, kde jsme si pak dali sraz s Žandou a zbylými členy expedice. Nejdříve jsme se zblbnutí prošli po okolí a udělali první fotky Tokia zvenčí. Já tele si zapomněl v mobilu vypnout režim letadlo a nepřišla mi tak Žandina smska, kam máme dorazit, tak jsme se s Jakubem poflakovali kolem, když už ostatní seděli v bistru s báječnou tempurou. Dal jsem si velkou porci (krevety, kořen lotosu a lusky v těstíčku) s wakame polévkou a musím říct, že lepší tempuru jsem v životě nejedl!

Po epesním nádlábnutí přišly na řadu nedaleké svatyně a cesta do parku Ueno. V parku jsme narazili njen na běhající sportovce, ale i na tradiční hanami, tj. piknik na velké modré celtě rozprostřené pod rozkvetlou sakurou. Sezóna sakur v Japonsku na začátku dubna končí, ale na pár z nich jsme v Tokiu narazili. Ta pravá bílo-růžová kanonáda nás čekala až druhý den v Kanazawě na protější straně ostrova...

Prošli jsme park a ve shluku stánků u jezera si dali první takoyaki (slané kuličky se zapečenou chobotničkou na špejli). Jak jinak, bylo to skvělé. V následujících hodinách jsme procházeli a projížděli Tokio, prohlíželi si mrakodrapy a další atrakce a do jednoho z nich, Tokyo Metropolitam Government Building v Shinjuku, jsme vlezli, vyjeli do 45. patra a měli tak nádherný výhled na panorama večerního Tokia. Zrcadlovku nevlastním, celou expedici jsem odfotil mobilem, ale fotka se docela povedla.

Žanda nás dovedla v Shinjuku do jedné hodně známé úzké uličky, lemované obrovským množstvím street food bister. Byly vesměs narvané k prasknutí jak Japonci, tak i cizinci. Při pohledu na podávaná jídla se mi sbíhaly sliny. Netrvalo však dlouho a mohli jsme se kochat japonskou delikatesou i na našich talířích. Vystáli jsme si frontu v restauraci Ootoya a dali si jejich specialitu (viz foto). Chutnala výborně. Následoval hodně zvláštní dezert Sakura. Ne každému úplně sedl. Já ho zblajzl hned.

Nakonec jsme vyrazili na nákup do kombini , jelikož nás čekala skoro osmihodinová jízda nočním busem do Kanazawy. Japonský noční bus je jedna z věcí, které bych zavedl i u nás. Pohodlné polstrované sedačky s velkými rozestupy a luxusním dostatkem místa na nohy. Ze sedaček se dá v podstatě udělat lehátko. Sedačka má na vrchu stříšku, jež si sklopíte nad hlavu až před obličej, až nic nevidíte a můžete si snadněji dát šlofíka. Zkrátka hostel na kolečkách. Paráda.

V následujících článcích o naší japonské výpravě se pokusím vše zestručnit, abych jich nepsal deset, ale jen pár. Bude to těžké, poněvadž zážitků jsem si z Japonska odvezl nepřeberně. A to z každého dne. Příště nás čeká minimálně první návštěva onsenu, úchvatná zahrada Kenroku-en, dodrodružné stanování mezi horami v lese na sněhu, historická horská vesnička Shirakawa-go, zapsaná na seznamu Unesco a další...

Hurá do Japonska!

Jak jsem se zmiňoval v předešlých příspěvcích, poletím v dubnu do Japonska. Na 13 dní (8.4.-21.4.). Bude to vůbec má první cesta do Asie. Někdo se jistě podiví, že nepoletím nejdříve do Koreje, na kterou jsem se dlouhé roky soustředil a žral ji ve všech směrech. Každý rok jsem veřejně prohlašoval, že tentokrát už Jižní Koreu navštívím. Nenavštívil jsem. Nejblíže jsem k tomu byl minulý rok, kdy se tam chystal také kamarád z koreanistiky. Už už jsem kupoval letenku, ale výpověď mé kolegyně z práce zapříčinila, že jsem si na kýžený termín nemohl vzít dovolenou. Dříve jsem buď neměl koule na to, letět sám, anebo chyběly finance. Ne že by se na to při mých příjmech nedalo za pár měsíců našetřit, ale mně se nedostávalo pevné vůle, ani výdrže. Byl jsem zpohodlnělý zápecník jako vyšitý. Na podzim minulého roku se to změnilo.

Tokio

Nejprve se mi podařilo sehnat nové bydlení s více než polovičním nájmem proti předchozímu bytu ve Vršovicích. A pak jsem zmerčil na facebooku post o expedici do Japonska od nadšené cestovatelky Žanety, jejíž blog Žanda panda v Tokiu o cestování po celém světě jsem roky hltal a upřímně jí záviděl tu ohromnou spoustu zážitků. Nebylo co řešit. A začal jsem šetřit na Japonsko. K mému rychlému rozhodnutí přispěla i společnost Zirhamia, pod jejíž hlavičkou Žaneta expedici organizuje. Profiluje se jako sympatická organizace pořádající expedice v netradičním, pohodovém duchu v menších skupinkách podobně naladěných lidí. Žádná nudná cestovka. V živé paměti mám fotku jakéhosi českého strejdy s ledvinkou, oblečením od vietnamských stánkařů včetně příšerných kraťasů a v prestižkách, jak si na korejsko-japonském zájezdu od cestovky něco fotí v parku v Soulu. V té kráse evokoval hnusného skřeta zabloudivšího do elfí Roklinky. Zařekl jsem se, že konvenční cestovku nikdy! U Zirhamie žádnou českou rodinu "Homolků" rozhodně nepotkám.

Zahrada Kenroku-en v Kanazawě

Obrovským lákadlem Žanetiny expedice byly též nastíněné hlavní body. Mix návštěv pulsujícího Tokia včetně gurmánských hodů (co peněženka dovolí) a karaoke, majestátních chrámových komplexů a hradů, nádherných zahrad, tradičních onsenů a dalších japonských lákadel, s trekováním po Japonských Alpách a spaním ve stanech v japonské přírodě, se mi strašně líbil. O totálně odlišné, fascinující kultuře ani nemluvím. Znám ji z hromady filmů, knížek a článků. A teď si ji hezky zblízka osahám. Ukrutně se na to těším. Nadšeně jsem nakoupil velký bágl, spacák, nafukovací karimatku, rychleschnoucí ručníky od Jurka, větrovku, čelovku (mám v plánu další treky), několik desítek tisíc jenů (nechci spoléhat na výběry v zahraničí) a zařídil zápůjčku wi-fi routeru po dobu expedice. A další nákupy mě ještě čekají. Celkově do výpravy do Japonska investuji odhadem kolem 65 tisíc Kč. Nepochybuji, že to bude stát za to. Samozřejmostí je obsáhlý report s fotodokumentací na blogu. Na průběžné psaní z Japonska to nebude, jelikož si nehodlám brát s sebou notebook (stejně je zralý na cestu do servisu) a tablet nevlastním, a nechtěl bych se kvůli datlování příspěvků na blog separovat od ostatních (výprava čítá 10 lidí). Ke konci dubna to sem začnu nadšeně hustit, tak se těšte. :)

5 dnů na Eiga-sai

Od 12. do 18. března se v pražském kině Lucerna konal 8. ročník festivalu japonského filmu a kultury Eiga-sai. Jelikož poletím příští měsíc do Japonska, chci se na to náležitě nabudit mimo jiné sledováním japonských filmů. Festival mi přišel tedy hodně vhod. Udělal jsem si volný víkend, vzal si v práci den dovolené a během 5 dnů zhlédl v Lucerně 12 kousků, včetně černobílého kraťasu Láska k vlasti (čsfd), jemuž předcházela poučná přednáška naší přední japanoložky Dity Nymburské. Přednáška a diskuze před i po krátkém filmu mi přišly zajímavější než samotný film a litoval jsem, že podobných akcí nebylo na festivalu více. Trochu to kompenzovala diskuze s hostem festivalu, japonským režisérem Jódžiró Takitou, po jeho filmu Jen žádné komixy! (čsfd), na němž mě nejvíce zaujalo rázné cameo Takeši Kitana. Taktéž mě trochu mrzelo, že jsem se nemohl zůčastnit projekcí filmů Himitsu, Průvodce (Departures) a Barmská harfa. Ale více než den dovolené jsem si prostě nemohl dovolit. A první dva jsem jsem už stejně předtím viděl... Co se týče filmů od Takity, shodli jsme se s kolegyní z asianstyle, že měly do jednoho přepálenou stopáž a trpěly nevyrovnaností. Příkladem budiž třeba sympatický snímek Šógunův astronom (čsfd) o mladém velmistrovi deskové hry go, jenž je pověřen předlouhým měřením Polárky a posléze se snaží prosadit nový přesnější japonský kalendář, což není po chuti zuby nehty moci se držícímu císařskému dvoru. Atraktivní námět, velkorysá výprava, ale výsledkem byl jen standardně líbivý a korektní životopisný snímek, rozpačitě oscilující mezi komedií a dramatem, který mezi asijskou konkurencí nijak nevyčuhuje a rychle zapadne. Škoda, z projektu šlo vytřískat více muziky.

Šogunův astronom

Co mě nejvíce dostalo? Bezpochyby projekce kultovního morbidního psycha od mého oblíbence Šion Sona, Kroužek sebevrahů (čsfd). I po několikerém zhlédnutí má film schopnost s člověkem zamávat a zarazit ho do sedačky. Za Sonův největší majstrštyk sice považuji komplexní Pod vlivem lásky (Love Exposure), ale Kroužek sebevrahů se drží v těsném závěsu, přičemž má silnější tah na branku. Ba přímo brutální, poněvadž snímek obsahuje nemálo krví nešetřících scén, po kterých budou méně odolné povahy zralé na ručník. Však postarší pár přede mnou nevydržel sledovat film ani půlhodinu a odchodem mi zajistil pohodlný výhled na titulky. Sonova atmosférická pecka je svým způsobem nadčasová. Motiv odcizení, samoty a zhoubného vlivu popkulturních médií je stále aktuální a v kinematografii nás bude doprovázet v různých obměnách ještě hodně dlouho. Jen asi už těžko bude doveden takto do absurdna, s chytlavými songy skupiny náctiletých holčiček, jež není jen pouhou kulisou. Zkrátka Kroužek sebevrahů je silný zažitek a nic na tom nemění, že se v něm moc nevysvětlí. Pohled hlavní hrdinky na jednoho z detektivů na konci filmu je všeříkající.

Kroužek sebevrahů

Z dalších filmů uvedených na festivalu bych vypíchl komediální drama Pohřeb (čsfd), jež mě zaujalo křehkou poetikou, ukázkou rodinné pospolitosti a vhledem do tajů buddhistického pohřbu. Miluji tě, železnice (čsfd) je tradičně japonsky subtilní, realistické a pomalu plynoucí drama s bonusem pro milovníky vlaků a železničních nádraží. Podobné japonské snímky ze života mám hodně rád. A tento se povedl. Doporučuji. A do třetice drama, v němž hraje silnou roli rodina. Ve Vítej zpět, Hayabuso! (čsfd) se podíváme do prostředí výzkumného vědeckého střediska. Meziplanetární sonda Hayabusa byla vypuštěna na oběžnou dráhu. Její cestu sleduje tým vědeckých pracovníků a my budeme sledovat hlavně jednoho z nich. Neobvyklé prostředí, příjemný sentimentální feeling a opět kvalitní drama se sympatickými hrdiny, jejichž osud nám nebude šumák.

Přiznám se, že téměř každý rok jsem pečený vařený na prosincové Filmasii a Eiga-sai jsem nikdy nevnímal jako filmovou událost, kterou bych měl vysedět celou. Letošním ročníkem se to změnilo. Bylo to příjemné a většina filmů mě něčím zaujala. Pár organizačních nedostatků by se jistě našlo (třeba u několika dialogů se nezobrazily titulky atd.), ale nebylo to nic, co by kazilo celkový kladný dojem z akce. Jen si opět stejně jako u Filmasie musím postesknout, že mnohé snímky by si zasloužily vyšší návštěvnost, než je třetina nebo půlka sálu.

Články na Asianstyle

Delší dobu už na blog nepřispívám, ale pokud byste si chtěli přečíst některé mé další články, tak je najdete na stránkách Asianstyle, kde jsem jeden z redaktorů. Moje články se samozřejmě pořád týkají výhradně  asijských filmů a asijského jídla. :)

New Korean Wave - od cenzury po boom korejského filmu

Cenzura

Ačkoli po květnovém masakru demonstrantů v Kwangdžu v květnu roku 1980 režim postupně povolil otěže, nebyla 80. léta v Jižní Koreji pro filmaře moc příznivá. Trvaly vládní zásahy a cenzura, a korejskou kinematografii soužil nedostatek tvůrčích talentů. Stojaté filmové vody v první polovině 80. let čeřili pouze etablovaný režisér Im Kwon-tek, jenž ve svých filmech s oblibou prozkoumával historické, kulturní a umělecké kořeny země, jeji tradice a rituály, a vládní cenzura, která začala zastávat tolerantnější postoj k zobrazování nahoty a sexu, což přineslo nárůst korejských erotických filmů v distribuci. Nejúspěšnější z nich byl snímek Madame Aema, inspirovaný francouzskou Emannuellou. Příběh ženy, zažívající sexuální dobrodružství, zatímco je její muž ve vězení, byl s 315 tisíci prodaných lístků jen v Soulu nejnavštěvovanějším filmem roku 1982. A dočkal se 11 pokračování.

Nová korejská vlna

Nová korejská vlna nastoupila v druhé polovině 80. let, kdy díky olympiádě v Soulu v roce 1988 nastalo další částečné uvolnění cenzury, jež dovolilo zobrazení předmětů a témat, které byly dříve tabu, což se změnou filmové politiky přispělo k estetické a tématické revitalizaci korejské kinematografie. Nová korejská vlna zahrnovala řadu filmů zabývajících se sociálními problémy a líčících změny v korejské společnosti. Přehodnocovaly se klíčové události korejské historie. Hrdiny se stávali i radikální studenti a dělnická třída, zobrazovanými tématy rozdělení obou Korejí, korejská válka, rozvraty rodin, urbanizace, průmyslové nepokoje... Cenzorským nůžkám se i přes uvolnění nevyhnulo stále velké množství korejských filmů. Platily vágní podmínky: film nesmí narušovat ducha ústavy a důstojnost státu, společenský řád a morálku, přátelství mezi Koreou a dalšími zeměmi, a zdraví lidí.

Vstup Hollywoodu a čebolů na korejský filmový trh

V roce 1988 bylo povoleno také působení pobočky Hollywoodu na korejské půdě. Americké distribuční společnosti mohly bez omezení operovat na korejském trhu, což znamenalo řadu protestů a sabotáží nacionalisticky smýšlejících Korejců v sálech před promítáním i během promítání hollywoodských snímků. Dříve byl filmový trh pro cizí distributory uzavřen. Práva na filmy museli prodávat korejským společnostem. Nadále však platily kvóty na počet dní, po který bylo nařízeno korejské filmy během roku v kinech promítat. Postupně se však i přes protesty filmařů a korejské společnosti kvóty snižovaly. Vstup Hollywoodu na korejský trh pro korejské filmy byl prospěšný nutností větší konkurenceschopnosti.

V roce 1992 poprvé jeden z obřích průmyslových konglomerátů (čebolů) výrazně financoval domácí film. Samsung investoval 150 miliónů wonů do komedie Marriage Story. Risk se vyplatil, jen v Soulu snímek navštívilo 520 tisíc diváků. Následovaly další investice čebolů do filmů. Korejské filmy se začaly šít na míru konkrétním diváckým skupinám. Producenti se řídili i průzkumy trhu. Aktivity čebolů znamenaly řadu změn, třeba nárůst rozpočtu domácích snímků (z průměrných 500-600 mil. wonů v roce 1992 na 1,5-2 miliardy wonů v roce 1996).

Začátek masivnější státní podpory korejského filmu

Za prezidenta Kim Jong-sama (1993-1997) začala korejská vláda více propagovat a podporovat korejský filmový průmysl. Dříve byl film vládou vnímán jako ideologický nástroj a byl řízen a regulován. Změnu paradoxně pomohla nastartovat videopáska od Prezidentského poradního sboru pro vědu a techniku, na níž bylo prezidentovi představeno zajímavé srovnání: celosvětový výdělek amerického sci-fi filmu Jurský park rok po startu v kinech jako ekvivalent zisků z vývozu 1,5 miliónu automobilů Hyundai. Film začal být vnímán jako průmysl, který by mohl generovat stejné zisky jako průmyslová velkovýroba.

V roce 1996 byl zahájen první ročník Pusanského mezinárodního filmového festivalu (PIFF), jenž se postupně stal jedním z nejvýznamnějších filmových festivalů v Asii a získal si slušnou mezinárodní reputaci. Korejské filmy uvedené v Pusanu byly zvány na prestižní evropské festivaly v Cannes, Berlíně či Rotterdamu. Tentýž rok Ústavní soud vydal přelomové rozhodnutí , že vládní cenzura filmů před jejich vydáním je protiústavní.

Finanční krize

V listopadu roku 1997 doplatila také korejská ekonomika na příliš velkorysé a rozsáhlé poskytování úvěrů provázející výrazný investiční boom a obrovský příliv zahraničního kapitálu. Korejské banky se ocitly v pasti nesplácených úvěrů a nebyly schopny splácet miliardy dolarů zahraničních závazků. Některým čebolům (Kia, Samsung Motors) hrozil bankrot. Korejská měna klesla na historické minimum 1640 wonů za dolar. Korejská vláda neměla prostředky na uklidnění napjaté situace a musela se spolehnout na mohutnou pomoc Mezinárodního měnového fondu (MMF) a Světové banky. Následující dva roky byly obdobím pesimismu. Na základě diktátu MMF došlo k široké restrukturalizaci podniků a bank. Více než 1,5 miliónů Korejců nemělo práci. Přibližně 20 tisíc firem zkrachovalo. Korejská střední třída notně prořídla. V těchto krušných časech paradoxně odstartoval boom korejského filmu.

Boom korejského filmu

V roce 1998 šlo do distribuce pouhých 48 korejských snímků, což byl nejhorší výsledek od roku 1957. Z důvodu propadu wonu vůči dolaru se stal nevýhodným nákup zahraničních snímků a rozumnější se naopak stala investice do lokálních projektů. Hororová komedie režiséra Kim Dži-una (Kim Ji-woona) The Quiet Family se stala prvním případem rozdílu mezi novým a starým korejským filmem. Multižánrovým a nadprůměrným vizuálním podáním bořila zažité hororové a komediální konvence. Úspěch u diváků a kritiků se zákonitě dostavil. Nástupu nové generace filmařů-cinefilů, čerstvých absolventů filmových škol oproštěných od minulosti a točících žánrové snímky, tak již nestálo nic v cestě. Uchytila se nová témata, větší svoboda v experimentování s formou a žánry. Pro producenty byli mladí režiséři výhodní kvůli nízkým platům, přístupnosti ke kompromisům a toleranci k produkčním zásahům.

Následovaly první nefalšované korejské blockbustery. Shiri (1998), JSA (2000) a Friend (2001) zhlédlo v korejských kinech pokaždé minimálně 6 miliónů diváků. Metu 10 miliónů prodaných lístků prolomilo záhy vojenské akční drama Silmido (2003) a poté válečný epos TaeGuk Gi (2004). Korejské filmy se již dokázaly v mnoha ohledech vyrovnat západní konkurenci, přičemž si zachovávaly lokální specifika. Spokojení diváci se začali houfně hrnout do kinosálů a velká studia včetně čebolů byla stále ochotnější investovat do drahých, riskantních a ambiciózních projektů.

Státní podpora korejského filmu

V roce 2001 podpořila vláda poprvé korejskou kulturu více než 1% státního rozpočtu. V následujících letech se stala propracovaná jihokorejská podpora domácích filmů nejvyšší v Asii. Korejská filmová rada (KOFIC) poskytovala granty pro nezávislé a krátké filmy, úvěry pro komerční projekty, produkční podporu pro artové, nízkorozpočtové, digitání a koprodukční snímky, DVD produkci a artová kina. Založila Regionální mediální centra, která zajištovala filmová školení a půjčovala vybavení amatérským filmařům, a Korejské centrum filmového průmyslu starající se o publikační pokrytí korejské kinematografie. Z této ukázkové a masivní státní podpory tyje korejský film dodnes.

Pozn. autora: Jako zdroj pro článek jsem použil anglickou knihu o korejském filmu New Korean Cinema – Breaking the Waves od Darcyho Paqueta, odborníka na korejskou kinematografii a zakladatele známých stránek koreanfilm.org. Fanouškům korejského filmu ji rozhodně doporučuji.

Korejský film v ČR

Kinodistribuce

Korejské filmy se v české oficiální kinodistribuci objevovaly pouze poskrovnu. V posledních 3 letech v ní dokonce nebyl uveden žádný korejský film. Mezi lety 2003 a 2008 se do našich kin dostalo 9 korejských snímků a jedna koprodukce. Obří kus z tohoto skromného koláče si ukrojila díla oblíbence našich diváků Kim Ki-duka, která se u nás promítala v 7 případech. Jednalo se o nezávislé snímky Ostrov (anglický titul The Isle; distributor Asociace českých filmových klubů), Jaro, léto, podzim, zima… a jaro (Spring, Summer, Fall, Winter… and Spring; SPI International), 3-iron (3-iron; Artcam), Luk (The Bow; Aerofilms), Samaritánka (Samaritan Girls; Aerofilms), Čas (Time; Artcam) a Dech (Breath; Artcam). Ve dvou případech se dostalo na díla Park Chan-wooka: dramata Old Boy (Oldboy; Artcam) a Nebohá paní Pomsta (Sympathy for Lady Vengeance; Artcam). Jako poslední se u nás objevila povídka od Bong Joon-hoa v rámci povídkového triptychu Tokio! (Tokyo!; Hollywood Classic Entertainment). Korejské filmy se tedy na tuzemských velkých plátnech prezentují převážně během českých filmových festivalů, na nichž byl, je a bude výběr nesrovnatelně větší. 

Filmové festivaly

Korejská kinematografie má pravidelné zastoupení v nesoutěžních sekcích našeho největšího filmového festivalu v Karlových Varech (MFF KV). Oblíbená je především tvorba režiséra Kim Ki-duka, jenž festival několikrát osobně navštívil. V programu se objevují subtilní nezávislá dramata až po blockbustery typu Mutanta (The Host).

Tuzemským filmovým festivalem s nejfrekventovanějším výskytem korejských filmů je prosincový pražský festival asijského filmu Filmasia, jenž během sedmi ročníků uvedl několik desítek korejských snímků. Hned první ročník byl primárně zaměřený na korejskou kinematografii a ve třech programových sekcích (Zaostřeno na Koreu, Pocta režisérovi: Park Chan-wook a Pocta herci: Han Suk-kyu) nabídl českému divákovi rekordních 18 korejských snímků. Tomuto počtu se už žádný jiný ročník, ani festival, bohužel nepřiblížily. Poslední sedmý ročník nebyl na korejské kousky skoupý. V rámci profilu režiséra Bong Joon-hoa uvedl 4 jeho snímky plus jednu povídku, přičemž pan režisér se dostavil osobně z předprodukce koprodukčního thrilleru Snow Piercer, který bude natáčet od jara v pražských filmových ateliérech Barrandov, a podebatoval s diváky. Dále se divákům poštěstilo vidět 3 z desítky nejnavštěvovanějších korejských filmů v korejských kinech roku 2011 (melodrama Sunny, válečný spektákl The Front Line a akční Quick) a jeden z divácky nejúspěšnějších snímků roku 2010, thriller The Man from Nowhere.

V září 2010 se odehrál v pražském kině Světozor zatím jediný filmový festival zaměřený pouze na korejskou kinematografii. Festival korejských filmů však nabídl skromné 4 snímky. Následující rok se bohužel druhý ročník nekonal.

Občas se nějaký korejský film objeví na letním pražkém mezinárodním filmovém festivalu studentských filmů a debutů Fresh Film Fest (v posledním 8. ročníku thriller The Yellow Sea) či na březnovém pražském mezinárodním filmovém festivalu Febio Fest, na kterém byla v roce 2011 uvedena dvě vztahová dramata od klasika korejského nezávislého filmu Hong Sang-sooa a kontroverzní drama Bedevilled.

Pravidelná promítání korejských filmů pro filmové nadšence pořádala v rámci Filmového klubu v proměnlivých podmínkách (dříve malý sál Informačního centra vlády, posléze učebna na FAMU) Česko-korejská společnost. Bohužel poslední promítání proběhlo v květnu roku 2011.

DVD

Na DVD vydanými tuzemskými distributory se objevují korejské filmy zřídka. V roce 2003 bylo vydáno historické drama Válečník (Musa the Warrior; distributor Intersonic) v sestříhané verzi. V roce 2004 akční sci-fi Zabij systém (Ressurection of the Little Match Girl; Intersonic) a Yesterday (Yesterday; Intersonic), a známé drama Pečeť vraha (Memories of Murder; Intersonic). Roku 2005 přišel na náš trh pouze válečný hit Pouta války (Tae Guk Gi: The Broterhood of War; Bonton Home Entertainment) pravděpodobně v nejpovedenější tuzemské DVD edici korejského filmu. 

V roce 2006 byly vydány budhistické drama Jaro, léto, podzim, zima…a jaro (Spring, Summer, Fall, Winter…and Spring; SPI International) a kultovní akční drama Old Boy (Oldboy; Artcam prostřednictvím Filmhouse). Roku 2007 artové drama 3-iron (3-iron; Artcam prostřednictvím Filmhouse), historický akční film Soupeři (Duelist; Magic Box) a akční drama Clementine (Clementine; Dimas). V roce 2008 byla uvedena akční fantasy Noc úplňku (The Restless; Intersonic) a Dračí války (Dragon Wars; Bonton), akční animovaný film Zkáza Escobanu (Wonderful Days; MIDO) a historická koprodukce Válka rozumu a cti (A Battle of Wits; Hollywood Classic Entertainment). 

Od roku 2009 již byla většina korejských filmů prodávána v papírových pošetkách na stáncích. Tento rok vyšlo drama Nebohá paní Pomsta (Sympathy for Lady Vengeance; Artcam prostřednictvím Filmhouse), historická koprodukce Tři království: Vzkříšení draka (Three Kingdoms: Ressurection of the Dragon; Magic Box) a artová dramata Čas (Time; Filmhouse) a Samaritánka (Samaritan Girl; Aerofilms prostřednictvím deníku Aha). V roce 2010 přišel na náš trh akční historický snímek Zbraň odplaty (The Divine Weapon; Vapet), akční hit Hodný, zlý a divný (The God, the Bad and the Weird; Vapet) a thriller Bílé maso (The Chaser; Vapet). Byly znovu vydány tituly Pečeť vraha (Intersonic), Clementine (Vapet) a Samaritánka (Sony BMG).  Roku 2011 vyšel pouze akční thriller Oko za oko (Eye for an Eye; Vapet). 

Fanouškovská základna na českém internetu

Na českém internetu neexistují stránky, jež by se zabývaly jen korejskou kinematografií. Nejvíc článků o korejském filmu najdeme na specializovaném webu o asijském filmu rejže, který však trpí malou frekvencí vydaných článků a několik měsíců nebyl aktualizován. Dále se skromné množství článků objevuje na blozích filmových nadšenců. Fanoušci korejského filmu se léta koncentrují kolem Česko-Slovenské filmové databáze (čsfd), v které mají stovky až tisíce korejských snímků, herců a režisérů svůj profil, a kolem diskuzních stránek asiantitulky. Největší popularitu na českém internetu moderní korejský film zažil v rozmezí let 2005 a 2007, kdy byly nejprve „objeveny“ známé snímky typu My Sassy Girl, do našich kin přišli oceňované kousky Oldboy a 3-iron, a korejská kinematografie si zejména na stránkách čsfd.cz získala velké množství nadšených příznivců a také odpůrců, mluvících o korejském hypeu a vlně nadhodnocování korejských snímků. Postupně se situace uklidnila, řady nadšenců prořídly a v současnosti korejská kinematografie popularitou mezi tuzemskými filmovými fanoušky z asijského filmového teritoria nikterak nevyčnívá. Autor článku se hlavní vlny popularity korejského filmu na českém internetu a častých půtek mezi jeho příznivci a odpůrci sám aktivně účastnil. Oblibu korejského filmu u něho v roce 2005 nenastartovala My Sassy Girl, ani Oldboy, ale hororové psychologické drama A Tale of Two Sisters.

Pozn. autora: Tento článek měl být původně součástí mé seminární práce o moderním korejském filmu na koreanistice. Jelikož moje koreanistická anabáze neměla bohužel z několika důvodů dlouhého trvání, kopíruji jedinou dokončenou kapitolu seminární práce s drobnými úpravami sem. Hodně jsem v ní čerpal z přehledové části serveru rejže.cz.

Filmasia 7: program zveřejněn

Program sedmého ročníku festivalu asijského filmu Filmasia (1.- 4.12.) je konečně kompletní a jako koreofil na něj mohu říct, že je ještě lepší než jsem čekal. K naprosté spokojenosti mi už chybí jen k-hororová noc v Aeru, ale na tu už není vlastně moc z čeho brát. Zatímco poslední ročník festivalu probíhal pouze v Aeru (zřejmě z důvodu zářijového festivalu korejského filmu ve Světozoru, jenž se letos nekonal), ročník nadcházející bude pro změnu pouze ve Světozoru, což mi vůbec nevadí, jelikož tamní Velký sál je komfortní a nabídka občerstvení v okolí v pauzách mezi filmy pestrá. Ve Velkém sále se bude konat 10 projekcí. Dvě projekce (parádní Memories of Murder a zajímavý povídkový snímek Tokio!) zbydou na Malý sál.

Akčně thrillerovou pecku The Man from Nowhere (Muž odnikud) už netřeba představovat. O klasice Memories of Murder (Vzpomínky na vraha) platí to samé, patří do zlatého fondu moderní korejské kinematografie a u nás jako jeden z mála korejských filmů vyšel i na DVD. I další filmy od předního korejského režiséra Bong Jung-hoa stojí za to. Barking Dogs Never Bite (Pes, co štěká, nekouše) s mou oblíbenkyní Bae Du-nou je parádní a zvláštní černohumorná komedie. Bae Du-na se vyskytuje také v blokbusteru The Host (Monstrum), který považuji taktéž za výborný. Avšak pozor, nejedná se o typického příslušníka subžánru monster hororu, obsahuje několik korejských specifik včetně humoru, a nejeden evropský divák byl filmem dost zklamán (osobně jsem se o tom přesvědčil na festivalu v Karlových Varech, kde byl před lety snímek uveden). Rozhodně nečekejte explozivní bitvy říční obludy s korejskou armádou, ta má ve filmu víceméně symbolický charakter. Mother (Matka) je taková Bongova sázka na jistotu, tradiční hutné korejské drama se vším všudy. Vytknout mu lze máloco. Nakonec se ještě Bong Jun-ho podílel třetí povídkou na povídkovém triptychu Tokio!, dotýkající se japonského fenoménu hikikomori. Určitě povedená záležitost.

O japonské taškařici Saya Samurai (Samuraj bez meče) jsem se zmiňoval v předchozím článku. Vzhledem k předchozím režisérovým kouskům by byla chyba ji minout. Hongkongský thriller Overheard 2 (Odposlechnuto 2) prý přímo nenavazuje na hodně slušný první Overheard, ale stejné režisérské duo a hvězdné hongkongské herecké obsazení slibuje podobně kvalitní záležitost z prostředí průmyslové špionáže a finančních machinací, což není u asijského filmu právě obvyklá tématika. Na hongkongskou novinku mého velkého režisérského oblíbence Johnnyho To s názvem Life without Principle (Život bez zásad) se moc těším i přes avizovaný odklon od pro západního diváka líbivého stylu.

A nakonec tři letošní korejské novinky v programu festivalu. Akční komedie Quick vypadá na nenáročný testosteronový výplach s trochou (doufám!) trhlého humoru. Údajně korejská variace na Nebezpečnou rychlost s Keanu Reevesem. Jsem zvědav. Válečné drama The Front Line (Přední linie) nebylo v Koreji kdovíjaký kasovní trhák, ale jedná se prý o snímek povedený, nekladoucí důraz pouze na působivě zpracovanou válečnou vřavu ve stylu Zachraňte vojína Ryana, ale také na postavy v táborech jihokorejských a severokorejských jednotek, opětovně spolu bojujících o jeden strategický pahorek. Těším se, korejská válka je dlouhodobě mé oblíbené nejen filmové téma. A poslední kousek, jenž nás na festivalu čeká, jest korejský komediálně melodramatický hit o spolku sedmi spolužaček ze střední, jež se po 25 letech znovu setkávají, Sunny, který letos v korejských  kinech navštívilo přes 7 miliónů diváků, a v korejském žebříčku návštěvnosti tak dotíral na vedoucí americké třetí Transformery. Ohlasy jsou převážně nadšené a věřím, že snímek nezklame. Toť k letošnímu, sedmému ročníku Filmasie vše.

Jak mi to napodruhé vyšlo...

Nejdříve jsem si říkal, že o druhém pokusu dostat se na koreanistiku na FF UK sem psát nebudu, ale při pohledu na dopis o přijetí, jenž mi přišel před pár dny a leží mi stále vedle kompu (abych se občas mohl pokochat, protože jsem se na úspěšné přijímačky fakt nadřel), jsem změnil názor. Takže se podělím o menší info, jak to letos probíhalo a jak se mi to nakonec podařilo s odřenýma ušima zvládnout...

Loni jsem přijímačky na koreanistiku dost prožíval. Spolu se mnou se hlásilo několik kamarádů a známých, a jelikož jsem to na vysokou zkoušel poprvé v životě, tak trochu jsem nevěděl, do čeho jdu. Motivace byla vysoká, bohužel první kolo skončilo fiaskem a v lepším druhém jsem bodovou ztrátu už nedohonil. Poněvadž prostředí se mi líbilo, kantoři mi přišli fajn a o obor jsem neztratil zájem, řekl jsem si, že to nejspíše zkusím i letos. I když v práci na začátku roku došlo k několika nepříjemným změnám hlavně ohledně docházky, nenechal jsem se zviklat a vrhnul se do příprav. Již jsem věděl, do čeho jdu a nechtěl jsem nic ponechat náhodě. Dějiny Koreje jsem tentokrát projel skutečně důkladně, narozdíl od minula jsem neopomněl jazykovou část a od mého bezvadného trenéra taekwonda jsem si půjčil starší koreanistická skripta. A to mi ve finále zachránilo kejhák...

Na obor se letos hlásilo celkem 41 uchazečů (loni 44). Při úvodní písemné části jsme se s Markétou (dělala se mnou přijímačky také minulý rok) a Zuzkou (kolegyně z asiantitulky.cz) divili, protože lidí dorazilo do učebny podstatně méně. Napočítali jsme včetně nás pouhých 28 uchazečů. Zuzka to ironicky okomentovala, že se v tu dobu konají ve Francii koncerty hvězd k-popu. Asi bizarní důvod, proč nepřijít na přijímačky, ale vzhledem k preferencím části slečen, které se na obor obvykle hlásí, by mě to vlastně ani nepřekvapovalo... Písemná část byla v pohodě. U anglické gramatiky mě už nepoléval studený pot a podle všeho jsem z ní vyválčil dva bodíky z pěti. Všeobecný test nebyl nijak těžký. Obtížné nebyly ani 3 otázky, které se mi podařilo zvorat (generální tajemník OSN Pan Ki-mun, hangul je písmo fonemografické a korejský název KLDR - Čoson mindžudžui inmin konghwaguk (v testu a literatuře se používá český přepis)). Ve finále mě ty zbytečně ztracené body naštěstí nemusely mrzet. I přesto, že u eseje (o korejské popkulturní "hallyu" vlně se zaměřením na korejský film) jsem se opět nechal unést a ujela mi forma. Poněvadž letos byl mezi 1. a 2. kolem rozestup jen pár dní, výsledky jsme se dozvěděli hned následující den. 34 bodů a 11. místo - dobrá výchozí pozice do ústní části.

2. kolo poznamenala stávka dopravních odborářů, kvůli níž mi byly zkoušky v pátek večer oznámením v mailu přesunuty z pondělí na středu. Moc se mi to nelíbílo, jelikož v pondělí a úterý jsem musel na noc do práce a tak narychlo to nešlo změnit. Ale protože bych v budoucnu musel sem tam běžet z práce rovnou do školy, vzal jsem to jako generálku. Před ústní částí jsem v poklidu dorazil domů, stačil se osprchnout a nasnídat a přijít před koreanistický kabinet v Celetné skoro 10 minut před osmou. Na začátku vyšlo najevo, že po první části 3 lidi vypadli z kola ven a druhou nás tak dělá 25. Rozhodlo se, že nejdříve půjdou na řadu uchazeči, kteří mají ten den další zkoušky. Mezi po nich následující dobrovolníky se mi nechtělo, tudíž jsem měl s holkami minimálně do dvanácté hodiny volno. Zalezli jsme do nedalekého podniku Bohemia Bagel, dali si snídani a 3 hodiny se zkoušeli z korejské války a dalších témat. Ve dvanáct jsme znovu dorazili na místo činu a bylo nám jasné, že se na řadu jen tak hned nedostaneme, poněvadž z první várky pár lidí ještě čekalo na holení před komisí.

Asi v půl druhé se nikomu nechtělo jít dovnitř. Okolo sedící slečny a předsedkyně komise se pustily do mě, takže jsem chtě nechtě naklusal dovnitř já. Hned na začátku mě zaskočila otázka, co napsal Alois Pultr, zakladatel koreanistiky. Průběh prezentace motivace ke studiu jsem si představoval také jinak. Komise to musela odzívat. A cpát do toho korejský film nebylo nejšťastnější. Aspoň jsem se dočkal otázky, kdo natočil Oldboye. :) Ke každé z následujících otázek jsem něco řekl, ale suverénním podáním se to nazvat nedalo. Ptali se mě na dvě knížky ze seznamu doporučené literatury, severokorejskou státní ideologii čučche, Tchajwan a Čankajška, japonský loutkový stát Mandžukuo, aglutinační jazyk a další. Překlad německého textu jsem zvoral. Loni jsem s ním patřil mezi nejlepší, letos mezi nejhorší. Spoléhat na 11 let němčiny na školách a vůbec se na to nepodívat se nevyplatilo. Ostuda. Z kabinetu jsem vyšel jako schlíplá slepice. Ale výsledných 31 bodů nebylo tak úplně špatných, protože mnohým dalším se dařilo ještě hůř. A slova komise, že proti loňsku jsem udělal pokrok, potěšila. Na rozhřešení, jestli mi 65 bodů bude stačit nebo ne, jsem každopádně musel počkat měsíc. 13. července v poledne se na stránkách FF UK v přehledu minimálních počtů bodů potřebných k přijetí u koreanistiky objevilo 64, takže to bylo jasné. Povedlo se. O jediný bod!

V současnosti vylepšuji angličtinu, abych na podzim neudělal ostudu, a i když mi je jasné, že skloubit práci a denní studium nebude procházka růžovým sadem, a někteří lidé z mého okolí si budou ťukat na čelo, až se to dozví (s rodiči to bude ještě horší), jsem rozhodnut do toho jít. Docela se těším. Korejština a věci okolo obou Korejí a východní Asie mě stále dost zajímají a chodit jen do práce mě moc nenaplňuje, tak proč studium koreanistiky nezkusit... Čeká mě nové prostředí, nová motivace. Fakt, že mezi ostatními studenty budu věkově dědek, je mi celkem u zadele. Někdy mám pocit, že mě puberta v jednatřiceti ještě nepřešla... Tento blog bych už v podstatě mohl přejmenovat na korejský, jelikož Korejím se budu věnovat mnohem intenzivněji. A možná na konci roku sem napíši report, jak mi to jde. :)

5 dnů na MFFKV

Před dvěmi hodinami jsem dorazil z pětidenního pobytu na 46. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech a chtěl bych se podělit s ještě čerstvými dojmy, než se dostaví obvyklá nechuť dát dohromady byť jen odstavec textu. Ve Varech jsem loni nebyl, jelikož jako osobu se zálibou v asijské kinematografii mě program, jenž rezignoval na cokoliv asijského, co by zavánělo mainstreamem, a chystal se chrstnout na publikum jen nevábně vyhlížející arty v čele s korejskou Poetry, absolutně netankoval. Letos jsem si dopředu řekl, že to risknu a dva měsíce předem si zajistil bydlení v obligátním pseudohotelu Festival, pravděpodobně nejdostupnější možnosti, jak běhěm fesťáku důstojně bydlet. Z odtajněného programu jsem byl zklamaný, poněvadž atraktivita vybraných asijských filmů opět dostala slušně na frak. Kde jsou ty doby, kdy fanda asijského filmu spokojeně vrněl v sedačce u No Mercy for the Rude, Exiled, Thirst, The Host nebo Love Exposure...

Letos na první pohled táhl jen nový Sion Sono, částečně korejské drama Desire to Kill a pro skalní fandy zřejmě určený sebemrskačský Arirang od Kim Ki-duka. Nechci hned po festivalové dramaturgii, aby zajistila pro akci hongkongské policejní thrillery (ale proč by ne, když na Febiu běžel povedený Overheard), ale vždyť se každý rok v Asii urodí dost povedených kousků na pomezí artu a mainstreamu v přitažlivém vizuálním kabátku a bez dlouhých záběrů, tak proč by měl Asie chtivý divák sledovat jen přírodní scenérie a konverzace v rozvleklých filmech Naomi Kawase a podobná díla? Snad to bude za rok lepší. Mimochodem, nový snímek Naomi Kawase jsem riskl, a protože už po první půlhodině to při sledování plátna bylo především o boji s mým organismem, jenž mě chtěl dostat do polovědomého klimbajícího stavu, po hodině a deseti minutách jsem uprchl ze sálu. Aspoň na Siona Sona se dá víceméně spolehnout. Jeho provokativní softporno o přerodu jedné osobnosti mě bavilo. Taktéž mě bavilo sledovat (asi znechuceně) odcházející diváky ze sálu. Sonovy filmy zkrátka nejsou pro každého.

Odběhněme od asijského filmu. Letos mi přišlo, že dostat se na (nejen) naplánované projekce, začíná být pro diváka s obyčejným Festival Passem skutečně hardcore. Rezervace pomocí sms vycházely stoprocentně asi jen systémem vybraným šťastlivcům (mně vyšly z několika pokusů pouze jen jednou dva filmy, jinak jen jeden ze 4 zaslaných kódů, a to je přitom pro mě čas na hodinkách nastavený podle atomových hodin samozřejmost). Když se toto (většinou) nezdaří, nezbývá než naspurtovat před Thermal do front před pokladnami. Jenže po sedmé už je v podstatě pozdě, protože tam již čekají stovky lidí! Pak se nezbyde než modlit, ať je vybraná fronta rychlá a nějaké lístky se mezi půl devátou až devátou ještě podaří urvat. Průměrná čekací doba s byť jen teoretickou šancí na lístky (tj. příchod do 7:45) je hodinu a půl. Čím větší šance na získání lístků, tím dřívější příchod do fronty a tudíž delší čekací doba. Podle doslechu tam už někteří filmoví maniaci stepují kolem čtvrté ranní. Sám jsem zkusil půl sedmou a půl osmou. V prvním případě jsem ukořistil po dvouhodinové čekačce 4 lístky, přičemž některé projekce už byly vyprodané, v druhém případě, když jsem se dostal krátce po deváté ke kase, nebylo k mání téměř nic zajímavého. Osobně doporučuji stoupnout si do pravé fronty vedoucí dovnitř Thermalu. Vede k největšímu množství pokladen vedle sebe, takže frčí dopředu nejrychleji ze všech (na obrázku je pomalejší levá strana).

Další varianty, jak získat lístky, jsou: zeptat se na pokladně hodinu před projekcí, zda se nějaké neuvolnily ze zrušených rezervací (nezkoušel jsem, ale smrdí to návalem a další čekačkou) či si stoupnout s dostatečným předstihem před sál a doufat, že v sále bude těsně před projekcí dostatek volných míst a budu dovnitř vpuštěn na Festival Pass. Dopolední projekce byly v pohodě, dostal jsem se na nového Sona a Code Blue, ale při odpoledních a nočních mě při pohledu na postávající a sedící dav přešla chuť se zařadit i hodinu před projekcí. Z doslechu mám i tříhodinovou čekačku na vytoužený film. Holt je to trochu zkouška nervů a trpělivosti. Pro někoho možná dobrodružství, já mám raději své jisté a bez možnosti si ve frontě pokecat s nějakým kamarádem bych déle než půlhodinu před sálem nečekal.

Ze začátku jsem si pochvaloval, že davy nejsou tak velké a na promenádě se dá jít i rychleji, ale po pár dnech přišly dva sváteční dny (úterý a středa) a lidí bylo v okolí Thermalu jako much. Co se týče počasí, tradičnímu dešti festival opět neunikl, ale nikdo z kamarádů neměl choutky vysedávat v trávě a přiopíjet se kombinací ginu a toniku zakoupených v nedaleké Bille, tak mi to bylo jedno. Několikrát jsme navštívili karlovarské restaurace, což není žádná velká sláva. Nakonec člověk stejně skončí u palačinek z Dobrotek, čerstvých baget z vedlejší bageterie nebo u rychlého, ale vesměs chutného čínského jídla u spolehlivého Woka poblíž parku. Akorát česnekový krém s krutony v nedalekém Retru byl fakt epesní a budu na něj vzpomínat se slinou v hubě. Jinak těžký kulinářský průměr. Nezkusil jsem doporučované uzbecké bistro vedle Dobrotek, pán vedoucí mě hned po příchodu slušně odlifroval, že mají zrovna zavřeno.

Možná by někoho mohlo zajímat, kolikže asijských filmů jsem z toho nemastného neslaného výběru dal... Nedivte se, ale pouhé 2 filmy (Sono a Kawase, první projekce Kim Ki-duka byla bohužel zrušena) z celkových 14. Až mi zase bude někdo předhazovat, že se jen dívám na "ty mé šikmooké úchylárny", odkážu ho nesouhlasně nejen na zhlédnuté filmy za poslední rok na čsfd. A nejlepší film? Kdo mě zná, tak ho to nepřekvapí. Komediální akční sci-fi horror s fuckujícími děcky a zubatými emzáky Attack on the Block. Parádní léčebná kůra pro příliš mnoha arty mučenou filmovou duši. Největším zklamáním se pro mě stal britský Kill List. Prvotřídní horrorově-thrillerovou atmosféru režisér v posledních minutách doslova spláchl do záchodu, z čehož jsem byl značně rozčarovaný. Mnohem více než z roztahané španělské blbosti The Soul of Flies, nejhoršího filmu, jenž jsem na festivalu zhlédl. Měl 78 minut, ale připadalo mi, že to utrpení trvá minimálně 3 hodiny.