Články na Asianstyle

Delší dobu už na blog nepřispívám, ale pokud byste si chtěli přečíst některé mé další články, tak je najdete na stránkách Asianstyle, kde jsem jeden z redaktorů. Moje články se samozřejmě pořád týkají výhradně  asijských filmů a asijského jídla. :)

New Korean Wave - od cenzury po boom korejského filmu

Cenzura

Ačkoli po květnovém masakru demonstrantů v Kwangdžu v květnu roku 1980 režim postupně povolil otěže, nebyla 80. léta v Jižní Koreji pro filmaře moc příznivá. Trvaly vládní zásahy a cenzura, a korejskou kinematografii soužil nedostatek tvůrčích talentů. Stojaté filmové vody v první polovině 80. let čeřili pouze etablovaný režisér Im Kwon-tek, jenž ve svých filmech s oblibou prozkoumával historické, kulturní a umělecké kořeny země, jeji tradice a rituály, a vládní cenzura, která začala zastávat tolerantnější postoj k zobrazování nahoty a sexu, což přineslo nárůst korejských erotických filmů v distribuci. Nejúspěšnější z nich byl snímek Madame Aema, inspirovaný francouzskou Emannuellou. Příběh ženy, zažívající sexuální dobrodružství, zatímco je její muž ve vězení, byl s 315 tisíci prodaných lístků jen v Soulu nejnavštěvovanějším filmem roku 1982. A dočkal se 11 pokračování.

Nová korejská vlna

Nová korejská vlna nastoupila v druhé polovině 80. let, kdy díky olympiádě v Soulu v roce 1988 nastalo další částečné uvolnění cenzury, jež dovolilo zobrazení předmětů a témat, které byly dříve tabu, což se změnou filmové politiky přispělo k estetické a tématické revitalizaci korejské kinematografie. Nová korejská vlna zahrnovala řadu filmů zabývajících se sociálními problémy a líčících změny v korejské společnosti. Přehodnocovaly se klíčové události korejské historie. Hrdiny se stávali i radikální studenti a dělnická třída, zobrazovanými tématy rozdělení obou Korejí, korejská válka, rozvraty rodin, urbanizace, průmyslové nepokoje... Cenzorským nůžkám se i přes uvolnění nevyhnulo stále velké množství korejských filmů. Platily vágní podmínky: film nesmí narušovat ducha ústavy a důstojnost státu, společenský řád a morálku, přátelství mezi Koreou a dalšími zeměmi, a zdraví lidí.

Vstup Hollywoodu a čebolů na korejský filmový trh

V roce 1988 bylo povoleno také působení pobočky Hollywoodu na korejské půdě. Americké distribuční společnosti mohly bez omezení operovat na korejském trhu, což znamenalo řadu protestů a sabotáží nacionalisticky smýšlejících Korejců v sálech před promítáním i během promítání hollywoodských snímků. Dříve byl filmový trh pro cizí distributory uzavřen. Práva na filmy museli prodávat korejským společnostem. Nadále však platily kvóty na počet dní, po který bylo nařízeno korejské filmy během roku v kinech promítat. Postupně se však i přes protesty filmařů a korejské společnosti kvóty snižovaly. Vstup Hollywoodu na korejský trh pro korejské filmy byl prospěšný nutností větší konkurenceschopnosti.

V roce 1992 poprvé jeden z obřích průmyslových konglomerátů (čebolů) výrazně financoval domácí film. Samsung investoval 150 miliónů wonů do komedie Marriage Story. Risk se vyplatil, jen v Soulu snímek navštívilo 520 tisíc diváků. Následovaly další investice čebolů do filmů. Korejské filmy se začaly šít na míru konkrétním diváckým skupinám. Producenti se řídili i průzkumy trhu. Aktivity čebolů znamenaly řadu změn, třeba nárůst rozpočtu domácích snímků (z průměrných 500-600 mil. wonů v roce 1992 na 1,5-2 miliardy wonů v roce 1996).

Začátek masivnější státní podpory korejského filmu

Za prezidenta Kim Jong-sama (1993-1997) začala korejská vláda více propagovat a podporovat korejský filmový průmysl. Dříve byl film vládou vnímán jako ideologický nástroj a byl řízen a regulován. Změnu paradoxně pomohla nastartovat videopáska od Prezidentského poradního sboru pro vědu a techniku, na níž bylo prezidentovi představeno zajímavé srovnání: celosvětový výdělek amerického sci-fi filmu Jurský park rok po startu v kinech jako ekvivalent zisků z vývozu 1,5 miliónu automobilů Hyundai. Film začal být vnímán jako průmysl, který by mohl generovat stejné zisky jako průmyslová velkovýroba.

V roce 1996 byl zahájen první ročník Pusanského mezinárodního filmového festivalu (PIFF), jenž se postupně stal jedním z nejvýznamnějších filmových festivalů v Asii a získal si slušnou mezinárodní reputaci. Korejské filmy uvedené v Pusanu byly zvány na prestižní evropské festivaly v Cannes, Berlíně či Rotterdamu. Tentýž rok Ústavní soud vydal přelomové rozhodnutí , že vládní cenzura filmů před jejich vydáním je protiústavní.

Finanční krize

V listopadu roku 1997 doplatila také korejská ekonomika na příliš velkorysé a rozsáhlé poskytování úvěrů provázející výrazný investiční boom a obrovský příliv zahraničního kapitálu. Korejské banky se ocitly v pasti nesplácených úvěrů a nebyly schopny splácet miliardy dolarů zahraničních závazků. Některým čebolům (Kia, Samsung Motors) hrozil bankrot. Korejská měna klesla na historické minimum 1640 wonů za dolar. Korejská vláda neměla prostředky na uklidnění napjaté situace a musela se spolehnout na mohutnou pomoc Mezinárodního měnového fondu (MMF) a Světové banky. Následující dva roky byly obdobím pesimismu. Na základě diktátu MMF došlo k široké restrukturalizaci podniků a bank. Více než 1,5 miliónů Korejců nemělo práci. Přibližně 20 tisíc firem zkrachovalo. Korejská střední třída notně prořídla. V těchto krušných časech paradoxně odstartoval boom korejského filmu.

Boom korejského filmu

V roce 1998 šlo do distribuce pouhých 48 korejských snímků, což byl nejhorší výsledek od roku 1957. Z důvodu propadu wonu vůči dolaru se stal nevýhodným nákup zahraničních snímků a rozumnější se naopak stala investice do lokálních projektů. Hororová komedie režiséra Kim Dži-una (Kim Ji-woona) The Quiet Family se stala prvním případem rozdílu mezi novým a starým korejským filmem. Multižánrovým a nadprůměrným vizuálním podáním bořila zažité hororové a komediální konvence. Úspěch u diváků a kritiků se zákonitě dostavil. Nástupu nové generace filmařů-cinefilů, čerstvých absolventů filmových škol oproštěných od minulosti a točících žánrové snímky, tak již nestálo nic v cestě. Uchytila se nová témata, větší svoboda v experimentování s formou a žánry. Pro producenty byli mladí režiséři výhodní kvůli nízkým platům, přístupnosti ke kompromisům a toleranci k produkčním zásahům.

Následovaly první nefalšované korejské blockbustery. Shiri (1998), JSA (2000) a Friend (2001) zhlédlo v korejských kinech pokaždé minimálně 6 miliónů diváků. Metu 10 miliónů prodaných lístků prolomilo záhy vojenské akční drama Silmido (2003) a poté válečný epos TaeGuk Gi (2004). Korejské filmy se již dokázaly v mnoha ohledech vyrovnat západní konkurenci, přičemž si zachovávaly lokální specifika. Spokojení diváci se začali houfně hrnout do kinosálů a velká studia včetně čebolů byla stále ochotnější investovat do drahých, riskantních a ambiciózních projektů.

Státní podpora korejského filmu

V roce 2001 podpořila vláda poprvé korejskou kulturu více než 1% státního rozpočtu. V následujících letech se stala propracovaná jihokorejská podpora domácích filmů nejvyšší v Asii. Korejská filmová rada (KOFIC) poskytovala granty pro nezávislé a krátké filmy, úvěry pro komerční projekty, produkční podporu pro artové, nízkorozpočtové, digitání a koprodukční snímky, DVD produkci a artová kina. Založila Regionální mediální centra, která zajištovala filmová školení a půjčovala vybavení amatérským filmařům, a Korejské centrum filmového průmyslu starající se o publikační pokrytí korejské kinematografie. Z této ukázkové a masivní státní podpory tyje korejský film dodnes.

Pozn. autora: Jako zdroj pro článek jsem použil anglickou knihu o korejském filmu New Korean Cinema – Breaking the Waves od Darcyho Paqueta, odborníka na korejskou kinematografii a zakladatele známých stránek koreanfilm.org. Fanouškům korejského filmu ji rozhodně doporučuji.

Korejský film v ČR

Kinodistribuce

Korejské filmy se v české oficiální kinodistribuci objevovaly pouze poskrovnu. V posledních 3 letech v ní dokonce nebyl uveden žádný korejský film. Mezi lety 2003 a 2008 se do našich kin dostalo 9 korejských snímků a jedna koprodukce. Obří kus z tohoto skromného koláče si ukrojila díla oblíbence našich diváků Kim Ki-duka, která se u nás promítala v 7 případech. Jednalo se o nezávislé snímky Ostrov (anglický titul The Isle; distributor Asociace českých filmových klubů), Jaro, léto, podzim, zima… a jaro (Spring, Summer, Fall, Winter… and Spring; SPI International), 3-iron (3-iron; Artcam), Luk (The Bow; Aerofilms), Samaritánka (Samaritan Girls; Aerofilms), Čas (Time; Artcam) a Dech (Breath; Artcam). Ve dvou případech se dostalo na díla Park Chan-wooka: dramata Old Boy (Oldboy; Artcam) a Nebohá paní Pomsta (Sympathy for Lady Vengeance; Artcam). Jako poslední se u nás objevila povídka od Bong Joon-hoa v rámci povídkového triptychu Tokio! (Tokyo!; Hollywood Classic Entertainment). Korejské filmy se tedy na tuzemských velkých plátnech prezentují převážně během českých filmových festivalů, na nichž byl, je a bude výběr nesrovnatelně větší. 

Filmové festivaly

Korejská kinematografie má pravidelné zastoupení v nesoutěžních sekcích našeho největšího filmového festivalu v Karlových Varech (MFF KV). Oblíbená je především tvorba režiséra Kim Ki-duka, jenž festival několikrát osobně navštívil. V programu se objevují subtilní nezávislá dramata až po blockbustery typu Mutanta (The Host).

Tuzemským filmovým festivalem s nejfrekventovanějším výskytem korejských filmů je prosincový pražský festival asijského filmu Filmasia, jenž během sedmi ročníků uvedl několik desítek korejských snímků. Hned první ročník byl primárně zaměřený na korejskou kinematografii a ve třech programových sekcích (Zaostřeno na Koreu, Pocta režisérovi: Park Chan-wook a Pocta herci: Han Suk-kyu) nabídl českému divákovi rekordních 18 korejských snímků. Tomuto počtu se už žádný jiný ročník, ani festival, bohužel nepřiblížily. Poslední sedmý ročník nebyl na korejské kousky skoupý. V rámci profilu režiséra Bong Joon-hoa uvedl 4 jeho snímky plus jednu povídku, přičemž pan režisér se dostavil osobně z předprodukce koprodukčního thrilleru Snow Piercer, který bude natáčet od jara v pražských filmových ateliérech Barrandov, a podebatoval s diváky. Dále se divákům poštěstilo vidět 3 z desítky nejnavštěvovanějších korejských filmů v korejských kinech roku 2011 (melodrama Sunny, válečný spektákl The Front Line a akční Quick) a jeden z divácky nejúspěšnějších snímků roku 2010, thriller The Man from Nowhere.

V září 2010 se odehrál v pražském kině Světozor zatím jediný filmový festival zaměřený pouze na korejskou kinematografii. Festival korejských filmů však nabídl skromné 4 snímky. Následující rok se bohužel druhý ročník nekonal.

Občas se nějaký korejský film objeví na letním pražkém mezinárodním filmovém festivalu studentských filmů a debutů Fresh Film Fest (v posledním 8. ročníku thriller The Yellow Sea) či na březnovém pražském mezinárodním filmovém festivalu Febio Fest, na kterém byla v roce 2011 uvedena dvě vztahová dramata od klasika korejského nezávislého filmu Hong Sang-sooa a kontroverzní drama Bedevilled.

Pravidelná promítání korejských filmů pro filmové nadšence pořádala v rámci Filmového klubu v proměnlivých podmínkách (dříve malý sál Informačního centra vlády, posléze učebna na FAMU) Česko-korejská společnost. Bohužel poslední promítání proběhlo v květnu roku 2011.

DVD

Na DVD vydanými tuzemskými distributory se objevují korejské filmy zřídka. V roce 2003 bylo vydáno historické drama Válečník (Musa the Warrior; distributor Intersonic) v sestříhané verzi. V roce 2004 akční sci-fi Zabij systém (Ressurection of the Little Match Girl; Intersonic) a Yesterday (Yesterday; Intersonic), a známé drama Pečeť vraha (Memories of Murder; Intersonic). Roku 2005 přišel na náš trh pouze válečný hit Pouta války (Tae Guk Gi: The Broterhood of War; Bonton Home Entertainment) pravděpodobně v nejpovedenější tuzemské DVD edici korejského filmu. 

V roce 2006 byly vydány budhistické drama Jaro, léto, podzim, zima…a jaro (Spring, Summer, Fall, Winter…and Spring; SPI International) a kultovní akční drama Old Boy (Oldboy; Artcam prostřednictvím Filmhouse). Roku 2007 artové drama 3-iron (3-iron; Artcam prostřednictvím Filmhouse), historický akční film Soupeři (Duelist; Magic Box) a akční drama Clementine (Clementine; Dimas). V roce 2008 byla uvedena akční fantasy Noc úplňku (The Restless; Intersonic) a Dračí války (Dragon Wars; Bonton), akční animovaný film Zkáza Escobanu (Wonderful Days; MIDO) a historická koprodukce Válka rozumu a cti (A Battle of Wits; Hollywood Classic Entertainment). 

Od roku 2009 již byla většina korejských filmů prodávána v papírových pošetkách na stáncích. Tento rok vyšlo drama Nebohá paní Pomsta (Sympathy for Lady Vengeance; Artcam prostřednictvím Filmhouse), historická koprodukce Tři království: Vzkříšení draka (Three Kingdoms: Ressurection of the Dragon; Magic Box) a artová dramata Čas (Time; Filmhouse) a Samaritánka (Samaritan Girl; Aerofilms prostřednictvím deníku Aha). V roce 2010 přišel na náš trh akční historický snímek Zbraň odplaty (The Divine Weapon; Vapet), akční hit Hodný, zlý a divný (The God, the Bad and the Weird; Vapet) a thriller Bílé maso (The Chaser; Vapet). Byly znovu vydány tituly Pečeť vraha (Intersonic), Clementine (Vapet) a Samaritánka (Sony BMG).  Roku 2011 vyšel pouze akční thriller Oko za oko (Eye for an Eye; Vapet). 

Fanouškovská základna na českém internetu

Na českém internetu neexistují stránky, jež by se zabývaly jen korejskou kinematografií. Nejvíc článků o korejském filmu najdeme na specializovaném webu o asijském filmu rejže, který však trpí malou frekvencí vydaných článků a několik měsíců nebyl aktualizován. Dále se skromné množství článků objevuje na blozích filmových nadšenců. Fanoušci korejského filmu se léta koncentrují kolem Česko-Slovenské filmové databáze (čsfd), v které mají stovky až tisíce korejských snímků, herců a režisérů svůj profil, a kolem diskuzních stránek asiantitulky. Největší popularitu na českém internetu moderní korejský film zažil v rozmezí let 2005 a 2007, kdy byly nejprve „objeveny“ známé snímky typu My Sassy Girl, do našich kin přišli oceňované kousky Oldboy a 3-iron, a korejská kinematografie si zejména na stránkách čsfd.cz získala velké množství nadšených příznivců a také odpůrců, mluvících o korejském hypeu a vlně nadhodnocování korejských snímků. Postupně se situace uklidnila, řady nadšenců prořídly a v současnosti korejská kinematografie popularitou mezi tuzemskými filmovými fanoušky z asijského filmového teritoria nikterak nevyčnívá. Autor článku se hlavní vlny popularity korejského filmu na českém internetu a častých půtek mezi jeho příznivci a odpůrci sám aktivně účastnil. Oblibu korejského filmu u něho v roce 2005 nenastartovala My Sassy Girl, ani Oldboy, ale hororové psychologické drama A Tale of Two Sisters.

Pozn. autora: Tento článek měl být původně součástí mé seminární práce o moderním korejském filmu na koreanistice. Jelikož moje koreanistická anabáze neměla bohužel z několika důvodů dlouhého trvání, kopíruji jedinou dokončenou kapitolu seminární práce s drobnými úpravami sem. Hodně jsem v ní čerpal z přehledové části serveru rejže.cz.

Filmasia 7: program zveřejněn

Program sedmého ročníku festivalu asijského filmu Filmasia (1.- 4.12.) je konečně kompletní a jako koreofil na něj mohu říct, že je ještě lepší než jsem čekal. K naprosté spokojenosti mi už chybí jen k-hororová noc v Aeru, ale na tu už není vlastně moc z čeho brát. Zatímco poslední ročník festivalu probíhal pouze v Aeru (zřejmě z důvodu zářijového festivalu korejského filmu ve Světozoru, jenž se letos nekonal), ročník nadcházející bude pro změnu pouze ve Světozoru, což mi vůbec nevadí, jelikož tamní Velký sál je komfortní a nabídka občerstvení v okolí v pauzách mezi filmy pestrá. Ve Velkém sále se bude konat 10 projekcí. Dvě projekce (parádní Memories of Murder a zajímavý povídkový snímek Tokio!) zbydou na Malý sál.

Akčně thrillerovou pecku The Man from Nowhere (Muž odnikud) už netřeba představovat. O klasice Memories of Murder (Vzpomínky na vraha) platí to samé, patří do zlatého fondu moderní korejské kinematografie a u nás jako jeden z mála korejských filmů vyšel i na DVD. I další filmy od předního korejského režiséra Bong Jung-hoa stojí za to. Barking Dogs Never Bite (Pes, co štěká, nekouše) s mou oblíbenkyní Bae Du-nou je parádní a zvláštní černohumorná komedie. Bae Du-na se vyskytuje také v blokbusteru The Host (Monstrum), který považuji taktéž za výborný. Avšak pozor, nejedná se o typického příslušníka subžánru monster hororu, obsahuje několik korejských specifik včetně humoru, a nejeden evropský divák byl filmem dost zklamán (osobně jsem se o tom přesvědčil na festivalu v Karlových Varech, kde byl před lety snímek uveden). Rozhodně nečekejte explozivní bitvy říční obludy s korejskou armádou, ta má ve filmu víceméně symbolický charakter. Mother (Matka) je taková Bongova sázka na jistotu, tradiční hutné korejské drama se vším všudy. Vytknout mu lze máloco. Nakonec se ještě Bong Jun-ho podílel třetí povídkou na povídkovém triptychu Tokio!, dotýkající se japonského fenoménu hikikomori. Určitě povedená záležitost.

O japonské taškařici Saya Samurai (Samuraj bez meče) jsem se zmiňoval v předchozím článku. Vzhledem k předchozím režisérovým kouskům by byla chyba ji minout. Hongkongský thriller Overheard 2 (Odposlechnuto 2) prý přímo nenavazuje na hodně slušný první Overheard, ale stejné režisérské duo a hvězdné hongkongské herecké obsazení slibuje podobně kvalitní záležitost z prostředí průmyslové špionáže a finančních machinací, což není u asijského filmu právě obvyklá tématika. Na hongkongskou novinku mého velkého režisérského oblíbence Johnnyho To s názvem Life without Principle (Život bez zásad) se moc těším i přes avizovaný odklon od pro západního diváka líbivého stylu.

A nakonec tři letošní korejské novinky v programu festivalu. Akční komedie Quick vypadá na nenáročný testosteronový výplach s trochou (doufám!) trhlého humoru. Údajně korejská variace na Nebezpečnou rychlost s Keanu Reevesem. Jsem zvědav. Válečné drama The Front Line (Přední linie) nebylo v Koreji kdovíjaký kasovní trhák, ale jedná se prý o snímek povedený, nekladoucí důraz pouze na působivě zpracovanou válečnou vřavu ve stylu Zachraňte vojína Ryana, ale také na postavy v táborech jihokorejských a severokorejských jednotek, opětovně spolu bojujících o jeden strategický pahorek. Těším se, korejská válka je dlouhodobě mé oblíbené nejen filmové téma. A poslední kousek, jenž nás na festivalu čeká, jest korejský komediálně melodramatický hit o spolku sedmi spolužaček ze střední, jež se po 25 letech znovu setkávají, Sunny, který letos v korejských  kinech navštívilo přes 7 miliónů diváků, a v korejském žebříčku návštěvnosti tak dotíral na vedoucí americké třetí Transformery. Ohlasy jsou převážně nadšené a věřím, že snímek nezklame. Toť k letošnímu, sedmému ročníku Filmasie vše.

Jak mi to napodruhé vyšlo...

Nejdříve jsem si říkal, že o druhém pokusu dostat se na koreanistiku na FF UK sem psát nebudu, ale při pohledu na dopis o přijetí, jenž mi přišel před pár dny a leží mi stále vedle kompu (abych se občas mohl pokochat, protože jsem se na úspěšné přijímačky fakt nadřel), jsem změnil názor. Takže se podělím o menší info, jak to letos probíhalo a jak se mi to nakonec podařilo s odřenýma ušima zvládnout...

Loni jsem přijímačky na koreanistiku dost prožíval. Spolu se mnou se hlásilo několik kamarádů a známých, a jelikož jsem to na vysokou zkoušel poprvé v životě, tak trochu jsem nevěděl, do čeho jdu. Motivace byla vysoká, bohužel první kolo skončilo fiaskem a v lepším druhém jsem bodovou ztrátu už nedohonil. Poněvadž prostředí se mi líbilo, kantoři mi přišli fajn a o obor jsem neztratil zájem, řekl jsem si, že to nejspíše zkusím i letos. I když v práci na začátku roku došlo k několika nepříjemným změnám hlavně ohledně docházky, nenechal jsem se zviklat a vrhnul se do příprav. Již jsem věděl, do čeho jdu a nechtěl jsem nic ponechat náhodě. Dějiny Koreje jsem tentokrát projel skutečně důkladně, narozdíl od minula jsem neopomněl jazykovou část a od mého bezvadného trenéra taekwonda jsem si půjčil starší koreanistická skripta. A to mi ve finále zachránilo kejhák...

Na obor se letos hlásilo celkem 41 uchazečů (loni 44). Při úvodní písemné části jsme se s Markétou (dělala se mnou přijímačky také minulý rok) a Zuzkou (kolegyně z asiantitulky.cz) divili, protože lidí dorazilo do učebny podstatně méně. Napočítali jsme včetně nás pouhých 28 uchazečů. Zuzka to ironicky okomentovala, že se v tu dobu konají ve Francii koncerty hvězd k-popu. Asi bizarní důvod, proč nepřijít na přijímačky, ale vzhledem k preferencím části slečen, které se na obor obvykle hlásí, by mě to vlastně ani nepřekvapovalo... Písemná část byla v pohodě. U anglické gramatiky mě už nepoléval studený pot a podle všeho jsem z ní vyválčil dva bodíky z pěti. Všeobecný test nebyl nijak těžký. Obtížné nebyly ani 3 otázky, které se mi podařilo zvorat (generální tajemník OSN Pan Ki-mun, hangul je písmo fonemografické a korejský název KLDR - Čoson mindžudžui inmin konghwaguk (v testu a literatuře se používá český přepis)). Ve finále mě ty zbytečně ztracené body naštěstí nemusely mrzet. I přesto, že u eseje (o korejské popkulturní "hallyu" vlně se zaměřením na korejský film) jsem se opět nechal unést a ujela mi forma. Poněvadž letos byl mezi 1. a 2. kolem rozestup jen pár dní, výsledky jsme se dozvěděli hned následující den. 34 bodů a 11. místo - dobrá výchozí pozice do ústní části.

2. kolo poznamenala stávka dopravních odborářů, kvůli níž mi byly zkoušky v pátek večer oznámením v mailu přesunuty z pondělí na středu. Moc se mi to nelíbílo, jelikož v pondělí a úterý jsem musel na noc do práce a tak narychlo to nešlo změnit. Ale protože bych v budoucnu musel sem tam běžet z práce rovnou do školy, vzal jsem to jako generálku. Před ústní částí jsem v poklidu dorazil domů, stačil se osprchnout a nasnídat a přijít před koreanistický kabinet v Celetné skoro 10 minut před osmou. Na začátku vyšlo najevo, že po první části 3 lidi vypadli z kola ven a druhou nás tak dělá 25. Rozhodlo se, že nejdříve půjdou na řadu uchazeči, kteří mají ten den další zkoušky. Mezi po nich následující dobrovolníky se mi nechtělo, tudíž jsem měl s holkami minimálně do dvanácté hodiny volno. Zalezli jsme do nedalekého podniku Bohemia Bagel, dali si snídani a 3 hodiny se zkoušeli z korejské války a dalších témat. Ve dvanáct jsme znovu dorazili na místo činu a bylo nám jasné, že se na řadu jen tak hned nedostaneme, poněvadž z první várky pár lidí ještě čekalo na holení před komisí.

Asi v půl druhé se nikomu nechtělo jít dovnitř. Okolo sedící slečny a předsedkyně komise se pustily do mě, takže jsem chtě nechtě naklusal dovnitř já. Hned na začátku mě zaskočila otázka, co napsal Alois Pultr, zakladatel koreanistiky. Průběh prezentace motivace ke studiu jsem si představoval také jinak. Komise to musela odzívat. A cpát do toho korejský film nebylo nejšťastnější. Aspoň jsem se dočkal otázky, kdo natočil Oldboye. :) Ke každé z následujících otázek jsem něco řekl, ale suverénním podáním se to nazvat nedalo. Ptali se mě na dvě knížky ze seznamu doporučené literatury, severokorejskou státní ideologii čučche, Tchajwan a Čankajška, japonský loutkový stát Mandžukuo, aglutinační jazyk a další. Překlad německého textu jsem zvoral. Loni jsem s ním patřil mezi nejlepší, letos mezi nejhorší. Spoléhat na 11 let němčiny na školách a vůbec se na to nepodívat se nevyplatilo. Ostuda. Z kabinetu jsem vyšel jako schlíplá slepice. Ale výsledných 31 bodů nebylo tak úplně špatných, protože mnohým dalším se dařilo ještě hůř. A slova komise, že proti loňsku jsem udělal pokrok, potěšila. Na rozhřešení, jestli mi 65 bodů bude stačit nebo ne, jsem každopádně musel počkat měsíc. 13. července v poledne se na stránkách FF UK v přehledu minimálních počtů bodů potřebných k přijetí u koreanistiky objevilo 64, takže to bylo jasné. Povedlo se. O jediný bod!

V současnosti vylepšuji angličtinu, abych na podzim neudělal ostudu, a i když mi je jasné, že skloubit práci a denní studium nebude procházka růžovým sadem, a někteří lidé z mého okolí si budou ťukat na čelo, až se to dozví (s rodiči to bude ještě horší), jsem rozhodnut do toho jít. Docela se těším. Korejština a věci okolo obou Korejí a východní Asie mě stále dost zajímají a chodit jen do práce mě moc nenaplňuje, tak proč studium koreanistiky nezkusit... Čeká mě nové prostředí, nová motivace. Fakt, že mezi ostatními studenty budu věkově dědek, je mi celkem u zadele. Někdy mám pocit, že mě puberta v jednatřiceti ještě nepřešla... Tento blog bych už v podstatě mohl přejmenovat na korejský, jelikož Korejím se budu věnovat mnohem intenzivněji. A možná na konci roku sem napíši report, jak mi to jde. :)

5 dnů na MFFKV

Před dvěmi hodinami jsem dorazil z pětidenního pobytu na 46. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech a chtěl bych se podělit s ještě čerstvými dojmy, než se dostaví obvyklá nechuť dát dohromady byť jen odstavec textu. Ve Varech jsem loni nebyl, jelikož jako osobu se zálibou v asijské kinematografii mě program, jenž rezignoval na cokoliv asijského, co by zavánělo mainstreamem, a chystal se chrstnout na publikum jen nevábně vyhlížející arty v čele s korejskou Poetry, absolutně netankoval. Letos jsem si dopředu řekl, že to risknu a dva měsíce předem si zajistil bydlení v obligátním pseudohotelu Festival, pravděpodobně nejdostupnější možnosti, jak běhěm fesťáku důstojně bydlet. Z odtajněného programu jsem byl zklamaný, poněvadž atraktivita vybraných asijských filmů opět dostala slušně na frak. Kde jsou ty doby, kdy fanda asijského filmu spokojeně vrněl v sedačce u No Mercy for the Rude, Exiled, Thirst, The Host nebo Love Exposure...

Letos na první pohled táhl jen nový Sion Sono, částečně korejské drama Desire to Kill a pro skalní fandy zřejmě určený sebemrskačský Arirang od Kim Ki-duka. Nechci hned po festivalové dramaturgii, aby zajistila pro akci hongkongské policejní thrillery (ale proč by ne, když na Febiu běžel povedený Overheard), ale vždyť se každý rok v Asii urodí dost povedených kousků na pomezí artu a mainstreamu v přitažlivém vizuálním kabátku a bez dlouhých záběrů, tak proč by měl Asie chtivý divák sledovat jen přírodní scenérie a konverzace v rozvleklých filmech Naomi Kawase a podobná díla? Snad to bude za rok lepší. Mimochodem, nový snímek Naomi Kawase jsem riskl, a protože už po první půlhodině to při sledování plátna bylo především o boji s mým organismem, jenž mě chtěl dostat do polovědomého klimbajícího stavu, po hodině a deseti minutách jsem uprchl ze sálu. Aspoň na Siona Sona se dá víceméně spolehnout. Jeho provokativní softporno o přerodu jedné osobnosti mě bavilo. Taktéž mě bavilo sledovat (asi znechuceně) odcházející diváky ze sálu. Sonovy filmy zkrátka nejsou pro každého.

Odběhněme od asijského filmu. Letos mi přišlo, že dostat se na (nejen) naplánované projekce, začíná být pro diváka s obyčejným Festival Passem skutečně hardcore. Rezervace pomocí sms vycházely stoprocentně asi jen systémem vybraným šťastlivcům (mně vyšly z několika pokusů pouze jen jednou dva filmy, jinak jen jeden ze 4 zaslaných kódů, a to je přitom pro mě čas na hodinkách nastavený podle atomových hodin samozřejmost). Když se toto (většinou) nezdaří, nezbývá než naspurtovat před Thermal do front před pokladnami. Jenže po sedmé už je v podstatě pozdě, protože tam již čekají stovky lidí! Pak se nezbyde než modlit, ať je vybraná fronta rychlá a nějaké lístky se mezi půl devátou až devátou ještě podaří urvat. Průměrná čekací doba s byť jen teoretickou šancí na lístky (tj. příchod do 7:45) je hodinu a půl. Čím větší šance na získání lístků, tím dřívější příchod do fronty a tudíž delší čekací doba. Podle doslechu tam už někteří filmoví maniaci stepují kolem čtvrté ranní. Sám jsem zkusil půl sedmou a půl osmou. V prvním případě jsem ukořistil po dvouhodinové čekačce 4 lístky, přičemž některé projekce už byly vyprodané, v druhém případě, když jsem se dostal krátce po deváté ke kase, nebylo k mání téměř nic zajímavého. Osobně doporučuji stoupnout si do pravé fronty vedoucí dovnitř Thermalu. Vede k největšímu množství pokladen vedle sebe, takže frčí dopředu nejrychleji ze všech (na obrázku je pomalejší levá strana).

Další varianty, jak získat lístky, jsou: zeptat se na pokladně hodinu před projekcí, zda se nějaké neuvolnily ze zrušených rezervací (nezkoušel jsem, ale smrdí to návalem a další čekačkou) či si stoupnout s dostatečným předstihem před sál a doufat, že v sále bude těsně před projekcí dostatek volných míst a budu dovnitř vpuštěn na Festival Pass. Dopolední projekce byly v pohodě, dostal jsem se na nového Sona a Code Blue, ale při odpoledních a nočních mě při pohledu na postávající a sedící dav přešla chuť se zařadit i hodinu před projekcí. Z doslechu mám i tříhodinovou čekačku na vytoužený film. Holt je to trochu zkouška nervů a trpělivosti. Pro někoho možná dobrodružství, já mám raději své jisté a bez možnosti si ve frontě pokecat s nějakým kamarádem bych déle než půlhodinu před sálem nečekal.

Ze začátku jsem si pochvaloval, že davy nejsou tak velké a na promenádě se dá jít i rychleji, ale po pár dnech přišly dva sváteční dny (úterý a středa) a lidí bylo v okolí Thermalu jako much. Co se týče počasí, tradičnímu dešti festival opět neunikl, ale nikdo z kamarádů neměl choutky vysedávat v trávě a přiopíjet se kombinací ginu a toniku zakoupených v nedaleké Bille, tak mi to bylo jedno. Několikrát jsme navštívili karlovarské restaurace, což není žádná velká sláva. Nakonec člověk stejně skončí u palačinek z Dobrotek, čerstvých baget z vedlejší bageterie nebo u rychlého, ale vesměs chutného čínského jídla u spolehlivého Woka poblíž parku. Akorát česnekový krém s krutony v nedalekém Retru byl fakt epesní a budu na něj vzpomínat se slinou v hubě. Jinak těžký kulinářský průměr. Nezkusil jsem doporučované uzbecké bistro vedle Dobrotek, pán vedoucí mě hned po příchodu slušně odlifroval, že mají zrovna zavřeno.

Možná by někoho mohlo zajímat, kolikže asijských filmů jsem z toho nemastného neslaného výběru dal... Nedivte se, ale pouhé 2 filmy (Sono a Kawase, první projekce Kim Ki-duka byla bohužel zrušena) z celkových 14. Až mi zase bude někdo předhazovat, že se jen dívám na "ty mé šikmooké úchylárny", odkážu ho nesouhlasně nejen na zhlédnuté filmy za poslední rok na čsfd. A nejlepší film? Kdo mě zná, tak ho to nepřekvapí. Komediální akční sci-fi horror s fuckujícími děcky a zubatými emzáky Attack on the Block. Parádní léčebná kůra pro příliš mnoha arty mučenou filmovou duši. Největším zklamáním se pro mě stal britský Kill List. Prvotřídní horrorově-thrillerovou atmosféru režisér v posledních minutách doslova spláchl do záchodu, z čehož jsem byl značně rozčarovaný. Mnohem více než z roztahané španělské blbosti The Soul of Flies, nejhoršího filmu, jenž jsem na festivalu zhlédl. Měl 78 minut, ale připadalo mi, že to utrpení trvá minimálně 3 hodiny.