Cesta do Japonska II. - Kanazawa, zahrada Kenroku-en a naháči v onsenu

V nočním busu byla mimo zastávky tma jako v pytli a na pohodlných sedačkách jsme si báječně odpočali, takže po ranním příjezdu jsme se posilnili v kavárně u nádraží a hned vyrazili na zteč kanazawských turistických atrakcí. Kanazawa je jedno z mála japonských měst, které nebyly za 2. světové války zničeny bombardováním. Povedlo se mu tak uchovat značnou část historického dědictví. Pozůstatky Kanazawského hradu (v roce 1881 z většiny vyhořel), chrám ninjů, domy, v nichž bydlely gejši, hliněné uličky a hliněné domky, zahrada Kenroku-en a další. Nás zajímala především velká a proslulá zahrada, patřící mezi 3 nejkrásnější zahrady v Japonsku a rozkládající se před zbytky Kanazawského hradu. Kenroku-en znamená v češtině "zahrada šesti vlastností". Japonské zahrady musely mít totiž v 18. století, kdy byla Kenroku-en založena, opravdu šest vlastností: prostornost, ústraní, atmosféru starodávnosti, vtipnost, tekoucí vodu a výhled. Nedokážu posoudit, nakolik byla zahrada vtipná, leč ostatní atributy naplňovala měrou vrchovatou. Cestou k zahradě jsme prošli místní rybí trh a zřeli bohatou nabídku všemožných mořských potvor.

Před zahradou to už začalo v korunách stromů bělat...

Sakuryyy!!! A fotilo se o stošest...

Kanazawský hrad byl nedaleko...

Kochali jsme se a pomalu mířili k jádru zahrady. Došlo k veselé česko-japonské debatě...

Potkali jsme i japonskou figurantku (nevěstu?) v úboru gejši...

A naskytly se nám pohledy na úchvatné přírodní scenérie...

A na další krásné jezírko...

Zkrátka to byla nádhera. Obdivovali jsme ji zdarma, poněvadž se v dubnu nemuselo platit vstupné. Poté jsme zamířili do starobylých kanazawských uliček lemovaných stylovými bílo-červenými svítilnami. Počasí nám příliš nepřálo, ale jak se později ukázalo, pršelo na japonské poměry jen malinko...

Druhým vrcholem přepadovky Kanazawy měla být první návštěva tradičního japonského onsenu, tj. lázní, kde se rochníte vevnitř i venku v hodně horké vodě. Problematiku onsenů nastínila Žanda ve skvělém a informačně hutném článku na jejím blogu. Nebudu se opičit. Jen uvedu, že v onsenech se chodí na naháče (Japonci si přes rozkroky dávali bílé ručníky, které jsme s sebou vůbec netahali, takže si pak japonští chlapi různých věkových kategorií mohli ukroutit krky, aby viděli, co se nám to bimbá mezi nohama), jsou v drtivé většině rozdělené na mužskou a ženskou část, a před koupelí se musíte důkladně vydrbat na kbelících před sprchami. Je třeba říct, že Japonci to mají promakané. Dostanete vlastní župany, osušky a klíč od skříňky s gumou na zápěstí. Případně ještě holítka a zubní kartáček s pastou. Uvítací "ceremoniál" vypadá zhruba takto...

U sprch jsou připravené šampóny, sprcháče a kondicionéry. V místnosti vedle lázní umyvadla s fény a různými přípravky na vlasy. V hotelovém onsenu v Kanazawě nechyběly ani uchošťoury a jednorázové sterilizované hřebeny. Do onsenu si zkrátka nemusíte tahat kromě županu, klíče od skříňky a ručníku vůbec nic. Před odjezdem do Japonska vedla naše skupina dlouhou mailovou debatu, kde se vyskytlo legrační téma s bobry. Vyholovat se do onsenů nebo ne? Bylo mi sděleno, že Japonci se neholí. Ale to už bylo pozdě. Do onsenu hezky do hladka! Docela ostuda, že jsem si toto jako dlouholetý fanoušek Asie nevydedukoval, ale vem to čert. Přiznám se, že se strašně nerad svlékám i do plavek a moje návštěvy veřejných koupališť za posledních 10 let se dají spočítat na prstech jedné ruky. Onsenu jsem se tak dopředu obával a vedle Japonek a dámské části naší expedice to byl hlavní důvod, proč jsem začal dva měsíce před expedicí hubnout a horečnatě cvičit. Uvnitř onsenu ze mě však stydlivost rychle spadla. S heslem "ať si čumí!" jsem se jal ve sprchové části polévat horkou vodou. A nastala jediná moje krize. O dětství špatně slyším a nedám ani ránu bez naslouchátek. Mám hodně choulostivé uši a ve sprše si musím dávat majzla, aby mi voda nenatekla dovnitř. Hádejte, co se mi v prvních minutách v onsenu povedlo? Následující necelé 2 dny jsem měl kvůli zánětu pouze jedno funkční ucho a zrovna to horší, takže se mnou byla fakt "dobrá" domluva. Ještě jednou díky ostatním členům expedice, že to se mnou vydrželi! Dodám, že kanazawský onsen byl sice pěkně vybavený, ale v mužské části se nacházely jen dva bazénky uvnitř a jeden venku. Odpoledne se netěšil velké frekventovanosti návštěvníků, tak jsme se všichni v pohodě vešli a měli dostatek osobního prostoru.

Po siestě v horké vodě a úlevné očistě jsme si koupili lístky na bus do historické vesničky Shirakawa-go. A tam nás potkalo mnohem větší dobrodrůžo! Ale o tom až příště...

Cesta do Japonska I. - Let s Aeroflotem, japonské záchody a opojení Tokiem

Z první cesty do Japonska jsem se vrátil před čtyřmi týdny. Zpět se mi nechtělo, protože Země vycházejícího slunce, to bylo něco naprosto úžasného. 12 dní pobytu mi přišlo strašně málo a nejraději bych tam strávil aspoň měsíc. Bohužel dovolená není nafukovací a moje peněženka už vůbec ne, takže neúplné dva týdny byly maximum, které jsem mohl první návštěvě asijské země věnovat. Po příletu do Prahy ve čtyřčlenné sestavě jsme se rozloučili se Silvií, a s Janou a Kamilem zašli do jedné dejvické hospody, kde čepovali Budvar a probírali jsme živé dojmy z expedice. Bylo to ještě fajn. Šok přišel až v noci. Nikde žádné ulice prozářené neony jako v Tokiu, nikde automaty na teplé i studené nápoje, jež jsou v Japonsku všudypřítomné, a ujištění, že zázvorový tonic tu je jen slabý odvar japonského Wilkinsona (a to ho tam vyrábí Coca Cola!) a nabídka v pražských večerkách je proti 7 Eleven, Lawsonu a dalším chudinká, v regálech žádné dobré jídlo na ohřátí (v japonských kombini vám ho rovnou ohřejí) a když mám peška, chytnu ještě otrávený ksicht české/ukrajinské/slovenské prodavačky... A doma žádné vyhřívané záchodové prkénko, natož vodotrysk šplíchající mi na zadek. Tuhle hodně častou vymoženost jsem si v Japonsku hodně užíval. A na jednom pánském hajzlíku v Tokiu byly pověšené dámské kalhotky! Automat na použité dámské spodní prádlo jsem nikde neviděl, až mi to přišlo jako urban legend, ale ulovil jsem aspoň fotku dámských kalhotek na pánském záchodě. Dávat ji sem však raději nebudu. :)

Obligátní fotku záchoda s tlačítky si však neodpustím. Tento obvyklý typ na veřejných záchodcích jich má ve srovnání s WC v některých restauracích nebo onsenech skutečně málo....

Ale nechme už záchody a spodní prádlo na pokoji a povězme si všechno hezky od začátku...

Čekala mě druhá cesta letadlem v životě. Letenky jsem si nechal zařídit od naší skvělé průvodkyně Žanety, jež má taktéž skvělý blog Žanda Panda v Tokiu o cestování po celém světě (snad se nenaštve, že na její blog odkazuji pod záchodovou fotkou :). Pokud vám nevadí trochu ležérní slang, dobře si počtete. Roky jsem rád četl hlavně o jejich zážitcích z Japonska, tudíž když jsem na konci minulého roku zmerčil na facebooku avízo její japonské expedice pod hlavičkou Zirhamie, dlouho jsem se nerozmýšlel a poslal přihlášku. A dobře jsem udělal. Žanda byla bezva, v Japonsku se vyznala, bez problémů se domluvila a všechno zařídila. Bezva byla celá naše desetičlenná parta. Dobře jsme si sedli a dobře se i doplňovali. A Japonsko mě naprosto uchvátilo. Pokud byste tam chtěli vyrazit v létě, tak Žanda chystá druhou expedici. Místa snad ještě jsou. Po silně pozitivní zkušenosti ji rozhodně doporučuji!

Zpáteční letenka do Narity s přestupem na letišti Šerementěvo v Moskvě mě stála něco pod 14 tisíc. Letenky se kupovaly s předstihem, když ruskou měnu postihl pád, takže to vyšlo poměrně lacino. Pět členů expedice včetně mě letělo s ruským Aeroflotem, zbytek s Turky nebo s Němci (Jirka měl původně letět s Air France z Francie, ale jako na potvoru měli v den odletu Francouzi stávkovat, tak se narychlo musela měnit letenka). Dny před odletem jsem byl nervózní a trhal jsem rekordy v běhání na WC. Jak jsem se později dozvěděl, nepostihlo to jen mě. Navíc jsem na netu narazil na několik negativních reakcí na lety s Aeroflotem, obsahujíce nepříjemné ruské stevardky a arogantní a ožralé ruské cestující, což mi nepřidalo. Po zkušenosti s dvěma lety musím říct, že se není čeho bát. S Janou, Silvií (ze Slovenska), Kamilem a Jakubem jsme si 8. dubna dali sraz na letišti asi 2 hodiny před odletem. S Janou jsme si hned dali za stovku omotat batohy fólií, aby bederáky a popruhy nepřišly v nákladovém prostoru k úhoně. Můj batoh vážil něco přes 10 kilo (při cestě zpět přes 15!). Do váhového limitu jsem se tak v pohodě vešel. 

Do Moskvy jsme letěli zhruba dvě hodiny a dvacet minut. V sedačkách ještě nebyly zabudovány obrazovky, jedna letuška nasadila kukuč trestankyně na nucených pracích a na jídlu jsem si moc nepochutnal, ale jinak v pořádku. Na Šerementěvu jsme měli kvůli jednohodinovému časovému posunu jen něco přes hodinu času. Okoukli jsme obchody, podivili se automatu s kryty na mobily a tričky s podobiznou Putina (!), dali si jedno capuccino za eura (všechny automaty jsou tam na rubly, bacha na to) a chvátali na let do Tokia. K letadlu nás dovezla jako poslední cestující dodávka s ruským řidičem. Do Narity jsme letěli něco přes 8 hodin. Díky v sedačkám zabudovaným obrazovkám s několika desítkami filmů, seriálů, dokumentů a her utekl let celkem rychle. Plánoval jsem let prospat - byl jsem dokonce předešlou noc v práci -, leč nepodařilo se. Naštěstí jsem byl poté v Japonsku tak zavalen dojmy, že se žádný jet lag nekonal. V Naritě jsme vylezli z letadla a už se to na nás začalo sypat! Zdolali jsme cestou ven dva japonské letištní zřízence a hned nás atakovala japonská televize!

Výstřední Jana dala ochotně reportérům rozhovor, já s mou chabou aktivní angličtinou prchl zbaběle stranou. Pak jsme vyzvedávali na poště wi-fi router pro data v našich mobilech (moc užitečná věc, pronájem na 12 dní mě stál přes 8 tisíc jenů, tj. kolem 1600 Kč, což se po rozpočítání mezi 10 lidí vyplatilo). Částečně japonsky hovořící Jana se ujmula taktovky a dovedla nás do čtvrtého patra k poště, kde měli připravenu obálku s mým jménem, routerem a powerbankou. Před zpátečním letem stačilo vše vložit do přiložené obálky a hodit do kterékoliv poštovní schránky. Jak jednoduché! Koupili jsme si jídenky a natěšeni vyrazili vlakem do Tokia. Poprvé jsme se tak setkali s japonským systémem, kdy je jízdenka takový malý tvrdý papírek, jenž se vloží do díry vedle turniketu, ten vás pustí dál a papírek za turniketem vyjede. Ve výstupní stanici se to celé opakuje s rozdílem, že papírek zůstane uvnitř. Pokud dojde k nějakému problému, zasvítí červené světýlko a turniket vás nepustí dál (v Tokiu, kde je velké množství linek metra a vlaků  provozovaných 3 společnostmi, se to stane snad každému cizinci), zřízenec v kukani vedle turniketů vám vytiskne správné lístky a případně doplatí rozdíl, nebo ho doplatíte vy jemu. Běžné japonské vlaky vypadají vevnitř jako pražské metro. Jen jsou prostornější. V poledne s vlakem nejelo moc lidí. Zaplňovat se začal až těsně před Tokiem.

V Tokiu jsme vystoupili ve stanici Nippori, kde jsme si pak dali sraz s Žandou a zbylými členy expedice. Nejdříve jsme se zblbnutí prošli po okolí a udělali první fotky Tokia zvenčí. Já tele si zapomněl v mobilu vypnout režim letadlo a nepřišla mi tak Žandina smska, kam máme dorazit, tak jsme se s Jakubem poflakovali kolem, když už ostatní seděli v bistru s báječnou tempurou. Dal jsem si velkou porci (krevety, kořen lotosu a lusky v těstíčku) s wakame polévkou a musím říct, že lepší tempuru jsem v životě nejedl!

Po epesním nádlábnutí přišly na řadu nedaleké svatyně a cesta do parku Ueno. V parku jsme narazili njen na běhající sportovce, ale i na tradiční hanami, tj. piknik na velké modré celtě rozprostřené pod rozkvetlou sakurou. Sezóna sakur v Japonsku na začátku dubna končí, ale na pár z nich jsme v Tokiu narazili. Ta pravá bílo-růžová kanonáda nás čekala až druhý den v Kanazawě na protější straně ostrova...

Prošli jsme park a ve shluku stánků u jezera si dali první takoyaki (slané kuličky se zapečenou chobotničkou na špejli). Jak jinak, bylo to skvělé. V následujících hodinách jsme procházeli a projížděli Tokio, prohlíželi si mrakodrapy a další atrakce a do jednoho z nich, Tokyo Metropolitam Government Building v Shinjuku, jsme vlezli, vyjeli do 45. patra a měli tak nádherný výhled na panorama večerního Tokia. Zrcadlovku nevlastním, celou expedici jsem odfotil mobilem, ale fotka se docela povedla.

Žanda nás dovedla v Shinjuku do jedné hodně známé úzké uličky, lemované obrovským množstvím street food bister. Byly vesměs narvané k prasknutí jak Japonci, tak i cizinci. Při pohledu na podávaná jídla se mi sbíhaly sliny. Netrvalo však dlouho a mohli jsme se kochat japonskou delikatesou i na našich talířích. Vystáli jsme si frontu v restauraci Ootoya a dali si jejich specialitu (viz foto). Chutnala výborně. Následoval hodně zvláštní dezert Sakura. Ne každému úplně sedl. Já ho zblajzl hned.

Nakonec jsme vyrazili na nákup do kombini , jelikož nás čekala skoro osmihodinová jízda nočním busem do Kanazawy. Japonský noční bus je jedna z věcí, které bych zavedl i u nás. Pohodlné polstrované sedačky s velkými rozestupy a luxusním dostatkem místa na nohy. Ze sedaček se dá v podstatě udělat lehátko. Sedačka má na vrchu stříšku, jež si sklopíte nad hlavu až před obličej, až nic nevidíte a můžete si snadněji dát šlofíka. Zkrátka hostel na kolečkách. Paráda.

V následujících článcích o naší japonské výpravě se pokusím vše zestručnit, abych jich nepsal deset, ale jen pár. Bude to těžké, poněvadž zážitků jsem si z Japonska odvezl nepřeberně. A to z každého dne. Příště nás čeká minimálně první návštěva onsenu, úchvatná zahrada Kenroku-en, dodrodružné stanování mezi horami v lese na sněhu, historická horská vesnička Shirakawa-go, zapsaná na seznamu Unesco a další...

Hurá do Japonska!

Jak jsem se zmiňoval v předešlých příspěvcích, poletím v dubnu do Japonska. Na 13 dní (8.4.-21.4.). Bude to vůbec má první cesta do Asie. Někdo se jistě podiví, že nepoletím nejdříve do Koreje, na kterou jsem se dlouhé roky soustředil a žral ji ve všech směrech. Každý rok jsem veřejně prohlašoval, že tentokrát už Jižní Koreu navštívím. Nenavštívil jsem. Nejblíže jsem k tomu byl minulý rok, kdy se tam chystal také kamarád z koreanistiky. Už už jsem kupoval letenku, ale výpověď mé kolegyně z práce zapříčinila, že jsem si na kýžený termín nemohl vzít dovolenou. Dříve jsem buď neměl koule na to, letět sám, anebo chyběly finance. Ne že by se na to při mých příjmech nedalo za pár měsíců našetřit, ale mně se nedostávalo pevné vůle, ani výdrže. Byl jsem zpohodlnělý zápecník jako vyšitý. Na podzim minulého roku se to změnilo.

Tokio

Nejprve se mi podařilo sehnat nové bydlení s více než polovičním nájmem proti předchozímu bytu ve Vršovicích. A pak jsem zmerčil na facebooku post o expedici do Japonska od nadšené cestovatelky Žanety, jejíž blog Žanda panda v Tokiu o cestování po celém světě jsem roky hltal a upřímně jí záviděl tu ohromnou spoustu zážitků. Nebylo co řešit. A začal jsem šetřit na Japonsko. K mému rychlému rozhodnutí přispěla i společnost Zirhamia, pod jejíž hlavičkou Žaneta expedici organizuje. Profiluje se jako sympatická organizace pořádající expedice v netradičním, pohodovém duchu v menších skupinkách podobně naladěných lidí. Žádná nudná cestovka. V živé paměti mám fotku jakéhosi českého strejdy s ledvinkou, oblečením od vietnamských stánkařů včetně příšerných kraťasů a v prestižkách, jak si na korejsko-japonském zájezdu od cestovky něco fotí v parku v Soulu. V té kráse evokoval hnusného skřeta zabloudivšího do elfí Roklinky. Zařekl jsem se, že konvenční cestovku nikdy! U Zirhamie žádnou českou rodinu "Homolků" rozhodně nepotkám.

Zahrada Kenroku-en v Kanazawě

Obrovským lákadlem Žanetiny expedice byly též nastíněné hlavní body. Mix návštěv pulsujícího Tokia včetně gurmánských hodů (co peněženka dovolí) a karaoke, majestátních chrámových komplexů a hradů, nádherných zahrad, tradičních onsenů a dalších japonských lákadel, s trekováním po Japonských Alpách a spaním ve stanech v japonské přírodě, se mi strašně líbil. O totálně odlišné, fascinující kultuře ani nemluvím. Znám ji z hromady filmů, knížek a článků. A teď si ji hezky zblízka osahám. Ukrutně se na to těším. Nadšeně jsem nakoupil velký bágl, spacák, nafukovací karimatku, rychleschnoucí ručníky od Jurka, větrovku, čelovku (mám v plánu další treky), několik desítek tisíc jenů (nechci spoléhat na výběry v zahraničí) a zařídil zápůjčku wi-fi routeru po dobu expedice. A další nákupy mě ještě čekají. Celkově do výpravy do Japonska investuji odhadem kolem 65 tisíc Kč. Nepochybuji, že to bude stát za to. Samozřejmostí je obsáhlý report s fotodokumentací na blogu. Na průběžné psaní z Japonska to nebude, jelikož si nehodlám brát s sebou notebook (stejně je zralý na cestu do servisu) a tablet nevlastním, a nechtěl bych se kvůli datlování příspěvků na blog separovat od ostatních (výprava čítá 10 lidí). Ke konci dubna to sem začnu nadšeně hustit, tak se těšte. :)

5 dnů na Eiga-sai

Od 12. do 18. března se v pražském kině Lucerna konal 8. ročník festivalu japonského filmu a kultury Eiga-sai. Jelikož poletím příští měsíc do Japonska, chci se na to náležitě nabudit mimo jiné sledováním japonských filmů. Festival mi přišel tedy hodně vhod. Udělal jsem si volný víkend, vzal si v práci den dovolené a během 5 dnů zhlédl v Lucerně 12 kousků, včetně černobílého kraťasu Láska k vlasti (čsfd), jemuž předcházela poučná přednáška naší přední japanoložky Dity Nymburské. Přednáška a diskuze před i po krátkém filmu mi přišly zajímavější než samotný film a litoval jsem, že podobných akcí nebylo na festivalu více. Trochu to kompenzovala diskuze s hostem festivalu, japonským režisérem Jódžiró Takitou, po jeho filmu Jen žádné komixy! (čsfd), na němž mě nejvíce zaujalo rázné cameo Takeši Kitana. Taktéž mě trochu mrzelo, že jsem se nemohl zůčastnit projekcí filmů Himitsu, Průvodce (Departures) a Barmská harfa. Ale více než den dovolené jsem si prostě nemohl dovolit. A první dva jsem jsem už stejně předtím viděl... Co se týče filmů od Takity, shodli jsme se s kolegyní z asianstyle, že měly do jednoho přepálenou stopáž a trpěly nevyrovnaností. Příkladem budiž třeba sympatický snímek Šógunův astronom (čsfd) o mladém velmistrovi deskové hry go, jenž je pověřen předlouhým měřením Polárky a posléze se snaží prosadit nový přesnější japonský kalendář, což není po chuti zuby nehty moci se držícímu císařskému dvoru. Atraktivní námět, velkorysá výprava, ale výsledkem byl jen standardně líbivý a korektní životopisný snímek, rozpačitě oscilující mezi komedií a dramatem, který mezi asijskou konkurencí nijak nevyčuhuje a rychle zapadne. Škoda, z projektu šlo vytřískat více muziky.

Šogunův astronom

Co mě nejvíce dostalo? Bezpochyby projekce kultovního morbidního psycha od mého oblíbence Šion Sona, Kroužek sebevrahů (čsfd). I po několikerém zhlédnutí má film schopnost s člověkem zamávat a zarazit ho do sedačky. Za Sonův největší majstrštyk sice považuji komplexní Pod vlivem lásky (Love Exposure), ale Kroužek sebevrahů se drží v těsném závěsu, přičemž má silnější tah na branku. Ba přímo brutální, poněvadž snímek obsahuje nemálo krví nešetřících scén, po kterých budou méně odolné povahy zralé na ručník. Však postarší pár přede mnou nevydržel sledovat film ani půlhodinu a odchodem mi zajistil pohodlný výhled na titulky. Sonova atmosférická pecka je svým způsobem nadčasová. Motiv odcizení, samoty a zhoubného vlivu popkulturních médií je stále aktuální a v kinematografii nás bude doprovázet v různých obměnách ještě hodně dlouho. Jen asi už těžko bude doveden takto do absurdna, s chytlavými songy skupiny náctiletých holčiček, jež není jen pouhou kulisou. Zkrátka Kroužek sebevrahů je silný zažitek a nic na tom nemění, že se v něm moc nevysvětlí. Pohled hlavní hrdinky na jednoho z detektivů na konci filmu je všeříkající.

Kroužek sebevrahů

Z dalších filmů uvedených na festivalu bych vypíchl komediální drama Pohřeb (čsfd), jež mě zaujalo křehkou poetikou, ukázkou rodinné pospolitosti a vhledem do tajů buddhistického pohřbu. Miluji tě, železnice (čsfd) je tradičně japonsky subtilní, realistické a pomalu plynoucí drama s bonusem pro milovníky vlaků a železničních nádraží. Podobné japonské snímky ze života mám hodně rád. A tento se povedl. Doporučuji. A do třetice drama, v němž hraje silnou roli rodina. Ve Vítej zpět, Hayabuso! (čsfd) se podíváme do prostředí výzkumného vědeckého střediska. Meziplanetární sonda Hayabusa byla vypuštěna na oběžnou dráhu. Její cestu sleduje tým vědeckých pracovníků a my budeme sledovat hlavně jednoho z nich. Neobvyklé prostředí, příjemný sentimentální feeling a opět kvalitní drama se sympatickými hrdiny, jejichž osud nám nebude šumák.

Přiznám se, že téměř každý rok jsem pečený vařený na prosincové Filmasii a Eiga-sai jsem nikdy nevnímal jako filmovou událost, kterou bych měl vysedět celou. Letošním ročníkem se to změnilo. Bylo to příjemné a většina filmů mě něčím zaujala. Pár organizačních nedostatků by se jistě našlo (třeba u několika dialogů se nezobrazily titulky atd.), ale nebylo to nic, co by kazilo celkový kladný dojem z akce. Jen si opět stejně jako u Filmasie musím postesknout, že mnohé snímky by si zasloužily vyšší návštěvnost, než je třetina nebo půlka sálu.

Články na Asianstyle

Delší dobu už na blog nepřispívám, ale pokud byste si chtěli přečíst některé mé další články, tak je najdete na stránkách Asianstyle, kde jsem jeden z redaktorů. Moje články se samozřejmě pořád týkají výhradně  asijských filmů a asijského jídla. :)

New Korean Wave - od cenzury po boom korejského filmu

Cenzura

Ačkoli po květnovém masakru demonstrantů v Kwangdžu v květnu roku 1980 režim postupně povolil otěže, nebyla 80. léta v Jižní Koreji pro filmaře moc příznivá. Trvaly vládní zásahy a cenzura, a korejskou kinematografii soužil nedostatek tvůrčích talentů. Stojaté filmové vody v první polovině 80. let čeřili pouze etablovaný režisér Im Kwon-tek, jenž ve svých filmech s oblibou prozkoumával historické, kulturní a umělecké kořeny země, jeji tradice a rituály, a vládní cenzura, která začala zastávat tolerantnější postoj k zobrazování nahoty a sexu, což přineslo nárůst korejských erotických filmů v distribuci. Nejúspěšnější z nich byl snímek Madame Aema, inspirovaný francouzskou Emannuellou. Příběh ženy, zažívající sexuální dobrodružství, zatímco je její muž ve vězení, byl s 315 tisíci prodaných lístků jen v Soulu nejnavštěvovanějším filmem roku 1982. A dočkal se 11 pokračování.

Nová korejská vlna

Nová korejská vlna nastoupila v druhé polovině 80. let, kdy díky olympiádě v Soulu v roce 1988 nastalo další částečné uvolnění cenzury, jež dovolilo zobrazení předmětů a témat, které byly dříve tabu, což se změnou filmové politiky přispělo k estetické a tématické revitalizaci korejské kinematografie. Nová korejská vlna zahrnovala řadu filmů zabývajících se sociálními problémy a líčících změny v korejské společnosti. Přehodnocovaly se klíčové události korejské historie. Hrdiny se stávali i radikální studenti a dělnická třída, zobrazovanými tématy rozdělení obou Korejí, korejská válka, rozvraty rodin, urbanizace, průmyslové nepokoje... Cenzorským nůžkám se i přes uvolnění nevyhnulo stále velké množství korejských filmů. Platily vágní podmínky: film nesmí narušovat ducha ústavy a důstojnost státu, společenský řád a morálku, přátelství mezi Koreou a dalšími zeměmi, a zdraví lidí.

Vstup Hollywoodu a čebolů na korejský filmový trh

V roce 1988 bylo povoleno také působení pobočky Hollywoodu na korejské půdě. Americké distribuční společnosti mohly bez omezení operovat na korejském trhu, což znamenalo řadu protestů a sabotáží nacionalisticky smýšlejících Korejců v sálech před promítáním i během promítání hollywoodských snímků. Dříve byl filmový trh pro cizí distributory uzavřen. Práva na filmy museli prodávat korejským společnostem. Nadále však platily kvóty na počet dní, po který bylo nařízeno korejské filmy během roku v kinech promítat. Postupně se však i přes protesty filmařů a korejské společnosti kvóty snižovaly. Vstup Hollywoodu na korejský trh pro korejské filmy byl prospěšný nutností větší konkurenceschopnosti.

V roce 1992 poprvé jeden z obřích průmyslových konglomerátů (čebolů) výrazně financoval domácí film. Samsung investoval 150 miliónů wonů do komedie Marriage Story. Risk se vyplatil, jen v Soulu snímek navštívilo 520 tisíc diváků. Následovaly další investice čebolů do filmů. Korejské filmy se začaly šít na míru konkrétním diváckým skupinám. Producenti se řídili i průzkumy trhu. Aktivity čebolů znamenaly řadu změn, třeba nárůst rozpočtu domácích snímků (z průměrných 500-600 mil. wonů v roce 1992 na 1,5-2 miliardy wonů v roce 1996).

Začátek masivnější státní podpory korejského filmu

Za prezidenta Kim Jong-sama (1993-1997) začala korejská vláda více propagovat a podporovat korejský filmový průmysl. Dříve byl film vládou vnímán jako ideologický nástroj a byl řízen a regulován. Změnu paradoxně pomohla nastartovat videopáska od Prezidentského poradního sboru pro vědu a techniku, na níž bylo prezidentovi představeno zajímavé srovnání: celosvětový výdělek amerického sci-fi filmu Jurský park rok po startu v kinech jako ekvivalent zisků z vývozu 1,5 miliónu automobilů Hyundai. Film začal být vnímán jako průmysl, který by mohl generovat stejné zisky jako průmyslová velkovýroba.

V roce 1996 byl zahájen první ročník Pusanského mezinárodního filmového festivalu (PIFF), jenž se postupně stal jedním z nejvýznamnějších filmových festivalů v Asii a získal si slušnou mezinárodní reputaci. Korejské filmy uvedené v Pusanu byly zvány na prestižní evropské festivaly v Cannes, Berlíně či Rotterdamu. Tentýž rok Ústavní soud vydal přelomové rozhodnutí , že vládní cenzura filmů před jejich vydáním je protiústavní.

Finanční krize

V listopadu roku 1997 doplatila také korejská ekonomika na příliš velkorysé a rozsáhlé poskytování úvěrů provázející výrazný investiční boom a obrovský příliv zahraničního kapitálu. Korejské banky se ocitly v pasti nesplácených úvěrů a nebyly schopny splácet miliardy dolarů zahraničních závazků. Některým čebolům (Kia, Samsung Motors) hrozil bankrot. Korejská měna klesla na historické minimum 1640 wonů za dolar. Korejská vláda neměla prostředky na uklidnění napjaté situace a musela se spolehnout na mohutnou pomoc Mezinárodního měnového fondu (MMF) a Světové banky. Následující dva roky byly obdobím pesimismu. Na základě diktátu MMF došlo k široké restrukturalizaci podniků a bank. Více než 1,5 miliónů Korejců nemělo práci. Přibližně 20 tisíc firem zkrachovalo. Korejská střední třída notně prořídla. V těchto krušných časech paradoxně odstartoval boom korejského filmu.

Boom korejského filmu

V roce 1998 šlo do distribuce pouhých 48 korejských snímků, což byl nejhorší výsledek od roku 1957. Z důvodu propadu wonu vůči dolaru se stal nevýhodným nákup zahraničních snímků a rozumnější se naopak stala investice do lokálních projektů. Hororová komedie režiséra Kim Dži-una (Kim Ji-woona) The Quiet Family se stala prvním případem rozdílu mezi novým a starým korejským filmem. Multižánrovým a nadprůměrným vizuálním podáním bořila zažité hororové a komediální konvence. Úspěch u diváků a kritiků se zákonitě dostavil. Nástupu nové generace filmařů-cinefilů, čerstvých absolventů filmových škol oproštěných od minulosti a točících žánrové snímky, tak již nestálo nic v cestě. Uchytila se nová témata, větší svoboda v experimentování s formou a žánry. Pro producenty byli mladí režiséři výhodní kvůli nízkým platům, přístupnosti ke kompromisům a toleranci k produkčním zásahům.

Následovaly první nefalšované korejské blockbustery. Shiri (1998), JSA (2000) a Friend (2001) zhlédlo v korejských kinech pokaždé minimálně 6 miliónů diváků. Metu 10 miliónů prodaných lístků prolomilo záhy vojenské akční drama Silmido (2003) a poté válečný epos TaeGuk Gi (2004). Korejské filmy se již dokázaly v mnoha ohledech vyrovnat západní konkurenci, přičemž si zachovávaly lokální specifika. Spokojení diváci se začali houfně hrnout do kinosálů a velká studia včetně čebolů byla stále ochotnější investovat do drahých, riskantních a ambiciózních projektů.

Státní podpora korejského filmu

V roce 2001 podpořila vláda poprvé korejskou kulturu více než 1% státního rozpočtu. V následujících letech se stala propracovaná jihokorejská podpora domácích filmů nejvyšší v Asii. Korejská filmová rada (KOFIC) poskytovala granty pro nezávislé a krátké filmy, úvěry pro komerční projekty, produkční podporu pro artové, nízkorozpočtové, digitání a koprodukční snímky, DVD produkci a artová kina. Založila Regionální mediální centra, která zajištovala filmová školení a půjčovala vybavení amatérským filmařům, a Korejské centrum filmového průmyslu starající se o publikační pokrytí korejské kinematografie. Z této ukázkové a masivní státní podpory tyje korejský film dodnes.

Pozn. autora: Jako zdroj pro článek jsem použil anglickou knihu o korejském filmu New Korean Cinema – Breaking the Waves od Darcyho Paqueta, odborníka na korejskou kinematografii a zakladatele známých stránek koreanfilm.org. Fanouškům korejského filmu ji rozhodně doporučuji.