5 dnů na MFFKV

Před dvěmi hodinami jsem dorazil z pětidenního pobytu na 46. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech a chtěl bych se podělit s ještě čerstvými dojmy, než se dostaví obvyklá nechuť dát dohromady byť jen odstavec textu. Ve Varech jsem loni nebyl, jelikož jako osobu se zálibou v asijské kinematografii mě program, jenž rezignoval na cokoliv asijského, co by zavánělo mainstreamem, a chystal se chrstnout na publikum jen nevábně vyhlížející arty v čele s korejskou Poetry, absolutně netankoval. Letos jsem si dopředu řekl, že to risknu a dva měsíce předem si zajistil bydlení v obligátním pseudohotelu Festival, pravděpodobně nejdostupnější možnosti, jak běhěm fesťáku důstojně bydlet. Z odtajněného programu jsem byl zklamaný, poněvadž atraktivita vybraných asijských filmů opět dostala slušně na frak. Kde jsou ty doby, kdy fanda asijského filmu spokojeně vrněl v sedačce u No Mercy for the Rude, Exiled, Thirst, The Host nebo Love Exposure...

Letos na první pohled táhl jen nový Sion Sono, částečně korejské drama Desire to Kill a pro skalní fandy zřejmě určený sebemrskačský Arirang od Kim Ki-duka. Nechci hned po festivalové dramaturgii, aby zajistila pro akci hongkongské policejní thrillery (ale proč by ne, když na Febiu běžel povedený Overheard), ale vždyť se každý rok v Asii urodí dost povedených kousků na pomezí artu a mainstreamu v přitažlivém vizuálním kabátku a bez dlouhých záběrů, tak proč by měl Asie chtivý divák sledovat jen přírodní scenérie a konverzace v rozvleklých filmech Naomi Kawase a podobná díla? Snad to bude za rok lepší. Mimochodem, nový snímek Naomi Kawase jsem riskl, a protože už po první půlhodině to při sledování plátna bylo především o boji s mým organismem, jenž mě chtěl dostat do polovědomého klimbajícího stavu, po hodině a deseti minutách jsem uprchl ze sálu. Aspoň na Siona Sona se dá víceméně spolehnout. Jeho provokativní softporno o přerodu jedné osobnosti mě bavilo. Taktéž mě bavilo sledovat (asi znechuceně) odcházející diváky ze sálu. Sonovy filmy zkrátka nejsou pro každého.

Odběhněme od asijského filmu. Letos mi přišlo, že dostat se na (nejen) naplánované projekce, začíná být pro diváka s obyčejným Festival Passem skutečně hardcore. Rezervace pomocí sms vycházely stoprocentně asi jen systémem vybraným šťastlivcům (mně vyšly z několika pokusů pouze jen jednou dva filmy, jinak jen jeden ze 4 zaslaných kódů, a to je přitom pro mě čas na hodinkách nastavený podle atomových hodin samozřejmost). Když se toto (většinou) nezdaří, nezbývá než naspurtovat před Thermal do front před pokladnami. Jenže po sedmé už je v podstatě pozdě, protože tam již čekají stovky lidí! Pak se nezbyde než modlit, ať je vybraná fronta rychlá a nějaké lístky se mezi půl devátou až devátou ještě podaří urvat. Průměrná čekací doba s byť jen teoretickou šancí na lístky (tj. příchod do 7:45) je hodinu a půl. Čím větší šance na získání lístků, tím dřívější příchod do fronty a tudíž delší čekací doba. Podle doslechu tam už někteří filmoví maniaci stepují kolem čtvrté ranní. Sám jsem zkusil půl sedmou a půl osmou. V prvním případě jsem ukořistil po dvouhodinové čekačce 4 lístky, přičemž některé projekce už byly vyprodané, v druhém případě, když jsem se dostal krátce po deváté ke kase, nebylo k mání téměř nic zajímavého. Osobně doporučuji stoupnout si do pravé fronty vedoucí dovnitř Thermalu. Vede k největšímu množství pokladen vedle sebe, takže frčí dopředu nejrychleji ze všech (na obrázku je pomalejší levá strana).

Další varianty, jak získat lístky, jsou: zeptat se na pokladně hodinu před projekcí, zda se nějaké neuvolnily ze zrušených rezervací (nezkoušel jsem, ale smrdí to návalem a další čekačkou) či si stoupnout s dostatečným předstihem před sál a doufat, že v sále bude těsně před projekcí dostatek volných míst a budu dovnitř vpuštěn na Festival Pass. Dopolední projekce byly v pohodě, dostal jsem se na nového Sona a Code Blue, ale při odpoledních a nočních mě při pohledu na postávající a sedící dav přešla chuť se zařadit i hodinu před projekcí. Z doslechu mám i tříhodinovou čekačku na vytoužený film. Holt je to trochu zkouška nervů a trpělivosti. Pro někoho možná dobrodružství, já mám raději své jisté a bez možnosti si ve frontě pokecat s nějakým kamarádem bych déle než půlhodinu před sálem nečekal.

Ze začátku jsem si pochvaloval, že davy nejsou tak velké a na promenádě se dá jít i rychleji, ale po pár dnech přišly dva sváteční dny (úterý a středa) a lidí bylo v okolí Thermalu jako much. Co se týče počasí, tradičnímu dešti festival opět neunikl, ale nikdo z kamarádů neměl choutky vysedávat v trávě a přiopíjet se kombinací ginu a toniku zakoupených v nedaleké Bille, tak mi to bylo jedno. Několikrát jsme navštívili karlovarské restaurace, což není žádná velká sláva. Nakonec člověk stejně skončí u palačinek z Dobrotek, čerstvých baget z vedlejší bageterie nebo u rychlého, ale vesměs chutného čínského jídla u spolehlivého Woka poblíž parku. Akorát česnekový krém s krutony v nedalekém Retru byl fakt epesní a budu na něj vzpomínat se slinou v hubě. Jinak těžký kulinářský průměr. Nezkusil jsem doporučované uzbecké bistro vedle Dobrotek, pán vedoucí mě hned po příchodu slušně odlifroval, že mají zrovna zavřeno.

Možná by někoho mohlo zajímat, kolikže asijských filmů jsem z toho nemastného neslaného výběru dal... Nedivte se, ale pouhé 2 filmy (Sono a Kawase, první projekce Kim Ki-duka byla bohužel zrušena) z celkových 14. Až mi zase bude někdo předhazovat, že se jen dívám na "ty mé šikmooké úchylárny", odkážu ho nesouhlasně nejen na zhlédnuté filmy za poslední rok na čsfd. A nejlepší film? Kdo mě zná, tak ho to nepřekvapí. Komediální akční sci-fi horror s fuckujícími děcky a zubatými emzáky Attack on the Block. Parádní léčebná kůra pro příliš mnoha arty mučenou filmovou duši. Největším zklamáním se pro mě stal britský Kill List. Prvotřídní horrorově-thrillerovou atmosféru režisér v posledních minutách doslova spláchl do záchodu, z čehož jsem byl značně rozčarovaný. Mnohem více než z roztahané španělské blbosti The Soul of Flies, nejhoršího filmu, jenž jsem na festivalu zhlédl. Měl 78 minut, ale připadalo mi, že to utrpení trvá minimálně 3 hodiny.

10 nejlepších asijských filmů roku 2010

Nakonec mi to nedalo, abych si také nezabilancoval. Můj panák soju je roky asijský film, a i když jej už hromadně nenakoukávám jako před lety, viděl jsem stěžejních asijských snímků z minulého roku dost na to, abych si z nich mohl sestavit reprezentativní topku. Podmínkou byla dostupnost až v roce 2010, ať už v kině, na DVD, či na netu. Z tohoto důvodu sem nezařadím krásné japonské melancholické drama Flavor of Happiness, jež by sice právem patřilo mezi nejlepší trojici, ale bylo již k mání na konci roku 2009. Při výběru jsem se rozhodl, že větší důraz budu klást na účast jednotlivých žánrů. Jelikož minulý rok mě neohromila žádná vyložená pecka v ranku předloňské japonské Love Exposure a v "osmičkové" kategorii (hodnocení 8/10) bylo docela nabito, desítka snímků je řazena volně.

The Man from Nowhere (Jižní Korea)

Nejlepší korejský akční thriller. Kdyby banda gangsterů operujících na trhu s lidskými orgány tušila, jakou smršť způsobí únos jediné kamarádky bývalého člena speciálních jednotek, nejspíše by se malé dívce a domku se zastavárnou, již hrdina vlastní, na míle vyhnula. Jenže smůla. Hlavní badass originálním nožem hezky podřezává krky a s kvérem mu to také jde, ale na nasraného Won Bina stejně nestačí. Drsný, špinavý, nekompromisní - přesně takový, jaký má korejský akčňák být. Vrcholem je intenzivní finální bitka, ve které úřadují krátké ostré čepele.

The Stool Pigeon (Hong Kong)

Hongkongský režisér Dante Lam je v posledních letech ve formě a sází v plen jeden výborný thriller za druhým. Beast Stalker příjemně překvapil v roce 2009. V roce minulém si to rozdaly hned dva Lamovy napínáky: The Stool Pigeon a Fire of Conscience. První to vyhrál zajímavějším příběhem a větším důrazem na postavy. Policejní informátor ve zločinecké bandě, adrenalinové automobilové honičky, kvalitní akce, surové rvačky, láska a sympatický hrdina... Špičkový hongkongský akční thriller.

71-Into the Fire (Jižní Korea)

Na válečném poli neměl biják režiséra známého melodramatu A Moment to Remember v roce 2010 konkurenci. Ne že by mu to ubíralo na kvalitě... Od Pout války jsme tu neměli korejský film s tak působivě zpracovanými válečnými scénami v tak fešném vizuálním kabátku. Už úvodní řež nastavuje laťku dost vysoko. Finální bitva o areál střední školy, v němž několik desítek nevycvičených, zato odhodlaných studentů čelí velké přesile na Jih postupující severokorejské armády v čele s charismatickým generálem, si se začátkem nezadá. Za závěrečný bodycount, jenž mají na střeše školy na svědomí dva hlavní hrdinové, by se nemusela stydět leckterá ikona devadesátkových akčňáků.

Ip Man 2 (Hong Kong)

Zatímco bijec Tony Jaa s třetím Ong Bakem většinu fanoušků martial arts filmů zklamal, Donnie Yen s druhým Ip Manem je opět potěšil. I když už protivníky tak nekompromisně neřezal jako desítku japonských karatistů v prvním díle, v souboji mistrů mu okatě pomáhaly dráty a namistrovaný britský boxer se i přes býčí sílu zprvu nejevil jako ten správný záporák pro hongkongský kung-fu (wing chun) film. Ale ve vší úctě k příjemně old school Gallants a přímé konkurenci pro Yipův film, Ip Man-The Legend is Born, souboje budu i v budoucnu sjíždět jen v mainstreamovém druhém Ip Manovi.

White Night (Jižní Korea)

Skvělý Han Suk-kyu jako životem zkoušený detektiv a výborná Son Ye-jin jako krásná a chladnokrevná manipulátorka v jakostním detektivním dramatu, který feelingem připomene korejskou klasiku The Scarlett Letter. To obnáší soundtrack obsahující především vážnou hudbu (opakující se motiv z Čajkovského Labutího jezera), pomalé tempo, tragiku, potlačované emoce a precizně vystavěnou příběhovou kostru, kdy do sebe na konci vše nenávratně a osudově zapadne. Jeden z největších filmových zážitků minulého roku. Snímek přitom pro mě nepochopitelně v jihokorejských kinech propadl.

Dream Home (Hong Kong)

Přímočarý hongkongský slasher u mě dostal přednost před skvěle natočeným, leč absurdně přepáleným korejským krvákem I Saw the Devil. Co se brutálních atrakcí týče, oba vychází takřka nastejno. Vyvržená střeva, uříznutý penis, podřezané krky - z hlavní hrdinky se v cestě za jejím snem stane nelítostná a nezastavitelná bestie brodící se v kalužích krve. Nápadité mordy se sem tam efektně vynoří ze slušné sociálně dramatické omáčky, která dává hrdinčinu extrémnímu chování jakýs takýs smysl. Jakostní slasherové řemeslo. Nic pro slabé žaludky.

Reign of Assassins (Čína)

Kvalitní komorní wuxia, jež dá letmo vzpomenout na doby, kdy jsme byli paf z famózního Tygra a draka. Úrovně a rozmáchlosti opusu Anga Leeho nedosahuje, ale loni neměla v subžánru asijských historických dramat s prvky bojových umění konkurenci. John Woo sice po Red Cliffu zaměstnal horšího střihače bojových scén, což místy zbytečně lehce sabotuje pěknou choreografii, ale pořád se jedná o slušný nadprůměr. Když si přičteme báječné herce: veteránku hongkongských akčních filmů Michelle Yeoh a korejského elitního herce Jung Woo-sunga, mezi nimiž to na obrazovce skutečně funguje, zajímavý příběh točící se kolem spolku vrahů (jen úhlavní padouch to také lehce kazí) a fešný vizuál, vyleze nám fajn záležitost, která má všechno, co má správná wuxia obsahovat: ladné souboje, schopné zabijáky, zradu, lásku a pomstu.

Symbol (Japonsko)

A teď něco z odlehčenějšího soudku, poněvadž Symbol je jedna z největších asijských ptákovin, co nás minulý rok mohla na plátně či obrazovce potkat. Náplň originálního kousku je skrz naskr divná: v jedné linii vyprávění se kdesi v Mexiku chystá podprůměrný wrestler v masce na svůj zápas. Ten zaručeně nebude obyčejný. V druhé paralelní a zábavnější linii se v jakémsi neznámém bílém prostoru evokující obří polstrovanou celu blázince probudí legrační Japonec v legračním žlutém pyžamu. Průzkum prostředí spustí vodopád humorných situací, z nichž bude mít chudák Japonec dojem, že si z něho někdo nahoře dělá šoufky a škodolibě se z toho tleská do kolen. Hodně švandy a absurdity, trocha existencialismu a pindíků. :)

A Barefoot Dream (Jižní Korea)

Předloni Korejci patriotisticky jásali u sportovního fláku o národním týmu skokanů na lyžích na olympiádě, loni drželi palce korejskému trenérovi a jeho sebrance malých fotbalistů posbíraných na ulici města ve Východním Timoru, jenž nepatří právě mezi politicky stabilní oblasti. Občanské nepokoje očekávatelně krapet zhustí zápletku, která je jinak odlehčenějšího ražení a nabouchaná sportovními klišé. Ale skvadra snědých bosonohých kluků, vyjeveně zírajících na své první fotbalové kopačky, a pro korejský film netypické indonéské prostředí, tradičnímu sportovnímu koktejlu podstatně přidávají. Ve finále nelze všem nedržet palce.

Season of Good Rain (Jižní Korea)

V segmentu asijských melodramat nebyla minulý rok moc velká konkurence. Před zajímavou hongkongskou kuřáckou romanťárnou Love in a Puff jsem nakonec upřednostnil osvědčenou korejskou kvalitu. Aby nedošlo k mýlce, Season of Good Rain se nesnaží o opakované vyvolání slzavých niagár a do kapku dramatičtějšího finiše si jen tak relaxačně plyne. Takřka celý se odehrává v Číně a partnerkou fešáka Jung Woo-sunga je krásná a křehká Číňanka. Přestože spolu mluví anglicky, krásně jim to v příjemné korejské romantice ladí.

Filmasia 2010

Zítra v pátek začíná šestý ročník festivalu asijského filmu Filmasia. Letos poprvé se bude odehrávat pouze v Aeru (3.-5.12.), což je jistě škoda, ale není to nic, co by mělo fanouška asijské kinematografie odradit od návštěvy festivalu. I z důvodu, že nynější ročník je programově vcelku výživný, a na své si v něm přijdou jak příznivci asijského mainstreamu, tak i artu. Zasazení festivalu jen do Aera přineslo jedinou projekci každého snímku. Osobně v sobotu nebudu váhat navštívit novinky korejského hitmakera Kim Ji-una I Saw the Devil a kontroverzního japonského režiséra Siona Sona Cold Fish. První je v podstatě sázkou na jistotu. Kim Ji-un během své režijní kariéry nenatočil podprůměrný film a jeho tři kousky (A Tale of Two Sisters, A Bittersweet Life, The Good, the Bad and the Weird) patří mezi to nejlepší a nejvýraznější, co může moderní korejská kinematografie nabídnout. Od Viděl jsem ďábla čekejme řemeslně špičkovou a atmosférickou podívanou se skvělými herci. Lee Byung-hun a Choi Min-sik v hlavních rolích snad nepotřebují komentář. Pro slabší povahy nutno dodat, že snímek je symbiózou thrilleru a slasheru, a jak je u Kim Ji-una zvykem, s krví a naturalističností se nemaže. V zobrazení brutality došel film tak daleko, že musel být před uvedením v běžné korejské kinodistribuci zbaven sedmi nejsurovějších okamžiků. A to je na nekorektní Jižní Koreu co říct. Nemám informaci, zda-li bude na Filmasii uveden o minutu kratší nebo režisérský sestřih, ale těším se moc. Druhý známý asijský režisér, Japonec Sion Sono, na nějaký ten litr kečupu také nehledí. Znalci asijského filmu si jistě pamatují na šokující začátek kultovního Suicide Clubu, v němž se padesátka středoškolaček na nástupišti metra chytila za ruce a skočila pod projíždějící soupravu. A to byl skutečně jen začátek. Bylo by však chybou myslet si, že režisérovou doménou jsou nechutnosti a surovosti. Nikoliv. Sion Sono je machr na vztahy, vypjaté emoce a poutavé netradiční, až bizarní zápletky. Kdo viděl fantastické čtyřhodinové (!) Love Exposure, jistě mi dá za pravdu. Od Studené ryby tak lze očekávat počin, jenž půjde za hranice běžné, konformní kinematografie. Synopse o pohledu na život masových vrahů zní nanejvýše slibně. Můj favorit číslo dvě. 

Festival nabízí další prověřená asijská jména. Třeba dalšího kontroverzního japonského režiséra Takashi Miikeho, známého to workoholika na režirské stoličce a tvůrce mnoha známých úchyláren. Snímek 13 Assassins, který slavnostně zahájí festival, patří mezi nejkonvenčnější Miikeho kousky. Žánr samurajské řežby tentokrát Miike neozvláštňuje vynalézavými bizarnostmi, takže se můžeme těšit na poctivou historickou podívanou, ve které si to třináct odvážných chlapíků s nabroušenou ocelí v rukou rozdá za čest a slávu s obrovskou přesilou. Takových bijáků není nikdy dost. Silně artové filmy od tchajwanského Tsai Ming-lianga už nejsou moc můj šálek čaje. Ačkoliv jeho erotický muzikál The Wayward Cloud mě docela zaujal, u neskutečně zdlouhavého I Don't Want to Sleep Alone jsem na Febiu vyloženě trpěl. Těžko říct, zda festivalovou Visage risknu. Na druhou stranu, režisér má početnou skupinu fanoušků a film si i v Praze svou diváckou skupinu najde. Žánr anime má na festivalu jediného zástupce v podobě Ponya od japonského klasika Hayaa Miyazakiho. Anime a Miyazakiho tvorbu nemám příliš nakoukané, takže se neodvážím o snímku cokoliv tvrdit, leč dle ohlasů je povedený. Pokud tedy máte rádi anime, Ponjem z útesu nad mořem nic nezkazíte. Další trhák hongkongského bijce Donnieho Yena, Legend of the Fist: The Return of Chen Zhen, mě vpravdě moc nenadchl, avšak kdo chce na plátně vidět několik choreograficky nápaditých bitek (od kung fu, volný styl, až po karate) odehrávajících se vesměs v prostředí Číny začátku minulého století, má možnost. Celkově se jedná o neurážející, výpravný hongkongský průměr. Na poslední kousek Filmasie, korejské drama City of Crane, jsem viděl pouze trailer a popravdě nevím, co si o tom myslet. Film může překvapit, nebo zapadnout mezi hromadou asijských artovek, jež každý rok uvádějí tuzemské festivaly. Uvidíme. A možná se uvidíme na Filmasii. :)

Recenze: Občan pes

Aby mi to tu dlouho nestálo, dovolím si na blogu uveřejnit neúplný a poupravený text, který jsem o úžasném thajském filmu před několika lety napsal pro jeden filmový web. Občan pes je moje srdcovka a byl by hřích tu na něj nemít recenzi, na kterou už dávno na onom nejmenovaném filmovém webu ani příslovečný pes neštěkne.

Vyjma snímků dvou osvědčených korejských jmen moc asijských filmů cestu do naší kinodistribuce nenachází. O thajských počinech to platí dvojnásob. Před Občanem psem jsme se mohli na plátnech kochat jen jediným zástupcem této exotické filmové destinace: thajským boxem prosyceným bojovým filmem Ong-bak. Je to jistě škoda, jelikož thajská kinematografie skýtá zajímavější a originálnější kousky, než jen muay thai filmy s neporazitelným bijcem Tonym Jaa. V Thajsku ročně přichází na svět kolem stovky filmů, přičemž nejčetnějším žánrem je duchařský horor, u Thajců nejoblíbenější, jenž představuje nejčastější thajský vývozní filmový artikl do světa. Namátkou si připomeňme mezi fanoušky asijských filmů známou a skvělou duchařinu Shutter, jež byla uvedena na několika našich menších filmových festivalech. Když už zmiňujeme filmové festivaly, nemůžeme se nedotknout největšího z nich, Karlových Varů, poněvadž několik thajských filmů bylo chvályhodně součástí programu ročníku 2006. Byly to filmy především vizuálně vytříbené. A největšího ohlasu diváků a kritiky se z nich dočkal hravý Občan pes.

Když už je řeč o vizuální stránce, není na škodu vědět, že režisér Wisit Sasanatieng je úspěšným tvůrcem televizních reklam. Na jeho dvou snímcích, Občanu psovi a Tears of the Black Tiger, je to totiž dost znát. Sasanatiengův předposlední počin, retro horor The Unseeable, není výtvarně tak výrazný, ale jak vidno z traileru, z typické režisérovy stylovosti pranic neslevuje. Už Sasanatiengův režijní debut, komediální pseudowestern Tears of the Black Tiger, překypoval netypicky křiklavými barvami, nápady, imaginací a zvláštní atmosférou. Našincovi by se při jeho zhlédnutí určitě vybavil Limonádový Joe v pastelových barvách. Film to byl natolik v rámci asijské tvorby unikátní, že se dočkal i úspěšného uvedení v evropských kinech. Pohříchu se naší malé zemičce vyhnul. Jistě je to škoda, ale máme tu ještě extravagantnější druhý režisérův kousek, jenž byl u nás uveden v roce 2007, tak přestaňme hudrovat a pojďme se mu podívat na zoubek.

Na začátku nemůžeme nenapsat o filmu, bez jehož zmínění se zřejmě žádná recenze Občana psa neobejde. Okouzlujícího filmu, na jehož asijskou obdobu je Občan pes pasován. Jak jistě mnozí správně tuší, řeč je o francouzské Amélii z Montmartru. Panoptikum lehce bizarních a zábavných postaviček, hlas vypravěče na pozadí příběhu, hřejivá poetika – to jsou některé z faktorů, kvůli nimž je thajský snímek k Amélii přirovnáván. Leč Občan pes zachází v mnohém ještě dál. Až pohádková nadsázka je v něm markantnější, čemuž napomáhá výrazné digitální zkrášlení prostředí venkova a velkoměsta Bangkoku. Venkov je pomalý a idylický, Bangkok hektický – člověk se v něm musí ohánět, aby dosáhl na znak dobrého postavení a blahobytu: imaginární ocas. Film se neštítí kritiky konzumního stylu života v thajské metropoli. Oplývá i značnou dávkou sebeironie. Nadsázka a výstřední tělo dotvářejí všední realitu, v jejímž víru se hrdinové nacházejí. V podstatě jsou to outsideři, kteří úsměvně podnikají cestu za osobním štěstím a hledají své místo na slunci. Zatímco šarmantní Pařížanka ve francouzském hitu vzala osud svérázným způsobem do svých rukou, odzbrojující a stydlivý ňouma Pod v Občanu psovi zdánlivě nečinně proplouvá životem a snaží se jen být nablízku své lásce: krapet potrhlé a činorodé sympaťačce Jin.

Vstupme do světa, v němž ožívají kreslené postavy z románů na pokračování, z nebe prší motoristické helmy, mrtvé babičky se reinkarnují v tělech legračních gekonů, dvadvacetileté slečny vypadají jako šestileté holčičky, plyšoví medvědi kouří jako fabriky a ještě se nalévají alkoholem, a obyvatelé Bangkoku pořádají pikniky na vrcholku hory z plastových lahví! Zakřiknutý mladík Pod se rozhodne vydat na zkušenou do Bangkoku. Rtuťovitou babičkou (to ještě netuší, jakou návštěvu mu poťouchlá babička později připraví) je varován, že pokud si najde ve městě práci, naroste mu ocas. To prosťáčka Poda zneklidňuje. Ubytuje se v malebném domku na kraji města, najde si práci v konzervárně sardinek, pracuje do úmoru, ale ocas nikde! Po nezvyklé příhodě Pod změní práci a dostane se do blízkosti Jin. Uklízečka Jin má až maniakální smysl pro pořádek, miluje četbu romantických románů na pokračování a zarputile se snaží rozluštit neznámým jazykem psanou bílou knihu, kterou pokládá za dar z nebes. Pod ji obdivuje a zamiluje se do ní. Získá její lásku a naroste mu kýžený ocas? Nechte se výborným a pozoruhodným thajským snímkem překvapit...

9/10

Vlastizrada či nikoliv? Do koncentráku se severokorejskými fotbalisty?

Severokorejský fotbal měl loni proč slavit: po předlouhých 44 letech se reprezentace KLDR kvalifikovala na fotbalové MS. Napumpována účinnou taktikou od samotného vůdce Kim Čong-ila v prvním utkání MS vzdorovala silné Brazílii a prohrála pouze 1:2. Toto utkání vešlo v povědomí hlavně pláčem (youtube) severokorejského "Rooneyho", Čong Te-seho, jenž není rodilým Severokorejcem a hraje profesionálně v Japonsku (!), při severokorejské hymně. Korejská televize vysílala utkání se sedmnáctihodinovým zpožděním. Vůdce musel být na své hochy hrdý. Povzbuzen důstojnou hrou reprezentace s jedním z nejsilnějších týmů světa dal souhlas k živému přenosu následujícího zápasu s Portugalskem (KLDR přenos zdarma poskytla malajsijská televizní stanice). Jenže v zápase s Portugalci zřejmě ve snaze prezentovat se národu aktivní hrou severokorejští fotbalisté upustili od obranné taktiky, což byla zejména po přestávce voda na mlýn rychlých portugalských techniků v čele se superhvězdou Ronaldem. Ve druhém poločase už Severokorejci nestačili a zrodil se z toho ostudný debakl 0:7, dosud bezkonkurenčně nejvyšší prohra na letošním MS. V řadě z nás, co se o KLDR zajímáme a minimálně jsme četli Pchjongjangská akvária, hrklo. Vyšel tento článek, který může být hodně blízko realitě. Třetí zápas skupiny nepřinesl odčinění severokorejské potupy, ba právě naopak. Prohra 0:3 s Pobřežím Slonoviny potvrdila pozici Severokorejců jako nejslabšího týmu šampionátu s nelichotivým celkovým skóre 1:12. Od návratu do vlasti nepadla o severokorejských fotbalistech ani zmínka. Co je tam čekalo? "Rooneymu" to vzhledem k japonskému angažmá a záchvatu vlastenectví před zápasem s Brazilci asi prošlo bez citelných následků, ale co ostatním?

UPDATE: Takže to chvíli trvalo, ale dle sdělovacích prostředků (třeba tento článek) byli severokorejští fotbalisté veřejně zostuzeni několikahodinovou palbou kritiky od poroty sestavené z politiků, sportovců a studentů, přičemž to přenášela státní televize. A kouč byl údajně vyloučen ze strany a poslán pracovat na stavbu. Nedopadlo to na severokorejské poměry pro hráče zase tak špatně, jen jejich trenér dostal trochu nepříjemnější formu vyhazovu...

Jak jsem se snažil dostat na koreanistiku

Začátek mé velké záliby v Koreji se datuje přibližně 5 let zpět, kdy jsem si zamiloval jihokorejské horrory a vedle nakoukávání většiny moderní jihokorejské kinematografie se začal postupně zajímat o dění, kulturu a život na celém korejském poloostrově. Je třeba říct, že první 3 roky se to neslo především v povrchním rytmu sledování filmů, objevování tajů korejské kuchyně v korejských restauracích (dříve především v Korea House, v současnosti hlavně v Sami grill), tlachání na internetových fórech a srazech s podobně "postiženými". Poslední dva roky však můj zájem o Koreu nabyl na intenzitě, takže jsem se rozhodl, že ho prohloubím studiem na koreanistice, kde už studovali moji kamarádi a známí, od kterých jsem měl o oboru hodně kladné reference. A počal s přípravou. Od našeho skvělého trenéra taekwonda (tkd se věnuji necelé 2 roky), který koreanistiku v minulém století úspěšně vystudoval, jsem si půjčil pár knížek a nadšeně začal s četbou. Bohužel brzy vyšlo najevo, že v roce 2009 se ročník koreanistiky otevírat nebude... To jsem ještě netušil, že s otevřením ročníku budeme mít všichni zájemci o studium koreanistiky opakovaně pěkné nervy i letos. Na poslední chvíli byl ale obor akreditován, jen čas uzávěrky podání přihlášky byl prodloužen o dva měsíce na konec dubna. Já i pár kamarádů, jež se také chtěli hlásit, jsme si oddechli. Hned poté, co jsem se dozvěděl, že obor bude akreditován, jsem bleskurychle vyplnil na stránkách FF UK přihlášku, vytiskl si ji, podepsal, zaplatil v bance a odeslal. A mohl se těšit na své první přijímačky na vysokou...

Jelikož po autonehodě v dětství nemám nejlepší sluch, tak i přes fakt, že němčina a angličtina byly na gymnáziu a Vošce co se týče porozumění bezproblémové, jsem si ještě před těmi dvěma roky s ne moc kvalitními polodigitálními německými krámy v uších neodvážil o korejštině na škole ani pomyslet. Ale audiotechnika jde stále dopředu a i můj příjem se začátkem práce ve francouzské logistické firmě dost zvýšil, takže jsem si zkraje minulého roku mohl dovolit hodně drahá, leč špičková plně digitální dánská naslouchátka. A situace se rázem změnila. Druhým jsem najednou začal rozumět téměř vše, přestal skoro používat dříve frekventovaná a trapná slova "cože?" a "prosím?", a také se přestal bát hospod a dalších hlučných podniků, kde jsem si dříve komunikačně moc neškrtal. Hodně nových přátel ani nezaregistrovalo, že se sluchem vůbec něco mám. Super! Na tu koreanistiku se i přes na studenta pokročilý věk (letos mi je třicet) stůj co stůj zkusím dostat!

Dějství první

První kolo se mělo odehrát 31.5. v budově FF UK na Palachově náměstí a mělo sestávat ze tří částí: všeobecného testu, eseje a překladu anglického odborného textu. S částí naší "koreanistické" party (složené z lidí, s nimiž jsem se roky znal osobně či se seznámil přes net) jsme se dvě hodiny předem sešli na studijní hodinku v kavárně. Panovala pohoda a optimismus. Později v učebně na přijímačkách mě však při pohledu na gramatický anglický test, jenž nahradil avizovaný překlad, polil studený pot. Bylo mi jasné, že tady moc bodů nevytřískám a musím je nabrat v další fázi. Asi po necelé půlhodině následoval všeobecný test a esej, na které jsem si hodně věřil. Na oboje jsme měli hodinu a půl. V testu byla všehochuť 25 otázek od korejského jídla, zeměpisu, lingvistiky až po čínské básníky. Moje příprava se ukázala ne právě dostatečná a třetinu otázek jsem musel tipnout. Jak se později ukázalo, tyto otázky jsem tipnul snad všechny špatně. Esej jsem jako člověk, který si nějakou dobu přivydělával jako publicista a jehož slohové práce na školách zpravidla patřily mezi nejlepší, trochu podcenil. Člověk mě znalý by čekal, že si z témat vyberu korejskou kulturu a budu zasvěceně rozebírat korejský film, jídlo, hudbu ad. Ale ne, pod vlivem nedávných diskuzí o potopené korvetě Čchonan jsem zvolil perspektivu sjednocení Korejí a usmolil takový můj pištecký rychlostandard. Bohužel nemaje roky zkušenost s psaním delšího textu propiskou na papír a omezován naraženým pravým zápěstím z tréninku, mi vše trvalo neúměrně dlouho, text byl plný škrtanců a hlavně byl narvaný na dvě strany bez odstavců. Pokoušel jsem se to úhledně přepsat, leč ruka mi tuhla a když jsem zjistil, že nestíhám, papír jsem frustrovaně a naprosto hloupě zmačkal do kuličky. Vedle přihlížející profesor se asi hodně divil. S tím jsem jednoduše uspět nemohl. Po přijímačkách jsme si v 9 lidech zašli do kavárny a shodli se, že se nám to pravděpodobně moc nepovedlo a někteří projít do druhého kola nemusíme. Následoval více než týden napjatého čekání na výledky. Za 8 dní jsem se na stránkách FF UK konečně dočetl, že jsem sice do druhého kola prošel, ale na kontě mám mrzkých 26 bodů z 50 (minimum bylo 25). A že jsem 31. z 34 lidí (hlásilo se 44, ale k přijímačkám přišlo 40), co šlo dál. Radost jsem z toho ani neměl. I přes povzbuzování celé kohorty přátel mi bylo jasné, že už moc velkou šanci na přijetí nemám.

Dějství druhé

Před druhým kolem, jež se konalo 14.6., jsme se s několika kamarády uchazeči několikrát sešli a na vyšehradské trávě a u mě v bytě společně studovali a diskutovali. A zašli si do knihovny Orientálního ústavu pro poslední knížky. Bylo to fajn. Přešla mě nervozita a řekl jsem si, že nemám co ztratit, a pokud nezískám potřebných více než 40 bodů, ústní zkoušky si alespoň užiju. Nastal den D, ve čtvrt na osm ráno jsem vzal  desky s vysvědčeními a průměrně obsáhlým seznamem přečtené literatury (14 knih + komiksy a články) a s kamarády vyrazil směr Celetná. Hned na začátku jsem se dozvěděl, že si na zkoušku pěkně počkám, poněvadž pořadí zkoušených nepojede podle abecedy, ale podle výsledků od nejlepších po nejhorší. Tudíž jsem šel na "grilování" v poslední várce uchazečů. Mezitím jsem zůstal a povzbuzoval okolo 6 hodin přátele. Moc optimistické to nebylo. Ukázalo se, že ústní nebudou rozhodně žádná selanka. Dva bodové debakly mých kamarádek, které považuji v korejské tématice za hodně nabušené, byly více než podivné. Ostatní bodově též moc neexcelovali. Zaslechl jsem maximum 37 bodů. Přál jsem si, ať už to mám konečně za sebou. A kolem druhé to přišlo. Začátek byl legrační: "Tak nám ukažte vaše maturitní vysvědčení."... "Mám ještě z Vyšší odborné školy."... "Vy jste nějakej starej!"... "Třicet."... (skoro všichni se smějí) "Nenechte se vyvést z míry, perzekvován za to nebudete." :) Z míry mě to opravdu nevyvedlo. Dostal jsem do ruky německý text o korejské písničce a tanci, připravoval překlad a čekal, až po dvou slečnách přijdu na řadu. Zkouška byla hodně uvolněná a docela příjemná. Představil jsem motivaci ke studiu, rozebral jednu knížku z mého seznamu literatury, pověděl něco o mocenských turbulencích v současné severokorejské politice, vyjmenoval má oblíbená korejská jídla a zodpověděl pár dalších otázek. Bohužel, kolem Korejců v Rusku (SSSR) a rusko-japonské války jsem si na pár věcí nedokázal vzpomenout. Nakonec jsem obstojně přeložil asi dva odstavce německého článku. Po zkoušce jsme asi 10 minut čekali a šli podepsat bodový verdikt. Solidních 34 bodů. Souhrnný počet 60 bodů však na proniknutí mezi dvacítku přijatých ani náhodou stačit nemohl, což mi bylo potvrzeno druhý den, kdy jsem se vrátil do Celetné pro zapomenuté desky s vysvědčeními. Koreanistou tedy nebudu. Ale přes neúspěch a dosažený ostudný výsledek hodnotím přijímačky na koreanistiku jako hodně zajímavou zkušenost. Byly přece vůbec mé první na vysokou školu. Ve třiceti! Děkuji kolegům z přijímaček za společnost a spolu s nimi všem přátelům a známým za podporu a povzbuzování, kterých se mi dostalo měrou vrchovatou. Třeba za rok, dva budete mít příležitost si to zopakovat...