čtvrtek 2. prosince 2010

Filmasia 2010

Zítra v pátek začíná šestý ročník festivalu asijského filmu Filmasia. Letos poprvé se bude odehrávat pouze v Aeru (3.-5.12.), což je jistě škoda, ale není to nic, co by mělo fanouška asijské kinematografie odradit od návštěvy festivalu. I z důvodu, že nynější ročník je programově vcelku výživný, a na své si v něm přijdou jak příznivci asijského mainstreamu, tak i artu. Zasazení festivalu jen do Aera přineslo jedinou projekci každého snímku. Osobně v sobotu nebudu váhat navštívit novinky korejského hitmakera Kim Ji-una I Saw the Devil a kontroverzního japonského režiséra Siona Sona Cold Fish. První je v podstatě sázkou na jistotu. Kim Ji-un během své režijní kariéry nenatočil podprůměrný film a jeho tři kousky (A Tale of Two Sisters, A Bittersweet Life, The Good, the Bad and the Weird) patří mezi to nejlepší a nejvýraznější, co může moderní korejská kinematografie nabídnout. Od Viděl jsem ďábla čekejme řemeslně špičkovou a atmosférickou podívanou se skvělými herci. Lee Byung-hun a Choi Min-sik v hlavních rolích snad nepotřebují komentář. Pro slabší povahy nutno dodat, že snímek je symbiózou thrilleru a slasheru, a jak je u Kim Ji-una zvykem, s krví a naturalističností se nemaže. V zobrazení brutality došel film tak daleko, že musel být před uvedením v běžné korejské kinodistribuci zbaven sedmi nejsurovějších okamžiků. A to je na nekorektní Jižní Koreu co říct. Nemám informaci, zda-li bude na Filmasii uveden o minutu kratší nebo režisérský sestřih, ale těším se moc. Druhý známý asijský režisér, Japonec Sion Sono, na nějaký ten litr kečupu také nehledí. Znalci asijského filmu si jistě pamatují na šokující začátek kultovního Suicide Clubu, v němž se padesátka středoškolaček na nástupišti metra chytila za ruce a skočila pod projíždějící soupravu. A to byl skutečně jen začátek. Bylo by však chybou myslet si, že režisérovou doménou jsou nechutnosti a surovosti. Nikoliv. Sion Sono je machr na vztahy, vypjaté emoce a poutavé netradiční, až bizarní zápletky. Kdo viděl fantastické čtyřhodinové (!) Love Exposure, jistě mi dá za pravdu. Od Studené ryby tak lze očekávat počin, jenž půjde za hranice běžné, konformní kinematografie. Synopse o pohledu na život masových vrahů zní nanejvýše slibně. Můj favorit číslo dvě. 
Festival nabízí další prověřená asijská jména. Třeba dalšího kontroverzního japonského režiséra Takashi Miikeho, známého to workoholika na režirské stoličce a tvůrce mnoha známých úchyláren. Snímek 13 Assassins, který slavnostně zahájí festival, patří mezi nejkonvenčnější Miikeho kousky. Žánr samurajské řežby tentokrát Miike neozvláštňuje vynalézavými bizarnostmi, takže se můžeme těšit na poctivou historickou podívanou, ve které si to třináct odvážných chlapíků s nabroušenou ocelí v rukou rozdá za čest a slávu s obrovskou přesilou. Takových bijáků není nikdy dost. Silně artové filmy od tchajwanského Tsai Ming-lianga už nejsou moc můj šálek čaje. Ačkoliv jeho erotický muzikál The Wayward Cloud mě docela zaujal, u neskutečně zdlouhavého I Don't Want to Sleep Alone jsem na Febiu vyloženě trpěl. Těžko říct, zda festivalovou Visage risknu. Na druhou stranu, režisér má početnou skupinu fanoušků a film si i v Praze svou diváckou skupinu najde. Žánr anime má na festivalu jediného zástupce v podobě Ponya od japonského klasika Hayaa Miyazakiho. Anime a Miyazakiho tvorbu nemám příliš nakoukané, takže se neodvážím o snímku cokoliv tvrdit, leč dle ohlasů je povedený. Pokud tedy máte rádi anime, Ponjem z útesu nad mořem nic nezkazíte. Další trhák hongkongského bijce Donnieho Yena, Legend of the Fist: The Return of Chen Zhen, mě vpravdě moc nenadchl, avšak kdo chce na plátně vidět několik choreograficky nápaditých bitek (od kung fu, volný styl, až po karate) odehrávajících se vesměs v prostředí Číny začátku minulého století, má možnost. Celkově se jedná o neurážející, výpravný hongkongský průměr. Na poslední kousek Filmasie, korejské drama City of Crane, jsem viděl pouze trailer a popravdě nevím, co si o tom myslet. Film může překvapit, nebo zapadnout mezi hromadou asijských artovek, jež každý rok uvádějí tuzemské festivaly. Uvidíme. A možná se uvidíme na Filmasii. :)

pondělí 8. listopadu 2010

Recenze: Občan pes

Aby mi to tu dlouho nestálo, dovolím si na blogu uveřejnit neúplný a poupravený text, který jsem o úžasném thajském filmu před několika lety napsal pro jeden filmový web. Občan pes je moje srdcovka a byl by hřích tu na něj nemít recenzi, na kterou už dávno na onom nejmenovaném filmovém webu ani příslovečný pes neštěkne.
Vyjma snímků dvou osvědčených korejských jmen moc asijských filmů cestu do naší kinodistribuce nenachází. O thajských počinech to platí dvojnásob. Před Občanem psem jsme se mohli na plátnech kochat jen jediným zástupcem této exotické filmové destinace: thajským boxem prosyceným bojovým filmem Ong-bak. Je to jistě škoda, jelikož thajská kinematografie skýtá zajímavější a originálnější kousky, než jen muay thai filmy s neporazitelným bijcem Tonym Jaa. V Thajsku ročně přichází na svět kolem stovky filmů, přičemž nejčetnějším žánrem je duchařský horor, u Thajců nejoblíbenější, jenž představuje nejčastější thajský vývozní filmový artikl do světa. Namátkou si připomeňme mezi fanoušky asijských filmů známou a skvělou duchařinu Shutter, jež byla uvedena na několika našich menších filmových festivalech. Když už zmiňujeme filmové festivaly, nemůžeme se nedotknout největšího z nich, Karlových Varů, poněvadž několik thajských filmů bylo chvályhodně součástí programu ročníku 2006. Byly to filmy především vizuálně vytříbené. A největšího ohlasu diváků a kritiky se z nich dočkal hravý Občan pes.
Když už je řeč o vizuální stránce, není na škodu vědět, že režisér Wisit Sasanatieng je úspěšným tvůrcem televizních reklam. Na jeho dvou snímcích, Občanu psovi a Tears of the Black Tiger, je to totiž dost znát. Sasanatiengův předposlední počin, retro horor The Unseeable, není výtvarně tak výrazný, ale jak vidno z traileru, z typické režisérovy stylovosti pranic neslevuje. Už Sasanatiengův režijní debut, komediální pseudowestern Tears of the Black Tiger, překypoval netypicky křiklavými barvami, nápady, imaginací a zvláštní atmosférou. Našincovi by se při jeho zhlédnutí určitě vybavil Limonádový Joe v pastelových barvách. Film to byl natolik v rámci asijské tvorby unikátní, že se dočkal i úspěšného uvedení v evropských kinech. Pohříchu se naší malé zemičce vyhnul. Jistě je to škoda, ale máme tu ještě extravagantnější druhý režisérův kousek, jenž byl u nás uveden v roce 2007, tak přestaňme hudrovat a pojďme se mu podívat na zoubek.
Na začátku nemůžeme nenapsat o filmu, bez jehož zmínění se zřejmě žádná recenze Občana psa neobejde. Okouzlujícího filmu, na jehož asijskou obdobu je Občan pes pasován. Jak jistě mnozí správně tuší, řeč je o francouzské Amélii z Montmartru. Panoptikum lehce bizarních a zábavných postaviček, hlas vypravěče na pozadí příběhu, hřejivá poetika – to jsou některé z faktorů, kvůli nimž je thajský snímek k Amélii přirovnáván. Leč Občan pes zachází v mnohém ještě dál. Až pohádková nadsázka je v něm markantnější, čemuž napomáhá výrazné digitální zkrášlení prostředí venkova a velkoměsta Bangkoku. Venkov je pomalý a idylický, Bangkok hektický – člověk se v něm musí ohánět, aby dosáhl na znak dobrého postavení a blahobytu: imaginární ocas. Film se neštítí kritiky konzumního stylu života v thajské metropoli. Oplývá i značnou dávkou sebeironie. Nadsázka a výstřední tělo dotvářejí všední realitu, v jejímž víru se hrdinové nacházejí. V podstatě jsou to outsideři, kteří úsměvně podnikají cestu za osobním štěstím a hledají své místo na slunci. Zatímco šarmantní Pařížanka ve francouzském hitu vzala osud svérázným způsobem do svých rukou, odzbrojující a stydlivý ňouma Pod v Občanu psovi zdánlivě nečinně proplouvá životem a snaží se jen být nablízku své lásce: krapet potrhlé a činorodé sympaťačce Jin.
Vstupme do světa, v němž ožívají kreslené postavy z románů na pokračování, z nebe prší motoristické helmy, mrtvé babičky se reinkarnují v tělech legračních gekonů, dvadvacetileté slečny vypadají jako šestileté holčičky, plyšoví medvědi kouří jako fabriky a ještě se nalévají alkoholem, a obyvatelé Bangkoku pořádají pikniky na vrcholku hory z plastových lahví! Zakřiknutý mladík Pod se rozhodne vydat na zkušenou do Bangkoku. Rtuťovitou babičkou (to ještě netuší, jakou návštěvu mu poťouchlá babička později připraví) je varován, že pokud si najde ve městě práci, naroste mu ocas. To prosťáčka Poda zneklidňuje. Ubytuje se v malebném domku na kraji města, najde si práci v konzervárně sardinek, pracuje do úmoru, ale ocas nikde! Po nezvyklé příhodě Pod změní práci a dostane se do blízkosti Jin. Uklízečka Jin má až maniakální smysl pro pořádek, miluje četbu romantických románů na pokračování a zarputile se snaží rozluštit neznámým jazykem psanou bílou knihu, kterou pokládá za dar z nebes. Pod ji obdivuje a zamiluje se do ní. Získá její lásku a naroste mu kýžený ocas? Nechte se výborným a pozoruhodným thajským snímkem překvapit...
9/10

středa 18. srpna 2010

Gallants: sympatické kung-fu ze staré školy

Gallants (čsfd) jsou jedním z nejpříjemnějších letošních filmových překvapení. Zmínit jej musím i z důvodu, že se budou 25.8. a 28.8. promítat v rámci letošního Fresh Film Festu v pražském kině Světozor pod českým názvem Chrabří bojovníci. Jednu projekci si určitě nenechám ujít. V odlehčeném i trochu vážném příběhu o obrýleném rachitickém outsiderovi, jenž se za zvláštních okolností stane žákem starého, kdysi váženého mistra kung-fu, a bude tak parťákem dvou legračních starších bijců a hezké mladé dívky, se střetávají oldschool elementy se současným vizuálním zpracováním, nebojícím se dravého nájezdu kamery. Tudíž nechybí nadhled a humor plný stařeckého škorpení, trocha dojetí, kvalitní choreografie bez triků a drátů za účasti borců ze starších hongkongských kung-fu filmů a dynamický výcvik ve stylu Rockyho. Výborný film, od něhož se rozhodně nečekalo, že letos předčí mezi hongkongskými mlátičkami favorizovaného a taktéž skvělého, ale ve fightech s účastí starých mistrů okatě předrátovaného Ip Mana 2. Gallants dokazují nejen, že hongkongští kung-fu staříci se v bojových scénách obejdou i bez podpory triků, lan a drátů, ale též že hongkongská filmová stará kung-fu škola žije dál, i když v soudobém, nostalgickém pojetí... 9/10

Ong Bak 3: neslavná Tonyho rozlučka

Komplikace kolem natáčení druhého dílu (přetažení rozpočtu, útěk režiséra a zároveň představitele hlavní role Tonyho Jaa do džungle a následné dotáčky druhým režisérem) jsou dobře známy. Naštěstí na kvalitě a intenzitě soubojových sekvencí to znát nebylo. Fighty z druhého Ong Baku si pouštím dodnes a nepřestává mě to bavit. Ty kombinace, styly, použití rozličných zbraní... Nádhera! Okolní dějová neakční omáčka se po první projekci musela výhradně pohánět dopředu rychloposuvem, jelikož jak je u Tonyho snímků zvykem, stála za prd. Pro Ong Bak 3 (čsfd, trailer) platí téměř to samé. "Téměř" z důvodu, že tentokrát je děj ještě blbší, poslepovanější, nudnější, a co se martial arts sekvencí týče, je trojka jen chudokrevným sourozencem předchozích dílů. A to je velké zklamání. Z trojky čpí, jakoby Tony chtěl mít natáčení rychle z krku. Většina z devadesátiminutové stopáže je zaplácaná nezajímavými řečmi, rádobymystickou symbolikou, Tonyho mučením, následným zotavováním, tančením a otravným křeněním vesnického blázna v podání Petchtaie Wongkamlaoa, jenž má zvláštní talent pít divákům ve svých filmech krev. MA sekvencí je ve filmu zhruba pět, ve větším měřítku pouze jedna. Samozřejmě v ní pobíhají sloni, Tony se nasere a kaskadéři mají nejvíc práce... Očividně vrchol filmu, které kontrastuje s odfláklou finální bitkou s Danem Chupongem (to je ten pomalovaný hastroš z dvojky, co dal Tonymu čočku na slonovi - zde hlavní záporák). Nemůžu se však zbavit dojmu, že ona sekvence je už jen standard, jenž se od Tonyho tak nějak automaticky očekává... Po několikáté repríze trochu nuda, kterou trumfne i krátká bitka ve vesnici, v níž učinkuje z dvojky dobře známý samurajský borec s košíkem na hlavě. Za zmínku ještě stojí vcelku povedená hudba a zbytečně moc rušivých digitálních triků (vrcholem budiž scéna, kdy do popruhů zapřáhnutý slon má ulomit kus masívní sochy, a když se mu to povede, velká hlava z kamene jej přeletí přímo do davu Tonyho nepřátel). A proč mám v nadpisu rozlučku? To se Tony v pofilmovém období sebral, projel na slonovi, nechal si vyholit hlavu a hodil na sebe mnišské roucho. Jak dlouho se bude oddávat meditacím, to ví snad jen on a thajský bůžek. Během místy útrpného sledování třetího Ong Baku mi několikrát vytanulo na mysli, že se Tony do toho kláštěra fakt ukrutně těšil. 4/10

pondělí 9. srpna 2010

A zase ta vysoká...

O mé přijímačkové anabázi na koreanistiku jsem psal tady. Po druhém kole jsem zhodnotil výsledky jako neúspěšné a s jakoukoliv šancí na přijetí už nepočítal. V polovině července se objevily ve studijním systému kompletní výsledky přijímacích zkoušek. Jaký byl můj šok, když jsem zjistil, že i přes chabý zisk 60 bodů jsem se umístil jako první pod čarou, tj. na 21. místě! Na dvacítku přijatých jsem ztratil pouhé tři body ze sta... Jelikož na FF UK se dodatečně nenahrazují nenastoupivší studenti (na koreanistiku pravidelně někdo z přijatých nenastoupí), závěr byl jasný: podat odvolání. Tedy jasno v tom měli ostatní, já už moc ne, poněvadž jsem již vystřízlivěl z "koreanistického" nadšení a začal si uvědomovat, že s moji úrovni angličtiny bych byl pravděpodobně ostuda prváku a horko těžko bych to během studií doháněl. Studium prvního ročníku by pak nejspíše připomínalo horror. Navíc filosofická fakulta zrušila odvolání a nahradila ho přezkumem rozhodnutí děkana rektorem, což je žádost z tvršího soudku, jež evidentně výrazně snižuje šanci žádajících na kladné posouzení seshora. Abych se letos dostal na koreanistiku, tomu jsem obětoval skutečně hodně, takže nelehké rozhodování mi trvalo téměř 3 týdny. Nakonec ho usnadnily horentní výdaje na opravu počítače, kdy mi nezbyla hotovost na srpnový intenzivní kurz angličtiny. Rozhodl jsem se, že žádost o přezkum nepodám, budu vylepšovat angličtinu během podzimu a jara na dlouhodobých kurzech, a pokud další ročník koreanistiky náhodou otevřou už příští rok, opět to zkusím. Budou-li mi znovu přát okolnosti... Dnes jsem začal číst Písně z druhého břehu od korejské spisovatelky Han Mal-suk. Poté se vrhnu na další dosud nepřečtené knihy, takže příští rok by můj seznam přečtené literatury měl čítat minimálně dvacítku položek, s čímž už se dá před komisí u ústních zkoušek trochu zabodovat. :)

neděle 18. července 2010

Bestseller: pseudohorrorová rutina

Dříve populární spisovatelka se po dvou letech po obvinění z plagiátorství přestěhuje s malou dcerkou do starého domu poblíž zapadlého městečka, aby zde našla klid a vrátila se na scénu novým románem... Jenže děj je ukotven žánrově v lehce mysteriózním thrilleru, takže ji tu nečeká žádná siesta a na povrch brzy vyplavou komplikace: vila přitahuje podivnou bezdomovkyni a dceruška si uvnitř našla neviditelného kamaráda. Ale pocit ze synopse, že korejský Bestseller (čsfd, trailer) bude dějově podobný vydařené španělské duchařině The Orphanage, je víceméně mylný, a to jak žánrovým zařazením, tak i kvalitativně. Korejský film je především rutinně řemeslným thrillerem téměř bez jakéhokoliv momentu překvapení. Jediné obstarává zlom přibližně v třetině snímku, kdy se zdá, že se film dostává do tempa, aby se pak z něho později stala ještě méně zajímavá podívaná, než v pozvolné, mysterióznem šmrncnuté první třetině, v které několik okamžiků přímo volá po lekačce. Ale ta přijde snad jen jednou v odlehčené verzi... Zato korejských horrorově-thrillerových klišé dorazí plný valník. Máme tu několik otravně rázovitých figurek z městečka, flashbacky, rozplétání starého zločinu ad. Nevýrazné zlo ve filmu postrádá zlověstný nádech, tudíž nejen díky tomu je nám osud hlavní postavy šumák. S přimhouřením jednoho oka je Bestseller thrillerový průměr na jedno zhlédnutí. 5/10

úterý 13. července 2010

Monga: mladistvým gangsterem v Taipei

Nejsem právě příznivcem extrémně pomalých filmů Tsai Ming-lianga, asi nejznámějšího jména na poli taiwanského filmu. Z mála taiwanských snímků, jež jsem měl tu čest zhlédnout (skoro polovinu na filmovém festivalu Filmasia ročníku 2006, zaměřeném přímo na Taiwan), mi v paměti utkvěl především výborný horror Silk, slušná duchařina Heirloom a roztomilá komedie Holiday Dreaming. Mezi ně se po včerejší projekci zařadilo i poměrně ambiciózní gangsterské drama Monga (čsfd, trailer). Ačkoliv v rámci Asie nemá třeba na korejského gangsterského bratříčka Friend, jenž pracuje na hodně podobném dějovém půdorysu, je v době, kdy se v tradiční gangsterské asijské velmoci Hong Kongu v poslední době točí hlavně policejní kriminálky a thrillery, vítaným osvěžením. Kdo již viděl Friend, bude hned od úvodu vědět, která bude bít. Trochu plachý, ale jinak kurážný mladík se vzepře šikaně na nové střední škole, do niž přestoupil, a zaujme členy čtyrčlenného mladistvého gangu, operujícího na ulicích staré taipeiské čtvrti osmdesátých let minulého století. Mladí bijci ho vezmou mezi sebe, čímž začne klasický příběh o přátelství, zradě a budování pouliční gangsterské kariéry.
Takřka ve všech atributech subžánru asijských gangsterek se nemají taiwanští filmaři za co stydět. Audiovizuál má Monga velice zdařilý - pěkně sytě barevný obraz v denních scénách střídá žlutohnědý filtr ve scénách nočních, dojde i na pár efektních zpomalovaček a flashbacků, romantická odrhovačka emocionálně podtrhuje pasáže, kdy je hrdina u své lásky... Mladí herci dobře hrají, interakce mezi nimi neskřípe. Přechod z odlehčené roviny do dramatické je takřka bezešvý, vše se nese v uvěřitelném duchu. Vytknout lze snad jen bitky, u kterých se snaha o syrové podání hlavně zásluhou choreografie poněkud míjí účinkem. Jak je v asijských gangsterkách zvykem, při vyřizování účtů mají menšinový prostor střelné zbraně a prim hraje chladná ocel. Jak již bylo řečeno, příběhově není Monga nic světoborného, ale že patří k lepším asijským žánrovkám, to jí nikdo nevezme. 7-8/10

úterý 6. července 2010

A Little Pond a 71-Into the Fire: válečné běsnění v korejských kinech

K příležitosti 60. výročí začátku korejské války byl ke konci června do korejských kin uveden pozoruhodný snímek A Little Pond (hancinema), jenž mapuje několik desetiletí tabuizovaný masakr stovek jihokorejských vesničanů americkou armádou ve vesnici Nogunri a jejím okolí koncem července 1950. Vesničané tehdy houfně prchali před severokorejskou armádou na jih za frontovou linii k Pusanu. Američané dostali zprávu o infiltraci komunistických partyzánů mezi vesničany a ze strachu z možného působení záškodníků v týle, začali skupiny vesničanů vyvražďovat. Z pár stovek lidí přežilo pouze 25. Tato událost patří mezi černé okamžiky korejské historie a jsem velice zvědav, jak se s ní jihokorejští tvůrci na obrazovce poperou. Při pohledu na silné herecké obsazení a trailer není pochyb, že si nebudou brát servítky a film téměř jistě bude stát za to.



Když se podíváme na promo materiály dalšího červnového válečného přirůstku v korejských kinech, 71-Into the Fire (hancinema), a zvláště na jeho parádní trailer, musí nám být jasné, že se na nás chystá válečný mainstream vzor Taegukgi. Podobný vizuál přehlédne jen slepý. A to rozhodně není špatně! Vypjaté akčně-válečné drama patřilo vždy mezi žádané a přitom nedostatkové zboží. Korejci už jednou dokázali, že zvládnou namíchat výbušný koktejl konkurujícímu všem těm americkým "Ryanům" a to včetně plného barelu emocí. Na příběh nezkušených, teprve dospívajících 71 studentů vojenské akademie, vržených na počátku korejské války do ostrého boje tváří v tvář severokorejským vojákům, zocelujících se a upevňujících přátelství mezi sebou, se strašně těším. Na tu smršť výbuchů, šrapnelů, kulek, patriotistického patosu a chlapského kamarádství především. Snad režisér výborného melodramatu A Moment to Remember (!) nezklame.

pondělí 5. července 2010

Comrades

Při přípravě na přijímačky na koreanistiku byla korejská válka jasně mým nejoblíbenějším studijním tématem. Dva filmy, které se odehrávají během korejské války, Taegukgi (u nás vydané jako Pouta války na podařeném DVD od Bontonlandu) a Welcome to Dongmakgol, jednoznačně patří mezi mou korejskou top dvacítku. Seriály moc nesleduji a už vůbec ne asijské (s výjimkou jednoho výtečného korejského, jemuž neřeknu jinak než "Kafe princ"), leč když jsem dnes na asijském fóru zjistil, že korejská televizní stanice KBS vysílá dvacetidílný seriál z korejské války, Comrades (aka Legend of Patriots; hancinema, youtube), a 4 díly jsou již k mání, neváhal jsem ani chvilku, a zvědavě zhlédl první část. Comrades jsou už na první pohled hodně ambiciózní projekt, stvořený jako připomenutí 60. výročí začátku korejské války (ta začala 25. června 1950). Seriál v Jižní Koreji odstartoval 19. června.
První díl se nezabývá invazí severokorejské armády na jih, ale říjnovou protiofenzívou Jihokorejců (po zářijovém vylodění v Inčchonu a osvobození Soulu - asi největším zlomu v korejské válce), kdy vojska OSN a Jižní Koreje překročila 38. rovnoběžku, hnala Severokorejce před sebou na sever, dobyla Pchjongjang a dostala se až k Jalu - řece na hranicích s Čínou. Avšak v nedalekých kopcích a horách už bylo připraveno k úderu na 300 tisíc dobrovolníků Čínské lidové armády... Úvodní znělka se správně patetickou melodií si nezadá s americkou konkurencí od HBO (Band of Brothers, Pacific). Bitevní vřava v ulicích Pchjongjangu téměř také ne. Exploze, které některým vojákům nekompromisně utrhávají končetiny, zmatek, štěkot zbraní, řvaní raněných... Vypadá to přesně tak, jak od vysokorozpočtového válečného seriálu očekáváme. Jenže když se děj přesune z venkovních prostor do interiérů a podzemní chodby, praští nás najednou do očí televizní look. O nočních scénách nemluvě. Lepší nasvícení a nějaký ten filtr by seriálu v těchto chvílích rozhodně prospěly. Dá se na to zvyknout, ale projekt od KBS tak na známé seriály od HBO znatelně ztrácí. Ale pořád tu máme děj, dramatické a bitevní scény, jež jsou přísliby pro další díly, že se bude na co dívat... Mě tedy zajímá, co bude dál a jak věrně se Comrades budou držet historických reálií (potěšily mě čínské polnice používané při útocích na nepřátele). Zda se dočkáme i neasijských tváří, nebo se seriál bude soustředit jen na Korejce a Číňany stejně jako Taegukgi... Akorát tu sladkobolnou skladbu, hodící se hlavně do romkomu, ve válečném seriálu poslouchat dál nechci. První část bych opatrně ohodnotil 6-7/10.

sobota 3. července 2010

Phoonk 2 aneb jak si snadno vydělat 200 tisíc

Indický horror Phoonk 2 (imdb, youtube) dopředu proslul troufalou soutěží, kdy kdokoliv mezi 18 až 60 lety, který v indickém kině napojen na přístroje měřící srdeční tep vydržel po celou dobu projekce filmu v klidu a nezdrhl, mohl v březnu získat 500 tisíc rupií, v přepočtu zhruba 200 tisíc korun. Snímek též provázela velkohubá prohlášení, že se jedná o jeden z nejděsivějších filmů s černou magií. Po jeho zhlédnutí musím s nadsázkou říct, že jestliže se stejná soutěž bude konat i u trojky, bookuji letenku do Indie, jelikož výše uvedená prohlášení jsou především marketingovými bláboly. Nevím, zda-li jsou Indové národem strašpytlů, ale pomyšlení, že by tato trapárna vyděsila příčetného člověka, mi přijde nepravděpodobné až nesmyslné. Phoonk 2 je nepovedeným mixem Omena, Exorcisty, Dětské hry a tradiční duchařiny. Mladí manželé s dvěmi dětmi se nastěhují do rozlehlého bungalovu u moře. Vyděšené pohledy dětí na krkavce, gekona, zrcadlo či podivný hlas už ze začátku značí, že v domě a jeho okolí není cosi v pořádku... V prvních minutách se filmu daří dodržovat žánrová pravidla a navozovat jakous takous stísněnou atmosféru, leč jakmile dívenka najde v lesíku zlověstnou panenku a na scéně se objeví postava v černém s bílými kontaktními čočkami, veškeré napětí pomalu ale jistě zamíří do háje. Jedna ze zákonitostí duchařského horroru říká, že zlý duch musí budit respekt. Ať už nepřirozenými pohyby, nepříjemnou vizáží či timingem lekaček. Jasné je, že toto si indičtí tvůrci nenastudovali. Když na scénu nastoupí duch (démon) anebo posedlý člověk, nutí to spíše diváka zívat. A co teprve zlá panenka... Její souboj s indickým šamanem spadá do kategorie "Co to, doprčic, je?!!!". WTF scén naneštěstí není moc, aby to výrazněji ukrátilo divákovo utrpení při sledování nudné a absolutně nenápadité druhé půle, v které navíc absentuje byť jen jediná podařená lekačka. Co udělá jedna z postav, když zahlédne skrze otevřené prosklené dveře na terase duchem posedlou ženštinu s nožem v ruce? Zatáhne závěs! Audiovizuálem patří Phoonk 2 do průměru, leč marno platno, herecké výkony, absurdní situace, nezáživnost druhé poloviny a prakticky žádná invence srážejí film do bahna horrorového braku. Indičtí tvůrci horrorů by měli propříště s vychloubáním a slibováním finančních odměn silně brzdit, anebo budou opět celému světu pro smích. 3/10

pondělí 28. června 2010

Vlastizrada či nikoliv? Do koncentráku se severokorejskými fotbalisty?

Severokorejský fotbal měl loni proč slavit: po předlouhých 44 letech se reprezentace KLDR kvalifikovala na fotbalové MS. Napumpována účinnou taktikou od samotného vůdce Kim Čong-ila v prvním utkání MS vzdorovala silné Brazílii a prohrála pouze 1:2. Toto utkání vešlo v povědomí hlavně pláčem (youtube) severokorejského "Rooneyho", Čong Te-seho, jenž není rodilým Severokorejcem a hraje profesionálně v Japonsku (!), při severokorejské hymně. Korejská televize vysílala utkání se sedmnáctihodinovým zpožděním. Vůdce musel být na své hochy hrdý. Povzbuzen důstojnou hrou reprezentace s jedním z nejsilnějších týmů světa dal souhlas k živému přenosu následujícího zápasu s Portugalskem (KLDR přenos zdarma poskytla malajsijská televizní stanice). Jenže v zápase s Portugalci zřejmě ve snaze prezentovat se národu aktivní hrou severokorejští fotbalisté upustili od obranné taktiky, což byla zejména po přestávce voda na mlýn rychlých portugalských techniků v čele se superhvězdou Ronaldem. Ve druhém poločase už Severokorejci nestačili a zrodil se z toho ostudný debakl 0:7, dosud bezkonkurenčně nejvyšší prohra na letošním MS. V řadě z nás, co se o KLDR zajímáme a minimálně jsme četli Pchjongjangská akvária, hrklo. Vyšel tento článek, který může být hodně blízko realitě. Třetí zápas skupiny nepřinesl odčinění severokorejské potupy, ba právě naopak. Prohra 0:3 s Pobřežím Slonoviny potvrdila pozici Severokorejců jako nejslabšího týmu šampionátu s nelichotivým celkovým skóre 1:12. Od návratu do vlasti nepadla o severokorejských fotbalistech ani zmínka. Co je tam čekalo? "Rooneymu" to vzhledem k japonskému angažmá a záchvatu vlastenectví před zápasem s Brazilci asi prošlo bez citelných následků, ale co ostatním?
UPDATE: Takže to chvíli trvalo, ale dle sdělovacích prostředků (třeba tento článek) byli severokorejští fotbalisté veřejně zostuzeni několikahodinovou palbou kritiky od poroty sestavené z politiků, sportovců a studentů, přičemž to přenášela státní televize. A kouč byl údajně vyloučen ze strany a poslán pracovat na stavbu. Nedopadlo to na severokorejské poměry pro hráče zase tak špatně, jen jejich trenér dostal trochu nepříjemnější formu vyhazovu...

No Mercy

Thriller patří mezi žánry, které už mají léta Korejci dobře zmáknuté. Není snad roku, v němž by fandy nepotěšil nějaký řemeslně kvalitní a napínavý korejský kousek. Předloni nadchl skvostný Chaser (před pár měsíci u nás vyšel v novinových stáncích pod pitomým názvem Bílé maso, což mě naprosto odradilo od koupě), letos do nás šije adrenalin No Mercy. Jak je z názvu filmu patrné, spadá do sorty korejských filmů, jež se s nějakou korektností nepářou, takže rozřezaná těla a důkladná pitva nemusí být to nejnepříjemnější, co na obrazovce uvidíme. No Mercy není pro sečtelé diváky bůhvíjak objevná a šokující podívaná, především pro ty, co mají nakoukané Se7en a korejskou klasiku Tell Me Something, ale tím, jak naplňuje žánrová pravidla, má spád, napíná a je zajímavá až do pečlivě vygradovaného finiše, si i přes vytýkanou čitelnost zaslouží potlesk. Občas také potěší zhlédnout korejský snímek, který je prostý humorných a víceméně melodramatických vsuvek. Zkrátka poctivý krimi thriller, který sice nepatří mezi úplnou špičku, ale v naší současné kinodistribuci by mezi svými souputníky vynikal. 8/10  PS: A tímto směrem bych ještě adresoval výtku programovým složkám našich dvou filmových festivalů, jmenovitě Febiofestu a MFF KV, v prvním případě za letošní, potažmo dlouhodobou ignoraci korejského filmu, a v tom druhém za letošní chabý korejský výběr, v němž se plácají jen tři nezajímavě vypadající artovky a slušná žánrovka typu No Mercy nikde... :( Doufejme, že prosincová Filmasie to napraví.

úterý 22. června 2010

Le Grand Chef 2: Kimchi Battle

Korejskou kuchyni zbožňuji, takže jakmile se potvrdilo, že filmová jednička na poli prezentace korejské kuchyně, skvělý Le Grand Chef, bude mít pokračování, začal jsem se ukrutně těšit. Moji natěšenost znásobil dynamický teaser. Leč těšení se je někdy zrádné. Stačilo 10 minut dvojky a již mi bylo jasné, že jsem svědkem kvalitativního sešupu. Ale popořadě... V prvním díle si to výtečný kuchař Seong-chan rozdal o titul královského šéfkuchaře s úhlavním rivalem Bong-juem. Mělo to grády jak v onom kulinářském souboji, tak i v dramatické rovině. V Le Grand Chef 2: Kimchi Battle se Seong-chan pro změnu utkává v kimči turnaji s kamarádkou z dětství Jang-eun, nyní šéfkuchařkou, která se dokázala prosadit v Japonsku. Bolestná minulost je postavila proti sobě, v soutěži o nejlepší kimči pokrmy bojují de facto o osud malé rodinné restaurace, v jejimž prostředí vyrůstali. Bohužel to tentokrát má šmrnc hlavně v kuchařské linii, jež se točí kolem efektně nasnímaného turnaje, o zbytku už to moc říct nelze. Kompletně se změnilo hlavní herecké obsazení. K horšímu. Dvojku hyzdí i typický nešvar mnoha korejských filmů: rádobyvtipné postavičky, jimž vévodí jeden z porotců, který má s účesem a la hrnec primárně vypadat jako pošuk a tuplovaný pitomec k tomu. Dramatická rovina snímku je taková jalová, přestože se snaží pomocí černobílých flashbacků a klasického melancholického vybrnkávání ždímat emoce. Moc se jí to nedaří, chvílemi dost nudí. Zbytečnou linku se starou matkou a jejím nezdárným synem si režisér-debutant mohl také odpustit. Ale abych jen nehanil, co se korejského jídla týče, je opět na co se dívat, a nebýt dobře zásobené ledničky, do které jsem si pro příležitost zhlédnutí filmu nachystal ředkvičkové kimči a rýžové koláčky, asi by mi v průběhu projekce kručel žaludek k nevydržení. Mače šéfkuchařu jsou dynamicky nastříhané do obrazových předělů, krásně prezentovaná jídla voní doslova skrz obrazovku a ilustrují, co dělá korejskou kuchyni korejskou kuchyní. Jednička však i v tomto o kousek vede. Celkově Kimchi Battle není něco, na co bych se chtěl podívat podruhé, navzdory kulinářským sekvencím. Pokud se chcete opájet pohledem na výborné asijské jídlo v kvalitním a dojemném příběhu, z poslední doby bych doporučil spíše japonské drama Flavor of Happiness. I jednička Le Grand Chefa poslouží stále dobře. Dvojka je jen tuctovka. 6/10

pátek 18. června 2010

Jak jsem se snažil dostat na koreanistiku

Začátek mé velké záliby v Koreji se datuje přibližně 5 let zpět, kdy jsem si zamiloval jihokorejské horrory a vedle nakoukávání většiny moderní jihokorejské kinematografie se začal postupně zajímat o dění, kulturu a život na celém korejském poloostrově. Je třeba říct, že první 3 roky se to neslo především v povrchním rytmu sledování filmů, objevování tajů korejské kuchyně v korejských restauracích (dříve především v Korea House, v současnosti hlavně v Sami grill), tlachání na internetových fórech a srazech s podobně "postiženými". Poslední dva roky však můj zájem o Koreu nabyl na intenzitě, takže jsem se rozhodl, že ho prohloubím studiem na koreanistice, kde už studovali moji kamarádi a známí, od kterých jsem měl o oboru hodně kladné reference. A počal s přípravou. Od našeho skvělého trenéra taekwonda (tkd se věnuji necelé 2 roky), který koreanistiku v minulém století úspěšně vystudoval, jsem si půjčil pár knížek a nadšeně začal s četbou. Bohužel brzy vyšlo najevo, že v roce 2009 se ročník koreanistiky otevírat nebude... To jsem ještě netušil, že s otevřením ročníku budeme mít všichni zájemci o studium koreanistiky opakovaně pěkné nervy i letos. Na poslední chvíli byl ale obor akreditován, jen čas uzávěrky podání přihlášky byl prodloužen o dva měsíce na konec dubna. Já i pár kamarádů, jež se také chtěli hlásit, jsme si oddechli. Hned poté, co jsem se dozvěděl, že obor bude akreditován, jsem bleskurychle vyplnil na stránkách FF UK přihlášku, vytiskl si ji, podepsal, zaplatil v bance a odeslal. A mohl se těšit na své první přijímačky na vysokou...
Jelikož po autonehodě v dětství nemám nejlepší sluch, tak i přes fakt, že němčina a angličtina byly na gymnáziu a Vošce co se týče porozumění bezproblémové, jsem si ještě před těmi dvěma roky s ne moc kvalitními polodigitálními německými krámy v uších neodvážil o korejštině na škole ani pomyslet. Ale audiotechnika jde stále dopředu a i můj příjem se začátkem práce ve francouzské logistické firmě dost zvýšil, takže jsem si zkraje minulého roku mohl dovolit hodně drahá, leč špičková plně digitální dánská naslouchátka. A situace se rázem změnila. Druhým jsem najednou začal rozumět téměř vše, přestal skoro používat dříve frekventovaná a trapná slova "cože?" a "prosím?", a také se přestal bát hospod a dalších hlučných podniků, kde jsem si dříve komunikačně moc neškrtal. Hodně nových přátel ani nezaregistrovalo, že se sluchem vůbec něco mám. Super! Na tu koreanistiku se i přes na studenta pokročilý věk (letos mi je třicet) stůj co stůj zkusím dostat!

Dějství první
První kolo se mělo odehrát 31.5. v budově FF UK na Palachově náměstí a mělo sestávat ze tří částí: všeobecného testu, eseje a překladu anglického odborného textu. S částí naší "koreanistické" party (složené z lidí, s nimiž jsem se roky znal osobně či se seznámil přes net) jsme se dvě hodiny předem sešli na studijní hodinku v kavárně. Panovala pohoda a optimismus. Později v učebně na přijímačkách mě však při pohledu na gramatický anglický test, jenž nahradil avizovaný překlad, polil studený pot. Bylo mi jasné, že tady moc bodů nevytřískám a musím je nabrat v další fázi. Asi po necelé půlhodině následoval všeobecný test a esej, na které jsem si hodně věřil. Na oboje jsme měli hodinu a půl. V testu byla všehochuť 25 otázek od korejského jídla, zeměpisu, lingvistiky až po čínské básníky. Moje příprava se ukázala ne právě dostatečná a třetinu otázek jsem musel tipnout. Jak se později ukázalo, tyto otázky jsem tipnul snad všechny špatně. Esej jsem jako člověk, který si nějakou dobu přivydělával jako publicista a jehož slohové práce na školách zpravidla patřily mezi nejlepší, trochu podcenil. Člověk mě znalý by čekal, že si z témat vyberu korejskou kulturu a budu zasvěceně rozebírat korejský film, jídlo, hudbu ad. Ale ne, pod vlivem nedávných diskuzí o potopené korvetě Čchonan jsem zvolil perspektivu sjednocení Korejí a usmolil takový můj pištecký rychlostandard. Bohužel nemaje roky zkušenost s psaním delšího textu propiskou na papír a omezován naraženým pravým zápěstím z tréninku, mi vše trvalo neúměrně dlouho, text byl plný škrtanců a hlavně byl narvaný na dvě strany bez odstavců. Pokoušel jsem se to úhledně přepsat, leč ruka mi tuhla a když jsem zjistil, že nestíhám, papír jsem frustrovaně a naprosto hloupě zmačkal do kuličky. Vedle přihlížející profesor se asi hodně divil. S tím jsem jednoduše uspět nemohl. Po přijímačkách jsme si v 9 lidech zašli do kavárny a shodli se, že se nám to pravděpodobně moc nepovedlo a někteří projít do druhého kola nemusíme. Následoval více než týden napjatého čekání na výledky. Za 8 dní jsem se na stránkách FF UK konečně dočetl, že jsem sice do druhého kola prošel, ale na kontě mám mrzkých 26 bodů z 50 (minimum bylo 25). A že jsem 31. z 34 lidí (hlásilo se 44, ale k přijímačkám přišlo 40), co šlo dál. Radost jsem z toho ani neměl. I přes povzbuzování celé kohorty přátel mi bylo jasné, že už moc velkou šanci na přijetí nemám.

Dějství druhé
Před druhým kolem, jež se konalo 14.6., jsme se s několika kamarády uchazeči několikrát sešli a na vyšehradské trávě a u mě v bytě společně studovali a diskutovali. A zašli si do knihovny Orientálního ústavu pro poslední knížky. Bylo to fajn. Přešla mě nervozita a řekl jsem si, že nemám co ztratit, a pokud nezískám potřebných více než 40 bodů, ústní zkoušky si alespoň užiju. Nastal den D, ve čtvrt na osm ráno jsem vzal  desky s vysvědčeními a průměrně obsáhlým seznamem přečtené literatury (14 knih + komiksy a články) a s kamarády vyrazil směr Celetná. Hned na začátku jsem se dozvěděl, že si na zkoušku pěkně počkám, poněvadž pořadí zkoušených nepojede podle abecedy, ale podle výsledků od nejlepších po nejhorší. Tudíž jsem šel na "grilování" v poslední várce uchazečů. Mezitím jsem zůstal a povzbuzoval okolo 6 hodin přátele. Moc optimistické to nebylo. Ukázalo se, že ústní nebudou rozhodně žádná selanka. Dva bodové debakly mých kamarádek, které považuji v korejské tématice za hodně nabušené, byly více než podivné. Ostatní bodově též moc neexcelovali. Zaslechl jsem maximum 37 bodů. Přál jsem si, ať už to mám konečně za sebou. A kolem druhé to přišlo. Začátek byl legrační: "Tak nám ukažte vaše maturitní vysvědčení."... "Mám ještě z Vyšší odborné školy."... "Vy jste nějakej starej!"... "Třicet."... (skoro všichni se smějí) "Nenechte se vyvést z míry, perzekvován za to nebudete." :) Z míry mě to opravdu nevyvedlo. Dostal jsem do ruky německý text o korejské písničce a tanci, připravoval překlad a čekal, až po dvou slečnách přijdu na řadu. Zkouška byla hodně uvolněná a docela příjemná. Představil jsem motivaci ke studiu, rozebral jednu knížku z mého seznamu literatury, pověděl něco o mocenských turbulencích v současné severokorejské politice, vyjmenoval má oblíbená korejská jídla a zodpověděl pár dalších otázek. Bohužel, kolem Korejců v Rusku (SSSR) a rusko-japonské války jsem si na pár věcí nedokázal vzpomenout. Nakonec jsem obstojně přeložil asi dva odstavce německého článku. Po zkoušce jsme asi 10 minut čekali a šli podepsat bodový verdikt. Solidních 34 bodů. Souhrnný počet 60 bodů však na proniknutí mezi dvacítku přijatých ani náhodou stačit nemohl, což mi bylo potvrzeno druhý den, kdy jsem se vrátil do Celetné pro zapomenuté desky s vysvědčeními. Koreanistou tedy nebudu. Ale přes neúspěch a dosažený ostudný výsledek hodnotím přijímačky na koreanistiku jako hodně zajímavou zkušenost. Byly přece vůbec mé první na vysokou školu. Ve třiceti! Děkuji kolegům z přijímaček za společnost a spolu s nimi všem přátelům a známým za podporu a povzbuzování, kterých se mi dostalo měrou vrchovatou. Třeba za rok, dva budete mít příležitost si to zopakovat...

sobota 22. května 2010

Bestseller

Tajemný barák, kam se nastěhuje mladá spisovatelka prožívající pišteckou krizi. A ve starém baráku ji to najednou píše. Ale onen barák není obyčejný, je strašidelný (snad nekecám :). Toto není nástřel děje aktuálního xboxového hitu Alan Wake, ale nového jihokorejského mysteriózního thrilleru Bestseller (hancinema), do kterého vkládám malé naděje, že by z něho mohlo vylézt něco napínavého a koukatelného. Jukněte na trailer. Nevypadá to zle, ale spíše než mysteriózní záležitost mi to připomíná slasher. Třeba zdání klame a ve filmu se nakonec objeví nehezká nabílená osoba. :)

Recenze: The Red Shoes

Dnešní noc, nemohouce usnout, dostal jsem chuť na starší korejskou duchařinu. A poté jsem po hodně dlouhé době sesmolil i recenzi... Nahazuji ji sem a v totožné verzi na Studnu.
 

The Red Shoes (Bunhongsin)

Jižní Korea 2005
103 min (109 min korejská uncut verze)
Horror
Režie: Kim Yong-gyun
Hrají: Kim Hye-su, Kim Seong-su, Go Su-hee

čsfd
imdb
hancinema


Korejský duchařský horror se minulý rok pomocí pátého dílu krotké středoškolské série Whispering Corridors, sterilní jogínské Yogy a částečně i sektářského Possessed (aka Living Death) nakrátko probral z klinické smrti, ale nebylo to nic, co by fanouška k-horrorů vytrhlo z letité letargie. Jelikož nadějně vypadající Bestseller, jenž právě běží v korejských kinech, není prozatím k mání a nějaký ten měsíc ještě nebude, nezbývá než na bledé duchy a vřískající Korejky opět trpně čekat a doufat, že se po letech konečně dočkáme něčeho kvalitního, u čeho si budeme nervózně ukusovat nehty. To je řečeno s nadsázkou – korejské duchařiny nikdy nepatřily mezi infarktové psychárny a la japonská série Ju-On, snad s výjimkou několika scén v klenotu A Tale of Two Sisters. V podstatě vždy víceméně plavaly ve vodách mysteriózního mainstreamu: líbivé řemeslné zpracování, sem tam nějaká lekačka a twist, který předešlý děj postaví tak trochu na hlavu, anebo diváka schválně méně či více mate a tváří se sofistikovaně. A to všechno samozřejmě typicky korejsky řízlé melodramatem a vybrnkávající hudbou. The Red Shoes se drží uvnitř těchto k-horrorových mantinelů, a ačkoliv se rozhodně nejedná o korejskou špičku, dostal jsem chuť ho po delší době zhlédnout a jeho prostřednictvím částečně ztlumit absťák po mysteriózním bijáku.


Však uvozující premisa The Red Shoes se zdá hodně lákavá: zlověstně opuštěné růžové dámské botky (červené vskutku nejsou), jež okamžitě upoutají pozornost nedaleko se pohybující ženy či dívky, která je neváhá dychtivě vzít a žárlivě střežit. Jenže jak to tak v horrorech bývá, na jejich nohou se dlouho neohřejou. Podivné zvuky, hrozivě se přibližující klapání podpatků a jedna z majitelek na vlastní kůži pozná, že nosit tyhle růžové lodičky je hlavně za trest. Hodně bolestivý. Úvod je brutálně přímočarý a efektně krvavý. Bohužel se jedná o nejlepší sekvenci filmu, která diváka na zbytek dost navnadí a ten pak už pouze dostává kousky počáteční husté atmosféry. Poté se totiž pohříchu jede ve vyjetých subžánrových kolejích na neutrál. Osamělá matka se zálibou v botkách a malá dcerka, zabydlující se v novém bytě, obě až maniakálně zatouživší po náhle se objevivších růžových střevících, stylizované flashbacky z dob japonské okupace Koreje, jež tomu všemu mají dodat punc dávné tragédie, a když už tvůrci nedovedou vymyslet alespoň průměrný lekací moment, vychlístnou do éteru (nebo někomu na hlavu) litry malinovky... Upozorňuji, že jsem sledoval kratší sestřih – o šest minut delší uncut verze je údajně o řád krvavější (lze ji však těžko sehnat).


Bylo by ale chybou na základě předchozích vět The Red Shoes považovat za podprůměrnou korejskou duchařinu. Pro milovníky subžánru jsou jistě příjemnou jednohubkou, přestože se nelze zbavit dojmu, že kdyby autoři pořádně přitvrdili a přidali více invence, mohl se film dostat přinejmenším na úroveň slušného k-horroru Phone. Takhle zaujme především z estetického hlediska. Většina korejských horrorů se vyznačuje pěknými barvičkami. The Red Shoes jsou v tomto nad průměrem a ještě přihazují zajímavé úhly záběrů. Kupříkladu v sekvencích na nástupišti a vestibulu metra se na ně dívá opravdu hezky (viz obrázky). Jinak to je korejský mysteriózní standard se vším všudy – počítaje v to i děj včetně „povinného“ závěrečného zvratu, hudbu, zvuky, herce a jejich výkony. I tím v době, kdy na mě z obrazovky maximálně tak vřeští oběti vrahů, psychopatů, úchylů a zombíků, vezmu občas zavděk. 

6/10