Filmasia 2010

Zítra v pátek začíná šestý ročník festivalu asijského filmu Filmasia. Letos poprvé se bude odehrávat pouze v Aeru (3.-5.12.), což je jistě škoda, ale není to nic, co by mělo fanouška asijské kinematografie odradit od návštěvy festivalu. I z důvodu, že nynější ročník je programově vcelku výživný, a na své si v něm přijdou jak příznivci asijského mainstreamu, tak i artu. Zasazení festivalu jen do Aera přineslo jedinou projekci každého snímku. Osobně v sobotu nebudu váhat navštívit novinky korejského hitmakera Kim Ji-una I Saw the Devil a kontroverzního japonského režiséra Siona Sona Cold Fish. První je v podstatě sázkou na jistotu. Kim Ji-un během své režijní kariéry nenatočil podprůměrný film a jeho tři kousky (A Tale of Two Sisters, A Bittersweet Life, The Good, the Bad and the Weird) patří mezi to nejlepší a nejvýraznější, co může moderní korejská kinematografie nabídnout. Od Viděl jsem ďábla čekejme řemeslně špičkovou a atmosférickou podívanou se skvělými herci. Lee Byung-hun a Choi Min-sik v hlavních rolích snad nepotřebují komentář. Pro slabší povahy nutno dodat, že snímek je symbiózou thrilleru a slasheru, a jak je u Kim Ji-una zvykem, s krví a naturalističností se nemaže. V zobrazení brutality došel film tak daleko, že musel být před uvedením v běžné korejské kinodistribuci zbaven sedmi nejsurovějších okamžiků. A to je na nekorektní Jižní Koreu co říct. Nemám informaci, zda-li bude na Filmasii uveden o minutu kratší nebo režisérský sestřih, ale těším se moc. Druhý známý asijský režisér, Japonec Sion Sono, na nějaký ten litr kečupu také nehledí. Znalci asijského filmu si jistě pamatují na šokující začátek kultovního Suicide Clubu, v němž se padesátka středoškolaček na nástupišti metra chytila za ruce a skočila pod projíždějící soupravu. A to byl skutečně jen začátek. Bylo by však chybou myslet si, že režisérovou doménou jsou nechutnosti a surovosti. Nikoliv. Sion Sono je machr na vztahy, vypjaté emoce a poutavé netradiční, až bizarní zápletky. Kdo viděl fantastické čtyřhodinové (!) Love Exposure, jistě mi dá za pravdu. Od Studené ryby tak lze očekávat počin, jenž půjde za hranice běžné, konformní kinematografie. Synopse o pohledu na život masových vrahů zní nanejvýše slibně. Můj favorit číslo dvě. 

Festival nabízí další prověřená asijská jména. Třeba dalšího kontroverzního japonského režiséra Takashi Miikeho, známého to workoholika na režirské stoličce a tvůrce mnoha známých úchyláren. Snímek 13 Assassins, který slavnostně zahájí festival, patří mezi nejkonvenčnější Miikeho kousky. Žánr samurajské řežby tentokrát Miike neozvláštňuje vynalézavými bizarnostmi, takže se můžeme těšit na poctivou historickou podívanou, ve které si to třináct odvážných chlapíků s nabroušenou ocelí v rukou rozdá za čest a slávu s obrovskou přesilou. Takových bijáků není nikdy dost. Silně artové filmy od tchajwanského Tsai Ming-lianga už nejsou moc můj šálek čaje. Ačkoliv jeho erotický muzikál The Wayward Cloud mě docela zaujal, u neskutečně zdlouhavého I Don't Want to Sleep Alone jsem na Febiu vyloženě trpěl. Těžko říct, zda festivalovou Visage risknu. Na druhou stranu, režisér má početnou skupinu fanoušků a film si i v Praze svou diváckou skupinu najde. Žánr anime má na festivalu jediného zástupce v podobě Ponya od japonského klasika Hayaa Miyazakiho. Anime a Miyazakiho tvorbu nemám příliš nakoukané, takže se neodvážím o snímku cokoliv tvrdit, leč dle ohlasů je povedený. Pokud tedy máte rádi anime, Ponjem z útesu nad mořem nic nezkazíte. Další trhák hongkongského bijce Donnieho Yena, Legend of the Fist: The Return of Chen Zhen, mě vpravdě moc nenadchl, avšak kdo chce na plátně vidět několik choreograficky nápaditých bitek (od kung fu, volný styl, až po karate) odehrávajících se vesměs v prostředí Číny začátku minulého století, má možnost. Celkově se jedná o neurážející, výpravný hongkongský průměr. Na poslední kousek Filmasie, korejské drama City of Crane, jsem viděl pouze trailer a popravdě nevím, co si o tom myslet. Film může překvapit, nebo zapadnout mezi hromadou asijských artovek, jež každý rok uvádějí tuzemské festivaly. Uvidíme. A možná se uvidíme na Filmasii. :)

Recenze: Občan pes

Aby mi to tu dlouho nestálo, dovolím si na blogu uveřejnit neúplný a poupravený text, který jsem o úžasném thajském filmu před několika lety napsal pro jeden filmový web. Občan pes je moje srdcovka a byl by hřích tu na něj nemít recenzi, na kterou už dávno na onom nejmenovaném filmovém webu ani příslovečný pes neštěkne.

Vyjma snímků dvou osvědčených korejských jmen moc asijských filmů cestu do naší kinodistribuce nenachází. O thajských počinech to platí dvojnásob. Před Občanem psem jsme se mohli na plátnech kochat jen jediným zástupcem této exotické filmové destinace: thajským boxem prosyceným bojovým filmem Ong-bak. Je to jistě škoda, jelikož thajská kinematografie skýtá zajímavější a originálnější kousky, než jen muay thai filmy s neporazitelným bijcem Tonym Jaa. V Thajsku ročně přichází na svět kolem stovky filmů, přičemž nejčetnějším žánrem je duchařský horor, u Thajců nejoblíbenější, jenž představuje nejčastější thajský vývozní filmový artikl do světa. Namátkou si připomeňme mezi fanoušky asijských filmů známou a skvělou duchařinu Shutter, jež byla uvedena na několika našich menších filmových festivalech. Když už zmiňujeme filmové festivaly, nemůžeme se nedotknout největšího z nich, Karlových Varů, poněvadž několik thajských filmů bylo chvályhodně součástí programu ročníku 2006. Byly to filmy především vizuálně vytříbené. A největšího ohlasu diváků a kritiky se z nich dočkal hravý Občan pes.

Když už je řeč o vizuální stránce, není na škodu vědět, že režisér Wisit Sasanatieng je úspěšným tvůrcem televizních reklam. Na jeho dvou snímcích, Občanu psovi a Tears of the Black Tiger, je to totiž dost znát. Sasanatiengův předposlední počin, retro horor The Unseeable, není výtvarně tak výrazný, ale jak vidno z traileru, z typické režisérovy stylovosti pranic neslevuje. Už Sasanatiengův režijní debut, komediální pseudowestern Tears of the Black Tiger, překypoval netypicky křiklavými barvami, nápady, imaginací a zvláštní atmosférou. Našincovi by se při jeho zhlédnutí určitě vybavil Limonádový Joe v pastelových barvách. Film to byl natolik v rámci asijské tvorby unikátní, že se dočkal i úspěšného uvedení v evropských kinech. Pohříchu se naší malé zemičce vyhnul. Jistě je to škoda, ale máme tu ještě extravagantnější druhý režisérův kousek, jenž byl u nás uveden v roce 2007, tak přestaňme hudrovat a pojďme se mu podívat na zoubek.

Na začátku nemůžeme nenapsat o filmu, bez jehož zmínění se zřejmě žádná recenze Občana psa neobejde. Okouzlujícího filmu, na jehož asijskou obdobu je Občan pes pasován. Jak jistě mnozí správně tuší, řeč je o francouzské Amélii z Montmartru. Panoptikum lehce bizarních a zábavných postaviček, hlas vypravěče na pozadí příběhu, hřejivá poetika – to jsou některé z faktorů, kvůli nimž je thajský snímek k Amélii přirovnáván. Leč Občan pes zachází v mnohém ještě dál. Až pohádková nadsázka je v něm markantnější, čemuž napomáhá výrazné digitální zkrášlení prostředí venkova a velkoměsta Bangkoku. Venkov je pomalý a idylický, Bangkok hektický – člověk se v něm musí ohánět, aby dosáhl na znak dobrého postavení a blahobytu: imaginární ocas. Film se neštítí kritiky konzumního stylu života v thajské metropoli. Oplývá i značnou dávkou sebeironie. Nadsázka a výstřední tělo dotvářejí všední realitu, v jejímž víru se hrdinové nacházejí. V podstatě jsou to outsideři, kteří úsměvně podnikají cestu za osobním štěstím a hledají své místo na slunci. Zatímco šarmantní Pařížanka ve francouzském hitu vzala osud svérázným způsobem do svých rukou, odzbrojující a stydlivý ňouma Pod v Občanu psovi zdánlivě nečinně proplouvá životem a snaží se jen být nablízku své lásce: krapet potrhlé a činorodé sympaťačce Jin.

Vstupme do světa, v němž ožívají kreslené postavy z románů na pokračování, z nebe prší motoristické helmy, mrtvé babičky se reinkarnují v tělech legračních gekonů, dvadvacetileté slečny vypadají jako šestileté holčičky, plyšoví medvědi kouří jako fabriky a ještě se nalévají alkoholem, a obyvatelé Bangkoku pořádají pikniky na vrcholku hory z plastových lahví! Zakřiknutý mladík Pod se rozhodne vydat na zkušenou do Bangkoku. Rtuťovitou babičkou (to ještě netuší, jakou návštěvu mu poťouchlá babička později připraví) je varován, že pokud si najde ve městě práci, naroste mu ocas. To prosťáčka Poda zneklidňuje. Ubytuje se v malebném domku na kraji města, najde si práci v konzervárně sardinek, pracuje do úmoru, ale ocas nikde! Po nezvyklé příhodě Pod změní práci a dostane se do blízkosti Jin. Uklízečka Jin má až maniakální smysl pro pořádek, miluje četbu romantických románů na pokračování a zarputile se snaží rozluštit neznámým jazykem psanou bílou knihu, kterou pokládá za dar z nebes. Pod ji obdivuje a zamiluje se do ní. Získá její lásku a naroste mu kýžený ocas? Nechte se výborným a pozoruhodným thajským snímkem překvapit...

9/10

Vlastizrada či nikoliv? Do koncentráku se severokorejskými fotbalisty?

Severokorejský fotbal měl loni proč slavit: po předlouhých 44 letech se reprezentace KLDR kvalifikovala na fotbalové MS. Napumpována účinnou taktikou od samotného vůdce Kim Čong-ila v prvním utkání MS vzdorovala silné Brazílii a prohrála pouze 1:2. Toto utkání vešlo v povědomí hlavně pláčem (youtube) severokorejského "Rooneyho", Čong Te-seho, jenž není rodilým Severokorejcem a hraje profesionálně v Japonsku (!), při severokorejské hymně. Korejská televize vysílala utkání se sedmnáctihodinovým zpožděním. Vůdce musel být na své hochy hrdý. Povzbuzen důstojnou hrou reprezentace s jedním z nejsilnějších týmů světa dal souhlas k živému přenosu následujícího zápasu s Portugalskem (KLDR přenos zdarma poskytla malajsijská televizní stanice). Jenže v zápase s Portugalci zřejmě ve snaze prezentovat se národu aktivní hrou severokorejští fotbalisté upustili od obranné taktiky, což byla zejména po přestávce voda na mlýn rychlých portugalských techniků v čele se superhvězdou Ronaldem. Ve druhém poločase už Severokorejci nestačili a zrodil se z toho ostudný debakl 0:7, dosud bezkonkurenčně nejvyšší prohra na letošním MS. V řadě z nás, co se o KLDR zajímáme a minimálně jsme četli Pchjongjangská akvária, hrklo. Vyšel tento článek, který může být hodně blízko realitě. Třetí zápas skupiny nepřinesl odčinění severokorejské potupy, ba právě naopak. Prohra 0:3 s Pobřežím Slonoviny potvrdila pozici Severokorejců jako nejslabšího týmu šampionátu s nelichotivým celkovým skóre 1:12. Od návratu do vlasti nepadla o severokorejských fotbalistech ani zmínka. Co je tam čekalo? "Rooneymu" to vzhledem k japonskému angažmá a záchvatu vlastenectví před zápasem s Brazilci asi prošlo bez citelných následků, ale co ostatním?

UPDATE: Takže to chvíli trvalo, ale dle sdělovacích prostředků (třeba tento článek) byli severokorejští fotbalisté veřejně zostuzeni několikahodinovou palbou kritiky od poroty sestavené z politiků, sportovců a studentů, přičemž to přenášela státní televize. A kouč byl údajně vyloučen ze strany a poslán pracovat na stavbu. Nedopadlo to na severokorejské poměry pro hráče zase tak špatně, jen jejich trenér dostal trochu nepříjemnější formu vyhazovu...

Jak jsem se snažil dostat na koreanistiku

Začátek mé velké záliby v Koreji se datuje přibližně 5 let zpět, kdy jsem si zamiloval jihokorejské horrory a vedle nakoukávání většiny moderní jihokorejské kinematografie se začal postupně zajímat o dění, kulturu a život na celém korejském poloostrově. Je třeba říct, že první 3 roky se to neslo především v povrchním rytmu sledování filmů, objevování tajů korejské kuchyně v korejských restauracích (dříve především v Korea House, v současnosti hlavně v Sami grill), tlachání na internetových fórech a srazech s podobně "postiženými". Poslední dva roky však můj zájem o Koreu nabyl na intenzitě, takže jsem se rozhodl, že ho prohloubím studiem na koreanistice, kde už studovali moji kamarádi a známí, od kterých jsem měl o oboru hodně kladné reference. A počal s přípravou. Od našeho skvělého trenéra taekwonda (tkd se věnuji necelé 2 roky), který koreanistiku v minulém století úspěšně vystudoval, jsem si půjčil pár knížek a nadšeně začal s četbou. Bohužel brzy vyšlo najevo, že v roce 2009 se ročník koreanistiky otevírat nebude... To jsem ještě netušil, že s otevřením ročníku budeme mít všichni zájemci o studium koreanistiky opakovaně pěkné nervy i letos. Na poslední chvíli byl ale obor akreditován, jen čas uzávěrky podání přihlášky byl prodloužen o dva měsíce na konec dubna. Já i pár kamarádů, jež se také chtěli hlásit, jsme si oddechli. Hned poté, co jsem se dozvěděl, že obor bude akreditován, jsem bleskurychle vyplnil na stránkách FF UK přihlášku, vytiskl si ji, podepsal, zaplatil v bance a odeslal. A mohl se těšit na své první přijímačky na vysokou...

Jelikož po autonehodě v dětství nemám nejlepší sluch, tak i přes fakt, že němčina a angličtina byly na gymnáziu a Vošce co se týče porozumění bezproblémové, jsem si ještě před těmi dvěma roky s ne moc kvalitními polodigitálními německými krámy v uších neodvážil o korejštině na škole ani pomyslet. Ale audiotechnika jde stále dopředu a i můj příjem se začátkem práce ve francouzské logistické firmě dost zvýšil, takže jsem si zkraje minulého roku mohl dovolit hodně drahá, leč špičková plně digitální dánská naslouchátka. A situace se rázem změnila. Druhým jsem najednou začal rozumět téměř vše, přestal skoro používat dříve frekventovaná a trapná slova "cože?" a "prosím?", a také se přestal bát hospod a dalších hlučných podniků, kde jsem si dříve komunikačně moc neškrtal. Hodně nových přátel ani nezaregistrovalo, že se sluchem vůbec něco mám. Super! Na tu koreanistiku se i přes na studenta pokročilý věk (letos mi je třicet) stůj co stůj zkusím dostat!

Dějství první

První kolo se mělo odehrát 31.5. v budově FF UK na Palachově náměstí a mělo sestávat ze tří částí: všeobecného testu, eseje a překladu anglického odborného textu. S částí naší "koreanistické" party (složené z lidí, s nimiž jsem se roky znal osobně či se seznámil přes net) jsme se dvě hodiny předem sešli na studijní hodinku v kavárně. Panovala pohoda a optimismus. Později v učebně na přijímačkách mě však při pohledu na gramatický anglický test, jenž nahradil avizovaný překlad, polil studený pot. Bylo mi jasné, že tady moc bodů nevytřískám a musím je nabrat v další fázi. Asi po necelé půlhodině následoval všeobecný test a esej, na které jsem si hodně věřil. Na oboje jsme měli hodinu a půl. V testu byla všehochuť 25 otázek od korejského jídla, zeměpisu, lingvistiky až po čínské básníky. Moje příprava se ukázala ne právě dostatečná a třetinu otázek jsem musel tipnout. Jak se později ukázalo, tyto otázky jsem tipnul snad všechny špatně. Esej jsem jako člověk, který si nějakou dobu přivydělával jako publicista a jehož slohové práce na školách zpravidla patřily mezi nejlepší, trochu podcenil. Člověk mě znalý by čekal, že si z témat vyberu korejskou kulturu a budu zasvěceně rozebírat korejský film, jídlo, hudbu ad. Ale ne, pod vlivem nedávných diskuzí o potopené korvetě Čchonan jsem zvolil perspektivu sjednocení Korejí a usmolil takový můj pištecký rychlostandard. Bohužel nemaje roky zkušenost s psaním delšího textu propiskou na papír a omezován naraženým pravým zápěstím z tréninku, mi vše trvalo neúměrně dlouho, text byl plný škrtanců a hlavně byl narvaný na dvě strany bez odstavců. Pokoušel jsem se to úhledně přepsat, leč ruka mi tuhla a když jsem zjistil, že nestíhám, papír jsem frustrovaně a naprosto hloupě zmačkal do kuličky. Vedle přihlížející profesor se asi hodně divil. S tím jsem jednoduše uspět nemohl. Po přijímačkách jsme si v 9 lidech zašli do kavárny a shodli se, že se nám to pravděpodobně moc nepovedlo a někteří projít do druhého kola nemusíme. Následoval více než týden napjatého čekání na výledky. Za 8 dní jsem se na stránkách FF UK konečně dočetl, že jsem sice do druhého kola prošel, ale na kontě mám mrzkých 26 bodů z 50 (minimum bylo 25). A že jsem 31. z 34 lidí (hlásilo se 44, ale k přijímačkám přišlo 40), co šlo dál. Radost jsem z toho ani neměl. I přes povzbuzování celé kohorty přátel mi bylo jasné, že už moc velkou šanci na přijetí nemám.

Dějství druhé

Před druhým kolem, jež se konalo 14.6., jsme se s několika kamarády uchazeči několikrát sešli a na vyšehradské trávě a u mě v bytě společně studovali a diskutovali. A zašli si do knihovny Orientálního ústavu pro poslední knížky. Bylo to fajn. Přešla mě nervozita a řekl jsem si, že nemám co ztratit, a pokud nezískám potřebných více než 40 bodů, ústní zkoušky si alespoň užiju. Nastal den D, ve čtvrt na osm ráno jsem vzal  desky s vysvědčeními a průměrně obsáhlým seznamem přečtené literatury (14 knih + komiksy a články) a s kamarády vyrazil směr Celetná. Hned na začátku jsem se dozvěděl, že si na zkoušku pěkně počkám, poněvadž pořadí zkoušených nepojede podle abecedy, ale podle výsledků od nejlepších po nejhorší. Tudíž jsem šel na "grilování" v poslední várce uchazečů. Mezitím jsem zůstal a povzbuzoval okolo 6 hodin přátele. Moc optimistické to nebylo. Ukázalo se, že ústní nebudou rozhodně žádná selanka. Dva bodové debakly mých kamarádek, které považuji v korejské tématice za hodně nabušené, byly více než podivné. Ostatní bodově též moc neexcelovali. Zaslechl jsem maximum 37 bodů. Přál jsem si, ať už to mám konečně za sebou. A kolem druhé to přišlo. Začátek byl legrační: "Tak nám ukažte vaše maturitní vysvědčení."... "Mám ještě z Vyšší odborné školy."... "Vy jste nějakej starej!"... "Třicet."... (skoro všichni se smějí) "Nenechte se vyvést z míry, perzekvován za to nebudete." :) Z míry mě to opravdu nevyvedlo. Dostal jsem do ruky německý text o korejské písničce a tanci, připravoval překlad a čekal, až po dvou slečnách přijdu na řadu. Zkouška byla hodně uvolněná a docela příjemná. Představil jsem motivaci ke studiu, rozebral jednu knížku z mého seznamu literatury, pověděl něco o mocenských turbulencích v současné severokorejské politice, vyjmenoval má oblíbená korejská jídla a zodpověděl pár dalších otázek. Bohužel, kolem Korejců v Rusku (SSSR) a rusko-japonské války jsem si na pár věcí nedokázal vzpomenout. Nakonec jsem obstojně přeložil asi dva odstavce německého článku. Po zkoušce jsme asi 10 minut čekali a šli podepsat bodový verdikt. Solidních 34 bodů. Souhrnný počet 60 bodů však na proniknutí mezi dvacítku přijatých ani náhodou stačit nemohl, což mi bylo potvrzeno druhý den, kdy jsem se vrátil do Celetné pro zapomenuté desky s vysvědčeními. Koreanistou tedy nebudu. Ale přes neúspěch a dosažený ostudný výsledek hodnotím přijímačky na koreanistiku jako hodně zajímavou zkušenost. Byly přece vůbec mé první na vysokou školu. Ve třiceti! Děkuji kolegům z přijímaček za společnost a spolu s nimi všem přátelům a známým za podporu a povzbuzování, kterých se mi dostalo měrou vrchovatou. Třeba za rok, dva budete mít příležitost si to zopakovat...

Recenze: The Red Shoes

Dnešní noc, nemohouce usnout, dostal jsem chuť na starší korejskou duchařinu. A poté jsem po hodně dlouhé době sesmolil i recenzi... Nahazuji ji sem a v totožné verzi na Studnu.
 

The Red Shoes (Bunhongsin)

Jižní Korea 2005
103 min (109 min korejská uncut verze)
Horror
Režie: Kim Yong-gyun
Hrají: Kim Hye-su, Kim Seong-su, Go Su-hee

čsfd
imdb
hancinema

Korejský duchařský horror se minulý rok pomocí pátého dílu krotké středoškolské série Whispering Corridors, sterilní jogínské Yogy a částečně i sektářského Possessed (aka Living Death) nakrátko probral z klinické smrti, ale nebylo to nic, co by fanouška k-horrorů vytrhlo z letité letargie. Jelikož nadějně vypadající Bestseller, jenž právě běží v korejských kinech, není prozatím k mání a nějaký ten měsíc ještě nebude, nezbývá než na bledé duchy a vřískající Korejky opět trpně čekat a doufat, že se po letech konečně dočkáme něčeho kvalitního, u čeho si budeme nervózně ukusovat nehty. To je řečeno s nadsázkou – korejské duchařiny nikdy nepatřily mezi infarktové psychárny a la japonská série Ju-On, snad s výjimkou několika scén v klenotu A Tale of Two Sisters. V podstatě vždy víceméně plavaly ve vodách mysteriózního mainstreamu: líbivé řemeslné zpracování, sem tam nějaká lekačka a twist, který předešlý děj postaví tak trochu na hlavu, anebo diváka schválně méně či více mate a tváří se sofistikovaně. A to všechno samozřejmě typicky korejsky řízlé melodramatem a vybrnkávající hudbou. The Red Shoes se drží uvnitř těchto k-horrorových mantinelů, a ačkoliv se rozhodně nejedná o korejskou špičku, dostal jsem chuť ho po delší době zhlédnout a jeho prostřednictvím částečně ztlumit absťák po mysteriózním bijáku.

Však uvozující premisa The Red Shoes se zdá hodně lákavá: zlověstně opuštěné růžové dámské botky (červené vskutku nejsou), jež okamžitě upoutají pozornost nedaleko se pohybující ženy či dívky, která je neváhá dychtivě vzít a žárlivě střežit. Jenže jak to tak v horrorech bývá, na jejich nohou se dlouho neohřejou. Podivné zvuky, hrozivě se přibližující klapání podpatků a jedna z majitelek na vlastní kůži pozná, že nosit tyhle růžové lodičky je hlavně za trest. Hodně bolestivý. Úvod je brutálně přímočarý a efektně krvavý. Bohužel se jedná o nejlepší sekvenci filmu, která diváka na zbytek dost navnadí a ten pak už pouze dostává kousky počáteční husté atmosféry. Poté se totiž pohříchu jede ve vyjetých subžánrových kolejích na neutrál. Osamělá matka se zálibou v botkách a malá dcerka, zabydlující se v novém bytě, obě až maniakálně zatouživší po náhle se objevivších růžových střevících, stylizované flashbacky z dob japonské okupace Koreje, jež tomu všemu mají dodat punc dávné tragédie, a když už tvůrci nedovedou vymyslet alespoň průměrný lekací moment, vychlístnou do éteru (nebo někomu na hlavu) litry malinovky... Upozorňuji, že jsem sledoval kratší sestřih – o šest minut delší uncut verze je údajně o řád krvavější (lze ji však těžko sehnat).

Bylo by ale chybou na základě předchozích vět The Red Shoes považovat za podprůměrnou korejskou duchařinu. Pro milovníky subžánru jsou jistě příjemnou jednohubkou, přestože se nelze zbavit dojmu, že kdyby autoři pořádně přitvrdili a přidali více invence, mohl se film dostat přinejmenším na úroveň slušného k-horroru Phone. Takhle zaujme především z estetického hlediska. Většina korejských horrorů se vyznačuje pěknými barvičkami. The Red Shoes jsou v tomto nad průměrem a ještě přihazují zajímavé úhly záběrů. Kupříkladu v sekvencích na nástupišti a vestibulu metra se na ně dívá opravdu hezky (viz obrázky). Jinak to je korejský mysteriózní standard se vším všudy – počítaje v to i děj včetně „povinného“ závěrečného zvratu, hudbu, zvuky, herce a jejich výkony. I tím v době, kdy na mě z obrazovky maximálně tak vřeští oběti vrahů, psychopatů, úchylů a zombíků, vezmu občas zavděk. 

6/10