5 dnů na Eiga-sai

Od 12. do 18. března se v pražském kině Lucerna konal 8. ročník festivalu japonského filmu a kultury Eiga-sai. Jelikož poletím příští měsíc do Japonska, chci se na to náležitě nabudit mimo jiné sledováním japonských filmů. Festival mi přišel tedy hodně vhod. Udělal jsem si volný víkend, vzal si v práci den dovolené a během 5 dnů zhlédl v Lucerně 12 kousků, včetně černobílého kraťasu Láska k vlasti (čsfd), jemuž předcházela poučná přednáška naší přední japanoložky Dity Nymburské. Přednáška a diskuze před i po krátkém filmu mi přišly zajímavější než samotný film a litoval jsem, že podobných akcí nebylo na festivalu více. Trochu to kompenzovala diskuze s hostem festivalu, japonským režisérem Jódžiró Takitou, po jeho filmu Jen žádné komixy! (čsfd), na němž mě nejvíce zaujalo rázné cameo Takeši Kitana. Taktéž mě trochu mrzelo, že jsem se nemohl zůčastnit projekcí filmů Himitsu, Průvodce (Departures) a Barmská harfa. Ale více než den dovolené jsem si prostě nemohl dovolit. A první dva jsem jsem už stejně předtím viděl... Co se týče filmů od Takity, shodli jsme se s kolegyní z asianstyle, že měly do jednoho přepálenou stopáž a trpěly nevyrovnaností. Příkladem budiž třeba sympatický snímek Šógunův astronom (čsfd) o mladém velmistrovi deskové hry go, jenž je pověřen předlouhým měřením Polárky a posléze se snaží prosadit nový přesnější japonský kalendář, což není po chuti zuby nehty moci se držícímu císařskému dvoru. Atraktivní námět, velkorysá výprava, ale výsledkem byl jen standardně líbivý a korektní životopisný snímek, rozpačitě oscilující mezi komedií a dramatem, který mezi asijskou konkurencí nijak nevyčuhuje a rychle zapadne. Škoda, z projektu šlo vytřískat více muziky.

Šogunův astronom

Co mě nejvíce dostalo? Bezpochyby projekce kultovního morbidního psycha od mého oblíbence Šion Sona, Kroužek sebevrahů (čsfd). I po několikerém zhlédnutí má film schopnost s člověkem zamávat a zarazit ho do sedačky. Za Sonův největší majstrštyk sice považuji komplexní Pod vlivem lásky (Love Exposure), ale Kroužek sebevrahů se drží v těsném závěsu, přičemž má silnější tah na branku. Ba přímo brutální, poněvadž snímek obsahuje nemálo krví nešetřících scén, po kterých budou méně odolné povahy zralé na ručník. Však postarší pár přede mnou nevydržel sledovat film ani půlhodinu a odchodem mi zajistil pohodlný výhled na titulky. Sonova atmosférická pecka je svým způsobem nadčasová. Motiv odcizení, samoty a zhoubného vlivu popkulturních médií je stále aktuální a v kinematografii nás bude doprovázet v různých obměnách ještě hodně dlouho. Jen asi už těžko bude doveden takto do absurdna, s chytlavými songy skupiny náctiletých holčiček, jež není jen pouhou kulisou. Zkrátka Kroužek sebevrahů je silný zažitek a nic na tom nemění, že se v něm moc nevysvětlí. Pohled hlavní hrdinky na jednoho z detektivů na konci filmu je všeříkající.

Kroužek sebevrahů

Z dalších filmů uvedených na festivalu bych vypíchl komediální drama Pohřeb (čsfd), jež mě zaujalo křehkou poetikou, ukázkou rodinné pospolitosti a vhledem do tajů buddhistického pohřbu. Miluji tě, železnice (čsfd) je tradičně japonsky subtilní, realistické a pomalu plynoucí drama s bonusem pro milovníky vlaků a železničních nádraží. Podobné japonské snímky ze života mám hodně rád. A tento se povedl. Doporučuji. A do třetice drama, v němž hraje silnou roli rodina. Ve Vítej zpět, Hayabuso! (čsfd) se podíváme do prostředí výzkumného vědeckého střediska. Meziplanetární sonda Hayabusa byla vypuštěna na oběžnou dráhu. Její cestu sleduje tým vědeckých pracovníků a my budeme sledovat hlavně jednoho z nich. Neobvyklé prostředí, příjemný sentimentální feeling a opět kvalitní drama se sympatickými hrdiny, jejichž osud nám nebude šumák.

Přiznám se, že téměř každý rok jsem pečený vařený na prosincové Filmasii a Eiga-sai jsem nikdy nevnímal jako filmovou událost, kterou bych měl vysedět celou. Letošním ročníkem se to změnilo. Bylo to příjemné a většina filmů mě něčím zaujala. Pár organizačních nedostatků by se jistě našlo (třeba u několika dialogů se nezobrazily titulky atd.), ale nebylo to nic, co by kazilo celkový kladný dojem z akce. Jen si opět stejně jako u Filmasie musím postesknout, že mnohé snímky by si zasloužily vyšší návštěvnost, než je třetina nebo půlka sálu.