V sobotu vylézáme s holkama z pelechů notně brzy. Už v devět hodin odstartuje můj dnešní nabitý program jedním z nejtoužebněji očekávaných karlovarských filmů, korejským dramatem Skryté paprsky slunce (Secret Sunshine). Herečka Jeon Do-yeon za roli hlavní hrdinky Shin-ae dostala v Cannes Zlatou palmu za nejlepší ženský herecký výkon. Navrch v další roli obvykle výtečný Song Kang-ho, působivý trailer - to vše byl příslib jakostního korejského melodramatu. A vysoká očekávání byla opravdu na místě...
V příběhu o mladé matce Shin-ae, která se po smrti manžela vydá do jeho rodiště, městečka Miryang, aby tam se synem začala nový život, Jihokorejci udeřili na hlavičku nekorektnosti, až krutého zacházení s postavami, což je jeden ze stěžejních prvků, pomocí něhož se daří diváka ponořit do děje a soucítit se zkoušenou hlavní hrdinkou. O silné scény není ve filmu nouze (hodně mě vzala sekvence v kostele s extatickým sborovým zpěvem), herci jsou ve všech polohách přesvědčiví (Jeon Do-yeon podléhající náboženskému fanatismu je vskutku skvostná), atmosféra těkavá, dusná a naléhavá... Zkrátka prozatím největší karlovarský filmový zážitek. 9/10
Po Skrytých paprscích slunce jsem holkám utekl a film hodinu vstřebával bezcílným potulováním po rušných karlovarských ulicích. Návštěvníků přijelo letos na festival o dost více než loni (v době, kdy tento příspěvek píši, je již prodáno o více než tisíc Festival Passů více oproti loňsku) a na přeplněném městě a prostranstvích u Thermalu je to hodně znatelné. O šílených dopoledních návaleh u pokladen ani nemluvě. Pomalu je 12:30, May doráží a oba netrpělivě čekáme na začátek projekce dalšího jihokorejského filmu, Dechu (Breath) od režisérského matadora, jehož filmy pravidelně patří do programu festivalu, Kim Ki-duka.
Projekce komorního Dechu je poznamenána nepříjemnými zvuky dusání techna (či čeho), jež do sálu skrze zdi prostupuje z nějaké blízké hudební projekce. Klidné pasáže filmu otravným rytmickým bouháním vyloženě trpí. Snažím se to nevnímat, ale nejde to. Co se týče filmu, přestože jsem s ním byl zprvu poměrně spokojen, s odstupem musím říct, že Ki-duk se tentokrát moc nepředvedl a předložil divákům strohou a jednotvárnou historku, typicky kidukovsky málomluvnou, která i na krátkém časovém půdorysu působí omšele a předvídatelně. A nic na tom nemění teatrální hudební čísla hlavní hrdinky v návštěvní vězeňské cele, ani slušné řemeslné zpracování. Únavný režisérův standard. 6/10
Po Dechu si skáču do města na oběd. Pak si dávám dostaveníčko s šéfkou z FilmWebu KevSpou, Jhershawem a Wolodjou, a ještě se nacpávám zmrzlinou. Všichni po chvíli chvátají na příjezd hvězdné Renée Zellweger. Ta mě nechává naprosto v klidu, tak si to pomalu šinu do Kongreáku v Thermalu na starší japonský film Samurajský zvěd (Ibun sarutobi sasuke) z tématické přehlídky Shochiku Nouvelle Vogue.
Všechny snímky uvedené v rámci Shochiku pochází ze šedesátých let a na černobílém Samurajském zvědovi je to dost vidět. Překvapivě lepší je film v nebojových částech. Souboje vypadají víceméně směšně, což je u samurajského (a dá se říct, že i ninja) kousku na pováženou. Vzhledem ke stáří a průkopnictví Samurajského zvěda nad tím lze přimhouřit oko. 5/10
Co se přesně dělo po Samurajském zvědovi si v tuto chvíli nevzpomínám, jen že jsem večer potkal Dadela a společně jsme si to štrádovali z Thermalu do Panasonicu na Tuyino manželství (Tu ya de hun shi), jež ukořistilo na festivalu v Berlíně Zlatého medvěda za nejlepší film.
O příběhu zemité venkovanky Tuyi, starající se v nehostinné čínské stepi o rodinu a chromého manžela, toho zde moc nepovím. Vytuhl jsem totiž a třetinu filmu (Dadel tvrdí, že polovinu) prospal. Mám dojem, že jsem přišel o Tuyiny patálie s dvěma nápadníky. Škoda, zbytek byl poutavý, s podobně syrovou patinou jakou třeba disponuje Horská hlídka (Kekexili). Komu se takové filmy líbí, nemá co řešit. 7-8/10
Poté jsem krátce pokecal s kolegou z asiantitulkyclubu Vojtou Pitrou (na čsfd molotov) a hurá na jedinou projekci ruské Denní hlídky (Dněvnoj dozor).
Po Noční hlídce pokračuje Denní hlídka v adaptaci trilogie fantasy románů spisovatele Sergeje Lukjaněnka. S předlohou nejsem obeznámen, ale pokud jste se ztráceli v prvním díle, tak v Denní hlídce se zřejmě budete topit v chaosu. Naštěstí je Bekmambetov zručný řemeslník a některé momenty jeho filmu byly na obřím plátně Velkého sálu doslova kulervoucí. Legendami opředený úvodní nájezd vojevůdce a jeho hordy koňmo skrz zdi labyrintu, dynamická jízda sporťáku po komunikaci a posléze zdi mrakodrapu a podobně zdařilé chvilky utlumují fakt, že dějově je snímek zejména ve své druhé polovině poněkud rozpačitý. 7/10
Z omámení z vizuální smršti Denní hlídky mě ihned vytrhla May naléhavou smskou a zalarmovala mě do vily. Následovala doposud nepřekonaná noční debata (Douglas rulez), kterou doprovázely salvy smíchu, což ospalí Tetsuo a Kristýna právě nekvitovali s povděkem :)
Žádné komentáře:
Okomentovat