Neděle byla prosáknuta Japonskem a alkoholem... A dlouhým vychrápáváním, jelikož jsem paty z postele vytáhl nezvykle pozdě. Však první film je až od 16:00. Venku jsem narazil na hirnlego a kluky, a zahučeli jsme do parku za právě na festival dorazivšími Rentonem, Rob Royem, Gimpem a spol.. To se ještě žádný alkohol nepil... Ještě jsem pokecal s JAnem a protože se blížila čtvrtá, byl nejvyšší čas upalovat do Kongresáku na Oshimu.
Krutý příběh mládí (Seishu zangoku monogatari) nejdříve překvapil pěkně colorovaným provedením a dále fajn retro náladou. Té se dařilo přebít směšné rvačky (v podstatě jen divně vedené náznaky úderů) a nelogické chování postav. Tak nesympaticky jednajícího a bezcharakterního kluka, potažmo jako hloupou husu se chovající dívku, jsem ve filmu dlouho neviděl. Snímek se mi vcelku líbil, ale nijak mě nenadchl. Zato kolega Kordus tleskal vestoje! :) 5-6/10
Následoval alkoholový dýchánek v parku. Douglas donesl Beefeater, posléze jsem skočil ještě pro whisky a popíjení mělo věru grády. V alkoholovém opojení se mi dokonce zlepšil můj mizerný sluch, tak jsem se mohl zapojit více než obvykle. Mno, těžko říct, kdo byl hlavní hvězdou dýchánku, ale sranda to byla veliká. Beefeater brzy došel a nastoupily whisky a doutníky. Všichni se rozparádili. Tedy upřímně řečeno, holky míru alkoholu v krvi prozíravě tlumily pitím vody a Douglas se zdekoval pryč, takže Opilý Černý Petr zbyl na mě. Přestože jsem se krotil, začal jsem vyvádět pro mě typické koniny a Kordus, který po chvíli dorazil z filmu, jen nechápavě kroutil hlavou. Nechal jsem si párkrát nalít neředěný truňk od May, což jsem asi neměl dopustit. Poněvadž jsem dlouho předtím nejedl, zákonitě se mi udělal šoufl a ostatní ode mě rychle zdrhali na dalšího Oshimu. Tak to tedy ne! Vydýchal jsem se, zklidnil se, snědl Kordusovu tatranku a hybaj také na Japonsko!
Sledování Pohřbu slunce (Taiyo no hakaba) bylo spíše než alkoholovými dozvuky ovlivněno nechtěným vypíchnutím si kontaktní čočky z pravého oka a jejím následným neúspěšným hledáním na zemi a šatech asi v polovině filmu. Rádobydrsný příběh ze života ósacké spodiny a gangsterské verbeže nezaujal a silně nudil. A myslím, že by se mi nelíbil ani za střízlivého stavu... 4/10
Krapet divoký den uzavřela další fajn noční debata . Když usnul Douglas, jal jsem se spáti i já. Good Night!
Den čtvrtý (pondělí 2. července)
Pondělí je poznamenáno první větší průtrží mračen. Venku je hnusně, do města se mi nechce a film mám až v jednu, takže si válím dopoledne šunky ve vile. Rozhodně mě to nemrzí, neboť díky Tetsuovi a jeho minimálně hodinové přednášce o posilování, svalovém a kondičním dopingu a ideální stravě není na nudu ani kousek prostoru. Zmíněnou problematiku má Tetsuo v malíku a je radost ho poslouchat. Do posilovny jsem snad rok nepáchl a zdravá strava mi nic neříká, avšak proč si nerozšířit obzory, že... Po poledni se přemisťuji do Thermalu a zjišťuji, že na starý japonský film nemám náladu. Daruji tedy lístek sympatické slečně sedící před sálem. Venku pořád leje jako z konve a nevypadá to, že se to zlepší. Zahučím k jednomu z notebooků a začínám psát příspěvek do blogu. Čtvrtá pomalu klepe na dveře, ale mě se nechce ve slejváku trmácet do Husovky. Další japonský film je tak v háji. Konečně přestává pršet a jdu na procházku do města. Po hodině potkávám JAna a město křižujeme společně. Po chvíli JAn odchází na projekci a opět jsem sám, unavený a blbě naladěný. Padám tedy do vily, kde přehodnocuji plány a místo šlofíka beru do báglu whisku a běžím s May a Kordusem do parku za Kristýnou. Neudělali se mnou právě terno, nedobré naladění je na mně znát a ještě k tomu jsem vytočen jednou poznámkou. Moc zábavy se mnou není. Ale stejně od hodné Kristýny dostávám lístek na maďarsko-rumunskou Dolinu. Než zasednu s ostatními na sedačku, vyprovokuje mě málem dlouhým drzým pohledem k podrážděné reakci kluk, jenž na mě divně čumí již od začátku festivalu. Ještě jednou to zkusí a půjdu si ho podat, zmetka! Co je zač, však zajímá spíše May než mě. Je to šumafuk, Dolina začíná...
Dolina není snadno stravitelná. Podivnost odehrávající se v jakési odlehlé osadě, kde úřaduje korpulentní bordelmamá a pitoreskní mniši s falešnými kozími bradkami, mající na povel sebranku pohůnků, kteří vypadají jakoby právě chtěli vyrazit vraždit Kelty, moc nadšení v našich řadách nevzbudila. Film se snaží o drsnou poetiku, leč nedaří se mu to a k horšímu výslednému dojmu přispívají ještě dialogy mezi postavami, které mnohdy připomínají ochotnické cvičení. Rozpačité. 4-5/10
Dolina se mnou nezamávala a svou mlčenlivou přítomností jsem dál opruzoval spolubydlící z vily. Aby toho nebylo dost, koupil jsem si a snědl hranolky, pročež se mi začal nadýmat žaludek. Nastala občasná exploze neškodných plynů. Vybrnkávání nahromaděného vzduchu na mé střevní stěny jsem statečně snášel, leč na projekci Psanců (Exiled) muselo mručení mého břicha vedle sedícího Tetsua pěkně otravovat. Ale nedal nic najevo a film si snad užil. Navzdory střevním křečím jsem se při sledování Psanců opájel výhradně libými pocity.
Psanci jsou majstštykem z dílny známého hongkongského tvůrce gangsterek Johnnyho To. Náladou evokují klasické westerny (Rob Roy hned přispěchal s přirovnáním k Divoké bandě) a Lepší zítřky od Johna Woo. Formálně precizní zpracování si v nich podává pravici s vesměs výtečnými výkony elitní skvadry hongkongských herců, kteří se kdy objevili ve filmech Johnnyho To. Silně pocitový, až hypnotický snímek o pevném přátelství sympatické party hitmanů, kteří v palbě z pistolí dokáží zdatně konkurovat i seržantu Teguilovi. Další z filmových vrcholů letošních Varů. 9/10
Z dobré nálady, vyvolané výbornými Psanci, mě nevytrhla ani KevSpa a její sžíravé poznámky na adresu filmu. KevSpina grupa mě nemusela příliš ukecávat, abych s ní poprvé zahučel do Tipsportu. Sešlo se tam asi 20 lidí, pokecali jsme, přiťukli si pivem a mojitem, a kolem čtvrté jsem kousek cesty doprovodil Rentona, Gimpa a jeho spolužačku z gymplu do Hotelu Festival. A ve ztichlém bytě se šlo rychle do hajan.
Žádné komentáře:
Okomentovat