Z první cesty do Japonska jsem se vrátil před čtyřmi týdny. Zpět se mi nechtělo, protože Země vycházejícího slunce, to bylo něco naprosto úžasného. 12 dní pobytu mi přišlo strašně málo a nejraději bych tam strávil aspoň měsíc. Bohužel dovolená není nafukovací a moje peněženka už vůbec ne, takže neúplné dva týdny byly maximum, které jsem mohl první návštěvě asijské země věnovat. Po příletu do Prahy ve čtyřčlenné sestavě jsme se rozloučili se Silvií, a s Janou a Kamilem zašli do jedné dejvické hospody, kde čepovali Budvar a probírali jsme živé dojmy z expedice. Bylo to ještě fajn. Šok přišel až v noci. Nikde žádné ulice prozářené neony jako v Tokiu, nikde automaty na teplé i studené nápoje, jež jsou v Japonsku všudypřítomné, a ujištění, že zázvorový tonic tu je jen slabý odvar japonského Wilkinsona (a to ho tam vyrábí Coca Cola!) a nabídka v pražských večerkách je proti 7 Eleven, Lawsonu a dalším chudinká, v regálech žádné dobré jídlo na ohřátí (v japonských kombini vám ho rovnou ohřejí) a když mám peška, chytnu ještě otrávený ksicht české/ukrajinské/slovenské prodavačky... A doma žádné vyhřívané záchodové prkénko, natož vodotrysk šplíchající mi na zadek. Tuhle hodně častou vymoženost jsem si v Japonsku hodně užíval. A na jednom pánském hajzlíku v Tokiu byly pověšené dámské kalhotky! Automat na použité dámské spodní prádlo jsem nikde neviděl, až mi to přišlo jako urban legend, ale ulovil jsem aspoň fotku dámských kalhotek na pánském záchodě. Dávat ji sem však raději nebudu. :)
Obligátní fotku záchoda s tlačítky si však neodpustím. Tento obvyklý typ na veřejných záchodcích jich má ve srovnání s WC v některých restauracích nebo onsenech skutečně málo....
Ale nechme už záchody a spodní prádlo na pokoji a povězme si všechno hezky od začátku...
Čekala mě druhá cesta letadlem v životě. Letenky jsem si nechal zařídit od naší skvělé průvodkyně Žanety, jež má taktéž skvělý blog Žanda Panda v Tokiu o cestování po celém světě (snad se nenaštve, že na její blog odkazuji pod záchodovou fotkou :). Pokud vám nevadí trochu ležérní slang, dobře si počtete. Roky jsem rád četl hlavně o jejich zážitcích z Japonska, tudíž když jsem na konci minulého roku zmerčil na facebooku avízo její japonské expedice pod hlavičkou Zirhamie, dlouho jsem se nerozmýšlel a poslal přihlášku. A dobře jsem udělal. Žanda byla bezva, v Japonsku se vyznala, bez problémů se domluvila a všechno zařídila. Bezva byla celá naše desetičlenná parta. Dobře jsme si sedli a dobře se i doplňovali. A Japonsko mě naprosto uchvátilo. Pokud byste tam chtěli vyrazit v létě, tak Žanda chystá druhou expedici. Místa snad ještě jsou. Po silně pozitivní zkušenosti ji rozhodně doporučuji!
Zpáteční letenka do Narity s přestupem na letišti Šerementěvo v Moskvě mě stála něco pod 14 tisíc. Letenky se kupovaly s předstihem, když ruskou měnu postihl pád, takže to vyšlo poměrně lacino. Pět členů expedice včetně mě letělo s ruským Aeroflotem, zbytek s Turky nebo s Němci (Jirka měl původně letět s Air France z Francie, ale jako na potvoru měli v den odletu Francouzi stávkovat, tak se narychlo musela měnit letenka). Dny před odletem jsem byl nervózní a trhal jsem rekordy v běhání na WC. Jak jsem se později dozvěděl, nepostihlo to jen mě. Navíc jsem na netu narazil na několik negativních reakcí na lety s Aeroflotem, obsahujíce nepříjemné ruské stevardky a arogantní a ožralé ruské cestující, což mi nepřidalo. Po zkušenosti s dvěma lety musím říct, že se není čeho bát. S Janou, Silvií (ze Slovenska), Kamilem a Jakubem jsme si 8. dubna dali sraz na letišti asi 2 hodiny před odletem. S Janou jsme si hned dali za stovku omotat batohy fólií, aby bederáky a popruhy nepřišly v nákladovém prostoru k úhoně. Můj batoh vážil něco přes 10 kilo (při cestě zpět přes 15!). Do váhového limitu jsem se tak v pohodě vešel.
Do Moskvy jsme letěli zhruba dvě hodiny a dvacet minut. V sedačkách ještě nebyly zabudovány obrazovky, jedna letuška nasadila kukuč trestankyně na nucených pracích a na jídlu jsem si moc nepochutnal, ale jinak v pořádku. Na Šerementěvu jsme měli kvůli jednohodinovému časovému posunu jen něco přes hodinu času. Okoukli jsme obchody, podivili se automatu s kryty na mobily a tričky s podobiznou Putina (!), dali si jedno capuccino za eura (všechny automaty jsou tam na rubly, bacha na to) a chvátali na let do Tokia. K letadlu nás dovezla jako poslední cestující dodávka s ruským řidičem. Do Narity jsme letěli něco přes 8 hodin.
Díky v sedačkám zabudovaným obrazovkám s několika desítkami filmů,
seriálů, dokumentů a her utekl let celkem rychle. Plánoval jsem let prospat - byl jsem dokonce předešlou noc v práci -, leč nepodařilo se. Naštěstí jsem byl poté v Japonsku tak zavalen dojmy, že se žádný jet lag nekonal. V Naritě jsme vylezli z letadla a už se to na nás začalo sypat! Zdolali jsme cestou ven dva japonské letištní zřízence a hned nás atakovala japonská televize!
Výstřední Jana dala ochotně reportérům rozhovor, já s mou chabou aktivní angličtinou prchl zbaběle stranou. Pak jsme vyzvedávali na poště wi-fi router pro data v našich mobilech (moc užitečná věc, pronájem na 12 dní mě stál přes 8 tisíc jenů, tj. kolem 1600 Kč, což se po rozpočítání mezi 10 lidí vyplatilo). Částečně japonsky hovořící Jana se ujmula taktovky a dovedla nás do čtvrtého patra k poště, kde měli připravenu obálku s mým jménem, routerem a powerbankou. Před zpátečním letem stačilo vše vložit do přiložené obálky a hodit do kterékoliv poštovní schránky. Jak jednoduché! Koupili jsme si jídenky a natěšeni vyrazili vlakem do Tokia. Poprvé jsme se tak setkali s japonským systémem, kdy je jízdenka takový malý tvrdý papírek, jenž se vloží do díry vedle turniketu, ten vás pustí dál a papírek za turniketem vyjede. Ve výstupní stanici se to celé opakuje s rozdílem, že papírek zůstane uvnitř. Pokud dojde k nějakému problému, zasvítí červené světýlko a turniket vás nepustí dál (v Tokiu, kde je velké množství linek metra a vlaků provozovaných 3 společnostmi, se to stane snad každému cizinci), zřízenec v kukani vedle turniketů vám vytiskne správné lístky a případně doplatí rozdíl, nebo ho doplatíte vy jemu. Běžné japonské vlaky vypadají vevnitř jako pražské metro. Jen jsou prostornější. V poledne s vlakem nejelo moc lidí. Zaplňovat se začal až těsně před Tokiem.
V Tokiu jsme vystoupili ve stanici Nippori, kde jsme si pak dali sraz s Žandou a zbylými členy expedice. Nejdříve jsme se zblbnutí prošli po okolí a udělali první fotky Tokia zvenčí. Já tele si zapomněl v mobilu vypnout režim letadlo a nepřišla mi tak Žandina smska, kam máme dorazit, tak jsme se s Jakubem poflakovali kolem, když už ostatní seděli v bistru s báječnou tempurou. Dal jsem si velkou porci (krevety, kořen lotosu a lusky v těstíčku) s wakame polévkou a musím říct, že lepší tempuru jsem v životě nejedl!
Po epesním nádlábnutí přišly na řadu nedaleké svatyně a cesta do parku Ueno. V parku jsme narazili njen na běhající sportovce, ale i na tradiční hanami, tj. piknik na velké modré celtě rozprostřené pod rozkvetlou sakurou. Sezóna sakur v Japonsku na začátku dubna končí, ale na pár z nich jsme v Tokiu narazili. Ta pravá bílo-růžová kanonáda nás čekala až druhý den v Kanazawě na protější straně ostrova...
Prošli jsme park a ve shluku stánků u jezera si dali první takoyaki (slané kuličky se zapečenou chobotničkou na špejli). Jak jinak, bylo to skvělé. V následujících hodinách jsme procházeli a projížděli Tokio, prohlíželi si mrakodrapy a další atrakce a do jednoho z nich, Tokyo Metropolitam Government Building v Shinjuku, jsme vlezli, vyjeli do 45. patra a měli tak nádherný výhled na panorama večerního Tokia. Zrcadlovku nevlastním, celou expedici jsem odfotil mobilem, ale fotka se docela povedla.
Žanda nás dovedla v Shinjuku do jedné hodně známé úzké uličky, lemované obrovským množstvím street food bister. Byly vesměs narvané k prasknutí jak Japonci, tak i cizinci. Při pohledu na podávaná jídla se mi sbíhaly sliny. Netrvalo však dlouho a mohli jsme se kochat japonskou delikatesou i na našich talířích. Vystáli jsme si frontu v restauraci Ootoya a dali si jejich specialitu (viz foto). Chutnala výborně. Následoval hodně zvláštní dezert Sakura. Ne každému úplně sedl. Já ho zblajzl hned.
Nakonec jsme vyrazili na nákup do kombini , jelikož nás čekala skoro osmihodinová jízda nočním busem do Kanazawy. Japonský noční bus je jedna z věcí, které bych zavedl i u nás. Pohodlné polstrované sedačky s velkými rozestupy a luxusním dostatkem místa na nohy. Ze sedaček se dá v podstatě udělat lehátko. Sedačka má na vrchu stříšku, jež si sklopíte nad hlavu až před obličej, až nic nevidíte a můžete si snadněji dát šlofíka. Zkrátka hostel na kolečkách. Paráda.
V následujících článcích o naší japonské výpravě se pokusím vše zestručnit, abych jich nepsal deset, ale jen pár. Bude to těžké, poněvadž zážitků jsem si z Japonska odvezl nepřeberně. A to z každého dne. Příště nás čeká minimálně první návštěva onsenu, úchvatná zahrada Kenroku-en, dodrodružné stanování mezi horami v lese na sněhu, historická horská vesnička Shirakawa-go, zapsaná na seznamu Unesco a další...
Žádné komentáře:
Okomentovat