Cesta do Japonska III. - Stanování nad Shirakawa-go a pařba v Takayamě

Shirakawa-go. Malebná historická vesnička plná starých dřevěných domků postavených v architektonickém stylu gassho-zukuri (konstrukce střech do špičky pojmenovaná podle spjatých rukou při modlení), zapsaná na seznamu UNESCO, se nachází v Japonských Alpách na pomezí prefektur Gifu a Toyama. Stručně ji popsala Žanda v článku na svém blogu. Třetí zastávka naší japonské expedice poprvé pořádně otestovala naše trekové vybavení. Nečekali jsme, že až tolik...

Před odjezdem do Japonska jsme na velkém předexpedičním srazu a později v mailech řešili také otázku výbavy. Žanda nám doporučila vzít si s sebou trekové boty, teplejší spacáky, teplé spodní prádlo do spacáků a kulichy, poněvadž v Japonských Alpách budou rána dost chladná. O náročnějším terénu nemluvě. Někteří z nás nenechali nic náhodě a přijeli s výbavou, která by nezahanbila ani zkušeného horala. Někteří dorazili pouze v běžeckých teniskách (zdravím Dyndu a Petru :)). Moje maličkost patřila někam doprostřed. Trekové kalhoty a goretexové polotreky na nohách byly fajn, dokud nezačalo hustě pršet. A dokud jsme nezapadli po kolena do sněhu...

Ano, po kolena do sněhu. Na předešlé fotce to nevypadá, ale sněhu bylo v údolí, jímž protéká řeka Shogawa, navzdory dubnovému termínu opravdu mrtě. Myslím, že už při příjezdu busu do hor některé z nás začaly dopředu zábst nohy (že jo, holky... :)). Půl metru sněhu překvapilo i zcestovalou průvodkyni Žandu. Nejdříve jsme se přesvědčili, že ve vesnici se už večer skutečně nenajíme. Následovalo hledání příhodného místa na stanování. Bylo to v plánu a ubytování u místních by nás stejně přišlo pěkně draho (od 1200 Kč výše za jednu noc). V kopci nad vesnicí jsme našli dřevěné letní sídlo s kůlnou. V kůlně a v jejím okolí jsme se rozhodli zakempit. Vedle stavení bylo jako na potvoru úplné sněžné nadělení, takže nohy se propadly snad úplně všem. Ale mokrými botami či nohavicemi jsme si dobrou náladu zkazit nenechali. Přes nepřízeň počasí tam bylo stejně krásně. Zakolovala becherovka a povzbuzeni jsme se jali stavit stany, než se úplně setmí. Holky šly do kůlny a na relativně suché místo vedle kůlny. My kluci, když nepočítám Yanu, jsme vyfasovali fleky na sněhu. Poprvé v životě jsem spal na sněhu a bylo to opravdu hardcore, protože na kraji stanu se to bořilo a bál jsem se ve spacáku otočit na pravý bok, abych náhodou stan nestrhl dolů z kopečku. A musím říct, že se mi to líbilo!

Pro mě jako rozmazleného měšťáka to byl super zážitek, přestože kvalita spánku za moc nestála a ze spacáku jsem vylezl hodně brzy ráno. To už si to po cestě nahoru kolem chaty štrádovali první skupinky japonských turistů s trekovými holemi. Ale za domem jsme byli dobře ukryti a kdo měl štěstí, vyspal se až do hromadného budíčku. Sbalili jsme stany, spacáky a karimatky, a vyrazili na několikahodinovou prohlídku Shirakawa-go. Nejdříve jsme však narvali bágly do skříněk u autobusové stanice a zhltli moc dobré plněné knedle u nedalekého stánku s občerstvením. Po náročné noci se nám úplně rozplývaly v puse... Některé domy z dřeva a rákosu byly přístupné za nízké 300 jenové vstupné. Vlezli jsme do dvou: Kanda house a Waga house. Samozřejmě jsme se nejdříve všichni zuli a v určitých částech domů obuli pantofle pasující na malé japonské nohy, takže nám byly malé. Domy měly několik pater (pro rodinu a služebnictvo). Projít je, nafotit a vypít čaj tak nějakou dobu zabralo. Zlatým hřebem dne byl výšlap do kopce a pohled na úchvatné panorama celého údolí...

Cestou zpět jsme koupili pár suvenýrů a vyrazili busem do Takayamy, kde nás čekalo další pikantní stanování. Takayama je velmi pěkné starobylé město s velkým množstvím dochovaných kulturních památek (dřevěné domy, chrámy a muzea). Na začátek jsme se posilnili skvělými ramen a udon polévkami v místním bistru. Trochu jsme tam vzbudili rozruch za dřevěné obložení zapadnutým nabíjeným iPhonem. Naštěstí se ho podařilo vytáhnout pomocí šatního ramínka paní majitelky. Prošli jsme uličky, Kamil si nevybral kimono, Yana si naopak vybrala krásný šátek na dredy, až jsme dorazili na místní hřbitov s několika chrámy. Na vrcholku kopce nad hřbitovem jsme později stanovali. Smrákalo se, vylezli jsme na kopec a postavili stany. A šlo se pařit! Na cestě do 7eleven (tento bezva večerkový řetězec bych chtěl také u nás!) jsme potkali volebního kandidáta na pozici v prefektuře Gifu. Samozřejmě došlo na několik skupinových fotek.

V 7eleven jsme nakoupili zásobu Strongů, což jsou plechovky ovocné limonády smíchané s alkoholem. Název nekecá, stoupalo to rychle do hlavy. V konkurenci plechovek piva od Asahi a Kirinu jsem sahal v první půlce expedice hlavně po tomto nápoji. Ke konci jsem ho nemohl už skoro ani cítit. Posilnění alkoholem jsme ve městě narazili na opuštěný a zchátralý dům s bohatou zásobou porcelánového nádobí a zakotvili na menším prostranství s lavičkami a veřejným záchodem. Zábava byla v plném proudu a rozveselené holky odchytly několik kolemjdoucích Japonců a vyjukaného mladíka na kole, který rozhodně nečekal, že ho při cestě na WC přepadne tlupa rozjívených gaidžinů a jeden z nich si od něj půjčí bicykl na krátkou projížďku. Ale byla sranda a bavili jsme se všichni. Yana chtěla vlézt do nějakého místního klubu. Až jsme najednou skončili na nefalšovaném japonském rockovém koncertu, kde z nás byli opět trochu vyvalení (především členové kapely z bílých slečen v publiku). A bylo to super!

Koncert měl grády. Bohužel pokračoval už jen přibližně hodinu od našeho příchodu. Ale i tak to byl jeden z nejlepších momentů expedice. Návrat ke stanům byl díky alkoholu v krvi poněkud divočejší. Z takayamské policejní stanice na nás naštěstí nikdo nevyběhl a v lese jsme nezabloudili. A japonští duchové zemřelých z blízkého hřbitova nás také nechali na pokoji. Místo nočních můr tedy některé z nás přepadla až ranní kocovina...